Česká republika novičok vyrábí, ale málo
V závěru vládních námluv Babiše se sociálními demokraty a komunisty vznikl zádrhel s dvojitým rusko-britským špionem Sergejem Skripalem. Ten byl se svou dcerou 4. března v jihoanglickém Salisbury neznámým pachatelem otráven látkou, kterou britské státní orgány označily za ruský (původně sovětský) otravný plyn novičok (česky nováček). Předsedkyně britské vlády Theresa Mayová prohlásila, že pokusu o vraždu se buď dopustilo přímo Rusko, tedy jeho státní orgány, nebo, jak připustila, svůj utajovaný jed neochránilo před zneužitím. Ministr zahraničí Boris Johnson dokonce řekl, že příkaz k otravě dal sám Putin.
Jermanová: hnutí ANO pak vypadá, jako že neví, co si má myslet
Místopředsedkyně hnutí ANO Jaroslava Pokorná Jermanová (dříve ODS) ohlašovala v noci na úterý 23. ledna novinářům čekajícím před Poslaneckou sněmovnou, jejíž budova je sídlem Agrofertu i hnutí ANO, výsledek porady vedení tohoto hnutí nad jedním výrokem Andreje Babiše, majitelem hnutí. Na ten výrok ze 17. ledna čekala část české veřejnosti netrpělivě, přinejmenším od (ne)zveřejnění zprávy OLAF a tahaček o vydání Babiše Sněmovnou k trestnímu stíhání kvůli Čapímu hnízdu. Babiš tehdy prohlásil, že premiérem by přece ani být nemusel a připustil, že by v čele vlády mohl stanout ministr Richard Brabec, místopředseda ANO.
Lidská práva v době, kdy ČSSD byla ještě levicová
V historii České republiky žádné ministerstvo pro lidská práva nebylo. Kdyby bylo, možná by dost věcí vypadalo úplně jinak.
Komentář Johanny Nejedlové v A2larm.cz z 8. 12. 2017 mě podnítil k napsání tohoto textu ve prospěch nikoliv ministra, ale přímo ministerstva pro lidská práva. Činnost všech dosavadních ministrů pro lidská práva jsem bedlivě sledoval a rád uznávám, že není-li tu ministerstvo pro lidská práva, jehož působnost stejně jako působnost všech ústředních orgánů státní správy určuje kompetenční zákon, a je tu alespoň ministr, jsou lidská práva (tedy práva nejen občanská a politická, ale i práva hospodářská, sociální a kulturní) chráněna lépe, než když se o jejich ochranu stará pouhý vládní zmocněnec. Ten totiž sám nesmí vládě ani nic předložit, nemá přístup na její schůze a jeho působnost může každá vláda kdykoliv omezit nebo i zrušit.
Antikomunizmus ohrožuje právní stát
Všichni jsme bezvýhradně a radostně slavili 17. listopadu jako Den Svobody a demokracie, tedy náš státní svátek. Doufejme, že ho vláda a parlament už konečně přejmenují na národní svátek, on totiž výraz státní svátek je takový málo slavnostní a neodpovídá současné češtině.
Na pražské Národní třídě promluvil i Petr Gazdík, předseda politického hnutí Starostové a nezávislí. České televizi se tam svěřil se svými obavami, zda tu nakonec nebude vláda, podporovaná okamurovci a komunisty. Ve Sněmovně v tomto duchu teď pokračuje.
Ošlehán už před půlstoletím svobodomyslnými západními větry, souhlasím asi se všemi nenásilnými projevy odporu vůči rasizmu, xenofobii, homofobii a programovému šíření nenávisti, tedy vůči českému fašizmu. Zato při Gazdíkově tvrzení, strašícím komunizmem, jsem se rozpomněl na starou anekdotu, v níž na slova vtipálka, že za všechno můžou židi a kominíci, se někdo v sále, jinak zaplněném antisemity, zeptá: „Ale proč kominíci?“ A šprýmař odpoví: „A proč židi?“
Koho volit? Demokratické a levicové Zelené
Ekologie, či spíše ochrana životního prostředí (environmentalistika), stojí na hodnotách a idejích. Jinak řečeno, stojí na programu politické strany. V tom mají pravdu Zelení, a ne Piráti, kteří naopak razí názor, že ekologie má být bez ideologie.
Zmiňuju Zelené a Piráty proto, že jsou to jediné strany, kterým může dát člověk mého politického zaměření v nastávajících sněmovních volbách svůj hlas. Jsou obě protiváhou zavedených, establishmentových stran – ODS, TOP 09, ČSSD a KDU-ČSL, k nimž musím počítat už i KSČM, která se k nim svým hnědnutím sama postupně přiřadila. Jsou i protiváhou oligarchického projektu Andreje Babiše ANO. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL se zkompromitovaly účastí v Topolánkových a Nečasových vládách jako ostře protilidové a asociální, na dobu jejich vlád vzpomíná sociálně slabší část společnosti jako na černou můru.
Neuznávám námitku, že hlas pro stranu mého srdce – v daném případě pro Stranu zelených – je zbytečná investice, protože stejně propadne a její hlasy si automaticky rozdělí strany, které překročí pětiprocentní volební zisk.
Levicový extremismus potlačíme za každou cenu
V pátek 22. září vynesl Městský soud v Praze, jehož senátu předsedala Hana Hrnčířová, rozsudek, jímž jako soud prvního stupně (tedy nepravomocně) zprostil obžaloby pět mladých lidí – médii nazývaných anarchisty. Obžaloba vinila tři z nich z přípravy teroristického útoku (byli ohroženi až doživotním trestem), dva z nich z trestného činu neoznámení trestného činu.
Podle soudu nepředložil státní zástupce důkazy, které by vyvrátily tvrzení obhajoby a obviněných, že žádný teroristický útok na vlak nepřipravovali a že celá „příprava“ byla dílem dvou policejních agentů, kteří se pomocí svých nadřízených do skupiny vetřeli, a to dokonce nezákonně o několik měsíců dříve, než použití agenta v této trestní věci povolil soudce vrchního soudu.
Teoreticky je sice možné, že odvolací soud (měl by jím být Vrchní soud v Praze) zprošťující rozsudek zruší, ale vzhledem k důkazní situaci je to krajně nepravděpodobné. Je naopak velmi pravděpodobné, že rozsudkem Městského soudu skončilo dvouapůlleté trápení pěti mladých lidí, kteří se stali obětí českých ideologických blábolů.
Snad ještě zajímavější je, že tato ideologická zaťatost a bohorovnost policie přispěla nakonec ke zproštění viny, protože soud se zachoval přece jen tak, jak se předpokládá, že se bude chovat soud právního demokratického státu
Petice pod českou vlajkou
I já jsem před několika dny podepsal petici, která se obrací na německou spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou a na občany sousedního Německa, s poděkováním, že v letech 2015 a 2016 přijali v Německu 1,2 milionu lidí, hlavně ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a z dalších, afrických a asijských zemích.
To poděkování je nejen chválou německé politiky, založené na ochraně lidských práv a na demokracii. Je i uznáním, že bylo správné, když Němci, známí ve světě svou pořádkumilovností a ctěním zákazů a příkazů, potlačili svou spořádanost a dali přednost solidaritě, pro mne nejvýznamnější ze společných evropských hodnot, na nichž stojí i Evropská unie. Bylo to obtížné, uprchlíci často neměli doklady, ba dokonce je záměrně ničili. Maďarsko přitom porušovalo dublinské dohody, od vstřícnosti a evropského práva se odvracely i další státy – Slovensko, Česká republika a Rakousko.
Zákon musí chránit každého, i Babiše
Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu té komory parlamentu, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
Tak to stálo v ústavě samostatné České republiky z roku 1993, než její novelizace, již osmá za posledních deset let, tento princip v roce 2013 oslabila. Místo slova „navždy“ je tam nyní „po dobu trvání mandátu“. Požadavky na omezení imunity prezidenta republiky a ještě více na omezení indemnity poslance a senátora jsou v právním demokratickém státě už mnoho let časté, stejně jako volání po omezení dalších pozůstatků feudalizmu jako amnestie a milosti. (Zatímco díky imunitě poslanec „pouze“ není stíhán z hlediska procesního práva, díky indemnitě by toto stíhání nemělo být vůbec možné. Indemnita by se však měla vztahovat pouze na politickou činnost poslance ve sněmovně, jako je hlasování nebo projevy ve sněmovně a jejích orgánech.)
Námitky vůči těmto privilegiím jsou i důvodné, protože smyslem indemnity není zaručit svobodu projevu poslance či senátora jakožto jeho osobní výsadu, a není tedy primárně ochranou konkrétního poslance, nýbrž je ochranou celého parlamentu před výkonnou mocí – kdysi panovníkem, nyní vládou či policií. Za kýžené privilegium mocných považují indemnitu především poslanci a jiní politici. Mírný pokrok v mezích ústavy a zákonů nastal v případě imunity prezidenta a indemnity poslanců a senátorů i v České republice.
Když ČSSD ovládl Chovanec
Milan Chovanec v čele sociální demokracie znamená jediné: legitimizaci krajně pravicového obratu strany.
Postupné, již mnoho let trvající hnědnutí české společnosti zpestřilo ve středu vedení České strany sociálnědemokratické skokem, který legitimizuje zdejší krajní pravici jako přijatelnou demokratickou sílu. Tak je možno chápat rozhodnutí Bohuslava Sobotky a politického grémia ČSSD předat štafetu předsednictví strany Milanu Chovancovi.
Obojí je dnes absurdní – milost i doživotní trest
Doživotní vězení počítá s nenapravitelností jedince, rozhodování Miloše Zemana v případu Jiřího Kajínka o milosti je ale jen jeho exhibicí před voliči.