14. 01.

Proč se léta vleče přijetí protierozní vyhlášky

Petr Havel Přečteno 477 krát Přidat komentář

Také proto, že po letech odkladů by měla letos konečně vstoupit v účinnost protierozní vyhláška, je tento dokument v poslední době náplní mnoha článků a diskusí o jeho potřebě a podobě. Převažujícím názorem pak je, že zatímco se „hodné“ Ministerstvo životního prostředí (MŽP) snažilo po celou dobu protierozní vyhlášku prosadit, „zlé“ Ministerstvo zemědělství její přijetí naopak po dobu několika let odmítalo. Ve skutečnosti leží ale větší část viny za nepřijetí protierozní vyhlášky právě na MŽP.

MŽP totiž původně navrhlo protierozní vyhlášku v obtížně přijatelné a taky obtížně v praxi aplikovatelné podobě, především kvůli značné byrokracii, kterou by s sebou nesla. Podle tohoto návrhu by totiž museli zemědělci počítat míru erozního ohrožení podle složitého vzorce v podobě: G = R ⋅ K ⋅ L ⋅ S ⋅ C ⋅ P, přičemž překročení míry erozního ohrožení má být počítáno prostřednictvím podvzorce C . P > Cp . Pp.
Důležité přitom je, že uvedený vzorec a další výpočty se měly týkat každého jednotlivého půdního bloku, kterých obhospodařuje i menší zemědělec stovky. Nehledě na skutečnost, že i jeden půdní blok může spadat do různých režimů, například, když je jeho část svažitá a druhá ne, takže prokazování erozní ohroženosti by bylo v takovém případě předmětem dalších výpočtů a ve výsledku by tak šlo o rozsáhlé matematické cvičení a další z mnoha evidencí, která by sama o sobě riziko eroze nesnížila. Kromě toho by takové řešení znevýhodnilo právě menší zemědělce, kteří by s dokladováním stavu obhospodařovaných pozemků ztratili spoustu času. Původní návrh by také v praxi znamenal, že zvýšenou administrativou by byli trestáni i zemědělci hospodařící zodpovědně, jejichž činnost erozi v krajině nadměrně nezvyšuje, neboť povinnost počítat erozní ohroženost se vztahovala na všechny. Podle této filosofie by tak návrh MŽP pohlížel na každého zemědělce v ČR jako na zločince, který erozi svévolně způsobuje.

MŽP přitom z takového konceptu nehodlalo léta ustoupit, MZe zase kromě jeho odmítnutí nepřišlo s jiným řešením, zřejmě i proto, že kompetence k protierozní vyhlášce mělo a má MŽP. To, že nakonec tato vyhláška spatří „světlo světa“, je tak v praxi zásluhou Asociace soukromého zemědělství ČR, která průchodné řešení navrhla a oba resorty k jeho přijetí přesvědčila. Výsledkem je, že nadměrný úbytek půdy z polí bude trestán až při nedodržování nápravných opatření a opakovaných, zemědělcem zaviněných projevech eroze. To má přitom svou logiku, a navíc jsou případy opakovaných projevů eroze a nadměrného úbytku půdy z polí známé – jen se dosud nijak neřešily.

Samostatnou kapitolou je pak takzvaná „přípustná míra erozního ohrožení“, vyjádřená v tunách odnosu půdy za rok na jeden hektar. Ta nakonec činí maximálně 9 tun (původně měla činit až 17 tun), což je ovšem jediné číslo v této souvislosti zmiňované, ve skutečnosti je ale v případě mělkých půd přípustná míra jen dvě tuny. To se jistě zdá mnohým hodně (a hodně to skutečně je), je ale třeba vědět, že vodní, ale i větrné erozi nelze zcela zabránit. Nejvhodnější prevencí je samozřejmě pestrá a členitá krajina s krajinnými prvky, i tak jsou ale občas se objevující teze o možné nulové erozi veskrze naivní a jdou z podstaty proti přírodním zákonům – třeba proti gravitaci.

Jinými slovy – nějaká půda z našich polí bude ubývat vždy a snaha omezit erozi je správná a žádoucí. Žádoucí je ale také zabývat se cestami, jak a čím (nejen) na polích ubývající hmotu nahradit. Jen statková hnojiva a certifikované komposty to nespasí. Což je ovšem námět na samostatný článek.
Petr Havel

11. 01.

Přítomnost hygieniků v restauracích není nezbytná

Petr Havel Přečteno 1146 krát Přidat komentář

Ačkoli se diskuse o znění právě projednávané novela zákona o potravinách točí zejména kolem stanovení možného závazného podílu potravin tuzemského původu v tuzemských obchodech, předmětem novelizace by mohla, a také být měla i úprava stávajících vztahů mezi kontrolními orgány, které mají v kompetenci dozor nad hygienou, výrobou a prodejem potravin v provozech veřejného stravování, lidově řečeno v hospodách.

Stávající právní úprava je totiž, i když to na první pohled není znát, zcela nevyhovující, a zdánlivé příměří zejména mezi Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI) a orgány hygienického dozoru je dáno pouze dohodou mezi uvedenými organizacemi poté, co došlo v minulosti k novelizaci zákona, která je v platnosti od 1.1. 2015 a která umožnila SZPI kontrolovat provozovny společného stravování. Ze zhruba 60 000 těchto provozoven kontroluje SZPI v současné době zhruba polovinu (30 000 provozoven), kontrolu druhé poloviny pak mají na starosti Krajské hygienické stanice (KHS). Ve skutečnosti ale platí princip, že „všichni mohou kontrolovat všechno“, a pokud by v současné době smluvně dojednané rozdělení provozoven přestal kdokoli z dozorových orgánů respektovat, bylo by to zcela legitimní. Jinými slovy, kompetence SZPI a KHS se prakticky stoprocentně překrývají, což je logicky neudržitelný stav.

Ambici řešit tuto situaci má přitom pozměňovací návrh poslance za ČSSD Jana Birkeho, který má podporu Ministerstva zemědělství, a jehož podstatou je v zásadě rozdělení provozoven veřejného stravování na otevřené a uzavřené, přičemž provozovny otevřené (tedy takové, v nichž si může dát jídlo „někdo z ulice“, jako jsou restaurace, hotely, bufety a podobně), by kontrolovala SZPI bez další účasti hygieniků, pokud by ovšem v takových provozech nevznikl nějaký epidemický problém. Ze zmiňovaných 60 000 provozoven by tak nově kontrolovala SZPI místo současných 30 000 subjektů zhruba 45 000 subjektů, čímž by mimo jiné došlo ke sjednocení podoby a hodnocení kontrol ve všech provozovnách typu restaurace. To je jednak z pohledu standardizace podmínek kontrol žádoucí, jednak se tím sníží počet dozorových orgánů, které přicházejí bez nějaké časové koordinace do provozoven veřejného stravování a připravují majitele restauračních zařízení a jejich personál o čas.

Ačkoli v gesčním zemědělském výboru parlamentu byl s uvedeným návrhem vysloven stoprocentní souhlas, vzedmula se okamžitě poté, co se hygienici o přijetí pozměňovacího návrh dozvěděli, ze strany hygieniků vlna protestů emotivně argumentující možnou ztrátou pracovních míst poté, co se naše země vyrovná s problematikou kononaviru. Bohužel je ale třeba konstatovat, že v obhajobě svých zájmů za situace, kdy si hygienici zároveň stěžují na enormní pracovní vytížení při zvládání epidemie a trasování kontaktů, neříkají zástupci hygieniků médiím a veřejnosti plnou pravdu.

V první řadě totiž neplatí, že SZPI převezme dozor nad stravovacími provozy zcela. I po případném přijetí novely by podle návrhu novely zůstala hygienikům kontrola nemocnic, domovů důchodců, školního stravování, dětských skupin, věznic a dalších zhruba 15 000 zařízení v kategorii uzavřených provozoven, což je také zmíněno v článku I, paragrafu 16, písmeno a/. V uvedeném paragrafu se navíc v písmenu b/ konstatuje, že „při zjišťování příčin poškození nebo ohrožení zdraví a zamezení šíření infekčních onemocnění nebo jiného poškození zdraví z potravin“ se dozor hygieny žádným způsobem nemění, a z tohoto pohledu budou moci hygienici kontrolovat kdykoli jakýkoli subjekt veřejného stravování. Pravdou není ani to, že SZPI nemá oprávnění kontrolovat a sankcionovat ve stravovacích zařízeních hygienické prohřešky a tedy třeba vyloučit z příslušné provozovny člověka představující například nějaké epidemiologické riziko. Takové kroky činí SZPI již v současné době, a to na základě unijního nařízení č.852/2004, které stanovuje zásady pro kontrolu výroby potravin a jejich uvádění na trh. I z toho důvodu v řadě zemí EU kontrolují restaurace orgány obdobné naší SZPI, a ne hygienici. Pokud se pak týká kontrol zdravotních průkazů, opticky nejviditelnější kompetence hygieniků v procesu výroby a prodeje potravin, pak také tyto kontroly provádí již dnes běžně také SZPI.

Zavádějící je také snaha hygieniků poukázat na svou odbornou způsobilost v rámci kontrol restauračních zařízení. Již v době předchozího kompetenčního střetu mezi SZPI a KHS v roce 2014 měl tehdejší parlament k dispozici materiál, z něhož vyplýval výrazně vyšší podíl kontrolorů SZPI s vysokoškolským vzděláním oproti kontrolorům z řad hygieniků, a tento stav se nijak zvlášť nezměnil. Důležité je však také technologické zázemí SZPI, tedy vybavení a specifické technologie laboratoří potravinářské inspekce, z nichž některé jsou jediné svého druhu v ČR. Z pohledu spotřebitele je pak zřejmě nejdůležitější komplexní pohled SZPI na celý proces nákupu surovin a složení surovin v připravovaných a prodávaných pokrmech. Zatímco hygienici se ve svých kontrolách soustředí na dodržování hygienických zásad, druhotné kontaminace, světelných podmínek nebo správné teplotě skladování surovin a pokrmů, SZPI je schopná kromě obdobné kontroly také zjistit, jestli je ve stravovacím zařízení nabízený guláš ze zvěřiny skutečně ze zvěřiny, nebo například, zdali není místo klasického „smažáku“ ze sýra nabízen hostům rostlinný analog, který je levnější. Jinými slovy, komplexnost záběru SZPI představuje také vyšší ochranu spotřebitele. K tomu je pak zároveň vhodné dodat, že SZPI má na rozdíl od do značné míry autonomních KHS centrální řízení a tedy jednotnou metodiku při posuzování prohřešků, což je předpoklad jejich předvídatelného, jednotného a tedy spravedlivého posouzení.

Zejména za současné koronavirové krize se přitom zdá být veskrze logické, pokud se legislativní úpravou uvolní hygienikům prostor k tomu, co je dnes (a nepochybně i v budoucnosti bude) v zájmu celé veřejnosti a co souvisí s prevencí epidemiologických rizik a dodržováním hygienických zásad v širších souvislostech. Za to by měli být hygienici spíše rádi, zvláště když jim předmětný pozměňovací návrh neodebírá ani finanční prostředky, ani zaměstnance, a kromě toho je také ani nepřidává SZPI. Teze o tom, jak se po odeznění koronakrize vrátí vše do původních kolejí a hygienici kontrolující restaurace přijdou o práci, jsou tak ryze spekulativní, neboť s koronavirem a jeho mutacemi budeme žít ještě mnoho let, respektive navěky, a předkoronavirové principy kontrol a prevence jistě doznají a již také doznávají výrazných změn. Což ostatně zaznívá při téměř každé predikci dopadů současného stavu.

Je přitom zřejmé a je to také průvodním projevem téměř při jakýchkoli změnách zavedených principů, že se člověk uvyklý na nějaké procesy vůči změnám brání. V uvedeném případě je to ale kontraproduktivní, především za situace, kdy jsou současné kompetence obou dozorových organizací prakticky identické.
Petr Havel

06. 11.

Česko se nesmyslně brání recyklaci vod

Petr Havel Přečteno 1732 krát Přidat komentář

Možná je to tím, že letos relativně hodně prší, takže téma prevence rizik sucha, i kvůli všudypřítomnému tématu koronaviru, ustoupilo do pozadí. Částečně je to ale také dáno tím, že koronavirové regulace na jaře znemožnily desítky vodohospodářských osvětových akcí spojených dříve s oslavami Světového dne vody, a nyní na podzim zase transformovaly nejdůležitější vodohospodářskou akci roku – konferenci Provoz vodovodů a kanalizací, na webkonferenci, což dále omezilo prezentaci stále důležitějších vodohospodářských témat vůči veřejnosti.

To ovšem není dobrá zpráva do budoucnosti, stejně jako mnoho jiných aktuálních zpráv. Jenže tady jde o vodu, a také o legislativu s vodou spojenou, která má nemalé trhliny, a přestože se stále ještě projednává novela vodního zákona, žádný z žádoucích a moderních prvků potřebných pro obor se do ní neprosadil. Například možnost operativní rekce podniků vodovodů a kanalizací (VaK) na koronavirové situace a s tím související potřebou zajistit v rámci fungování kritické infrastruktury zásobování obyvatel ČR kvalitní pitnou vodou a čištění odpadních vod, což je ovšem jen kamínek ve složité mozaice.

Zdaleka největším problémem je ovšem vlažný až negativní postoj zákonodárců k problematice recyklace vody, tedy opětovnému využití vody, v současné době vytékající bez užitku z čistíren odpadních vod (ČOV) do vodních toků a následně opouštějící naší zemi. V ČR přitom ročně vypustí do přírody vodohospodářské společnosti přes 750 milionů kubíků vyčištěných odpadních vod, což je mimochodem více, než kolik se u nás ročně vyrobí a využije vody z povrchových i podzemních zdrojů k pitným účelům (600 milionů kubíků). Je to ale také více než desetinásobné množství, jaké jsou schopné při deštích nad rámec svých běžných retenčních schopností zachytit veškeré naše rybníky.
Skutečnost, že naše legislativa neumožňuje využít recyklovanou vodu (kromě areálů, kde recyklovaná voda vzniká), je navíc poněkud nepochopitelná za situace, kdy má ČR čtvrtou nejnižší zásobu vody na obyvatele v EU a jednu z nejnižších ve vyspělém světě.

Opakované používání (recyklované) vody podporuje mimochodem právě EU, která letos vydala speciální „Nařízení o požadavcích na opětovné využívání odpadní vody“, které by měly členské státy EU aplikovat do své legislativy do roku 2023. To bylo přitom možné udělat už v rámci zmiňované novely vodního zákona, tomu však patrně zabránily předsudky některých zákonodárců, kteří se mimo jiné obávají využití kontaminované vody například v zemědělství jako zdroje vody k závlahám. Takové obavy však nejsou na místě – recyklovanou vodu totiž není nutné používat při pěstování potravinářských plodin, ale třeba v průmyslu, také ale například na údržbu městské zeleně, rekreačních zelených ploch, zalévání květin, čištění komunikací nebo mytí aut, kde všude by mohla nahradit stále dražší vodu pitnou. Důležité je také, že opakovaným použitím vyčištěné odpadní vody z ČOV se voda z dešťů (jiný zdroj vody ČR prakticky nemá) zdrží na území naší země déle, což by mělo příznivý vliv na celkovou vodní bilanci ČR.

Postoj zákonodárců není kromě toho příliš pochopitelný za situace, kdy podle letošního průzkumu veřejného mínění podpořilo 95 procent oslovených respondentů využití recyklované vody v průmyslu, a 55 procent lidí dokonce uvedlo, že by bylo ochotno se vyčištěné odpadní vody napít. To přitom není žádné scifi, řada zemí v oblastech, kde je skutečně akutní nedostatek vodních zdrojů, využívá vyčištěnou odpadní vodu i k pitným účelům, v některých případech i desítky let. Samozřejmě poté, co byla taková voda vyčištěna pomocí nejmodernějších technologií. To nepochybně není aktuálně (a zřejmě ještě dlouho) v naší zemi nutné, je ale vhodné vědět, že i taková možnost bez jakéhokoli negativního vlivu na lidské zdraví existuje.

Tak či tak, využití recyklované vody se ani naše země neubrání, a je třeba konstatovat, že by to bylo pro naší krajinu, města i vodní bilanci země mnohem lepší a levnější řešení, než řada nákladných opatření, která „zachrání“ v porovnání s potenciálem recyklované vody jen zlomek vodních zdrojů. Předpokladem k tomu je přitom pouze udělit odpadním vodám z ČOV statut „zdroje vody“, čili několik slov ve vodním zákonu. Jak následně takovou vodu použít, je už obsaženo v legislativě EU, nehledě na to, že členské země si mohou dále parametry a využití odpadních recyklovaných vod modifikovat. Není tedy nutné se něčeho bát a vhodnější by bylo spíše sledovat celosvětové i evropské trendy. Zatím je to tak, že se množství využité recyklované vody ve světě každých pět let zdvojnásobí.


26. 10.

Reforma zemědělské politiky EU neuspokojí nikoho

Petr Havel Přečteno 1052 krát Přidat komentář

V množství zpráv a komentářů hodnotících návrhy přijaté v rámci budoucích změn v minulém týdnu Evropským parlamentem (EP) není snadné se vyznat. A platí to i o krácení dotací největším průmyslovým zemědělským podnikům (zastropování), k čemuž jako povinnému principu vyplácení dotací podle některých dojde, zatímco podle jiných nedojde. Jak to tedy (nejen) se zastropováním momentálně je?

Zastropování jako povinné odmítla již dříve jak rada premiérů členských zemí, tak rada ministrů zemědělství, trvá však na něm dosud Evropská Komise. Zřejmě i proto přišel EP s kompromisním návrhem, který byl přijat i v plénu EP a který počítá s krácením dotací vztažené k fyzické osobě (ne tedy na podnik, což byl doposud diskutovaný princip), a to jak v rámci přímých plateb na plochu, tak v rámci investičních dotací (zjednodušeně řečeno na projekty v rámci rozvoje venkova). V prvním případě by mělo jít o maximální hranici půl milionu eur, v druhém pak milionu eur, přičemž nemá být povolen odpočet nákladů na zaměstnance. To přitom je, byť to na první pohled může působit složitě, docela dobrý návrh, který je naopak oproti původní myšlence krácení dotací vztažené na podnik jednodušší. Je to i docela dobrý kompromis v míře dopadů na největší zemědělské podniky – například v ČR by tak mohlo být podle odhadů tímto způsobem kráceno na dotacích zhruba 100 největších podniků, což je na počet minorita za situace, kdy o základní dotace u nás žádá každoročně kolem 30 000 subjektů – tedy jednotlivých zemědělských podniků.

Také proto je dosavadní výsledek jednání o reformě Společné zemědělské politiky EU (SZP) hodnoceno převážně jako vítězství „agrární lobby“, přesto má tento návrh předložený předsedkyní výboru EP pro rozpočtovou kontrolu Monikou Hohlmeierovou ambici minimálně omezit koncentraci zemědělské produkce v rámci EU. Tak či tak není ani v současné době zřejmé, zda zastropování bude povinné nebo dobrovolné, a na jakém principu ke krácení dojde. Rozdílná stanoviska EP, EK i rad ministrů budou totiž v současné době podrobena diskusi v rámci trialogu, přičemž ale lze předpokládat, že postoj EP a EK prosazující povinné krácení nebude možné při významu obou institucí jen tak smést se stolu. „Agrární lobby“ tak způsobem, jakým měla v úmyslu, zřejmě nezvítězila a nezvítězí, zastánci větší podpory malých a středních zemědělců ale také ne. Navíc je vhodné vědět, že „malý“ podnik je statisticky jednotka do 50 zaměstnanců a „střední“ do 250 zaměstnanců. Pokud by se tedy mělo v zemědělství mluvit o podpoře skutečně malých, například rodinných farem, bylo by vhodné používat pojem „mikropodnik“ (do 10 zaměstnanců), což je v zemědělství velmi častý „rozměr“ podniku. Jinými slovy – pokud někdo mluví o podpoře malých a středních, lze za takovými pojmy hledat fakticky i podporu velkých podniků, neboť ten „malý“ může mít až 50 zaměstnanců.

Vůbec nejlepší by ale bylo volit jiný způsob rozdělení. Ne vždy hospodaří „velký“ zemědělský podnik nezodpovědně a ne každý „drobný“ zemědělec obhospodařuje půdu žádoucím způsobem. Jde také mimo jiné i o to, kde kdo hospodaří. Z pohledu „nevybydlování“ krajiny je nepochybně lepším řešením pastva ovcí, koz nebo skotu, právě ta se ale obvykle odehrává na rozsáhlých plochách prostě proto, aby se na příslušných pozemcích pasoucí se hospodářská zvířata uživila. To je však jen jeden z možných příkladů, každopádně rozhodující pro krajinu a organismy v ní žijící není primárně velikost podniku, ale právě způsob hospodaření.

V něm přitom očekávali jak ochránci přírody, tak značná část vědců a výzkumníků větší posun k ekologizaci a udržitelnosti zemědělství, než jak to zatím, i po verdiktech EP, vypadá. Navzdory tomu, že i podle EP bude zemědělská politika EU v příštích letech „ekologičtější, férovější a odolnější“. Dost významná část společnosti se totiž domnívá, že tomu bude naopak. Dlužno ovšem dodat, že jde obvykle o postoje z vlastního úhlu pohledu, v rámci rozdílných postojů mezi zemědělci a ochránci přírody. A je také velmi pravděpodobné, že výsledná podoba SZP neuspokojí žádnou z obou jmenovaných stran. A navíc – stále ještě není, ani v zastropování, ani v míře ekologizace zemědělství definitivně jasno.

I když tedy ochránci přírody od reformy SZP čekali více, neměly by být posuny v udržitelnosti (ekologizaci) zemědělství zas tak zanedbatelné. Plných 30 procent z přímých plateb (to jsou ty nejobjemnější a nejvíce čerpané dotace) má být směrováno na ekorežimy, je ale třeba vědět, že půjde o peníze nad rámec plnění základních podmínek udržitelnosti zemědělství. Ve skutečnosti tak bude podíl peněz na ekologizaci zemědělství vyšší, otázkou ovšem bude, co přesně bude závazné, neboť ekorežimy zřejmě budou dobrovolné. Zásadní je také (zatímní) návrh, aby 10 procent půdy tvořily zemědělsky nevyužitelné plochy, například krajinné prvky, drobné vodní plochy nebo neprodukční vegetace. Také sankce za nedodržování zásad ochrany životního prostředí by se oproti současnému stavu měly zvýšit na dvojnásobek, tedy na 10 procent z dotací, což sice není mnoho, ale ve větším balíku peněz už by to bylo vidět. Což je jen pár nejviditelnějších příkladů.

SZP tedy každopádně zelenější oproti současnému stavu bude, jde však o to, o kolik to bude odstínů. Jednání o tom jsou a budou složitá, a také proto by bylo k vytváření vlastních názorů na věc žádoucí přečíst si nebo poslechnout si postoje z několika různých stran. I proto, že zdaleka ještě není jasno, lze po celou dobu probíhající diskuse očekávat expanzi jednostranných a často emotivních apelů na veřejnost, co je a není třeba regulovat a jaká opatření přijímat. Optimální výsledek ale ani tak nelze čekat. Spektrum členských zemí, jejich rozdílná historie, rozdílné klimatické i geografické podmínky pro podnikání, rozdílné priority a koneckonců i rozdílně zaměřená politická reprezentace musí nutně a logicky vyústit do kompromisního řešení, které bude kritizováno zleva i zprava, ale které, ať si kdo chce co chce říká, oproti současnosti jistým posunem ve prospěch rodinných farem i životního prostředí bude.

31. 07.

Předčasná zpráva o zpožděných žních

Petr Havel Přečteno 1907 krát Přidat komentář

Předpokládaný meziročně nižší letošní objem tuzemské úrody hlavních obilovin a pomalejší postup sklizně sice není kvůli všudypřítomného koronaviru tradiční hlavní náplní zpráv v průběhu žní, pokud se ale na téma dostane, bývá obojí hodnoceno negativně a se závěrem, že důsledkem bude růst cen chleba a pečiva.

K tomu sice dojít může, ale spíše z jiných důvodů, než budou vlastní výsledky žní. V prvé řadě je asi vhodné připomenout, že ani výrazně nižší než očekávaná úroda by neznamenala pro naší zemi zásadní problém, neboť v produkci potravinářského obilí je ČR trvale vysoce přebytková a každoročně tak je spíše větším problémem vyprodukovaný přebytek z naší země vyvézt. Celoroční potřeba obilí na potravinářské účely přitom nedosahuje ani jednoho milionu tun, o něco více obilí se využije na výrobu krmných směsí, i tak ale každoročně dost zbývá. Kromě toho je hlavním důvodem nižší (ale stále dobré) sklizně pokles osevních ploch na našich polích dominantních plodin (zejména pšenice a řepky) a je tak celkem pochopitelné, že se z menší plochy sklidí méně. A navíc – a to je veskrze pozitivní, plochy uvedených dominantních plodin nahradily jiné hospodářské rostliny (opticky viditelný je zejména mák, jehož plochy meziročně vzrostly o 12,5 procenta), čímž je o něco zlepšila pestrost naší krajiny, po níž se oprávněně volá.

Pokud se pak týká postupu sklizně, pak ani letošní zpoždění, ba ani časté dešťové srážky, které žňové práce brzdí, nepředstavují žádný zásadní problém. Národní dožínky, které letos koronavirus spolu s výstavou Země živitelka v Českých Budějovicích odložil, se pravidelně konají v poslední srpnové dekádě, a úplně všude vše ani v minulosti nebylo vždy sklizeno. Letošní termín a průběh žní je přitom logickým důsledkem vývoje počasí v průběhu vegetační sezóny a ve své podstatě jde o ještě nedávno běžný stav, na který jsme v posledních horkých a suchých letech poněkud zapomněli. Nic neobvyklého kromě toho nepředstavuje ani déšť v průběhu žní, zemědělci dobře znají termín „mokré žně“, a umí si s ním poradit. Potřeba úrodu dosušit ovšem skutečně představuje zvýšení nákladů a nutnost eliminace vyššího rizika napadení plísněmi, ani to ale není důvod například k růstu cen chleba a pečiva.

Mnohem vyšší tlak na růst cen nejen pekárenské produkce představují totiž výrazně rostoucí náklady na pracovní sílu, a to ve všech patrech výrobní vertikály – v zemědělství, potravinářství i v maloobchodu. Ačkoli se o tom příliš nemluví, další vícenáklady si vyžádala a ještě vyžádají koronavirová opatření, například potřeba on-line dezinfekce, nákupů ochranných pomůcek nebo střídání pracovníků ve směnných provozech, které navýšily podle odhadu samotných pekařů náklady na výrobu zhruba o 8 procent. Obvykle se v souvislosti s koronavirem mluví o negativním dopadu nedostatku zahraničních pracovníků na rukodělné práce (především v některých oblastech zemědělství, jako je ovocnářství, zelinářství, chmelařství nebo třeba vinařství), jenže ani na různé pomůcky, dezinfekce a čas lidí, který je k příslušným úkonům zapotřebí a který někde chybí, by se nemělo zapomínat.

Teze o tom, jak se růst cen obilí zásadně promítá do cen pekárenské produkce, jsou přitom už léta překonané – ostatně už před deseti lety konstatoval tehdejší šéf Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský, že se zdražení tuny obilí o 1 000 korun promítne do ceny rohlíku deseti haléři. A překonané jsou i teze o potřebě co nejvyšší úrody obilovin. Ty by měly smysl za situace, kdy by se v ČR zvýšily stavy hospodářských zvířat, což by generovalo vyšší potřebu výroby krmných směsí. Stavy hospodářských zvířat ale nerostou.

Každoročně lze samozřejmě cíleně nalézt regiony i konkrétní zemědělce, jimž se z různých důvodů, nejen kvůli počasí, neurodí tolik, kolik by si přáli, a kolik by potřebovali pro alespoň nějaký, přiměřeně kladný hospodářský výsledek. To samozřejmě platí i letos. Pokud si ale někdo dá dohromady před pár dny zveřejněnou Zprávu o stavu zemědělství v ČR za rok 2019 a přečte si, že naše zemědělství loni dosáhlo nejvyšší hodnoty produkce za posledních pět let, a zároveň se rozpomene na nekonečné množství loňských zpráv o budoucí neúrodě, zjistí, že bychom měli být ke katastrofickým sdělením obezřetnější. Ta totiž obvykle neplatí plošně, a to ani z hlediska plodin na polích, ani z hlediska jednotlivých komodit. Tak tomu bude i letos, což ovšem neznamená nějakou stabilizaci cen potravin – ty jsou cenou zemědělských surovin a jejich produkcí v naší zemi ovlivňovány čím dál, tím méně.

Petr Havel

03. 06.

Komu vadí vodácké tábory?

Petr Havel Přečteno 1665 krát Přidat komentář

Jednou z mnoha nelogických regulací v souvislosti s pandemií koronaviru je stále trvající „zákaz“ putovních vodáckých táborů, a to i poté, co již bylo povoleno téměř vše, včetně společenských akcí v počtu do 500 lidí. Jde tak o jeden z mnoha důkazů odtrženosti vládních kroků od reality nebo minimálně o nesprávné vstupní informace o tom, jak vodácké tábory fungují.

Podle statistik sjede ročně nějakou řeku v ČR zhruba 800 000 lidí, což je nepochybně skutečně velké množství. Putovní vodácký tábor ovšem čítá v průměru 30 jedinců (tedy řádově méně), a navíc jde o oblíbenou prázdninovou aktivitu pro děti. Vzhledem k tomu, že letošní dovolenou stráví v naší zemi mnohem více obyvatel ČR, je otázkou, nakolik budou schopné poptávku naplnit tuzemské ubytovací kapacity tento zájem. Lze jen připomenout, že vodácké putovní tábory žádné ubytovací kapacity nepotřebují. Což ovšem mimo jiné také znamená nižší riziko kontaktů s dalšími lidmi. Vodácké putovní tábory jsou naopak žádoucím pobytem na vzduchu, v přírodě, a tedy formou přirozeného posilování imunity.

Situace je o to nesmyslnější, že přímý zákaz putovních vodáckých táborů vydán nebyl. Epidemiologové nicméně jejich pořádání „důrazně nedoporučují“, což organizátory těchto akcí logicky odrazuje. Například pro oddíly vodních skautů je ale nemožnost pořádat vodácký putovní tábor téměř likvidační. „Je to podstata činnosti oddílu, vyvrcholení celoroční práce. Když o tuto akci přijdeme, děti nemusejí již v září do oddílu nastoupit,“ říká David Svoboda, kapitán vodních skautů. „Je důležité se ptát, jestli není lepší, pokud budou děti izolované na řece a v přírodě pod dohledem několika vedoucích, kde budou mít náplň volného času, nebo jestli budou bez dozoru v nákupních centrech, kinech nebo doma na počítačích. Nemluvě o psychohygieně z mnoha měsíců trvající karantény a ztráty kontaktu s kamarády. Mnohé děti mají vodácký oddíl jako jediný koníček,“ připomíná i předseda Asociace vodní turistiky a sportu Petr Ptáček.

Paradoxem navíc je, že splouvání řek dětí s rodiči je povoleno. Pokud by se přitom porovnávalo epidemiologické riziko vodáckých „part“ a putovních vodáckých táborů pro děti, je evidentní, že je u vodáckých táborů, právě kvůli omezení rizika dalších mezilidských kontaktů, mnohem nižší. A kromě toho jsou povoleny klasické dětské tábory, příměstské tábory a další akce, kde je opět epidemiologické riziko vyšší, než „na vodě“. Komu tedy vadí vodáci?
Petr Havel

20. 05.

Hry s čísly

Petr Havel Přečteno 2205 krát Přidat komentář

Podle bohužel již etablovaného sloganu, že je letos v naší zemi největší sucho za posledních 500 let, by se zřejmě měly přepisovat kroniky, neboť o suchu v roce 1520 (před 500 lety) není zatím nikde žádná zmínka. V uvedeném roce sice postihla Země koruny České morová epidemie (možná ze sucha?) a také se začal razit jáchymovský tolar, ale jinak kromě dat narození některých význačných osobností toho o uvedeném roce asi zřejmě nic nevíme.

Samozřejmě – člověk chápe, že se „musí“ nějak atraktivně popsat stav, s nímž se společnost potýká, a dostatečně vysoké zapamatovatelné číslo se hodí. Katastrofy a strach jsou ostatně, jak jsme poznali a ještě poznáváme v „době koronavirové“ velmi účinné nástroje, jak něco prosadit či jak dosáhnout žádoucí disciplíny. A ta by byla asi v potřebě změnit přístup člověka ke krajině žádoucí. Otázkou ale je, jak bude společnost reagovat, až si na podobná sdělení zvykne a přestane je brát vážně. Zvláště, když se stále „přikládá pod kotel“.

Například včerejším sdělením, že se „podle dat z minulého týdne rozšířilo zemědělské sucho na 98 procent území České republiky“. No, asi jezdím jinou krajinou, než autoři těchto informací. Ne že by sucho nehrozilo, a ne že by v některých regionech nebylo. Konstatuji ovšem, že jsem za posledních 14 dní projel určitě více než 2 procenta naší krajiny, na kterých roste a přirůstá tráva, zelenají se stromy, v místních mokřadech je voda a v mnoha tocích také teče. Možná je proto vhodné uvést, že není jen zemědělské sucho, ale také hydrologické a sociální. To první rozhodně nezasahuje 98 procent území země (a kdo ví, jestli tomu tak vůbec někdy bylo – možná snad v roce 1520), to druhé je ovšem skutečně plošné, neboť se (zjednodušeně) týká nízkých hladin podzemních vod, a třetí aktuálně nehrozí ani náhodou, protože to bychom my, jako lidé, neměli co pít.

Možná je také v této souvislosti vhodné alespoň poopravit teze, podle nichž čelíme nebývale (historicky) dlouhému období sucha. Za nejdelší suchou periodu bylo totiž do současnosti považováno období mezi lety 1856 až 1876, byť se v něm vyskytlo i několik povodní, ale také rok 1866 s celkem 60 dny bez jakýchkoli srážek. Takže další námět na přepisování historie…Jistě, tehdy byly jiné podmínky, krajina nebyla tak urbanizovaná, pole byla menší, a nebylo tak teplo. Takže současná situace skutečně moc optimismu neskýtá. Přesto by se neměly používat manipulativní a marketingově pojaté nesprávné údaje, už i proto, že z nich vychází při svém rozhodování, mimo jiné, naši zemědělci.

Na eskalaci katastrofických zpráv jsou totiž možné jen dvě základní reakce: Buď se před nimi obrnit apatií, nebo se na zemědělskou produkci vykašlat, když přece stejně všechno uschne. A ještě jim (zemědělcům) ani nikdo neopylí hospodářské plodiny, když máme tak málo včel. Jenže po zimě pravidelně 10 až 15 včelstev uhyne, letošních 20 procent je sice vyšší číslo, ale je třeba vědět, že ČR je druhou nejzavčelenější zemí světa (první je Řecko), což je mimochodem také jedním z důvodů úbytku včel – ne všichni včelaři se o svá včelstva zodpovědně starají. Včely ovšem "opylují 20 000 druhů rostlin", jak se lze také dozvědět. Škoda, v ČR totiž roste jen zhruba 3 500 druhů…. A tak je to bohužel skoro se vším…

Petr Havel

11. 05.

Přehrady dále a zbytečně rozdělují společnost

Petr Havel Přečteno 2745 krát Přidat komentář

Ministerstvo zemědělství dnes oficiálně zveřejnilo seznam míst, jimiž by mohl být doplněn stávající „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod – Generel LAPV“), tedy kde by mohly (ale zdaleka nemusely) vzniknout v budoucnosti nové přehrady. A znovu tak rozpoutalo diskusi o potřebnosti přehrad a jiných cest, jak lépe zadržet vodu z dešťů v naší krajině.

Možná výstavba přehrad přitom již léta a trochu nesmyslně rozděluje veřejnost. Jedni je zcela nebo téměř zcela odmítají, druzí občas nekriticky obhajují, příkopy mezi oběma tábory se ovšem bohužel spíše prohlubují. Přestože je jasné, a zaznělo to už nesčetněkrát, že pro lepší zadržování vody na území naší země jsou nutná jak opatření v přírodě (především pak větší pestrost krajiny), tak v určité míře i technické stavby, což jsou zmiňované přehrady. Ne vždy se ale zmiňují všechny souvislosti.

Není proto na škodu si připomenout, že zařazení nějaké lokality do Generelu automaticky neznamená, že v takovém místě přehrada skutečně vznikne. A pokud ano, stane se tak odhadem nejdříve za 20 let, neboť současná legislativa a zejména pak délka stavebního řízení dřívější realizaci ani neumožňuje. Nikdo ale neví, jaké počasí za 20 let bude, takže zařazení do Generelu je vlastně jen prevence. A dokonce, což ne každý ví, jde o určitou formu ochrany příslušného území, kde nelze – právě s ohledem na možné narušení tamních zdrojů vody – stavět průmyslové areály, liniové stavby a podobně, se všemi negativními jevy z toho vyplývajícími. Pro občany, ale i pro krajinu je to tedy veskrze akt pozitivní.

I proto, že se kromě několika již dříve schválených menších vodních nádrží v různém stupni „rozpracovanosti“ jen tak nedočkáme, je samozřejmě aktuálně i obecně důležitější zlepšit strukturu (pestrost) naší krajiny. Není ale úplně pravda, že se v tomto duchu nic neděje. Jen za poslední dva roky vznikly na území ČR stovky míst, v nichž se obnovily tůně, vysadily stromy, rozčlenila pole nebo se rozvolnila koryta toků. Mnohé z nich jsou však na místech, kam málokdo zavítá, a proto má většina lidí pocit, že se nic nemění. V ploše naší krajiny je to ale málo, a platí také, že ne všechna díla skutečně plní roli zadržování vody. I dnes se ještě v některých lokalitách zpevňují břehy malých toků, místo aby se vodě umožnil rozliv nebo meandrování. Faktem ale je, že se celkový pohled na naši krajinu opticky moc nemění – protože se téměř nemění převažující model zemědělského hospodaření. I v něm je ale leccos jinak, než je obvykle prezentováno.

Například, co se týká meliorací. Veřejnost má sice zafixováno, že meliorace rovná se odvodnění, to ale tak úplně neplatí. I meliorace mohou totiž zadržovat vodu v krajině, pokud se použijí záslepky nebo přehrážky, jinými slovy, pokud se vodě zabrání z pole odtéci. Problém meliorací spočívá spíše v tom, že podle zákona jsou součástí vlastnictví pozemků, jenže většina vlastníků ani neví, kde se takové zařízení nachází, i proto, že k těmto stavbám mnohdy už neexistuje dokumentace. Také často zmiňovaný milion hektarů odvodněné zemědělské půdy je poněkud zavádějící. Vzhledem k tomu, že valná většina těchto zařízení je porušená, odvedou vodu jen „kousek“, a na místě přerušení meliorací naopak odváděná voda vystoupí na povrch a vytvoří dočasný místní mokřad. Což zemědělcům komplikuje podnikání, ale ne díky odvodnění – spíše naopak.

Právě zemědělci jsou považováni za největší viníky nežádoucího stavu krajiny, a často je to pravda. Jsou to ale také města a obce, která prodávají půdu developerům, kteří pak na ní postaví stavby s neprostupnými povrchy působící navíc jako tepelné ostrovy, které zvyšují výpar vody a ta, co zbude, se nemá kam vsáknout. I nejhůře obdělávaná zemědělské půda zadrží vody více, než beton a asfalt. Jsou to také města a obce, které se zdráhají využít na svém území chodníky propouštějící vodu (zámková dlažba a jiné), takže voda, která naprší, končí bezúčelně v kanalizacích. A jsou to také některé obce, které vidí jako cestu k zajištění pitné vody vrty a studny, které ovšem odčerpávají zdroje podzemních vod, jejichž hladiny stále klesají a při tomto způsobu zajištění pitné vody dále klesat budou.

Cílem několika uvedených příkladů je přitom ukázat, že nic není jednoznačné, a v přírodě zejména. Budeme-li cíleně preferovat jen některá řešení a cesty ke zlepšení vodní bilance naší země, utopíme se (tedy spíše uschneme) v nekonečných sporech. Jasně že je základ prevence v krajině a především v přístupu k hospodaření, nejen ale zemědělskému. Je však také třeba vědět, že zatímco voda v krajině je nezbytnou podmínkou existence v přírodě žijících organismů, voda v přehradách (zdroje podzemní vody bychom měli mnohem více než dosud šetřit) je podmínkou zdrojů pitné vody pro člověka. Potřebujeme obojí. Hlavně ale potřebujeme, aby se říkala celá pravda, a ne jen ta, která tomu či onomu vyhovuje.

Petr Havel

25. 02.

Atomizace vodárenství začíná generovat rizika

Petr Havel Přečteno 2137 krát Přidat komentář

Snaha mít vše pod vlastní kontrolou je minimálně pro ambiciózní jedince jednou z metod kariérního i vlivového růstu a nezávislosti na rozhodování jiných. Ne vždy ale musí být takový postoj ku prospěchu věci. To je i případ stále pokračujícího osamostatňování se některých obcí, případně svazků menších obcí v oblasti vodohospodářství, které je vedeno ambicí ve vlastní režii dodávat do určitého spádového území tamním obyvatelům pitnou vodu, čistit odpadní vodu a spravovat příslušné vodovodní a kanalizační řady a s nimi související zařízení, jako jsou vodojemy, čistírny odpadních vod, technologie na likvidaci kalů a další.

Na takovém osamostatnění postavilo svou kariéru v minulosti mnoho politiků i lobistů, které v mnoha případech lákaly poplatky za vodné a stočné a možnosti jejich využití pro jiné než vodohospodářské účely. Výsledkem je ovšem stav, kdy je v ČR v současné době celkem 6 932 vlastníků „trubek“ a 2 941 provozovatelů vodohospodářských služeb, což jsou především zmiňované dodávky pitné vody a její čištění. Ačkoli přitom odborníci na rizika taková atomizace oboru dlouhodobě poukazovali, ukazují se v praxi v plné výši až nyní, respektive, teprve v poslední době je zaznamenali centrální politici. Jak představitelé Ministerstva zemědělství, do jehož gesce vodohospodářství spadá, tak ale také ministerstev životního prostředí, financí i zdravotnictví stále častěji hovoří o neudržitelném stavu, jehož další eskalaci je nutné zabránit. Jak přitom zaznělo na loňské konferenci „Provoz vodovodů a kanalizací“, už v současné době neplní své zákonné povinnosti při obnově sítí 75 procent trhu. Riziky atomizace vodárenství se pak s obdobným hodnocením zabývala i konference „Financování vodárenské infrastruktury“ počátkem letošního února, a do třetice proběhl 18. února v parlamentu seminář „Cena, kvalita a dostupnost pitné vody“, na němž kromě dalších vystoupení zazněl i příspěvek vedoucího Národního referenčního centra pro pitnou vodu Státního zdravotního ústavu Františka Kožíška poukazující na reálné důsledky atomizace.

Tedy vlivem tohoto procesu na zdraví lidí a kvalitu jimi používané pitné vody. Například v roce 2018 platil podle SZÚ alespoň pro část roku zákaz použití vody jako pitné u 21 menších vodovodů zásobujících celkem 3 293 osob. V loňském roce musela být udělena výjimka z požadované kvality vody spojená s omezeným užitím například pro kojence a těhotné ženy u 108 vodovodů, nadlimitní obsah pesticidů se týkal 80 vodovodů zásobujících celkem 96 000 osob, nadlimitní obsah dusičnanů pak 22 vodovodů zásobujících zhruba 5 000 osob. Problémy jsou přitom dominantně u malých vodárenských společností.

To vše je ovšem jen pomyslným vrcholem ledovce. Nároky na úpravu pitné vody nebo čištění odpadních vod rostou a porostou, neboť se jednak zpřísňují zákony, jednak se v přírodě vyskytuje stále více rizikových látek, a kromě toho roste i počet takových látek, jejichž množství ve vodě se pravidelně sleduje. K výrobě kvalitní pitné vody jsou tak nutné stále modernější technologie, nehledě na to, že je nutné investovat nemalé prostředky na obnovu stávajících sítí. Na to ovšem nemohou vygenerovat samostatně působící obce nebo menší vodohospodářské společnosti z vybraného vodného a stočného peníze. Z dosavadních analýz přitom vyplývá, že čistírna odpadních vod (ČOV), která dokáže v určitých případech vytvořit z vybraných poplatků prostředky na svou obnovu, by měla obsluhovat více než 1 500 obyvatel (v odborné terminologii „ekvivalentních obyvatel" – EO), plné udržitelnosti však taková ČOV dosáhne až při obsluze necelých 13 000 EO. Vodohospodářský majetek, který je nutné ze zákona udržovat, však zdaleka nepředstavuje jen ČOV.

Po celé polistopadové období se u nás vede emotivní a mnoha mýty zatížená diskuse o „prodeji naší vody do zahraničí“, jinými slovy o nevýhodnosti pronájmu „trubek“ zahraničním společnostem. Nebo ještě jinak – o rizicích takzvaného provozního modelu (což je obvykle za účasti oněch zahraničních společností, kdy trubky vlastní obce a služby provozuje jiná společnost), a výhodách vlastnického modelu (kdy trubky vlastní a služby – dodávky vody a její čištění - zajišťuje v obou případech obec). I díky tomu došlo v minulosti k řadě zcela zbytečných investic, které budou v budoucnosti chybět. Každopádně je střet mezi provozním a vlastnickým modelem zcela scestná rovina problému, neboť jak provozní, tak vlastnický model může fungovat nebo fungovat nemusí. Záleží totiž – jako vždy – na lidech a odborné způsobilosti příslušných vodohospodářů. Ta správná rovina problému je přitom jinde – ve velikosti vodárenských podniků, respektive v počtu obyvatel, které podniky VaK (vodovody a kanalizace) obsluhují. Pokud je nebo bude jejich spádová oblast malá, problémky s kvalitou pitné vody budou narůstat a pocítí to zejména místní občané. Ostatně, již se tak děje.

Pokud má někdo trpělivost, může si data o kvalitě vody prostudovat v rozsáhlých souborech, které jsou každoročně předmětem „Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR“. Všechny zprávy od roku 2014 jsou dostupné na: http://szu.cz/tema/zivotniprostredi/monitoring-pitne-vody

Petr Havel

20. 01.

Co brzdí přijetí protierozní vyhlášky?

Petr Havel Přečteno 2057 krát Přidat komentář

Už zhruba dva roky měla platit stále odkládaná protierozní vyhláška k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu, ve skutečnosti ale nebude platit ani letos. Poslední její verze totiž předpokládá účinnost až od poloviny příštího roku.

Přijetí vyhlášky sice oficiálně „blokuje“ Ministerstvo zemědělství, to ale proto, že s její navrhovanou podobou nesouhlasí zemědělci napříč celým názorovým spektrem a podnikatelským statutem. Tedy jak podniky právnických osob, tak fyzických osob, tedy chcete-li, soukromí zemědělci. Také ale vlastníci půdy, v jejichž zájmu by teoreticky mělo přijetí vyhlášky být, neboť vodní a větrná eroze snižuje hodnotu jejich majetku tím, že z polí mizí nejcennější svrchní část zeminy. Při tak široké shodě na nepřijetí navrhované podoby protierozní vyhlášky by logicky stálo za to zamyslet se nad tím, proč tomu tak je, a neházet vinu za průtahy jen na zemědělce. Mnozí z nich, včetně vlastníků, totiž s myšlenkou protierozní vyhlášky souhlasí a podporují jí, vadí jim ale, jak je návrh vyhlášky Ministerstvem životního prostředí (MŽP), které je oficiálním předkladatelem dokumentu, napsán.

Základním problémem je už samotná filosofie vyhlášky. Ta totiž fakticky předpokládá, že erozi způsobuje úplně každý zemědělec na všech svých obhospodařovaných pozemcích, a z toho důvodu ukládá každému vypočítávat podle daného vzorce, zdali pozemky erozí ohrožené jsou. To samozřejmě znamená nemalou administrativní zátěž, neboť mnozí zemědělci obhospodařují velký počet pozemků. Zároveň ale také mnozí z nich provádějí různá protierozní opatření, často nad rámec pravidel Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZEZ), a jejich pozemky erozí ohroženy nejsou. Přesto by i ti měli matematicky deklarovat, že půda z jejich polí mizí vyhláškou stanoveným přijatelným způsobem. Vyhláška totiž určitou míru eroze připouští, není to tedy tak, že by jakékoli erozi zamezila, což ani v praxi nejde. Na diskuzi je nicméně i samotná míra přípustné eroze.

To ale není vše – stávající, léty doplňovaný a zemědělci k mnoha účelům využívaný systém elektronické evidence půdních bloků, takzvaný LPIS, neumožňuje v současné podobě praktikovat požadavky, které na LPIS klade připravovaná vyhláška. Bohužel, jediným „argumentem“ odpovědných pracovníků na MŽP je konstatování, „že to jde“, ačkoli tvůrci LPIS tvrdí, že to v aktuální verzi nejde. Je přitom zcela zřejmé, že systému mnohem lépe rozumí ti, co ho vytvářeli, provozují a aktualizují, než úředníci, kteří s ním nepracují. Což je docela ilustrativní nejen v procesu přijímání (nejen) protierozní vyhlášky – totiž, že teoretici mají nějakou představu, jak problém řešit, ačkoli praktici na konkrétních příkladech dokazují, že navrhovaná cesta je nefunkční.

Vlastníci půdy navíc ještě připomínají, že ani zdokumentované erozní události v ČR nebyly a nejsou prakticky vůbec trestány, ačkoli právě u nich je doložený nesprávný způsob hospodaření i bez existence vyhlášky. I sami vlastníci ale mohou k prevenci rizik eroze významně přispět, pokud by měli s hospodařícími zemědělci uzavřenu kvalitní pachtovní (ne tedy „jen“ nájemní) smlouvu, v níž mohou a měli by zemědělce obhospodařující jejich pozemky zavázat k takovému způsobu hospodaření, který by, jak již bylo řečeno, nesnižoval hodnotu jejich majetku. Uzavírat pachtovní smlouvy přitom umožnila už novela občanského zákoníku v roce 2010, v současné době má ale takové smlouvy uzavřeno jen velmi málo vlastníků, a kromě toho je množství, i uzavřených smluv natolik vágních, že hospodařící zemědělce k protierozním aktivitám fakticky nijak nezavazuje.

Petr Havel

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy