Jmenovala se Anna Franková
Vzbudíte se v Amsterdamu a je přesně 9:00. Otevřete počítač a jako blázni mačkáte enter a enter a enter a enter, a pak na vás vyskočí zpráva, že jste ve frontě přesně na místě 912. A všechny průvodce tvrdí, že pokud nejste aspoň do místa 200, tak ani nemá smysl mačkat enter. Stejně mačkáte.
A nakonec zázrak. Proklouzli jste do rezervačního systému a mohli si koupit dvě vstupenky do domu, kde se kdysi před nacisty ukrývala rodina Frankova. Ten příběh je docela známý. Deník jedné z jejich dcer je po Bibli jednou z nejčtenějších knih světa. A ta dcera se jmenovala Anna.
10 699 dní
Skauting je něco jako lakmusový papírek demokracie v Čechách. Ponoříte ho do společenského dění a když roste a rozvíjí se, tak je obecně s naší společností cosi dobře. Spíše demokracie než totalita. Spíše svoboda než poručnictví. Spíše inovace než zápecnictví. Spíše radost než skepse.
Protože jednou rukou nezatleskáš
Byl jsem na koncertě. Jedno, kdo zpíval a kde to bylo. Byl to velký koncert pro několik tisíc lidí. Velká hala, hlava na hlavě, pivní kelímek na pivním kelímku, až se mi zdá neuvěřitelné, že jsem odcházel pivem nepolitý. Užil jsem si muziku a utkvěl mi v hlavě jeden okamžik. Když začala píseň notoricky známá z rádia a jako na povel se zvedly tisíce rukou se zapnutým mobilem.
Tak tančí náměsíční
Pamatuji si to ráno docela dobře. Vzbudil jsem se zprudka a v hlavě mi utkvěly zlomky snu. Byl jsem v sále s románskou podlahou, gotickým krovem, barokní výzdobou, kde prdelatí andělíčci měli pod očima moderně různobarevné stíny. A na zdech obrazy od Kupky. A Mondriána. Byl jsem v sále, kde káže Banksy a kde Satoshi Nakamoto vybírá příspěvky na chudé.
Noc, kdy jsem viděl Jana Palacha
V bytě pod námi žije kluk, který je docela fajn. Až na to, že je náruživý vyznavač techna a občasný amatérský organizátor nočních párty. Jsem asi jeho pokusná krysa, protože čas od času zkouší, jak velkou hladinu hluku ještě vydržím. Obvykle to skončí tak, že se ve tři ráno vzbudím, jdu mu vynadat, on se omluví a já nemůžu usnout. Tedy mi díky němu zbývá dost času na další kulturní vyžití. Tentokrát v noci padla volba na film Jan Palach od Roberta Sedláčka. Nechci jej recenzovat ani hodnotit. Líbil se mi a rád jej doporučím ke shlédnutí. Ovšem následně, v polosnu, se mi Jan Palach zjevoval. V čase nad ránem, kdy musel on sám před padesáti lety vstávat.
Ačkoliv jsme dospělí
Podstatou populismu je zploštit svět. Z mnoha dimenzí udělat kouli, z koule udělat plochu, z plochy přímku, z přímky úsečku. Z úsečky dva body. Vyvolat konflikt, ve kterém je nutné jeden bod škrtnout.
Kdyby mě snad Pán Bůh slyšel
Kdyby mě snad Pán Bůh slyšel, poprosil bych o všechno to beznadějné. Aby slepí uviděli kousek nebe, hluší uslyšeli Píseň písní a němí hlesli á. Aby beznozí mohli dojít po svých, bezrucí vzít do dlaně a neplodní chovat a být pochováni.
Jak jsem potkal nácíčka
Začaly mi chodit urážlivé zprávy a komentáře ve slovenštině. Stačilo k tomu docela málo: Vyslovit v debatě soud, že zakladatel organizace Slovenští branci Peter Švrček připomíná psychopata. A je to zvláštní pocit, že kdesi v hlubokých lesích Slovenska pobíhá pár stovek do maskáčů oděných lidí, samozvaná domobrana, cvičí s maketami zbraní, a vás mají tak trochu za nepřítele.
Usilovat o víc
Má generace vyrostla v časech, kdy naše země o něco zásadního usilovala. Havel usiloval o stát a lidská práva, Klaus usiloval o privatizaci, Zeman usiloval o Klausovo místo a Lux byl zvíře na tři. Had. Rodiče usilovali o to, abychom se my děti měly líp něž oni, a my děti usilovaly o lepší věci, než mají naši spolužáci. Bylo to docela přehledné.
Končí konec dějin?
Je mi 33 let a moje generace prožila možná ta nejlepší léta, která se za poslední století v této části Evropy prožít dala. Žádná válka, žádná okupace, žádný hladomor, žádná epidemie. Vyrostli jsme ve světě, ve kterém došlo ke zdánlivému „konci dějin“.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
