Unikátní středověký obraz jako nástroj likvidační kampaně
Na první straně Práva vyšel 29. srpna t. r. článek s dramatickým titulkem „Předražené Zvěstování bude řešit Zaorálek“. Vyšel se značkou zr používanou pro anonymní texty „zpracované redakcí“.
Případ Madony z Veveří: Zákonu musí být učiněno zadost
Madona z Veveří, deskový obraz milostné madony z poloviny 14. století, si užila mediální pozornosti jako nikdy, tedy snad s výjimkou slavnostního vysvěcení v hradní kapli zeměpanského hradu Veveří. Někteří komentátoři se ani neobtěžovali tím, aby si zjistili elementární stav věci, nepodívali se na rozsudek Vrchního soudu, o to silnější ale byly jejich názory. A tak jsme se mohli dočíst, jak třeba Národní galerie nerespektuje zákony České republiky. Přesný opak je ale pravdou!
Kdo na hrad: Karel IV. nebo Miloš I.?
Druhé kolo prezidentských voleb zcela vyplňuje veřejný prostor v Čechách. Naprosto pochopitelně. Vždyť se rozhoduje o tom, zda následujících pět let budeme přihlížet petrifikaci klientelistického režimu, jemuž vyhovuje mezinárodní izolace republiky, doprovázená na domácí scéně nepřetržitou mobilizací proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Tento systém nádorovitě zbytněl právě za posledních deset let Klausovy éry – a i když se Miloš Zeman snaží přesvědčit o opaku, těžko se od tohoto dědictví odpoutá a navíc ještě se stejnými hradními úředníky, jak plánuje. Kdo by si v této souvislosti nevzpomněl na "přátelské" setkání kancléře Weigla se soudruhem Šloufem v hotelu Savoy těsně před poslední prezidentskou volbou?
Bele sme a bodem, před Klausem i po něm
V posledních dnech jsem k mému značnému potěšení dostal velké množství nejrůznějších vzkazů, jejichž společným jmenovatelem byla nespokojenost a rozčarování z rozhodnutí ministra kultury obsadit místo generálního ředitele inženýrem ekonomie.
Krize v Alšově jihočeské galerii – muzeum umění, anebo vyskladněný depozitář?
Stále častěji slýcháme názor, že řízení kulturních institucí nejlépe zvládají tzv. manažeři, tedy lidé bez základních odborných předpokladů, kterým přece stačí jejich přirozený smysl pro systém a neotřesitelná rozhodnost. Nevím přesně, odkud tento mýtus relativizující hodnotu příslušného vzdělání a manažerské schopnosti odborníků pramení, nicméně se jistě dobře hodí v situacích, kdy se vedoucí pozice v muzeích, divadlech či orchestrech mají proměnit v trafiky pro „zasloužilé a spřátelené“. Samozřejmě ani zde není generalizace na místě, neboť existují i pozitivní příklady, ačkoliv ty opačné nejspíše převažují.
Hra o národní galerii pokračuje
Nezkrácený rozhovor s Janem Němcem pro Aktuálně
„Dajli medaili – nedajli medaili“ Milanu Knížákovi?
Během včerejšího dne rozvířila zasněženou hladinu českých medií zpráva o konci Knížákovy éry v pražské Národní galerii. Nepatřím – jak známo – do jeho fanklubu. A po všech těch zaručených zprávách a jejich dementování a dementi již dementovaného mi to připadalo jako ve filmu Anton Špelec Ostrostřelec, který se dětinsky těší na medaili, aby byl v zápětí trpce zklamán c.k. admiralitou, která to nezvládla zúřadovat a vše se o rok odkládá…
Kde pro Václava Klause začíná zítřek aneb O zemi, kde já platí více než my
Před dvaceti lety většina z nás prožívala opojné chvíle kolektivního nadšení z nečekaně rychle získané svobody. Většina z nás tehdy sdílela emotivně vypjatou atmosféru „sametové revoluce“ a hovořila stejným jazykem. Samozřejmě to netrvalo (a ani nemohlo trvat) věčně… Dvacet let poté již žijeme ve svobodné společnosti demokratického státu, který však – světe div se – nějak pozapomněl připomínku tohoto pro české i evropské dějiny vpravdě historického zlomu zařadit do kalendáře oficiálních reprezentačních akcí.
Kulturní Praha podpoří i kolotočáře
Kultura v Praze se dostala díky „citlivému“ postupu modré komunální politiky do hluboké krize. Poslední týdny názorně ukázaly, jak hluboká je propast mezi těmi, co mají vytváření podmínek pro kulturu v popisu práce a těmi, bez jejichž osobního angažmá by žádná nebyla. Jakýkoliv pokus o dialog se zdá předem ztracen, jakoby diskutující ani nemluvili stejným jazykem; polopravdy, zapírání a mechanické omílání téhož se staly (zatím bohužel) účinnými prostředky komunikace s kritickou veřejností. Pochopitelně se nejvíce hovoří o divadlech, jejichž existence je bezprostředně ohrožena. Jestliže pro pražské technology moci je nepřekonatelným problémem rozlišit komerční muzikálovou popkulturu od experimentálního přístupu umělecky náročnějších scén, pak jim snad pomůže absurditu stávajícího grantového systému ilustrovat příklad Muzea Muchy. Jeho podpora je totiž s částkou 4.586.397,-Kč hned po divadle Ta Fantastika v první kapitole grantového systému (dotace na vstupenku) nejvyšší.
O Knížákových mystifikacích, galerii a „dluzích“
Probíhající kritika Národní galerie v Praze (dále NG) je zaměřena na koncepční problémy a mezinárodní izolaci této instituce. Přesto její generální ředitel Milan Knížák neustále odbornou diskusi sráží do čistě osobní roviny – pro věcnou diskusi mu ostatně chybějí argumenty – a smyšlenými konstrukcemi se snaží sám sebe oslavovat jako velkého spasitele. Proto také vytvořil mediální obraz zničené a rozkradené instituce, do jejíhož vedení se – na základě nevyhraného výběrového řízení a jen díky politickým konexím – v červenci 1999 dostal. Protože se v centru Knížákových útoků objevuji sám, považuji za nezbytné na jeho nepravdivá tvrzení uveřejněná v České televizi (30.4.2008) a při tiskové konferenci NG (6.5.2008) reagovat:
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
