Totalitní myšlení a rétorika. Proč jim nezabraňujeme v jejich počátcích?
Jak je možné, že se nějaký národ cítí oprávněný bez zřejmého důvodu porušit všemožné mezinárodní smlouvy a agresivně napadnout jiný národ? Troufám si říct, že jde o důsledek něčeho, co můžeme nazvat totalitní myšlení. Způsob uvažování, ve kterém se člověk či skupina lidí omnipotentně identifikuje s určitou "pravdou", která je často spjata s představou vlastní nadřazenosti (a představou podřazenosti a nehodnotnosti někoho nebo něčeho jiného, co se zájmům toho speciálního musí podřizovat). Tato jedna pravda spjatá nezřídka vede k silným důsledkům v mezilidských vztazích, ale i politických rozhodnutích.
Čekají nás psychicky náročné předvolební týdny
Od zásahu na Úřadu vlády v roce 2013 vychází parlamentní volby na začátek října. Zároveň spousta lidí během léta díky dovoleným nevěnuje společenskému dění prakticky žádnou pozornost. Proto logicky politické strany budou koncentrovat svou kampaň právě na září a začátek října.
Ruská agrese jako návrat vytěsněného
Proč v mnoha Češích vyvolalo zjištění, že ruské tajné služby stojí za událostmi ve Vrběticích, tak silné emoce? Samozřejmě samo o sobě působení cizích zahraničních bezpečnostních složek na našem území a důsledky, které jejich operace nesla, vede k silným emocím. Podle mého názoru však velkou roli hraje i to, že se jednalo právě o Rusko. Tedy zemi, se kterou máme historicky značně traumatickou zkušenost. Nová zjištění o výbuchu ve Vrběticích vedou k tomu, že se do našeho vědomí navrací zneklidňující vytěsněné vzpomínky z minulosti, které v nás probouzí zvýšenou úzkost.
Je polský zákaz potratů projevem strachu z žen?
Britský psychoanalytik a pediatr Donald Winnicott se domníval, že každý z nás (muži i ženy nevyjímaje) má v sobě do jisté míry zakořeněný určitý strach z žen. Tento strach vzniká v raném dětství, kdy jsme absolutně upnutí na svou matku, která je pro nás vše. Podobná dětská závislost je v něčem přímo děsivá. Co kdyby třeba matka měla něco lepšího na práci než se o nás starat? Co kdyby nás z nějakého důvodu třeba odmítla kojit? Není tedy nejlepší se jakékoliv závislosti na ženách úplně vyhnout?
Žijeme v pravdě?
V dnešní rychlé na výkon orientované době nebývá často příliš prostoru pro hlubší reflexi toho, co se uvnitř nás nebo světě okolo děje. Jeden z mých cílů, které se prolíná mou terapeutickou praxí, ale i mou publikační činností na internetu, je podporovat právě hlubší uvažování, o věcech, které se v našich životech dějí. A to, i když tyto věci třeba nejsou někdy úplně příjemné.
Minisérie Neortodoxní: Mezi tradicí a osobní svobodou
Na konci března měla na Netflixu premiéru čtyřdílná minisérie Neortodoxní. Hlavní hrdinka tohoto seriálu ze dne na den uteče z ultraortodoxní židovské komunity v newyorském Williamsburgu do liberálního prostředí současného Berlína. Děj minisérie je částečně inspirován reálnými událostmi a otevírá spoustu zajímavých otázek. Je lepší život podle jasně daných po mnoho staletí předávaných fungujících tradic a jasně vymezených rolí, jenž člověku dávají jistotu a nevystavují ho zbytečně náročným otázkám? Nebo spíš život plný osobní svobody a možností, které současná civilizace nabízí, v jehož bezhraničnosti a neukotvenosti se však nejeden člověk může ztrácet?
Je komunikace na dálku plnohodný kontakt s druhými?
Jedna z aktuálních otázek, o které se zatím příliš nemluví, je, jak naše životy ovlivní výrazné omezení kontaktu naživo a mnohem častější komunikace na dálku. Telefonování a videohovory jsou v současné době pro většinu z nás extrémně užitečnými nástroji. Nedokážu si představit, jak bychom bez nich pandemii koronaviru mohli zvládnout. Avšak je potřeba nezapomínat, že tyto formy komunikace mají své limity.
O pocitech viny v době pandemické
Jedna z pacientek ve vážném stavu se podle médií údajně nakazila koronavirem od své vnučky (podle některých zdrojů dcery), jenž po příjezdu z lyžování v Itálii přišla svou babičku navštívit. Je mi dané seniorky líto. Upřímně mi je ale i dost líto té vnučky. Nechtěl bych v současné době prožívat její pocity viny.
Koronavirus a psychické obrany
Současná pandemie koronaviru probouzí v lidech intenzivní emoce, které vedou k různorodým reakcím na tuto hrozbu. Někdo rizika popírá a někdo je naopak zveličuje.
Říkat ostatním "Nepanikařte!" nepomáhá
V souvislosti s koronavirem jsem zaznamenal, že hodně lidí na sociálních sítí a obecně ve veřejném prostoru ostatním říká, aby nepanikařili. Někdy je za tím cítit i trochu povýšenosti nad těmi, kteří jsou nervózní.
Trump je nebezpečný. Ne kvůli finančním čachrům, hrozivá je jeho volební lež
Na co asi myslí ruský voják v záloze, když teď s hrůzou čeká na povolávací rozkaz
Změnu klimatu vnímáme, dotace na zateplení chceme, ale spalovací motory nedáme
Putinův vabank
Deštník proti drahotě musí doplnit svetr úspor
