30. 11.

Co je a co není podstatné pro budoucí podobu českého zemědělství

Petr Havel Přečteno 862 krát

Nedávné definitivní schválení obecného rámce změn ve Společné zemědělské politice EU (SZP) Evropským parlamentem a současná finalizace Strategického dokumentu na základě diskusí Ministerstva zemědělství a nevládních, (nejen) zemědělských organizací generuje zvýšený mediální zájem o pojetí zemědělské politiky ČR v následujících letech. Ne vždy je přitom zřejmé, co je a bude, a naopak co není a nebude pro zemědělství v naší zemi podstatné.

V první řadě je nutné konstatovat, že praktickou aplikací SZP v tuzemském zemědělství představuje především Strategický dokument, což je v podání ČR zhruba 500stránkový materiál, který je nutné do konce letošního roku odeslat k posouzení Evropské Komisi. Konzultace k němu již několik měsíců probíhají, a Komise již k němu také zaslala celou řadu připomínek. Strategický dokument přitom ze zásad přijatých Evropským parlamentem vychází, přesto je ale třeba zdůraznit, že teze přijaté na evropské úrovni nebudou mít na naše zemědělství zdaleka takový vliv, jaký se jim přikládá. Nastavení základních finančních toků i zásad udržitelnějšího zemědělského hospodaření bude záležet na Ministerstvu zemědělství a výsledcích jednání s Evropskou Komisí. Odhadovat a komentovat podobu a důsledky změn SZP tak v praxi znamená ponořit se do zmiňovaného Strategického dokumentu, což není jednoduché, už i proto, že některá plánovaná opatření nemají ani ze strany ČR, ale ani ze strany EU, stále konečnou podobu.

Po celou dobu diskusí o budoucí SZP je přitom v naší zemi dominantním tématem zastropování, tedy krácení dotací největším průmyslovým zemědělským podnikům. K tomu je však vhodné doplnit, že pokud by se krácení dotklo podniků, u nichž by dotace přesáhly ročně částku 100 000 eur (což je rámec odsouhlasený Evropským parlamentem), žádný zásadní propad dotací by tyto podniky nepostihl, zejména pokud by měly možnost odpočtu 100 procent mzdových nákladů, a pokud by zároveň nebyla sledovaná majetková propojenost takových podniků. Je také třeba vědět, že kráceny by byly takovým podnikům jen základní platby na plochu, ale ne ekoplatby. Tímto způsobem by se tedy moc peněz na zvýšení podpor mikro, malých a středních zemědělcům neušetřilo, a zastropování by tak mělo spíše symbolický význam signalizující, že naše země již nechce dál jít cestou další pokračující koncentrace obhospodařované a vlastněné půdy.
Podle posledních výpočtů Ústavu zemědělských a ekonomických informací (ÚZEI) se tak ukazuje jako mnohem efektivnější nástroj podpory menších zemědělců takzvaná redistribuce (zvýšená platba na první hektary), pokud by se ale zvýšil dosud uvažovaný podíl 10 procent vyčleněný na tyto účely z přímých dotací na 30 procent. V takovém případě by vzrostla podpora zemědělců obhospodařující plochy do 100 hektarů podle modelových výpočtů ÚZEI o 47,7 procenta (při plánované redistribuci 10 procent jen o 19 procent), a zemědělců obhospodařující plochy 100 až 500 hektarů o 15 procent (při redistribuci 10 procent pouze o 9 procent). Naopak podpora největších zemědělských podniků obhospodařující plochy nad 2 000 hektarů by klesla při redistribuci 10 procent jen o 0,2 procenta, ale ani při redistribuci 30 procent by se významně nesnížila, konkrétně by šlo o 6 procent. Efekt zvýšené platby na první hektary, pokud by se na ní vyčlenilo 30 z obálky na přímé platby, by tak výrazně pomohl menším zemědělcům a nijak zásadně nezasáhl největší zemědělské podniky, což se zdá být v současné době poměrně dobrý kompromis.

Dalším, často v ČR diskutovaným opatřením je povinnost zvýšit do roku 2030 podíl ekologicky obhospodařovaných ploch na 25 procent, přičemž v programovém období do roku 2027 by mělo jít o 22 procent. To ovšem pro ČR nebude tak zásadní problém, jako pro jiné členské země EU, neboť již dnes činí v ČR podíl ekologicky obhospodařovaných ploch více než 15 procent a je třetí nejvyšší v EU. Jde však o to, co bude výsledným produktem. Pokud se totiž nezvýší podpora ekologického zemědělství a také podpora zpracování zemědělských surovin přímo na farmách, může být výsledkem, jako tomu bylo už v minulosti, jen „ekologické seno“. Proto je žádoucí zvýšit spolufinancování takzvaného II. Pilíře z národních zdrojů na vládou již schválených 65 procent, což je ale i tak podíl, který bude zřejmě patřit v rámci EU mezi nejnižší, neboť řada zemí hodlá využít maximální míru povoleného spolufinancování ve výši 80 procent. Samo kofinancování ve výši 65 procent ale nestačí, mnohem důležitější bude, jak budou příslušné finanční prostředky použity. Značná část z nich má jít totiž do podpor „animal welfare“ (pohody zvířat), především pak do chovů drůbeže a prasat, což ovšem představuje podporu pouze pro malou část, často skutečně velkých zemědělců a zpracovatelů, kteří tak prostřednictvím „svých“ podpor uberou dotace všem. Chovy drůbeže a prasat se přitom potýkají se značnými problémy a ztrátovostí, jak ostatně tento týden zaznělo i na tiskovce Agrární komory ČR. Je však třeba říci, že dotace podporující chov drůbeže a prasat by mohly být nižší, nebo dokonce žádné, pokud by byli ochotni spotřebitelé v ČR kupovat tuzemské drůbeží a vepřové maso za vyšší ceny, a zemědělcům také platili vyšší ceny odběratelé jejich produkce. Lze tedy říci, což jistě mnohým nebude příjemné, že se na často kritizované nevhodné struktuře dotací do zemědělství podílí svým výběrem a preferencí potravin i sami tuzemští spotřebitelé.

Třetí skupinou opatření, které mají mít pro změnu hlavní dopad do stavu zemědělské krajiny, zvýšení její pestrosti i druhové pestrosti či omezení rizik eroze, jsou podmínky pro dodržování „dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES, nebo také GAEC). O nich je možné říci, že jsou v současné době stanoveny velmi měkce a jejich dodržení nepředstavuje větší překážku pro žádného zemědělce, což ale také znamená, že se stav zemědělské krajiny fakticky nezmění. Právě v této oblasti je tak možné očekávat kritické připomínky Evropské Komise ke znění Strategického dokumentu, zároveň je ale třeba konstatovat, že některé již vznesené připomínky nebo regulace, které Evropská Komise avizuje, postrádají zemědělskou logiku. Komise se například zdráhá začlenit do opatření proti erozi orbu, která je mimo jiné nutná jako opatření proti utužení půd, což je problém, který se v ČR prakticky neřeší, ačkoli utužení půd představuje v současné době větší problém, než eroze. Řadě regulací ze strany EU také podléhá jinak velmi potřebné využití organické hmoty při zapravování do půdy. Komise také požaduje v rámci podmínek vegetačního pokryvu ponechání porostů meziplodin minimálně 4 až 5 měsíců přímo na polích, což ale představuje nemožnost pěstovat na takových plochách některé plodiny. Do krajinných prvků pak Komise nehodlá zařadit takzvané vnější krajinné prvky, ačkoli z pohledu pestrosti krajiny je úplně jedno, zdali se takový prvek nachází přímo na poli, nebo jeho okraji.

I když lze tedy v obecné rovině konstatovat, že za budoucí podobu našeho zemědělství a stav krajiny budeme odpovědní my sami, je korektní také dodat, že některá pro životní prostředí vhodná opatření odmítá i Evropská Komise, přičemž jde pro krajinu často důležitější opatření, než je třeba obecný cíl 25 procent ploch obhospodařovaných v režimu ekologického zemědělství.
Petr Havel

30. 07.

Několik poznámek ke kvalitě a ceně vody

Petr Havel Přečteno 1235 krát

I když Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) vydal svou zprávu o účinnosti finančních prostředků, které měly v letech 2013 až 2020 snižovat znečištění vodních zdrojů před více než 10 dny, nezazněly ve veřejném prostoru stále některé důležité informace, které se závěry NKÚ i jejich interpretací souvisejí. Také proto jsou zjištění NKÚ vztahována i na kvalitu pitné vody, přestože Úřad se věnoval míře znečištění zdrojů podzemních a povrchových vod pesticidy, tedy znečištění „surové vody“, která se ovšem ke konečnému spotřebiteli dostává jako voda pitná až po řadě technologických úprav v takzvaných úpravnách vod, a tedy ve zcela jiné kvalitě z pohledu množství kontaminantů – pokud spotřebitelé konzumují pitnou vodu z vodovodních řadů, tedy z „trubek“, a ne ze soukromých studní, z nichž konzumovaná voda žádnou úpravnou neprochází.

Konstatování, že „roste počet povolovaných výjimek z hygienického limitu pro pitnou vodu“, s tím, že „zatímco v roce 2013 šlo o 15 oblastí, v roce 2019 se jednalo už o 105 oblastí“, jak uvádí NKÚ, je bohužel pravdivé – hlavním důvodem však není zvýšený výskyt pesticidních látek ve vodních zdrojích, ale postupující atomizace ve vodárenské oblasti a růst požadavků na technologie upravující surovou vodu na pitnou. Atomizace – tedy osamostatňování se některých oblastí s cílem mít pod kontrolou zdroje a ceny vody totiž vede k nedostatečné tvorbě finančních prostředků nutných mimo jiné právě k investicím do vodohospodářské infrastruktury a nových technologií, neboť malé množství takzvaných „ekvivalentních obyvatel“ (lidí zásobovaných vodou jednou konkrétní vodárenskou společností) nedokáže z cen vodného a stočného potřebné množství peněz vygenerovat. Na rizika atomizace upozorňují vodohospodáři, ale i zainteresované resorty (Ministerstvo zemědělství i Ministerstvo životního prostředí) mnoho let, uvedený proces ale stále probíhá.

Pesticidy, respektive jejich pozůstatky v povrchových i podzemních vodách pochopitelně jsou – a ještě dlouho tam budou, i kdyby se v našem zemědělství přestaly tyto látky zcela používat. „Poločas rozpadu“ takových látek bývá velmi dlouhý a kromě toho trvá i řadu let, než se dostanou do hlouběji uložených podzemních vod – i sám NKÚ ostatně přiznává, že mezi kontaminanty je řada látek, které se v současné době (a některé již skutečně dlouho) nesmí používat. NKÚ ve svém závěru také konstatoval, že situace se v tomto směru v ČR nemění a na některých místech se dokonce zhoršuje. K objektivitě hodnocení je ale třeba dodat, že množství látek, které je předmětem monitoringu kvality vod, neustále a výrazně roste. Zatímco ještě před deseti lety se sledovala ve vodách necelá stovka potenciálně rizikových látek (a v dřívější minulosti dokonce jen necelá desítka látek), v loňském roce to již bylo téměř 200 látek. Zároveň také roste citlivost laboratorních přístrojů, které příslušné látky detekují. To v praxi znamená, že mnohé z nich bychom ještě nedávno nedokázali ve vodě odhalit, v současné době ale již dokážeme ve vodě najít kontaminanty v nižších koncentracích a širším spektru, než ještě před několika lety. Z toho lze pak snadno učinit závěr, že množství (nejen) pesticidů ve vodě neklesá, a lokálně může i růst.

Pokud se pak týká samotného zemědělského hospodaření a podnikání, pak i tam je vhodné doplnit celou řadu údajů. Jednak že každoroční objem dotací do zemědělství nečiní jen zhruba 30 miliard korun (tento údaj se týká pouze takzvaných přímých plateb neboli plateb na plochu), ale mnohem více, připočítáme-li dotace na Program rozvoje venkova, Národní dotační programy a další podpory. To sice na jednu stranu teoreticky znamená, že potenciálně je peněz na zlepšování kvality zdrojů vody ještě více, než uvádí NKÚ, na druhou stranu ale podléhají jednotlivé dotační programy základním parametrům Společné zemědělské politiky EU, takže „do vody“ nelze použít jakékoli dotační prostředky. Je také třeba připomenout, že zmiňovaná integrovaná ochrana rostlin je předmětem dotačních titulů, přičemž zemědělci je tento program hojně využíván, neboť jim sice přináší některé povinnosti navíc, také ale větší sumu podpor. A pokud se týká evidence spotřeby chemických prostředků a hnojiv, pak tu musí vést každý hospodařící zemědělec pro případ kontrol plnění podmínek hospodaření ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu. Evidence těchto prostředků se tedy vede, a pro kontrolní orgány, což je v tomto případě také Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, je veřejně přístupná. A konečně – pouze 10 procent kontrolovaných zemědělských podniků je zcela standardní kontrolní vzorek, který by měl být i podle pravidel EU dostatečně reprezentativní pro potřeby statistických zjištění. Sami zemědělci přitom považují už i stávají objem kontrol svého hospodaření (včetně používání chemických látek) za mimořádně nadměrnou byrokracii, která jim ročně odebere čas v objemu celých tří pracovních týdnů.

To vše samozřejmě neznamená, že je stav našich zdrojů pitné vody a vody vůbec uspokojující. Určitě je velký prostor jak pro lepší zacílení dotací, tak pro cílené snižování používání chemických prostředků (nejen) v zemědělství. Je ale vhodné si také uvědomit, že zdrojem kontaminace není jen zemědělství, ale také řada stále dostatečně nezajištěných starých ekologických zátěží (z poslední doby například případ v Čenkovicích), přívalové deště splachující do vody látky, které by se do ní jinak nedostaly, nebo samotný, mikroskopickými a často karcinogenními látkami kontaminovaný vzduch, a to nejen prostřednictvím větrné eroze.

Obdobně jako kvalita vody zajímá pochopitelně veřejnost i cena vody – a také v tomto případě je žádoucí správně interpretovat nedávno zveřejněný cenový výměr Ministerstva financí stanovující zásady cenotvorby vodného a stočného na příštích pět let. Uvedený cenový výměr je totiž interpretován také jako možný nástroj ke snížení cen vodného, což je sice teoreticky možné, reálně ale bude jeho důsledkem spíše opak. Podstatné na uvedeném dokumentu totiž je, že zpřesňuje systém kalkulace nákladů na cenu vody a především povinnost vytvářet dostatečné finanční zdroje na rozvoj a obnovu vodohospodářské infrastruktury. Právě to se u některých společností v minulosti nedělo, přičemž jedním z důsledků bylo sice nižší vodné, avšak na úkor obnovy a budoucnosti. Už dnes sice existuje povinnost finanční prostředky (nejen) na opravy generovat, vymahatelnost této povinnosti však vázla. Uniknout z ní bude nyní složitější, a právě to u společností, které literu zákona dosud nedodržovaly, povede spíše k růstu cen tak, aby mohly podmínky cenového výměru splnit. Pětiletý cenový výměr navíc umožňuje vodohospodářským společnostem lépe plánovat investice, což by tedy v některých případech mohlo díky včasnému uzavírání příslušných smluv přinést i dočasné snížení vodného – ale to budou spíše výjimky. Náklady na vše, včetně stavebního materiálu, cena lidské práce a požadavky na moderní vodárenské technologie totiž stále rostou.

Petr Havel

15. 04.

Násobné zvyšování sankcí v novele vodního zákona přírodu nezachrání

Petr Havel Přečteno 1011 krát

Ačkoli je tuzemská legislativa zahlcena množstvím, často zcela zbytečných a hlavně zbytečně podrobných zákonů, vymýšlí naši zákonodárci stále nové novelizace, jejichž důvodem je velmi často nějaký problém z praxe, který (údajně) není možné na základě znění v té době platné legislativy řešit.

Je tomu tak i v případě další připravované novely zákona 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), kterou poslalo počátkem dubna letošního roku do připomínkového řízení Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Ambicí novely je totiž reagovat na loňskou ekologickou havárii na řece Bečvě. Součástí novely je přitom úprava kompetencí orgánů, které mají ekologické havárie na vodě řešit, zavedení nové kategorie havárie mimořádného rozsahu a především zvýšení sankcí za porušení tohoto zákona na pětinásobek současného stavu. Bohužel je však třeba konstatovat, že znění navrhované novely je především krokem politickým a populistickým, který kauzu Bečva, která stále není vyšetřena, nevyřeší, a dalším potenciálním kauzám obdobného typu těžko zabrání.

Již samotná myšlenka novelizovat zákony vždy, když dojde k nějakému maléru, je z podstaty věci varující a ukazující buď na to, že současné zákony jsou napsány špatně nebo právě příliš složitě, nebo že je zodpovědné orgány neumí (nebo nechtějí) správným způsobem interpretovat a vymáhat. Řešení, kterým má být v uvedené novele razantní zvýšení sankcí za prohřešky, je pak nejen výrazem populismu, ale také nástrojem stále rostoucího vlivu státu na každodenní dění, systémově vytvářejí rizika likvidačních sankcí a strach ve společnosti jako metodu k ovládání lidí. Částečnou omluvou sice může být skutečnost, že postupující inflace by se měla nějakým způsobem promítnout i do „valorizace pokut“, skokové pětinásobné zdražení ale jinak pochopitelnou valorizaci výrazně předbíhá. A to i navzdory skutečnosti, že čistota a kvalita vody je ve společnosti stále podceňovaným a jistě velmi důležitým tématem, a zejména úmyslné znečišťování vody si jistě nemalé sankce zaslouží.

Obecně je ovšem nutné konstatovat, že novela vodního zákona není ani zdaleka jediným případem, kdy politická reprezentace řeší problémy zvýšením sankcí a pokut. A zvyšování sankcí také není jediným sporným přístupem, jak se v ČR řeší problémy. Dalším z nich jsou také stále častěji vytvářené analýzy problémů, jejichž cílem je odkládat řešení a vzbuzovat zdání objektivy, ačkoli se málokdo už zabývá tím, kdo je zadavatelem analýz, kdo jejich zpracovatelem a zdali to nejsou právě analýzy, které odůvodňují následné legislativní zásahy. Do třetice je také již standardní metodou vytváření různých odborných komisí, jejichž cíl je také deklarovaná objektivizace nějakého sdělení, problém je ale stejný jako u analýz – kdo a proč do nich jejich členy jmenuje a s jakým cílem. Připomenout lze přitom, že jde o nevolené orgány s často velmi širokými kompetencemi, které mohou zvrátit při vhodném marketingu jakákoli, špatná, ale i dobrá rozhodnutí. Samostatnou kapitolou jsou pak odborné posudky, které jsou v praxi individuálním vyjádřením názoru na problém, který se ale může lišit o 100 procent.

Ve všech zmiňovaných metodách se přitom ztrácí odpovědnost konkrétního politika, konkrétního orgánu nebo konkrétního pracovníka a naopak se posiluje snaha o kolektivní (ne)odpovědnost zejména za nepopulární rozhodnutí, z nichž lze při dobrém marketingu v případě potřeby vycouvat. Bez přijetí osobní odpovědnosti na všech úrovních se ovšem prostřednictvím komisí, analýz či zvyšováním pokut těžko dopracujeme k potřebným změnám v přístupu k problémům – nejen těch týkajících se znečišťování vody.
Petr Havel

21. 03.

Koronavirus a Světový den vody

Petr Havel Přečteno 1372 krát

V poslední době vše překrývající problematika spojená s pandemií a regulacemi šíření koronaviru v kombinaci s dostatkem, někdy až přebytkem dešťových srážek v poslední době mohou, a v části veřejnosti také nepochybně vedou k tomu, že pitná voda ani zadržování vody v krajině není v ČR aktuálně nějakým významným problémem.

Je to ale paradoxně právě zkušenost s dosavadním průběhem koronaviru, která by měla být poučením pro společnost, jak se k dalšímu zabezpečení současného vodního blahobytu postavit, a to jak legislativně, tak z hlediska zlepšení stavu přírody, tak i v přístupu k technickým stavbám. Nedílnou součástí by přitom měla být také osvěta veřejnosti, která si téma vody spojuje stále zejména s klimatickými změnami, cenami vodného, odmítáním přehrad nebo s představou, že vodní bilanci ČR mohou podstatně ovlivnit úspory vody v domácnostech. To vše jsou samozřejmě výzvy, které je jistě možné přijmout a řešit, žádné z uvedených témat však není jednoduché, jednoznačné a časově omezené. Právě v tom ovšem tkví poučení z přístupu ke koronaviru i pro vodní hospodářství. Téma koronavir totiž v praxi znamenalo a znamená další polarizaci společnosti, především pak proto, že veřejnost je zahlcena množstvím velmi často velmi protichůdných informací, z nichž si obvykle člověk vybere jen to, co mu vyhovuje, ale co zdaleka nemusí být pravda. Že přitom naše země nevyužila loňského léta k cílenější přípravě v tlumení expanze koronaviru, se dnes připomíná na každém kroku. Promarnění času k systémovému omezení rizik možného nedostatku, ale zejména kvality vody a komunikace s vodou spojených témat hrozí ale i v této oblasti, přestože nám k tomu v posledních dvou letech poskytla příznivější bilance dešťových srážek na území ČR určitý časový prostor, stejně jako dočasný ústup koronaviru loni v létě.

Základní vodohospodářskou výzvou je přitom právě objektivní komunikace o problémech s vodou spojených a obecná shoda na tom, co je důležité a co zas tak důležité není. Přirozenou možnost osvěty veřejnosti představoval až do roku 2019 Světový den vody, který každoročně připadá na 22. března a který byl (nejen) v ČR spojen s množství doprovodných akcí, ať již to byly návštěvy jinak nepřístupných přehrad, vodohospodářských laboratoří či pracovišť Českého hydrometeorologického ústavu, nebo bezplatné rozbory vody ze studní, soutěže pro děti či prezentace koloběhu vody v přírodě. Loni ani letos to ale není kvůli koronaviru možné, což je nepochybně škoda právě z pohledu možné vodohospodářské osvěty, prostřednictvím osobních kontaktů s lidmi, kteří o vodě, byť z různých úhlů pohledů, něco ze své praxe vědí. Veřejnost tak bude i letos odkázána spíše na zprostředkované údaje, o nichž si ale nelze s jejich šiřiteli „pokecat“, a jejichž spektrum je snad ještě protichůdnější, než téma koronaviru. Za této situace je ovšem obtížné dobrat se nějakých životaschopných kompromisů, a právě to představuje riziko ztráty času, který nám bude dříve či později zcela evidentně chybět. Že je přitom téma vody v naší společnosti nedoceněné a stojící spíše na politikaření a emocích než realitě, je zcela zřejmé. Svědčí o tom i několik následujících ilustrativních příkladů.

Prvním z nich je skutečnost, že vodohospodářská infrastruktura není v ČR aktuálně součástí takzvané kritické infrastruktury, což snižuje operativu při zajištění dodávek pitné vody i její čištění, přestože je to právě voda, která hraje zásadní roli při osobní hygieně i samotném zajištění existence člověka. Další je pak absence tuzemské legislativy umožňující opětovné využití vyčištěné odpadní vody (recyklace vody), přestože EU vydala loni počátkem léta nařízení, které po členských zemích recyklaci vody požaduje a přestože byla v ČR po tomto nařízení přijata novela vodního zákona, kam bylo možné apel EU promítnout. ČR také v obecné rovině odsouhlasila „Zelenou dohodu“ (Green Deal), v níž je jedním z cílů převést do roku 2050 celkem 75 procent kamionové dopravy na ekologičtější formy transportu, což představuje hlavně železniční dopravu a vodní cesty. Odbor vodní dopravy na Ministerstvu dopravy přitom není schopen představit ani základní vizi o tom, jak by se měla a mohla vodní doprava v ČR na tomto deklarovaném závazku podílet.

To samozřejmě souvisí s výstavbou plavebních stupňů udržujících hladinu řek na takové úrovni, aby se po nich bylo vůbec možné plavit. Symbolem je Děčínský jez, jehož stavba je blokována ochránci přírody, kteří ovšem jinak ekologickou dopravu preferují. V kontrastu s tím vzniká na Ohři u obce Kyselka nebezpečný, zhruba čtyři metry vysoký jez Dubina představující riziko nejen pro přírodu, ale i pro tuto řeku sjíždějící vodáky, což ovšem nikomu nevadí. Ministerstvo životního prostředí dotuje výstavbu nových zdrojů pitné vody, čímž dochází k atomizaci vodohospodářské sítě, kterou ale totéž ministerstvo odsuzuje, přičemž je třeba konstatovat, že atomizace oboru zvyšuje potřebu investic a nákladů a může být rizikem i pro kvalitu pitné vody. Dotace na některé typy domácích čistíren odpadních vod (konkrétně nejnižší kategorie III) jsou pak v rozporu s paragrafem 38 vodního zákona, neboť představují riziko právě pro životní prostředí. To přitom představují i v současnosti nastavené dotace do zemědělství, především pak zásady „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES), jejichž parametry pro snížení rizik eroze a kontaminace povrchových i podzemních vod jsou nedostatečné.

Světový den vody má každoročně doprovodný slogan, přičemž letos je to „Valuing Water“, ve volném překladu hodnota vody. Tu se mnozí snaží definovat ekonomicky, například její cenou, ve skutečnosti je ale „hodnota vody“ nevyčíslitelná, neboť voda, alespoň na planetě Zemi, znamená život. V naší zemi přitom nedostatek vody nehrozí, neboť žádný, byť sebevíce katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou přestalo pršet. Také teze o tom, že úzkostlivým šetřením vody v domácnostech prostřednictvím různých spořičů zlepšíme vodní bilanci ČR, jsou poněkud zcestné, neboť tímto způsobem lze ušetřit jen zlomky procent spotřeby vody v naší zemi. Nic proti tomu, ale je to spíše dobrý byznys pro výrobce šetřičů a snad také apel, abychom si hodnotu vody uvědomovali – ale nic moc víc. Důležitější je tak spíše šetřit vodou v průmyslové výrobě a především - zadržet vodu v krajině a udržet jí tam v dostatečné kvalitě. Zdrojů vody k tomu máme dost, ročně spadne na území více než 65 miliard kubíků vody, značná část jí ale bez užitku odtéká, a to i ta vyčištěná voda z čistíren odpadních vod. K pitným a průmyslovým účelům se přitom v ČR ročně využije zhruba 1,5 miliardy kubíků vody, takže na nedostatek dešťů si nemůžeme stěžovat, a to ani v suchých letech, kdy v ČR spadne „jen“ něco přes 40 miliard kubíků vody. A tak dále.

Nejen výše zmiňované příklady ukazují, že o všudypřítomné vodě toho zas tak nevíme. A nebudeme vědět nadále, pokud politici, ochránci přírody, zemědělci i vědci nepotáhnou alespoň v základních parametrech při zajištění budoucího vodního blahobytu za jeden provaz. Nepotáhnou-li ale, nebude nikdo ničemu věřit – a to se bohužel také již děje.
Petr Havel

27. 02.

Green Deal by měl být pro ČR impulsem k rozvoji lodní dopravy

Petr Havel Přečteno 1689 krát

Přestože mají vize Zelené dohody (Green Deal) množství kritiků oponujících této plánované transformaci ekonomiky na udržitelné formy hospodaření poukazem na nerealistické cíle, je již dnes zcela zřejmé, že k zásadním změnám dojde a již také začíná docházet.

Jedním z oborů, který by mohl a měl na vizi Green Deal vydělat, respektive zachránit svou další existenci, je přitom lodní doprava a činnosti s ní spojené. Součástí Green Deal je totiž také závazek členských zemí, podle kterého převedou do roku 2050 celkem 75 procent silniční dopravy na železnici a vodní cesty, a k tomuto závazku se připojila i ČR. Lodní doprava je ovšem v naší zemi již řadu let popelkou a oblastí na okraji pozornosti Ministerstva dopravy, a to navzdory skutečnosti, že se na našem území v minulosti vyrobilo zhruba 1 000 velkých říčních lodí, nejvíce ze všech vnitrozemských států na světě. Lodě se u nás v malé míře vyrábějí i v současné době, bohužel ale výhradně pro zahraniční odběratele. Poslední loď určenou pro naše vodní cesty byla u nás vyrobena v roce 1993. To ale bude nutné změnit, neboť v souvislosti s Green Deal je třeba postavit novou moderní flotilu lodí, která by zabezpečila alespoň částečně závazek udržitelnější dopravy. Pouze železnice podle všech dostupných dat to totiž nebude schopná zajistit.

V ČR je navíc stále ještě několik funkčních loděnic, které mohou lodě vyrábět i opravovat. Největší a nejlépe vybavenou loděnicí na našem území je Loděnice Děčín Boletice/Křešice, která je svou schopností vyzdvihnout na lodní výtah a zase spustit na vodu lodě o délce větší než 100 metrů jediná ve střední Evropě, a takto plně vybavená je dokonce jako jediná na toku páteřní evropské řeky Labe. Při současných požadavcích na ochranu přírody a říčních niv navíc nelze předpokládat, že by další taková loděnice mohla v současnosti někde na Labi vzniknout.
Uvedená loděnice je schopna najednou vyrábět a opravovat šest velkých lodí, tato její kapacita ale v současnosti není zdaleka naplněna. Nejen Loděnice Boletice/Křešice, ale i další menší loděnice ale nemusí vyrábět jen lodě, ale i mechanizaci k čištění vodních toků (například vodní bagry), zařízení pro rekultivaci území po útlumu těžby uhlí a obecně veškerou techniku související s vodou.

To ale předpokládá nějaké „světlo na konci tunelu“, které by mělo rozsvítit právě Ministerstvo dopravy, i na základě vizí vyplývajících z Green Deal. Zatím je to ale tak, že nejen loděnice, ale i přístavy nebo rejdaři nezískali ani kompenzace za ztráty způsobené regulacemi v souvislosti s tlumením expanze koronaviru. Lodní doprava jako celek přitom požadovala podle předsedy představenstva společnosti Vodní cesty Jana Skalického dohromady pouhých 88 milionů korun, což je ve světle miliardových kompenzací v rámci celé řady anticovidových programů prakticky směšná částka. Je tomu tak především proto, že se odbor vodní dopravy na Ministerstvu dopravy prakticky rok nedokázal dohodnout na metodice výpočtu k úhradě ztrát a to jak s adresáta pomoci, ale hlavně s dalšími odbory na ministerstvu. I tato skutečnost je ale signálem, jakou pozici lodní doprava zatím na ministerstvu má.

Pokud se tento stav nezmění a ČR i díky tomu nedokáže splnit cíl udržitelnější dopravy v budoucnosti, lze stejně jako při neplnění jiných závazků očekávat ze strany EU nemalé finanční sankce. Nemalé proto, že naše země stále disponuje zázemím pro jejich naplňování a dokonce i stále ještě funkčním oborovým školstvím, takže na nemožnost plnění se bude ČR jen těžko vymlouvat. I když je přitom horizont roku 2050 hodně daleko a společnost v současné době řeší jiné (například koronavirové) priority, je třeba se cíleně rozvoji lodní dopravy věnovat už nyní. Řada podnikatelů v oboru zvažuje ukončení činnosti, někteří to již udělali, loděnice bez zakázek také nemohou přežít do nekonečna. Samozřejmě je možné také lodní dopravu hodit přes palubu. V takovém případě by ale měli mít politici odvahu to říci a neudržovat v nejistotě a hypotetické naději tisíce lidí, kteří se kolem lodní dopravy pohybují.

Petr Havel

14. 01.

Proč se léta vleče přijetí protierozní vyhlášky

Petr Havel Přečteno 1359 krát

Také proto, že po letech odkladů by měla letos konečně vstoupit v účinnost protierozní vyhláška, je tento dokument v poslední době náplní mnoha článků a diskusí o jeho potřebě a podobě. Převažujícím názorem pak je, že zatímco se „hodné“ Ministerstvo životního prostředí (MŽP) snažilo po celou dobu protierozní vyhlášku prosadit, „zlé“ Ministerstvo zemědělství její přijetí naopak po dobu několika let odmítalo. Ve skutečnosti leží ale větší část viny za nepřijetí protierozní vyhlášky právě na MŽP.

MŽP totiž původně navrhlo protierozní vyhlášku v obtížně přijatelné a taky obtížně v praxi aplikovatelné podobě, především kvůli značné byrokracii, kterou by s sebou nesla. Podle tohoto návrhu by totiž museli zemědělci počítat míru erozního ohrožení podle složitého vzorce v podobě: G = R ⋅ K ⋅ L ⋅ S ⋅ C ⋅ P, přičemž překročení míry erozního ohrožení má být počítáno prostřednictvím podvzorce C . P > Cp . Pp.
Důležité přitom je, že uvedený vzorec a další výpočty se měly týkat každého jednotlivého půdního bloku, kterých obhospodařuje i menší zemědělec stovky. Nehledě na skutečnost, že i jeden půdní blok může spadat do různých režimů, například, když je jeho část svažitá a druhá ne, takže prokazování erozní ohroženosti by bylo v takovém případě předmětem dalších výpočtů a ve výsledku by tak šlo o rozsáhlé matematické cvičení a další z mnoha evidencí, která by sama o sobě riziko eroze nesnížila. Kromě toho by takové řešení znevýhodnilo právě menší zemědělce, kteří by s dokladováním stavu obhospodařovaných pozemků ztratili spoustu času. Původní návrh by také v praxi znamenal, že zvýšenou administrativou by byli trestáni i zemědělci hospodařící zodpovědně, jejichž činnost erozi v krajině nadměrně nezvyšuje, neboť povinnost počítat erozní ohroženost se vztahovala na všechny. Podle této filosofie by tak návrh MŽP pohlížel na každého zemědělce v ČR jako na zločince, který erozi svévolně způsobuje.

MŽP přitom z takového konceptu nehodlalo léta ustoupit, MZe zase kromě jeho odmítnutí nepřišlo s jiným řešením, zřejmě i proto, že kompetence k protierozní vyhlášce mělo a má MŽP. To, že nakonec tato vyhláška spatří „světlo světa“, je tak v praxi zásluhou Asociace soukromého zemědělství ČR, která průchodné řešení navrhla a oba resorty k jeho přijetí přesvědčila. Výsledkem je, že nadměrný úbytek půdy z polí bude trestán až při nedodržování nápravných opatření a opakovaných, zemědělcem zaviněných projevech eroze. To má přitom svou logiku, a navíc jsou případy opakovaných projevů eroze a nadměrného úbytku půdy z polí známé – jen se dosud nijak neřešily.

Samostatnou kapitolou je pak takzvaná „přípustná míra erozního ohrožení“, vyjádřená v tunách odnosu půdy za rok na jeden hektar. Ta nakonec činí maximálně 9 tun (původně měla činit až 17 tun), což je ovšem jediné číslo v této souvislosti zmiňované, ve skutečnosti je ale v případě mělkých půd přípustná míra jen dvě tuny. To se jistě zdá mnohým hodně (a hodně to skutečně je), je ale třeba vědět, že vodní, ale i větrné erozi nelze zcela zabránit. Nejvhodnější prevencí je samozřejmě pestrá a členitá krajina s krajinnými prvky, i tak jsou ale občas se objevující teze o možné nulové erozi veskrze naivní a jdou z podstaty proti přírodním zákonům – třeba proti gravitaci.

Jinými slovy – nějaká půda z našich polí bude ubývat vždy a snaha omezit erozi je správná a žádoucí. Žádoucí je ale také zabývat se cestami, jak a čím (nejen) na polích ubývající hmotu nahradit. Jen statková hnojiva a certifikované komposty to nespasí. Což je ovšem námět na samostatný článek.
Petr Havel

11. 01.

Přítomnost hygieniků v restauracích není nezbytná

Petr Havel Přečteno 2267 krát

Ačkoli se diskuse o znění právě projednávané novela zákona o potravinách točí zejména kolem stanovení možného závazného podílu potravin tuzemského původu v tuzemských obchodech, předmětem novelizace by mohla, a také být měla i úprava stávajících vztahů mezi kontrolními orgány, které mají v kompetenci dozor nad hygienou, výrobou a prodejem potravin v provozech veřejného stravování, lidově řečeno v hospodách.

Stávající právní úprava je totiž, i když to na první pohled není znát, zcela nevyhovující, a zdánlivé příměří zejména mezi Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI) a orgány hygienického dozoru je dáno pouze dohodou mezi uvedenými organizacemi poté, co došlo v minulosti k novelizaci zákona, která je v platnosti od 1.1. 2015 a která umožnila SZPI kontrolovat provozovny společného stravování. Ze zhruba 60 000 těchto provozoven kontroluje SZPI v současné době zhruba polovinu (30 000 provozoven), kontrolu druhé poloviny pak mají na starosti Krajské hygienické stanice (KHS). Ve skutečnosti ale platí princip, že „všichni mohou kontrolovat všechno“, a pokud by v současné době smluvně dojednané rozdělení provozoven přestal kdokoli z dozorových orgánů respektovat, bylo by to zcela legitimní. Jinými slovy, kompetence SZPI a KHS se prakticky stoprocentně překrývají, což je logicky neudržitelný stav.

Ambici řešit tuto situaci má přitom pozměňovací návrh poslance za ČSSD Jana Birkeho, který má podporu Ministerstva zemědělství, a jehož podstatou je v zásadě rozdělení provozoven veřejného stravování na otevřené a uzavřené, přičemž provozovny otevřené (tedy takové, v nichž si může dát jídlo „někdo z ulice“, jako jsou restaurace, hotely, bufety a podobně), by kontrolovala SZPI bez další účasti hygieniků, pokud by ovšem v takových provozech nevznikl nějaký epidemický problém. Ze zmiňovaných 60 000 provozoven by tak nově kontrolovala SZPI místo současných 30 000 subjektů zhruba 45 000 subjektů, čímž by mimo jiné došlo ke sjednocení podoby a hodnocení kontrol ve všech provozovnách typu restaurace. To je jednak z pohledu standardizace podmínek kontrol žádoucí, jednak se tím sníží počet dozorových orgánů, které přicházejí bez nějaké časové koordinace do provozoven veřejného stravování a připravují majitele restauračních zařízení a jejich personál o čas.

Ačkoli v gesčním zemědělském výboru parlamentu byl s uvedeným návrhem vysloven stoprocentní souhlas, vzedmula se okamžitě poté, co se hygienici o přijetí pozměňovacího návrh dozvěděli, ze strany hygieniků vlna protestů emotivně argumentující možnou ztrátou pracovních míst poté, co se naše země vyrovná s problematikou kononaviru. Bohužel je ale třeba konstatovat, že v obhajobě svých zájmů za situace, kdy si hygienici zároveň stěžují na enormní pracovní vytížení při zvládání epidemie a trasování kontaktů, neříkají zástupci hygieniků médiím a veřejnosti plnou pravdu.

V první řadě totiž neplatí, že SZPI převezme dozor nad stravovacími provozy zcela. I po případném přijetí novely by podle návrhu novely zůstala hygienikům kontrola nemocnic, domovů důchodců, školního stravování, dětských skupin, věznic a dalších zhruba 15 000 zařízení v kategorii uzavřených provozoven, což je také zmíněno v článku I, paragrafu 16, písmeno a/. V uvedeném paragrafu se navíc v písmenu b/ konstatuje, že „při zjišťování příčin poškození nebo ohrožení zdraví a zamezení šíření infekčních onemocnění nebo jiného poškození zdraví z potravin“ se dozor hygieny žádným způsobem nemění, a z tohoto pohledu budou moci hygienici kontrolovat kdykoli jakýkoli subjekt veřejného stravování. Pravdou není ani to, že SZPI nemá oprávnění kontrolovat a sankcionovat ve stravovacích zařízeních hygienické prohřešky a tedy třeba vyloučit z příslušné provozovny člověka představující například nějaké epidemiologické riziko. Takové kroky činí SZPI již v současné době, a to na základě unijního nařízení č.852/2004, které stanovuje zásady pro kontrolu výroby potravin a jejich uvádění na trh. I z toho důvodu v řadě zemí EU kontrolují restaurace orgány obdobné naší SZPI, a ne hygienici. Pokud se pak týká kontrol zdravotních průkazů, opticky nejviditelnější kompetence hygieniků v procesu výroby a prodeje potravin, pak také tyto kontroly provádí již dnes běžně také SZPI.

Zavádějící je také snaha hygieniků poukázat na svou odbornou způsobilost v rámci kontrol restauračních zařízení. Již v době předchozího kompetenčního střetu mezi SZPI a KHS v roce 2014 měl tehdejší parlament k dispozici materiál, z něhož vyplýval výrazně vyšší podíl kontrolorů SZPI s vysokoškolským vzděláním oproti kontrolorům z řad hygieniků, a tento stav se nijak zvlášť nezměnil. Důležité je však také technologické zázemí SZPI, tedy vybavení a specifické technologie laboratoří potravinářské inspekce, z nichž některé jsou jediné svého druhu v ČR. Z pohledu spotřebitele je pak zřejmě nejdůležitější komplexní pohled SZPI na celý proces nákupu surovin a složení surovin v připravovaných a prodávaných pokrmech. Zatímco hygienici se ve svých kontrolách soustředí na dodržování hygienických zásad, druhotné kontaminace, světelných podmínek nebo správné teplotě skladování surovin a pokrmů, SZPI je schopná kromě obdobné kontroly také zjistit, jestli je ve stravovacím zařízení nabízený guláš ze zvěřiny skutečně ze zvěřiny, nebo například, zdali není místo klasického „smažáku“ ze sýra nabízen hostům rostlinný analog, který je levnější. Jinými slovy, komplexnost záběru SZPI představuje také vyšší ochranu spotřebitele. K tomu je pak zároveň vhodné dodat, že SZPI má na rozdíl od do značné míry autonomních KHS centrální řízení a tedy jednotnou metodiku při posuzování prohřešků, což je předpoklad jejich předvídatelného, jednotného a tedy spravedlivého posouzení.

Zejména za současné koronavirové krize se přitom zdá být veskrze logické, pokud se legislativní úpravou uvolní hygienikům prostor k tomu, co je dnes (a nepochybně i v budoucnosti bude) v zájmu celé veřejnosti a co souvisí s prevencí epidemiologických rizik a dodržováním hygienických zásad v širších souvislostech. Za to by měli být hygienici spíše rádi, zvláště když jim předmětný pozměňovací návrh neodebírá ani finanční prostředky, ani zaměstnance, a kromě toho je také ani nepřidává SZPI. Teze o tom, jak se po odeznění koronakrize vrátí vše do původních kolejí a hygienici kontrolující restaurace přijdou o práci, jsou tak ryze spekulativní, neboť s koronavirem a jeho mutacemi budeme žít ještě mnoho let, respektive navěky, a předkoronavirové principy kontrol a prevence jistě doznají a již také doznávají výrazných změn. Což ostatně zaznívá při téměř každé predikci dopadů současného stavu.

Je přitom zřejmé a je to také průvodním projevem téměř při jakýchkoli změnách zavedených principů, že se člověk uvyklý na nějaké procesy vůči změnám brání. V uvedeném případě je to ale kontraproduktivní, především za situace, kdy jsou současné kompetence obou dozorových organizací prakticky identické.
Petr Havel

06. 11.

Česko se nesmyslně brání recyklaci vod

Petr Havel Přečteno 2462 krát

Možná je to tím, že letos relativně hodně prší, takže téma prevence rizik sucha, i kvůli všudypřítomnému tématu koronaviru, ustoupilo do pozadí. Částečně je to ale také dáno tím, že koronavirové regulace na jaře znemožnily desítky vodohospodářských osvětových akcí spojených dříve s oslavami Světového dne vody, a nyní na podzim zase transformovaly nejdůležitější vodohospodářskou akci roku – konferenci Provoz vodovodů a kanalizací, na webkonferenci, což dále omezilo prezentaci stále důležitějších vodohospodářských témat vůči veřejnosti.

To ovšem není dobrá zpráva do budoucnosti, stejně jako mnoho jiných aktuálních zpráv. Jenže tady jde o vodu, a také o legislativu s vodou spojenou, která má nemalé trhliny, a přestože se stále ještě projednává novela vodního zákona, žádný z žádoucích a moderních prvků potřebných pro obor se do ní neprosadil. Například možnost operativní rekce podniků vodovodů a kanalizací (VaK) na koronavirové situace a s tím související potřebou zajistit v rámci fungování kritické infrastruktury zásobování obyvatel ČR kvalitní pitnou vodou a čištění odpadních vod, což je ovšem jen kamínek ve složité mozaice.

Zdaleka největším problémem je ovšem vlažný až negativní postoj zákonodárců k problematice recyklace vody, tedy opětovnému využití vody, v současné době vytékající bez užitku z čistíren odpadních vod (ČOV) do vodních toků a následně opouštějící naší zemi. V ČR přitom ročně vypustí do přírody vodohospodářské společnosti přes 750 milionů kubíků vyčištěných odpadních vod, což je mimochodem více, než kolik se u nás ročně vyrobí a využije vody z povrchových i podzemních zdrojů k pitným účelům (600 milionů kubíků). Je to ale také více než desetinásobné množství, jaké jsou schopné při deštích nad rámec svých běžných retenčních schopností zachytit veškeré naše rybníky.
Skutečnost, že naše legislativa neumožňuje využít recyklovanou vodu (kromě areálů, kde recyklovaná voda vzniká), je navíc poněkud nepochopitelná za situace, kdy má ČR čtvrtou nejnižší zásobu vody na obyvatele v EU a jednu z nejnižších ve vyspělém světě.

Opakované používání (recyklované) vody podporuje mimochodem právě EU, která letos vydala speciální „Nařízení o požadavcích na opětovné využívání odpadní vody“, které by měly členské státy EU aplikovat do své legislativy do roku 2023. To bylo přitom možné udělat už v rámci zmiňované novely vodního zákona, tomu však patrně zabránily předsudky některých zákonodárců, kteří se mimo jiné obávají využití kontaminované vody například v zemědělství jako zdroje vody k závlahám. Takové obavy však nejsou na místě – recyklovanou vodu totiž není nutné používat při pěstování potravinářských plodin, ale třeba v průmyslu, také ale například na údržbu městské zeleně, rekreačních zelených ploch, zalévání květin, čištění komunikací nebo mytí aut, kde všude by mohla nahradit stále dražší vodu pitnou. Důležité je také, že opakovaným použitím vyčištěné odpadní vody z ČOV se voda z dešťů (jiný zdroj vody ČR prakticky nemá) zdrží na území naší země déle, což by mělo příznivý vliv na celkovou vodní bilanci ČR.

Postoj zákonodárců není kromě toho příliš pochopitelný za situace, kdy podle letošního průzkumu veřejného mínění podpořilo 95 procent oslovených respondentů využití recyklované vody v průmyslu, a 55 procent lidí dokonce uvedlo, že by bylo ochotno se vyčištěné odpadní vody napít. To přitom není žádné scifi, řada zemí v oblastech, kde je skutečně akutní nedostatek vodních zdrojů, využívá vyčištěnou odpadní vodu i k pitným účelům, v některých případech i desítky let. Samozřejmě poté, co byla taková voda vyčištěna pomocí nejmodernějších technologií. To nepochybně není aktuálně (a zřejmě ještě dlouho) v naší zemi nutné, je ale vhodné vědět, že i taková možnost bez jakéhokoli negativního vlivu na lidské zdraví existuje.

Tak či tak, využití recyklované vody se ani naše země neubrání, a je třeba konstatovat, že by to bylo pro naší krajinu, města i vodní bilanci země mnohem lepší a levnější řešení, než řada nákladných opatření, která „zachrání“ v porovnání s potenciálem recyklované vody jen zlomek vodních zdrojů. Předpokladem k tomu je přitom pouze udělit odpadním vodám z ČOV statut „zdroje vody“, čili několik slov ve vodním zákonu. Jak následně takovou vodu použít, je už obsaženo v legislativě EU, nehledě na to, že členské země si mohou dále parametry a využití odpadních recyklovaných vod modifikovat. Není tedy nutné se něčeho bát a vhodnější by bylo spíše sledovat celosvětové i evropské trendy. Zatím je to tak, že se množství využité recyklované vody ve světě každých pět let zdvojnásobí.


26. 10.

Reforma zemědělské politiky EU neuspokojí nikoho

Petr Havel Přečteno 1971 krát

V množství zpráv a komentářů hodnotících návrhy přijaté v rámci budoucích změn v minulém týdnu Evropským parlamentem (EP) není snadné se vyznat. A platí to i o krácení dotací největším průmyslovým zemědělským podnikům (zastropování), k čemuž jako povinnému principu vyplácení dotací podle některých dojde, zatímco podle jiných nedojde. Jak to tedy (nejen) se zastropováním momentálně je?

Zastropování jako povinné odmítla již dříve jak rada premiérů členských zemí, tak rada ministrů zemědělství, trvá však na něm dosud Evropská Komise. Zřejmě i proto přišel EP s kompromisním návrhem, který byl přijat i v plénu EP a který počítá s krácením dotací vztažené k fyzické osobě (ne tedy na podnik, což byl doposud diskutovaný princip), a to jak v rámci přímých plateb na plochu, tak v rámci investičních dotací (zjednodušeně řečeno na projekty v rámci rozvoje venkova). V prvním případě by mělo jít o maximální hranici půl milionu eur, v druhém pak milionu eur, přičemž nemá být povolen odpočet nákladů na zaměstnance. To přitom je, byť to na první pohled může působit složitě, docela dobrý návrh, který je naopak oproti původní myšlence krácení dotací vztažené na podnik jednodušší. Je to i docela dobrý kompromis v míře dopadů na největší zemědělské podniky – například v ČR by tak mohlo být podle odhadů tímto způsobem kráceno na dotacích zhruba 100 největších podniků, což je na počet minorita za situace, kdy o základní dotace u nás žádá každoročně kolem 30 000 subjektů – tedy jednotlivých zemědělských podniků.

Také proto je dosavadní výsledek jednání o reformě Společné zemědělské politiky EU (SZP) hodnoceno převážně jako vítězství „agrární lobby“, přesto má tento návrh předložený předsedkyní výboru EP pro rozpočtovou kontrolu Monikou Hohlmeierovou ambici minimálně omezit koncentraci zemědělské produkce v rámci EU. Tak či tak není ani v současné době zřejmé, zda zastropování bude povinné nebo dobrovolné, a na jakém principu ke krácení dojde. Rozdílná stanoviska EP, EK i rad ministrů budou totiž v současné době podrobena diskusi v rámci trialogu, přičemž ale lze předpokládat, že postoj EP a EK prosazující povinné krácení nebude možné při významu obou institucí jen tak smést se stolu. „Agrární lobby“ tak způsobem, jakým měla v úmyslu, zřejmě nezvítězila a nezvítězí, zastánci větší podpory malých a středních zemědělců ale také ne. Navíc je vhodné vědět, že „malý“ podnik je statisticky jednotka do 50 zaměstnanců a „střední“ do 250 zaměstnanců. Pokud by se tedy mělo v zemědělství mluvit o podpoře skutečně malých, například rodinných farem, bylo by vhodné používat pojem „mikropodnik“ (do 10 zaměstnanců), což je v zemědělství velmi častý „rozměr“ podniku. Jinými slovy – pokud někdo mluví o podpoře malých a středních, lze za takovými pojmy hledat fakticky i podporu velkých podniků, neboť ten „malý“ může mít až 50 zaměstnanců.

Vůbec nejlepší by ale bylo volit jiný způsob rozdělení. Ne vždy hospodaří „velký“ zemědělský podnik nezodpovědně a ne každý „drobný“ zemědělec obhospodařuje půdu žádoucím způsobem. Jde také mimo jiné i o to, kde kdo hospodaří. Z pohledu „nevybydlování“ krajiny je nepochybně lepším řešením pastva ovcí, koz nebo skotu, právě ta se ale obvykle odehrává na rozsáhlých plochách prostě proto, aby se na příslušných pozemcích pasoucí se hospodářská zvířata uživila. To je však jen jeden z možných příkladů, každopádně rozhodující pro krajinu a organismy v ní žijící není primárně velikost podniku, ale právě způsob hospodaření.

V něm přitom očekávali jak ochránci přírody, tak značná část vědců a výzkumníků větší posun k ekologizaci a udržitelnosti zemědělství, než jak to zatím, i po verdiktech EP, vypadá. Navzdory tomu, že i podle EP bude zemědělská politika EU v příštích letech „ekologičtější, férovější a odolnější“. Dost významná část společnosti se totiž domnívá, že tomu bude naopak. Dlužno ovšem dodat, že jde obvykle o postoje z vlastního úhlu pohledu, v rámci rozdílných postojů mezi zemědělci a ochránci přírody. A je také velmi pravděpodobné, že výsledná podoba SZP neuspokojí žádnou z obou jmenovaných stran. A navíc – stále ještě není, ani v zastropování, ani v míře ekologizace zemědělství definitivně jasno.

I když tedy ochránci přírody od reformy SZP čekali více, neměly by být posuny v udržitelnosti (ekologizaci) zemědělství zas tak zanedbatelné. Plných 30 procent z přímých plateb (to jsou ty nejobjemnější a nejvíce čerpané dotace) má být směrováno na ekorežimy, je ale třeba vědět, že půjde o peníze nad rámec plnění základních podmínek udržitelnosti zemědělství. Ve skutečnosti tak bude podíl peněz na ekologizaci zemědělství vyšší, otázkou ovšem bude, co přesně bude závazné, neboť ekorežimy zřejmě budou dobrovolné. Zásadní je také (zatímní) návrh, aby 10 procent půdy tvořily zemědělsky nevyužitelné plochy, například krajinné prvky, drobné vodní plochy nebo neprodukční vegetace. Také sankce za nedodržování zásad ochrany životního prostředí by se oproti současnému stavu měly zvýšit na dvojnásobek, tedy na 10 procent z dotací, což sice není mnoho, ale ve větším balíku peněz už by to bylo vidět. Což je jen pár nejviditelnějších příkladů.

SZP tedy každopádně zelenější oproti současnému stavu bude, jde však o to, o kolik to bude odstínů. Jednání o tom jsou a budou složitá, a také proto by bylo k vytváření vlastních názorů na věc žádoucí přečíst si nebo poslechnout si postoje z několika různých stran. I proto, že zdaleka ještě není jasno, lze po celou dobu probíhající diskuse očekávat expanzi jednostranných a často emotivních apelů na veřejnost, co je a není třeba regulovat a jaká opatření přijímat. Optimální výsledek ale ani tak nelze čekat. Spektrum členských zemí, jejich rozdílná historie, rozdílné klimatické i geografické podmínky pro podnikání, rozdílné priority a koneckonců i rozdílně zaměřená politická reprezentace musí nutně a logicky vyústit do kompromisního řešení, které bude kritizováno zleva i zprava, ale které, ať si kdo chce co chce říká, oproti současnosti jistým posunem ve prospěch rodinných farem i životního prostředí bude.

31. 07.

Předčasná zpráva o zpožděných žních

Petr Havel Přečteno 2648 krát

Předpokládaný meziročně nižší letošní objem tuzemské úrody hlavních obilovin a pomalejší postup sklizně sice není kvůli všudypřítomného koronaviru tradiční hlavní náplní zpráv v průběhu žní, pokud se ale na téma dostane, bývá obojí hodnoceno negativně a se závěrem, že důsledkem bude růst cen chleba a pečiva.

K tomu sice dojít může, ale spíše z jiných důvodů, než budou vlastní výsledky žní. V prvé řadě je asi vhodné připomenout, že ani výrazně nižší než očekávaná úroda by neznamenala pro naší zemi zásadní problém, neboť v produkci potravinářského obilí je ČR trvale vysoce přebytková a každoročně tak je spíše větším problémem vyprodukovaný přebytek z naší země vyvézt. Celoroční potřeba obilí na potravinářské účely přitom nedosahuje ani jednoho milionu tun, o něco více obilí se využije na výrobu krmných směsí, i tak ale každoročně dost zbývá. Kromě toho je hlavním důvodem nižší (ale stále dobré) sklizně pokles osevních ploch na našich polích dominantních plodin (zejména pšenice a řepky) a je tak celkem pochopitelné, že se z menší plochy sklidí méně. A navíc – a to je veskrze pozitivní, plochy uvedených dominantních plodin nahradily jiné hospodářské rostliny (opticky viditelný je zejména mák, jehož plochy meziročně vzrostly o 12,5 procenta), čímž je o něco zlepšila pestrost naší krajiny, po níž se oprávněně volá.

Pokud se pak týká postupu sklizně, pak ani letošní zpoždění, ba ani časté dešťové srážky, které žňové práce brzdí, nepředstavují žádný zásadní problém. Národní dožínky, které letos koronavirus spolu s výstavou Země živitelka v Českých Budějovicích odložil, se pravidelně konají v poslední srpnové dekádě, a úplně všude vše ani v minulosti nebylo vždy sklizeno. Letošní termín a průběh žní je přitom logickým důsledkem vývoje počasí v průběhu vegetační sezóny a ve své podstatě jde o ještě nedávno běžný stav, na který jsme v posledních horkých a suchých letech poněkud zapomněli. Nic neobvyklého kromě toho nepředstavuje ani déšť v průběhu žní, zemědělci dobře znají termín „mokré žně“, a umí si s ním poradit. Potřeba úrodu dosušit ovšem skutečně představuje zvýšení nákladů a nutnost eliminace vyššího rizika napadení plísněmi, ani to ale není důvod například k růstu cen chleba a pečiva.

Mnohem vyšší tlak na růst cen nejen pekárenské produkce představují totiž výrazně rostoucí náklady na pracovní sílu, a to ve všech patrech výrobní vertikály – v zemědělství, potravinářství i v maloobchodu. Ačkoli se o tom příliš nemluví, další vícenáklady si vyžádala a ještě vyžádají koronavirová opatření, například potřeba on-line dezinfekce, nákupů ochranných pomůcek nebo střídání pracovníků ve směnných provozech, které navýšily podle odhadu samotných pekařů náklady na výrobu zhruba o 8 procent. Obvykle se v souvislosti s koronavirem mluví o negativním dopadu nedostatku zahraničních pracovníků na rukodělné práce (především v některých oblastech zemědělství, jako je ovocnářství, zelinářství, chmelařství nebo třeba vinařství), jenže ani na různé pomůcky, dezinfekce a čas lidí, který je k příslušným úkonům zapotřebí a který někde chybí, by se nemělo zapomínat.

Teze o tom, jak se růst cen obilí zásadně promítá do cen pekárenské produkce, jsou přitom už léta překonané – ostatně už před deseti lety konstatoval tehdejší šéf Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský, že se zdražení tuny obilí o 1 000 korun promítne do ceny rohlíku deseti haléři. A překonané jsou i teze o potřebě co nejvyšší úrody obilovin. Ty by měly smysl za situace, kdy by se v ČR zvýšily stavy hospodářských zvířat, což by generovalo vyšší potřebu výroby krmných směsí. Stavy hospodářských zvířat ale nerostou.

Každoročně lze samozřejmě cíleně nalézt regiony i konkrétní zemědělce, jimž se z různých důvodů, nejen kvůli počasí, neurodí tolik, kolik by si přáli, a kolik by potřebovali pro alespoň nějaký, přiměřeně kladný hospodářský výsledek. To samozřejmě platí i letos. Pokud si ale někdo dá dohromady před pár dny zveřejněnou Zprávu o stavu zemědělství v ČR za rok 2019 a přečte si, že naše zemědělství loni dosáhlo nejvyšší hodnoty produkce za posledních pět let, a zároveň se rozpomene na nekonečné množství loňských zpráv o budoucí neúrodě, zjistí, že bychom měli být ke katastrofickým sdělením obezřetnější. Ta totiž obvykle neplatí plošně, a to ani z hlediska plodin na polích, ani z hlediska jednotlivých komodit. Tak tomu bude i letos, což ovšem neznamená nějakou stabilizaci cen potravin – ty jsou cenou zemědělských surovin a jejich produkcí v naší zemi ovlivňovány čím dál, tím méně.

Petr Havel

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy