Připravovaný systém prevence rizik eroze je složitý a bude nefunkční
Snižovat rizika vodní a větrné eroze patří nejen v ČR, ale i v rámci EU a na celém světě mezi opatření, která jsou v zájmu jak hospodařících zemědělců, tak celé společnosti. V naší zemi se ale připravuje pro prevenci rizik eroze systém, který nemá na celém světě ani v EU obdoby, nejen pro hospodařící zemědělce bude složitý a v konečném důsledku velmi pravděpodobně nefunkční.
Uvedený systém, který vzniká na Ministerstvu životního prostředí (MŽP), počítá s vytvořením nákladného softwarového programu, s jehož pomocí budou zemědělci vypočítávat míru erozní ohroženost pozemků, na nichž hospodaří, a obce s rozšířenou působností (ORP) budou zemědělci zpracovanou míru ohroženosti kontrolovat a udělovat sankce v případě, že údaje dodané zemědělcem nebudou odpovídat realitě a na obhospodařovaných pozemcích se eroze reálně projeví. K tomu je však třeba dodat, že příslušný software bude muset MŽP zaplatit, což bude znamenat další výdaje v současných napjatých státních a resortních rozpočtech. Ještě důležitější však je, že současná podoba prevence rizik eroze nepočítá se stanovením erozního potenciálu některých hospodářských rostlin (například máku), a nabízená půdoochranná opatření neobsahují množství erozi reálně snižujících postupů, jako jsou třeba medonosné pásy nebo agrolesnické postupy. Nejen kvůli tomu se tak mohou výpočty rizik eroze na stejném pozemku, a to i při stejné metodice zásadně lišit, nejen v řádu procent, ale dokonce v řádu násobků míry ohroženosti příslušných pozemků. Ke zcela jinému výsledku tak může dojít hospodařící zemědělec a zástupce ORP, nehledě na to, že představitelé ORP nemají s výpočtem ani tématem rizik eroze, až na výjimky, žádné zkušenosti.
Míra eroze by se měla vypočítávat podle takzvané protierozní kalkulačky, kterou si lze jako aplikaci stáhnout na stránkách Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP), aktuálně je ale veřejně nepřístupná. I podle hospodařících zemědělců, kteří měli možnost se s kalkulačkou seznámit, je ale systém výpočtu velmi složitý, přestože se původní rovnice o šesti (!!!) neznámých transformovala do jednoduššího algoritmu. Jen pro připomenutí – původní podoba zmiňované rovnice zněla: G = R ⋅ K ⋅ L ⋅ S ⋅ C ⋅ P, přičemž překročení míry erozního ohrožení mělo být počítáno prostřednictvím podvzorce C . P > Cp . Pp.
Příslušnou protierozní kalkulačku by přitom měly využívat i pracovníci ORP, kteří k tomu mají absolvovat potřebná školení. I tak je vysoce pravděpodobné, že míru erozní ohroženosti bude každý počítat podle svého, což mimo jiné zakládá rizika lokální korupce (buď loajální a já Ti to spočítám podle toho, jak Ti to vyhovuje), případně rizika soudních sporů. Navrhovaný systém také na rozdíl od verbální podpory malých a středních zemědělců tyto subjekty diskriminuje – například sedláci na rodinných farmách si musí vše propočítat po nocích sami, zatímco velcí průmysloví zemědělci na to mají, podobně jako na jiné administrativní práce, specializované zaměstnance. Úplně na závěr lze připomenout, že erozní kalkulačka byla původně vytvořena pro specializované poradce, a ne tedy pro zemědělské podnikatele a představitele obcí.
Jak již bylo na začátku řečeno, předcházet rizikům eroze je samozřejmě správné a nutné. I proto, že v ČR je vyšším či nižším rizikem vodní eroze ohroženo zhruba 60 procent veškerých zemědělských pozemků, větrnou erozí, která se mimochodem projevuje zejména na velkých plochách polí, je pak podle odhadů ohroženo nejméně 20 procent ploch zemědělské půdy a podíl těchto ploch stále roste. Řešení problému však nespočívá ve složitých a nejednoznačných softwarových výpočtech, ale v reálném uplatňování zemědělských postupů, které riziko eroze evidentně snižují.
K tomu, aby se tak stalo, je ovšem třeba do protierozních opatření doplnit řadu takových, která dnes za protierozní opatření oficiálně považovaná nejsou, a hospodařícím zemědělcům umožnit svobodný výběr z takto doplněných možností, bez plošné povinnosti na konkrétním pozemku či při pěstování konkrétní plodiny závazně nějaké opatření použít. Pokud pak dojde prokazatelně ke zvýšení eroze (což lze kontrolovat, a navíc jsou erozí nejvíce ohrožené pozemky zmapované), lze následně přistoupit k sankcím, například v podobě krácení části dotací na plochu. K tomu přitom není třeba ani nový software, ani zemědělcem a ORP používaná protierozní kalkulačka, a navíc jsou hospodařící zemědělci na takový systém z minulosti zvyklí. Takový systém by navíc neznevýhodňoval naše zemědělce vůči jejich konkurenci z EU. Ti žádnou protierozní kalkulačku nepoužívají a musí se jen řídit doporučenými technologiemi, které erozi zabraňují.
Petr Havel
Co je možné a co žádoucí očekávat od nového ministra zemědělství
Omezení plánovaných škrtů v resortu Ministerstva zemědělství (MZe) na letošní a zejména příští rok, zkrocení cen potravin nebo dodržení slibů stávající vládní koalice o vyšší podpoře malých a středních zemědělců z rodinných farem – to je jen část očekávání, která byla zatím vyslovena v souvislosti se změnou na postu ministra zemědělství, kterým se má stát již tento týden dosavadní předseda parlamentního klubu KDU-ČSL Marek Výborný.
I když je přitom Marek Výborný zkušený politik a schopný vyjednavač, nebude snadné, a pravděpodobně často ani možné, nejen výše jmenovaná očekávání naplnit. Snad až na pomalu už mediální evergreen týkající se cen potravin, které v současné době jako celek mírně klesají, a v dalších měsících také ještě dále klesat budou. Ne však všechny, a už vůbec ne zásluhou ministra nebo ministerstva, ale kvůli klesajícím nákladům na výrobu potravin.
Prvním zásadním testem politické síly a komunikačních schopností nového ministra bude přitom návrh (a zejména jeho obhajoba) rozpočtu MZe na rok 2024. V resortu by přitom mělo dojít ke škrtům ve výši zhruba 10 miliard korun, což nebude jednoduché také proto, že řada dotací je mezi sebou provázána, a škrt v jedné položce tak ovlivní toky peněz v jiných dotacích – a s tím i chování a reakce zemědělců. Jediný dosud konkretizovaný škrt v podpoře středních a velkých potravinářských podniků, takzvaném dotačním titulu 13, je navíc zcela bezvýznamný – v praxi jde o pouhých 230 milionů korun, takže do avizovaných 10 miliard bude ještě daleko. Další avizované škrty v takzvaných národních dotacích sice představují větší prostor, a to v řádu jednotek miliard, je však třeba vědět, že nejvyšší objem z národních dotací představuje podpora živočišné výroby, zejména pak chovů drůbeže a prasat. To sice dlouhodobě kritizují sedláci z Asociace soukromého zemědělství ČR, udržet alespoň stávající objem živočišné produkce by ale mělo být strategickým zájmem ČR, a to i kvůli potřebné produkci statkových hnojiv, která by měla stále více nahrazovat hnojiva chemická. Samozřejmě je ale v této souvislosti otázkou, v jaké produkční struktuře by se mělo kýženého cíle dosáhnout.
Úplně nejlepší by bylo v rámci škrtů rušit některé zbytečné agendy spojené s pracovními pozicemi ministerských úředníků. Tady je ale zase problém, že kapr si obvykle vlastní rybník nevypustí, což jinými slovy znamená, že úředníci budou oprávněnost svých agend obhajovat jistě velmi sofistikovanými argumenty. Další problém pak je, že zemědělské agendy nabývají na objemu, mimo jiné i na základě nových nebo nově připravovaných regulací zemědělského podnikání z iniciativy (obvykle ne našich) poslanců Evropského parlamentu, takže redukovat počty úředníků zas tak moc nejde.
Zcela aktuální výzvou pro nového ministra jsou také novely lesního a zejména mysliveckého zákona, které by měly snížit množství škod na lesních a polních porostech působených přemnoženou zvěří. Dodat lze jen, že pokud by se tyto škody již v průběhu příštího roku minimalizovaly, mohly by se výdaje státu (na kompenzaci škod) tímto způsobem nemálo snížit – objem takto působených škod se totiž odhaduje mezi 4 až 6 miliardami korun ročně. Kolem novely mysliveckého zákona je přitom stále hodně emocí, mimo jiné ohledně minimální výměry honiteb. Ta současná činí 500 hektarů, v minulosti to ale bylo 115 hektarů, v sousedních zemích je to i 75 hektarů. Nalézt funkční kompromis se navíc zdá v současné chvíli nemožné.
Patrně nejmenším problémem by mělo být pro nového ministra výrazné zlepšení komunikace zemědělské politiky jak navenek, tak směrem dovnitř podnikatelského prostředí. Což je něco, na čem se shodnou všichni, a něco, kde může očekávání všech nový ministr skutečně naplnit. Slova ale nemusí vždy následovat avizované činy, zejména v tak složité době, jako je ta současná. Přehnaná očekávání tedy nejsou příliš na místě, pokud by se ale očekávání naplnila alespoň z poloviny nebo alespoň v některých bodech (například snížení nadbytečné byrokracie), mělo by se i to hodnotit jako úspěch. Jak to dopadne, už docela brzy uvidíme.
Petr Havel
Škrty v zemědělských dotacích: Možné to je, ale…
Jedním z opatření na snížení deficitu státního rozpočtu mají být podle vládního konsolidačního balíčku škrty v dotacích, přičemž kromě výdajů Ministerstva průmyslu a obchodu na tyto účely se mají škrty týkat nejvíce resortu Ministerstva zemědělství, a to ve výši 10,2 miliardy korun. Na první pohled je přitom redukce zemědělských dotací logická, i v rámci EU jde totiž o resort, kam proudí nejvyšší objem veřejných peněz. Ke škrtům tedy nepochybně prostor existuje, důležité ovšem samozřejmě je, jakých oblastí se budou škrty týkat.
Ministr zemědělství zatím avizoval, že by mělo jít o dotační titul 13 a neinvestiční národní dotace. To je ovšem označení, které téměř nikomu nic neříká. O co by tedy mělo jít? Uvedený dotační program 13 má název „Podpora zpracování zemědělských produktů a zvyšování konkurenceschopnosti potravinářského průmyslu“, přičemž jde skutečně o národní dotace. Program přitom existuje od roku 2008 a je určen jen pro velké zpracovatelské podniky (potravináře), což je patrně hlavní důvod plánovaného zrušení tohoto programu. K tomu je však třeba podotknout dvě věci: Jednak že v tomto případě nejde o neinvestiční dotace, neboť smyslem tohoto programu, jak ostatně vyplývá i z jeho názvu, je právě podpora investic (konkurenceschopnosti), a jednak, že jde dlouhodobě o jediný specielní program pro průmyslové potravinářské podniky, na rozdíl od dotačních programů pro zemědělce, kterých jsou desítky a v různých podvariantách stovky. Objem peněz v tomto programu se v průběhu času měnil, většinou šlo ale o celkové roční dotace v řádu přes miliardu korun ročně. Jinými slovy, zas tak velká úspora to zřejmě nebude.
Pokud se týká neinvestičních dotací v rámci „Národních dotací pro zemědělství“, pak původní jejich výše pro letošní rok v objemu 5 miliard korun byla již snížena na 2,7 miliardy korun. Z těchto 2,7 miliard korun vyčleněných na rok 2023 činí zhruba 2,3 miliardy korun zmiňované neinvestiční dotace a necelých 0,4 miliardy investiční dotace. Z neinvestičních dotací patří mezi nejvyšší položky „Nákazový fond“ (900 milionů korun), „Zlepšení životních podmínek v chovech hospodářských zvířat“ (600 milionů korun) a „Udržování a zlepšování genetického potenciálu vyjmenovaných hospodářských zvířat“ (200 milionů korun), všechny ostatní položky, snad až na program „Podpora ozdravování polních a speciálních plodin“ (162 milionů korun) ze spektra neinvestičních dotací jsou výrazně méně významné.
Z uvedeného přehledu tak vyplývá, že drtivá většina těchto finančních prostředků je směřována do podpory živočišné výroby, a to zejména do chovů prasat a drůbeže. I to je patrně důvodem plánovaných škrtů, neboť struktura a výše podpor na tyto účely byla v minulosti předmětem kritiky. Možná i z toho důvodu, že objem podpor prostřednictvím národních dotací v porovnání s objemem obdobně strukturovaných dotací v minulosti v posledních letech výrazně rostl. Ještě v období před covidem (v roce 2018) činil celkový objem národních dotací 2,8 miliardy korun (tedy zhruba stejně jako letos po škrtech), v roce 2012 to ale bylo jen 1,3 miliardy korun a v roce 2010 (po dodatečném navýšení) 1,1 miliardy korun. Pokud se pak týká Nákazového fondu, na něj bylo v minulosti vyčleněných v jednu chvíli dokonce jen 20 milionů korun (v roce 2012) a po dodatečném navýšení 100 milionů korun. Je však třeba také dodat, že konkrétní dotační programy se v průběhu let měnily, stejně tak jako název této části dotací, který v minulosti zněl „Dotace agropotravinářskému průmyslu“(Dotace APK). Nosné programy typu nákazový fond nebo podpora genetických zdrojů však přetrvaly.
Úplně na závěr je ale ještě vhodné dodat, že podle aktuálních dat porovnávající dotace v rámci EU má ČR páté nejvyšší národní dotace, a to nejen oproti Rakousku nebo Německu, ale i oproti „zemědělským zemím“, jako je Polsko nebo Francie. I když jsou národní dotace jen jednou z částí celkových dotací do zemědělství, může právě to alespoň částečně plánované škrty odůvodnit. Zcela jistě by se ale našly i jiné možnosti (snížení podpory bioplynových stanic, mírné snížení kofinancování, například z 65 procent na 60), ale to by bylo na delší a poměrně odborný rozbor.
Petr Havel
Ceny potravin i v dalších letech porostou, impulsem k tomu bude i taxonomie
Po mnoha měsících zdražování potravin na tuzemském trhu se jejich cena začíná alespoň v některých případech postupně stabilizovat, a dokonce, například v případě másla, i mírně klesat. V praxi se tak začínají naplňovat, i když zatím jen málo viditelně, předpoklady, že se růst cen potravin v letošním roce zastaví a řada potravinářských produktů i mírně zlevní. Zejména, pokud bude pokračovat pokles cen energií nebo průmyslových hnojiv, a také, bude-li zemědělcům přát v dostatečné míře počasí, což mimochodem v tuto chvíli, minimálně v EU, není vůbec jisté. Na konci jara, kdy by měla být teoreticky v půdě dostatečná zásoba vody, mimo jiné z tajícího sněhu, hlásí totiž řada regionů v EU počínající nebo již se projevující rizika sucha.
Již v příštím roce, ale zejména v letech následujících, se ale také začnou do cen potravin promítat na půdě EU připravované regulace. Ideovým cílem těchto regulací je zlepšit stav životního prostředí, což je cíl jistě bohulibý a obecně správný. Problém ale je a bude především v naplňování tohoto cíle a důsledcích opatření, která se aktuálně diskutují. Mezi zcela zásadní lze přitom zařadit aplikaci principu taxonomie, což je, stručně řečeno, hodnocení investic a podmínek úvěrů a půjček na investice z hlediska dopadu právě na životní prostředí. Princip taxonomie již začínají uplatňovat i na našem trhu některé banky, zatím ale spíše intuitivně, protože EU dosud nezveřejnila k tomu potřebné „noty“, jinými slovy výčet, jaké investice a do jakých projektů budou považovány za environmentálně přijatelné a jaké budou považovány za rizikové.
Výčet přijatelných a rizikových investic vzniká přitom zcela bez účasti zemědělsko-potravinářského sektoru, v rámci evropské „Platformy pro udržitelné financování“, ačkoli na něj budoucí regulace v nemalé míře dopadnou, a to především do živočišné produkce. Tedy (zejména, ale nejen) do chovů hospodářských zvířat. Ty jsou považovány za zdroj emisí nebo za komodity s vyšší spotřebou vody a potraviny z nich (červené maso) za produkty, jejichž konzumaci by měli spotřebitelé snižovat. K tomu je však třeba dodat, že zdrojem emisí je i rostlinná produkce, že voda spotřebovávaná k výrobě masa a chovů zvířat se z prostředí neztrácí, ale opětovně se do něj navrací, a že například konzumace živočišných bílkovin je zásadní zejména pro nejmladší generaci a těhotné ženy.
„Administrativní diskriminace“ živočišné produkce navíc není, ačkoli se tak tváří, žádnou pomocí pro zlepšení stavu životního prostředí. Je všeobecně známo, že statková hnojiva jsou optimálním zdrojem organické hmoty pro půdu, což je důležité ještě více v současné době, kdy se Evropa snaží snížit zatížení životního prostředí v zemědělství používanou chemií. Ekonomickým důvodem pro intenzivnější využívání statkových hnojiv jsou pak vysoké (byť v poslední době mírně klesající) ceny průmyslových hnojiv. Lze jen připomenout, že dostatek organické hmoty v půdě znamená snížení rizika vodní a větrné eroze a na pastvinách podporu biodiverzity, což jsou také deklarované cíle Green Deal a změn ve Společné zemědělské politice EU. Znevýhodnění investic do živočišné produkce a chovů hospodářských zvířat je tak v naprostém rozporu s tím, co EU v jiných souvislostech sama deklaruje.
Uvedené znevýhodnění by se přitom mělo v praxi projevit zejména zhoršením investičních možností, a to vyššími úroky na poskytované půjčky, případně odmítnutím financování „nepřijatelných“ aktivit. V extrémním případě by mohlo dokonce dojít k vyššímu zdanění červeného masa, případně jiných „rizikových potravin“. Obojí se nepochybně v cenách potravin projeví. I proto se ČR prostřednictvím Ministerstva financí (MF)- změny totiž připravuje finanční a environmentální sektor EU - vůči navrhovaným podmínkám přijatelnosti investičních projektů vymezuje. Mezi ně má totiž patřit povinnost zajistit 80 procent do půdy aplikovaného dusíku prostřednictvím statkových hnojiv produkovaných v příslušném zemědělském podniku nebo povinnost, aby 75 procent roční spotřeby krmiv pocházelo z chovů na pastvinách. „Doporučená technická kritéria pro taxonomii výroby potravin a nápojů mají za cíl výrazně omezit podporu zpracování živočišné produkce a znemožnit podporu zpracování červeného masa,“ uvádí ve svém postoji k návrhům „Platformy pro udržitelné financování“ MF, s tím, že jednotlivá kritéria se navíc vzájemně vylučují.
Postoj ČR přitom není v EU zdaleka ojedinělý, a má už dokonce své politické dopady. Naposledy v Nizozemí, kde v posledních komunálních volbách výrazně zabodovalo protestní hnutí farmářů (BBB - BoerBurgerBeweging), které se výrazně vymezilo vůči vládním opatřením v boji s klimatickou změnou a může se dokonce stát nejsilnější stranou horní komory tamního parlamentu. I proto Evropská Komise ze silového a rychlého prosazení uplatňování principu taxonomie v zemědělství částečně couvá. Alespoň podle posledního sdělení z počátku března letošního roku, podle kterého „nebudou odvětví související se zemědělstvím a lesnictvím zatím zahrnuta do připraveného aktu v přenesené působnosti“, což v praxi znamená, že se banky při posuzování investic do zemědělství a lesnictví nemusí principem taxonomie řídit.
S pravděpodobností hraničící s jistotou se ale princip taxonomie i v těchto oborech dříve či později (spíš dříve) uplatní, a na dobrovolné bázi se uplatňuje už teď. Potraviny, především živočišného původu, tak v horizontu několika mála let administrativně určitě podraží, i kdyby stávající náklady na produkci zemědělských komodit i výrobu potravin výrazněji klesly, a i kdyby skončil válečný konflikt na Ukrajině.
Petr Havel
Bez nadnárodních vodohospodářských firem se ČR v budoucnosti neobejde
Stejně tak jako spekulace o tom, kdo nejvíce vydělává na růstu cen potravin, jsou v poslední době obdobné teze o tom, kdo může za výrazné zvýšení cen vodného a stočného v roce 2023, v porovnání s předchozím rokem. Terčem kritiky je v současné době například španělská vodárenská společnost AQUALIA CZECH, která vlastní Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava zásobující pitnou vodou značnou část Moravskoslezského kraje. Nejen kvůli tomu je proto vhodné zopakovat si alespoň základní zásady tvorby cen vodného a stočného a faktory, které s tím souvisí.
V prvé řadě je ale nutné vyvrátit tezi, podle níž platí obyvatelé ČR vyšší platby za vodu, pokud je vlastníkem vodohospodářské společnosti zahraniční subjekt. Z přehledu aktuálně platných plateb vyplývá, že za vodné a stočné platí lidé často vyšší částky (a často v naší zemi vůbec nejvyšší) vodohospodářským společnostem, které vlastní obce, města nebo svazky obcí, mimo jiné na Frýdlantsku nebo Židlochovicku (a na řadě dalších míst). V druhé řadě je vhodné připomenout, že oblast vodohospodářství je energeticky velmi náročná (v rámci EU spotřebuje vodohospodářství zhruba 2 procenta veškeré evropské energie), takže loňský nárůst nákladů za energie, který je hlavním důvodem meziročního „zdražení vody“, se musel v platbách za vodné a stočné logicky promítnout – mimochodem výrazně méně, než třeba v cenách potravin. Je také vhodné připomenout, že až na výjimky vodohospodáři neměnili poplatky za vodu (na rozdíl třeba právě od potravin) v průběhu loňského roku, ale až na začátku roku letošního.
To ale možná není tak podstatné, na rozdíl od mýtů, které ve veřejnosti stále přetrvávají (a také jsou často cíleně živeny), a které se týkají cen vody. Málokdo přitom ví, že oblast vodohospodářství v ČR je jako jedna z mála oblastí cenově regulována, a to prostřednictvím aktualizovaného Cenového výměru Ministerstva financí. Jinými slovy, ani obecní, ani nadnárodní společnosti nemají při tvorbě výsledných cen volnou ruku, přičemž limitem je maximálně povolený meziroční růst zisku, který je navíc v praxi u většiny vodohospodářských společností nižší, než je povolená hranice 7 procent. Stanovení plateb za vodné a stočné se navíc řídí dalšími parametry, jako je maximální výše zisku 0,49 procenta z hodnoty majetku u provozovatele vodárenských služeb, a 0,92 procenta z hodnoty o majetku v případě vlastníků vodárenské infrastruktury („trubek“), kteří jsou tak v cenotvorbě mírně zvýhodněni. Nejen z uvedených parametrů je přitom zcela zřejmé, že vliv na ceny vodného a stočného mají především místní podmínky, hodnota a stav „trubek“, a také zdroje surové vody, jejichž ceny se liší podle toho, zdali jde o vodu podzemní nebo povrchovou, a v případě povrchové vody pak ještě podle toho, který ze státních podniků Povodí vodu ke zpracování na pitnou vodu vodohospodářům dodává. Poněkud zcestné jsou navíc i teze, podle nichž odvádějí zahraniční vodohospodářské společnosti značné zisky z poplatků do svých mateřských zemí. Jednak je výše takových odvodů v porovnání například s bankami zhruba stonásobně nižší, jednak v ČR zahraniční společnosti zaplatily v minulosti jen za pronájem „trubek“ v součtu desítky miliard korun, a každoročně za pronájem trubek další miliardy platí jejich majitelům, což jsou v drtivé většině právě města a obce.
Města a obce, respektive vlastníci „trubek“ budou navíc muset v budoucnosti investovat další desítky miliard korun. Podstatným zdrojem těchto peněz přitom budou (a již v současné době jsou) právě peníze za pronájem těchto „trubek“, které platí obcím a městům v největších objemech právě velké nadnárodní vodohospodářské společnosti. Stane se tak poté, co bude na úrovni EU přijata revize Směrnice o čištění městských odpadních vod, která ukládá pro menší vodohospodářské subjekty prakticky nesplnitelné požadavky na čištění a vypouštění odpadních vod. Revize uvedené směrnice se očekává na konci jara letošního roku, a i když se počítá s určitou náběhovou křivkou k plnění požadavků na kvalitu vod v první fázi pro největší vodohospodářské společnosti, v konečné fázi se má týkat i společností, poskytující vodohospodářské služby jen pouze tisícovce obyvatel. Souhrnná výše investic do potřebných technologií v ČR se odhaduje na vyšší desítky miliard korun, což nebude možné plně pokrýt ani z modernizačních dotací, ani z dalšího nárůstu cen vodného a stočného v budoucnosti, nehledě na to, že menší vodohospodářské společnosti nemohou ani teoreticky pokrýt takové vícenáklady z vybraných poplatků.
To v praxi znamená, že pokud chtějí mít obyvatelé naší země kvalitní pitnou vodu a odpadní vodou neznečišťovat životní prostředí, role velkých, a zejména nadnárodních společností v našem vodohospodářství poroste, a lze zcela reálně konstatovat, že zásobování pitnou vodou, ale především její čištění a vypouštění, se bez těchto společností v ČR neobejde. Malé a obecní vodohospodářské společnosti na plnění evropských požadavků nebudou mít peníze, technologie, ani dostatek odborného aparátu.
Petr Havel
Jak dál v prevenci šíření ptačí chřipky?
Přestože je ve spotřebitelské veřejnosti hlavním tématem v souvislosti s ptačí chřipkou celkem logicky cena a dostupnost vajec, pro chovatele nosnic a zejména pro vědu a výzkum je důležitější otázkou, jak v budoucnosti riziku šíření (nejen) ptačí chřipky do chovů hospodářských zvířat předcházet.
Je totiž vysoce pravděpodobné, že riziko nakažení chovů drůbeže touto nemocí v následujících letech poroste, a možná i docela významně. Nejde přitom jen o situaci u nás, ale v celé EU, a stejně tak v například v USA. Důvodů k šíření ptačí chřipky přibývá, mimo jiné rostoucími požadavky na zlepšení podmínek chovů drůbeže, což v praxi znamená buď chovy na podestýlce, případně chov drůbeže mimo uzavřené haly, a to zase znamená intenzivnější, prakticky on-line kontakt s prostředím, v němž se chovy drůbeže mohou nakazit. Zdrojem nákazy jsou totiž volně žijící ptáci, především pak vodní ptáci, jako jsou kachny nebo labutě, a řada dalších. Podstatné přitom je, že zatímco drtivou většinu volně žijících ptáků ptačí chřipka nezahubí, drtivou většinu chované drůbeže naopak nemoc zahubí. Výzvou doby je tak zjistit, co je příčinou odolnosti volně žijících ptáků, a tuto jejich schopnost přenést do chovů drůbeže.
Jednou z příčin vysoké úmrtnosti drůbeže na ptačí chřipku je také skutečnost, že jde o dlouhodobě a cíleně šlechtěná plemena, která šlechtěním ztratila rezistenci vůči této nemoci. Právě „přešlechtěnost“ (nejen) hospodářských zvířat je prokazatelně důvodem rostoucího počtu nemocí ptáků a zvířat, které přirozeným plemenům zdaleka tolik neškodí, což se týká třeba i speciálních plemen psů, nebo koček. V určité míře se ostatně míra odolnosti vůči různým „breberkám“ týká i lidí – z celé řady výzkumů v minulosti vyplynulo, že odolnost vůči různým nemocem snižuje mimo jiné právě prostředí, ve kterém žijí, což platí zejména pro děti z úzkostlivě uklízených domácností snižující míru kontaktu dětí s řadou mikroorganismů, s nimiž pak bez potřebné rezistence neumí organismus efektivně bojovat. Důvodů k dalšímu šíření ptačí chřipky je ale mnohem více. Mimo jiné také probíhající klimatické změny, které zlepšují prostředí pro šíření nemoci po delší období kalendářního roku, změny tras migrujících ptáků, a další.
To vše v praxi znamená, že stávající taktika prevence – zabránit kontaktu chované drůbeže s vnějším prostředím není již do budoucnosti udržitelná, nehledě na to, že například v malochovech není ani v praxi realizovatelná. A pokud se týká chovů v halách na podestýlce, pak je třeba vědět, že i podestýlka pochází z vnějšího prostředí, které může být, například trusem volně žijících ptáků, zdrojem nákazy. Jako jediná systémová cesta se tak jeví cíleně zvyšovat odolnost drůbeže vůči ptačí chřipce.
Současná evropská ani tuzemská legislativa přitom neumožňuje chovy drůbeže vakcinovat, i když vakcinace by jako prevence rizik ptačí chřipky teoreticky možná byla. I vakcinace má ale svá rizika, mimo jiné kvůli možným mutacím viru ptačí chřipky a následnému obtížnému monitoringu šíření ptačí chřipky a jejích projevů. Vakcinovat ve speciálních případech ale lze, například při záchraně genových rezerv hospodářských zvířat. Nabízí se tedy otázka, zdali by to nebyla v budoucnosti možná cesta, pokud by příslušné vakcíny stávající rizika eliminovaly. Jistou inspirací může být přitom jiná, pro chovy fatální nemoc, konkrétně pro chovy včel. USA nedávno oznámily úspěšný vývoj vakcíny proti moru včelího plodu, což je nemoc, při které se v současné době, stejně jako chovy drůbeže, likvidují veškerá infikovaná včelstva. Vakcína proti moru včelího plodu by měla být v brzké budoucnosti dostupná pro komerční včelaře, a lze si tak jen přát, že nějaké obdobné řešení se najde i pro chovy drůbeže. Rezistence vůči ptačí chřipce je tak jednou z aktuálně nejdůležitějších výzev pro chovatele drůbeže, a zejména pro vědu a výzkum.
Petr Havel
Co čeká v příštím roce krajinu a zemědělce
Přestože je v současné době končícího předsednictví ČR v EU a končícího kalendářního roku tématem (nejen) v zemědělství zejména bilance tohoto období, je z podnikatelského i z environmentálního pohledu spíše důležitější výhled na rok příští. V něm se bude tuzemské zemědělství poprvé řídit schváleným Strategickým plánem SZP (SP), který mění toky evropských i národních dotací, pravidla zemědělského hospodaření ve vztahu k přírodě i s tím související podmínky pro produkci potravin.
Ačkoli se diskuse o podobě SP většinou soustředila na dopady redistribuce (zvýšené platby na prvních 150 hektarů) v rámci plateb na plochu, ovlivní podmínky zemědělského hospodaření spíše upravené zásady „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES), které u řady zemědělců vzbuzovaly nemalé obavy. Ty se však oproti původním představám v některých případech nemálo změnily, v jiných o rok odložily a v dalších se ještě s určitými úpravami počítá. To vše v praxi znamená, že výsledná podoba DZES by měla být pro většinu zemědělců přijatelná a splnitelná.
Asi největší změnou jsou pravidla týkající se původně plánovaného zákazu podzimní orby, což po ČR požadovala EU. To se ale v poslední a platné verzi SP zásadně změnilo, a v praxi tak platí, že regulace podzimní orby se vztahuje jen na období do 31.října kalendářního roku, přičemž od 1.11. je využití orby v zásadě neomezené. Přesto je třeba zdůraznit, že podzimní orba a orba jako taková přestane být zřejmě pro zemědělce environmentálně i ekonomicky výhodná, neboť celá řada polních pokusů prokázala, že prostřednictvím orby se v půdě snižuje množství ukládaného uhlíku. Stále častěji tak budou využívány bezorební technologie, pěstování meziplodin a snaha o celoroční vegetační pokryv pozemků, který mimo jiné snižuje riziko eroze, zvyšuje schopnost půd zadržovat vodu, a také zvyšuje schopnost půd absorbovat uhlík. Při polních pokusech v rámci takzvaného regenerativního zemědělství se zvýšil obsah uhlíku v půdě o 1,5 t/ha, potenciál jsou údajně až 3t/ha.
Další změnou jsou dvě zatím dočasné výjimky, které pro rok 2023 povolila Evropská Komise ve standardech DZES 7 a 8. To znamená, že se v roce 2023 nebude vyžadovat pěstování odlišné plodiny než v předchozím roce na stejných pozemcích, a kromě toho bude možné využít takzvané úhory, vyčleněné jako neprodukční plochy, k pěstování hospodářských plodin, kromě kukuřice, sóji nebo rychlerostoucích dřevin k energetickým účelům. Zemědělci nicméně nebudou smět pěstovat jednu plodinu na ploše větší než 10 hektarů na erozí nejvíce ohrožených pozemcích, od roku 2024 se ale plocha takových pozemků rozšíří více než čtyřnásobně, zhruba na 17 procent zemědělské půdy. To může v některých oblastech zásadně omezit rostlinnou produkci, a proto – a to je další ze změn, která se aktuálně připravuje, vytváří Ministerstvo zemědělství v systému elektronické evidence půdy (LPIS) novou mezivrstvu erozí ohrožených pozemků, kde bude možné pěstovat některé plodiny (například brambory) tam, kde to současná podoba LPIS neumožňuje.
K omezení zemědělské produkce ale dojde v ochranných pásech kolem vodních toků, které mají být minimálně 6 metrů široké, což je ale žádoucí, kvůli snížení rizika chemické kontaminace zdrojů vody. Původně se přitom diskutovalo o ještě větší ploše takových ochranných pásem, nakonec ale půjde o dobrovolné rozšíření na 12 a více metrů, a tato újma bude zemědělcům kompenzována vyšší sazbou dotace. Zemědělci, kteří budou hospodařit k přírodě nadstandardně bližším způsobem, budou moci čerpat podpory prostřednictvím takzvané ekoplatby, a ti, kteří budou hospodařit ve znevýhodněných podmínkách, což jsou zejména horské a podhorské oblasti, získají za toto znevýhodnění finanční kompenzace.
Z uvedeného, zdaleka ne úplného výčtu příkladů vyplývá, že aktuální podoba SP představuje vyšší než dosavadní ochranu krajiny a biodiverzity, ale zároveň umožňuje zemědělcům konkurenceschopně a bez nadměrných regulací hospodařit. Také nastavení finančních toků se zdá být vyvážené, neboť menší a střední zemědělci získají prostřednictvím redistribuce více peněz, větší průmyslové podniky ale budou mít k dispozici více peněz vzhledem k tomu, že se míra spolufinancování peněz z EU zvýší v takzvaném Pilíři II (investice, rozvoj venkova, ekologie) na 65 procent, oproti dosavadním 35 procentům. K žádoucímu zvýšení podílu vlastnického hospodaření pak přispěje (staro)nový dotační program, který má počátkem roku 2023 spustit Podpůrný a garanční rolnický a lesnický (PRGLF), jehož cílem je podpora nákupu zemědělské půdy s tím, že Fond by měl mít na tyto účely k dispozici 2 miliardy korun.
I když samotná praxe pravděpodobně odhalí, že SP bude nutné v některých detailech modifikovat (a to je možné podle EU učinit již po roce), lze v obecné rovině konstatovat, že jde o dokument mnohem povedenější, než by se mohlo z množství kritických připomínek k němu vznášených zdát.
Petr Havel
Kampaň „Žeru maso“ není jen obranou konzumace živočišných produktů
Že se vůči kampani Agrární komory ČR „Žeru maso“ vymezí odpůrci stravy živočišného původu, se dalo zřejmě čekat. Problém ovšem je, že mnohé z kritických argumentů lze zcela identicky vztáhnout i na kampaně, které pro změnu propagují veganskou a vegetariánskou stravu, které ovšem (téměř) nikomu nevadí. Podstatné je ale něco úplně jiného.
Člověk je stavbou svého trávicího ústrojí všežravec, a jako takový by měl optimálně konzumovat stravu jak rostlinného, tak živočišného původu. Na tom se shodují lékaři i skuteční nutriční odborníci na celém světě, a má to svou logiku. Pokud totiž lidskému organismu chybí některé látky živočišného původu, tedy například z masa nebo třeba mléka, které nelze získat ze stravy rostlinného původu, jsou důsledkem významná rizika zdravotních problémů, která se ovšem mohou projevit (a také se obvykle projevují), až s určitým časovým postupem. Komplexní přísun živin je ale také rozhodující pro plod v těle matky dítěte, a tedy těhotné ženy, a v prvních letech života dítěte. Důkazy o tom existují v bezpočtu vědeckých, výzkumných i zdravotnických dokumentů, a kdo chce a pokud chce, může si je bez problémů vyhledat. Jinými slovy, kampaň necílí jen na propagaci konzumace masa, ale také na obranu našeho zdraví. Také proto se na ní podílí řada lékařů a výživových odborníků.
Kampaň navíc nepropaguje nadměrnou konzumaci masa, ale naopak konstatuje, že současný podíl masa ve stravě je vhodné v řadě případů omezit, a navíc nepropaguje uzeniny, které mohou skutečně pro některé jedince představovat riziko. Požaduje ale, aby byl konečný spotřebitel správně informován o tom, jaké produkty, tedy zejména jakého původu a složení kupuje, s tím, že klasické názvy masných výrobků by se neměly používat u výrobků z rostlinných surovin. Že to má svou logiku, je už ostatně částečně zakotveno v evropské a tuzemské legislativě, která zakazuje používat pojem „mléko“ v případě nápojů rostlinného původu, až na kokosové mléko.
Kampaň je nicméně skutečně zaměřená zejména na konzumaci masa a živočišné produkce (a nezmiňuje pozitiva konzumace rostlinných komodit), je však třeba zdůraznit, že ani kampaně na konzumaci rostlinné produkce nezmiňují pro změnu pozitiva stravy živočišného původu. Pokud se pak týká peněz daňových poplatníků, tak právě za ně se v minulosti propagovaly hojně a za vyšší sumy také rostlinné komodity, a to dokonce na evropské úrovni, jako třeba olivový olej. A pokud se týká nesčetných kampaní s tématem klimatické změny, pak i to jsou projekty placené z peněz daňových poplatníků, přičemž téměř vždy je v nich nějakým způsobem zmiňován negativní dopad živočišné výroby (a konzumace masa a stravy živočišného původu), například z hlediska emisí. Možná by proto bylo v této souvislosti vhodné zmínit, že podíl emisí ze zemědělství činí na veškerých emisí necelých 10 procent (tedy o hodně méně, než se neustálým opisováním již vyvrácených čísel veřejnost dozvídá), a navíc se na emisích podílí jak živočišná, tak rostlinná produkce, a to zhruba stejným dílem. Zastavíme-li se pak u často zmiňovaného metanu (tzv. „prdící krávy“, což je mimochodem nepřesné, neboť většina metanu se uvolňuje říháním), je vhodné také připomenout, že producentem tohoto skleníkového plynu je i sám člověk (metan tvoří zhruba 7 procent plynů vyprodukovaných člověkem), a že více tohoto plynu vzniká právě konzumací rostlinné stravy.
Pokud tak kritici kampaně tvrdí, že v ní chybí některé, řekněme, environmentální informace, pak je třeba připomenout, že mnohé takové informace chybí i při propagaci veganské a vegetariánské stravy. Někomu, pravda, může vadit poněkud expresivnější spojení „žeru maso“. To lze však také chápat jako odraz doby, v níž mají (bohužel) šanci na veřejnou pozornost zejména slogany a sdělení, které nějakým způsobem provokují a posouvají téma do extrémnějších poloh. Proti mnohým, dnes na každém kroku viditelným extrémním projevům a názorům je ovšem spojení „žeru maso“ mnohonásobně přijatelnějším.
Petr Havel
S energetickým využitím biomasy bychom to neměli přehánět
Současné vysoké ceny energií odstartovaly poměrně logicky boom hledání alternativních zdrojů energie, například prostřednictví takzvaných obnovitelných zdrojů (OZE). Jedním z nich je a do budoucnosti má být biomasa, a řada obcí, podnikatelů i jednotlivých občanů také již na biomasu sází, a někteří za to získávají různé ekologické ceny. Cílené a intenzivní využívání biomasy k energetickým účelům je ale spíše cesta do pekel.
Biomasa, ať již je to kompost, zemědělské produkty nebo dřevo jako suroviny vznikající přímo v životním prostředí by se totiž měly do životního prostředí především opětovně navracet, bez ohledu na snahy řešit prostřednictvím těchto surovin energetické problémy. Lze totiž předpokládat, že až se postaví „nové trubky“ na plyn a další energetické média, a až dojde k technologickému přezbrojení využivatelů energie, stávající energetická krize opadne, byť to může trvat několik let. Naše krajina tu ale bude věčně, a naší starostí by mělo být (a deklarativně také je) zachovat jí pro budoucí generace v co možná nejlepším stavu. Což mimo jiné znamená udržovat, nebo spíš zvyšovat kvalitu (nejen) zemědělské a lesní půdy, ale i kvalitu a dostatek zdrojů vody. V tom hraje biomasa mnohem více strategickou roli, než její dnes často propagované energetické využití. Pokud přitom budeme slámu nebo dřevo pálit a komposty využívat k produkci bioplynu, příliš mnoho biomasy k zajištění kvality půdy a zdrojů vody nezbude.
Využití biomasy k energetickým účelům (například pálení dřeva, a tím není myšleno energetické využití dřevního odpadu v podobě štěpky), s sebou navíc nese zhoršování uhlíkové stopy, ačkoli EU razantně a v obecné rovině správně intenzivně tlačí na co nejvyšší míru ukládání uhlíku, mimo jiné právě do půdy. Poptávka po opětovném využití biomasy v zemědělství (obecně ale při zlepšování stavu krajiny) navíc poroste, neboť biomasa představuje možnost dodávat do půdy organickou hmotu a snížit tak chemické zatížení krajiny a používání chemických hnojiv. Statková hnojiva to nespasí – vzhledem k nízkým stavům hospodářských zvířat máme a budeme mít tohoto zdroje organické hmoty trvalý nedostatek. Více biomasy v půdě přitom představuje snížení rizika eroze, a to jak vodní, tak větrné, a tím také prevenci rizik sucha nebo povodní. To vše znamená, že biomasa hraje a bude hrát mnohem důležitější roli, než pokud jí, obrazně řečeno, proženeme komínem.
Na rizika nadměrného energetického využívání biomasy je vhodné upozornit i v souvislosti s blížící se konferencí „Biomasa, Bioplyn a Energetika 2022“, která se uskuteční v příštím týdnu (9. až 11.11), ale také s odkazem na zkušenosti s produkcí biopaliv, což bylo v v minulosti (a stále je) obdobnou formou průmyslového využívání biomasy, pro změnu v dopravě. Dnes se všichni od biopaliv první generace (ze zemědělských plodin), včetně jejich původních zastánců odvrací, ve hře jsou ale biopaliva druhé, třetí a dalších generací, přičemž i v nich má být surovinou biomasa, ať již je to dřevo, nebo třeba mořské řasy. Lidstvo by si ale mělo uvědomit, že cokoliv ze zdrojů této planety bereme v příliš velkém objemu, v praxi znamená vybydlování Země do budoucnosti, a i když mluvíme rádi o obnovitelných zdrojích energie, je potřeba vědět, že při velké poptávce se obnovitelné zdroje obnovovat nestačí, takže v praxi zas tak obnovitelné, zejména některé z nich, například biomasa, nejsou.
Dostatek dostupné energie bohužel lidstvo ke své existenci v současné době potřebuje. Ideální by ale bylo, aby šlo o energii ze zdrojů mimo naší planetu, tedy ze slunce. Dnes často preferovaná a v praxi stále využívanější fotovoltaika je nepochybně první a správnou vlaštovkou, teď jde jen o to vymyslet, jak energii ze slunce využít prostřednictvím dalších technologií, a k tomu napřít pozornost. Biomasu bychom měli v maximálně možné míře nechat jako zdroj energie na pokoji.
Petr Havel
Proč je potřebná novela lesního zákona
Přestože se hlavně kvůli zdražování potravin a nastavení dotací pro následující roky soustředí pozornost veřejnosti zejména na vývoj v oblasti zemědělství, stranou pozornosti by neměla zůstávat ani budoucnost našeho lesnictví. Impulzů k diskusím na toto téma navíc v poslední době přibývá, ať již jsou to připravované zásady Lesní strategie EU do roku 2030, data z nově publikované Zprávy o stavu lesa a lesního hospodaření v České republice za rok 2021 nebo zveřejnění výsledků ankety Strom roku 2022.
K tomu lze navíc přidat také připravovanou komplexní novelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesního zákona). Novela je to velmi potřebná, neboť od doby přijetí uvedeného zákona (1995) se v ČR mimo jiné podstatně změnila struktura vlastnictví lesních porostů prostřednictvím zemědělských i církevních restitucí a změnily se také (a ještě se jistě měnit budou) politické postoje k udržitelnému lesnímu hospodaření. Na našem území kromě toho proběhla i historicky největší kůrovcová kalamita, která zásadně zvýšila dynamiku opětovného zalesňování a potřebnou změnu druhové skladby lesních porostů.
Novela lesního zákona, která (nejen) na výše zmíněné změny reaguje, byla přitom ve své první verzi rozeslána zainteresovaným ministerstvům či zástupcům lesnické veřejnosti již v červnu letošního roku, samotné Ministerstvo zemědělství, které by mělo být předkladatelem novely, předpokládá zahájení legislativního procesu v průběhu první poloviny příštího roku. Zdálo by se tak, že na konkrétní rozbor změn v textu novely je ještě dost času, alespoň základní plánované změny je ale žádoucí popsat již nyní, třeba i proto, aby byly správně interpretovány.
Asi nejdůležitějším atributem novely je to, že by se změny v ní navrhované měly pozitivně projevit v možné rychlejší obnově lesních porostů a obecně pestřejší struktuře našich lesů. Jednou ze zásadních změn je totiž navrhované snížení takzvané doby obmýtí (minimálního věku stromů, které lze v rámci lesního hospodaření kácet), a to o dvacet let, ze současných 80 let na 60. Právě to by zvýšilo dynamiku žádoucí obnovy lesních porostů v ČR, neboť nové stromy logicky nelze sázet tam, kde ještě rostou stromy, které nelze pokácet. Druhou zásadní změnou je prodloužení lhůt pro obnovu a zajištění porostů, což v praxi znamená větší využití přírodních procesů (přirozené obnovy), což je v současné době doslova „požadavek doby“ a navíc v souladu se zmíněnou Lesní strategií EU.
Z podnikatelského hlediska je pak klíčové nové pojetí podmínek lesního hospodaření, a to prostřednictvím přenesení větších rozhodovacích pravomocí na vlastníka lesů. Aktuálně platný lesní zákon je totiž vnímán (nejen) lesnickou veřejností jako nejpřísnější lesní zákon v Evropě, přičemž jeho důsledkem je „lesnické hospodaření vedoucí k pasečným způsobům obhospodařování lesů, kde jsou všechny podstatné ukazatele hospodaření (výše těžeb, obnova lesa apod.) odvozeny od modelu lesa věkových tříd, tedy modelu platného pro stejnorodé monokultury. Pokud se má české lesnictví posunout na úroveň lesnicky vyspělých zemí, potřebuje mít vlastník možnost zvolit pestřejší formy hospodaření, které jsou spojeny s větší druhovou a prostorovou diverzitou lesních porostů, a pro které neplatí modely lesa věkových tříd,“ uvádí se v důvodové zprávě k novele zákona. Dodat lze jen, že reálným důsledkem tuzemského přísného lesního zákona není lepší stav lesních porostů než v zahraničí. Naopak, kvalita lesů v ČR je podle některých názorů nejhorší v Evropě. I proto se novela v některých návrzích inspiruje rakouským modelem – například, že menší vlastník lesa do plochy 3 hektarů může takové plochy zalesňovat podle vlastní úvahy, a nebude muset například dodržovat podíl melioračních dřevin.
Novela také řeší roztříštěnost vlastnictví lesních porostů v ČR, a to podporou dvou typů spolků - hospodářských a službových. Tím se mimo jiné umožní komplexně pečovat o lesní pozemky v logicky propojeném prostoru, vedlejším efektem kromě společné péče pak může být i společný prodej dřeva nebo jeho zpracování na lokální úrovni. K posílení profesionality v lesním hospodaření by se navíc měli stát příslušníky lesní stráže také odborní lesní hospodáři.
Zatímco všechny výše uvedené změny by měly být lesnickou i laickou veřejností přijaty kladně, v rámci oboru mohou vyvolat diskusi zejména změny týkající se náplně a částečně i pravomocí lesních úřadů. V rámci novely se totiž navrhuje místo odborů obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a obdobných odborů krajských úřadů ustanovit lesní úřady a ústřední lesní úřad podřízený Ministerstvu zemědělství. Z důvodu reformy státní správy lesů pak má přejít kontrolní činnost v lesnictví do pravomoci lesních úřadů, čímž by byla odstraněna dvojkolejnost kontrolní činnosti v lesním hospodářství. Výsledkem by pak mělo být zjednodušení státní správy a také zlevnění nákladů na ní.
Petr Havel
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
