31. 12.

Jo, jsem idiot

Jiří David Přečteno 3621 krát


Musím si vynadat, neboť jsem se před více jak rokem zařekl, že už nebudu veřejně komentovat působení paní Alicie Knast, ale její (před) novoroční vyjádření do médií mi to prostě nedovolí.

Jo, jsem idiot, že to nevydržím (!)

Ale jak to vydržet, když přichází, coby generální ředitelka naší Národní galerie, s tak prázdnými floskulemi, v domnění – možná ale opravdu i s přesvědčením, které ji ale už dávno nevěřím –, že snad přeci koná, hlásá dobro, když říká, cituji:
„Z mého pohledu se budeme muset v příštím roce zaměřit na tři oblasti. Za prvé budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy. Dále na konferenci OSN o změně klimatu v Dubaji bylo poprvé uznáno, že musíme vyloučit fosilní paliva z výroby energie, abychom mohli bojovat proti změnám životního prostředí. Je důležité udržet společenskou roli umělců a kulturních institucí při zvyšování povědomí o otázkách životního prostředí. A zatřetí bychom měli aktivně pracovat na pochopení významu blahobytu ve společnosti. Nemůžeme ignorovat problém osamělosti, který postihuje tolik lidí.“

Bože, opravdu nás tady má za nesvéprávné hlupáky?! Když nám to tu tak bezostyšně, stupidně a trapně servíruje, chystá však docela průhlednou past. Neboť když se těmto jejím moralistním frázím poprávu vysmějeme, budeme jí a jejími vlezlými nohsledy, co se snad třesou nedočkavostí konečně si něco vystavit v NGP, okamžitě označeni za ultrakonzervativní hajzly (přemýšlím, abych na nikoho nezapomněl, jak to adekvátně dát i do ženského rodu), co to s naší planetou myslí špatně, a ona bude hned vypadat i s touto svou evidentně namyšlenou morální nadřazeností a arogancí jako spasitel (ka).

Někdo by tak mohl vykřiknout, jak je to chucpe!

Možná se však mýlím, třeba je to už příprava na nějakou její budoucí politickou kariéru, kde se podobné ideové prázdnoty a moralistní kalkuly běžně používají (prosím, vemte si ji tam !)… nebo – a to je asi i pravděpodobnější – doposud nepochopila, v jaké roli (byť politicky dosazená) se opravdu v NGP nachází a vytváří předem líbivé, i když splasklé (ve smyslu tisíckrát opakované pravdy, jako je třeba světový mír; na ten ale nějak pozapomněla) bubliny a smysl umění jí nadále bohužel uniká.
Vyčítám si, že jsem nedodržel své (a ne novoroční, které se přeci musí vždy porušovat) předsevzetí, ale nějak si ve skrytu duše říkám, že by se nemělo tak snadno vyklízet pole kariérním strategiím, nebo dokonce rezignovat před podobnými projevy podobných jedinců.

Odpovědnost samozřejmě nese i zřizovatel Národní galerie Praha, a tím je ministerstvo kultury.

Marnost nad marnost.

17. 12.

SKANDÁLNÍ...

Jiří David Přečteno 4147 krát

Ne, nedělám si v této zemi už dlouho žádné iluze o tom, jak je zde zacházeno s vizuálním (výtvarným uměním)... počínaje mrtvou Národní galerií Praha, přes úroveň ministerstva kultury a konče uměleckým školstvím.
Nedělám si tedy ani iluze, že by se zdejší výtvarná obec vůbec kdy ještě vzájemně vzchopila a projednou soudržně (!), veřejně (!) a nahlas (!) vyslovila jasný a srozumitelný nesouhlas s tristním rozhodnutím, které níže přeposílám:

Oznámení o ukončení pořadu Artmix

Vážení a milí spolupracovníci, umělci, galeristé a všichni příznivci a diváci našeho měsíčníku o vizuálním umění, který již 16 let vysíláme pod názvem ARTMIX. Tento týden mi ředitel ČT art Tomáš Motl telefonicky potvrdil, že od příštího roku Artmix končí – a to z finančních důvodů, neboť rozpočet tohoto uměleckého kanálu, který vede a pod který spadáme, je velmi omezen a musí razantně snižovat náklady.I když vím, že vám není třeba Artmix představovat, přece jen připomenu:
Artmix je měsíčník se stopáží 52 minut. Založila jsem ho společně s mým malým týmem v roce 2007 - tedy před 16 lety - s cílem přinášet divákům informace z oblasti výtvarného umění, designu, fotografie a občas i architektury, mapovat důležité události a představovat osobnosti naší vizuální scény. Původně jsme vysílali na ČT 2, později s příchodem ředitele Petra Dvořáka vznikl kanál ČT art, kam byl pořad logicky přesunut. Původní magazín byl na žádost nového vedení „zrefrešován“ tak, že hlavní blok je tématický, druhá část Artmix PLUS je věnována několika důležitým událostem.

Výtvarné umění si vždycky muselo svoji pozornost vybojovat v záplavě filmu, hudby a divadla. Ale do programu veřejnoprávní televize, navíc kanálu ČT art, který byl pro kulturu vytvořen, bezesporu patří. V žádné jiné televizi se o vizuálním umění toho moc nedozvíte. Díky Artmixu má Česká televize za 16 let rozsáhlý archiv nejvýznamnějších osobností a událostí naší současné
vizuální scény. Mapujeme vedle výtvarného umění také fotografii, sklo, design, občas i architekturu. Spolupracuji se všemi institucemi a hlídám zajímavé projekty všech českých galerií od velkých až po ty nejmenší dlouho dopředu. Artmix se stal už dávno značkou a jediným pořadem, který systematicky současné české umění sleduje a zaznamenává s cílem
veřejnost kultivovat, vzdělávat. Na celý hodinový pořad 52 minut Artmixu máme oproti jiným pořadům malý rozpočet a natáčíme jej v malém týmu. V rámci našich možností se snažíme
mapovat českou vizuální scénu od Klatov, Chebu, Hluboké nad Vltavou, Plzeň, Liberec až po Ostravu. Diváky informujeme a zveme na aktuální události daného měsíce po celém území, seznamujeme je se zajímavými osobnostmi naší výtvarné scény. V rámci rozpočtu šetříme také na některé významné mezinárodní události,které považuji za atraktivní a důležité - jako je například Benátské bienále.

Jak sami z naší letité spolupráce víte, veškeré příspěvky v této hodinovce jsou AKTUÁLNÍ. Nikdy nevysíláme výstavy a události, které již proběhly. Vždy jsou pozvánkou na současné výtvarné dění. Řada umělců své portréty, které jsme s nimi v rámci pořadu natočili, používá jako propagaci při svých výstavách. Nejsem na sociálních sítích ani nedělám žádnou kampaň, ale vzhledem
k tomu, že jsem dlouhá léta s většinou z vás v osobním kontaktu, připravuji témata delší dobu dopředu. Protože dostávám denně řadu mailů a telefonátů
o vašich aktivitách s přáním, abychom o nich v pořadu diváky informovali, jsem nucena vám všem tuto situaci oznámit. A mám stejný názor jako vy: Také nechápu, jak je možné, že tak obrovská instituce s nemalým rozpočtem nemá finance na jeden měsíčník o vizuálním umění. !!! Osobně v tuto chvíli nemohu, bohužel, udělat nic pro to, aby Artmix zůstal ve
výrobě i v příštím roce. Třeba se to povede vám. Pro mě je ARTMIX UMĚNÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU – A PATŔÍ TAM!

Hezký nový rok a těším se, že zůstaneme i nadále v kontaktu.
Za celý tým srdečně Jana Chytilová , režisérka
Šťastné datum 13. 12. 2023

24. 10.

Myšlení obrazem v Galerii hlavního města Prahy

Jiří David Přečteno 2052 krát


V tomto týdnu jsem zachytil na facebooku kritický text Patrika Šimona, týkající se výstavy Myšlení obrazem, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy.
Jsem rád, že tento byť krátký reflektující vhled vůbec vznikl, neboť je nezávislý a nepatří tak do těch předem adorujících či institucionálně objednaných. Toto jsou právě ty texty, které v našem veřejném prostoru recenzí a kritik v oblasti umění dlouhodobě zásadně chybí. Vlastně ale, jak je to vůbec možné? V zagrantovaných redakcích, které k sobě nepustí nic, co jim nekonvenuje, ne.
Je tak zřejmé, že není jistě snadné a už vůbec ne vděčné se argumentačně, fundovaně a smysluplně vymezovat, přemýšlet v tomto našem značně incestně uzavřeném prostoru.
Proto jsem se ho rozhodl (se souhlasem autora) aspoň takto uvést mimo úzkou skupinu sociální bubliny, kde Patrik Šimon své texty pravidelně uvádí, přestože by si už dlouho zasloužily veřejnější platformu. Nemusíme s nimi ani vždy plně souhlasit, ale je důležité, že jsou. Zde je:

V Městské knihovně GHMP představuje one man show exhibition. V hlavní roli filozof Miroslav Petříček. Ze všech vizuálů k výstavě shlíží polonahý stařec s bílými vlasy a má před sebou fluidní klikyhák jako abstraktní memento dadaistické nicotnosti, která má symbolizovat „myšlení obrazem“. Tím by asi výklad k výstavě mohl skončit. Labyrint efektní, ale prázdné podívané je jako napěchovaný americký krocan na Den díkuvzdání. V momentě, kdy má začít pečení, někdo vypne proud. A to doslova. Výstavě chybí energie. Chybí jí myšlenka, koncepce. Nevím, na co se dívám. Místo abych byl vybídnut k myšlení, upadám do rozpaků. Skoro padesát autorů jsou jako rukojmí této „vizuální události“. Je to celé parodie? Autoři jako hlavní ideu výstavy vyzdvihují „předpoklad, že setkání s obrazem je především vizuální událostí.“ Dozajista ano, takto banální frází lze uvést kteroukoli výstavu na světě. Ale co tato vizuální událost poskytuje? V očích filosofa bychom hledali lásku k moudrosti, neboť filosofie je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. To všechno jsou elementární pravdy konstrukce z vaty. Výstavu staví filosof, stejně tak dobře ji mohou postavit prodavačka, modelka nebo bezdomovec, pokud je pustíme do depozitáře a požádáme je, aby vytvořili obrazy a slova, odlišili je svou zkušeností, aby ukázali myšlením myslet namalované. Jistě by to byly zajímavé sondy do jejich myšlení. Petříčkova nahota se postupně přemisťuje na nahotu diváka, který bloudí po prostoru, v němž i silná výpověď sama o sobě některých umělců získává svou aranží těžkou ránu do své podstaty. Dílo se stává prostředkem k nazírání frází a o postoj diváka nejde, jde o postoj autora.
V pomyslných kapitolách je návštěvník provázen citacemi: „Událost existuje současně s jinými událostmi. To znamená, že zrcadlí módy minulých i současných událostí jako vzpomínky, stmelené do jejího obsahu. Událost má budoucnost. To znamená, že zrcadlí aspekty, které budoucnost vrhá zpátky na přítomnost.“ (Alfred North Whitehead, Věda a moderní svět). Věty působí jako prázdné floskule něčeho, co nemusíme znát.
„Oko je nástroj hýbající se sám od sebe, prostředek vynalézající pro sebe své cíle; je tím, co bylo vzrušeno určitým dotykem světa, a svůj zážitek vrací viditelnu stopami, jež zanechává ruka.“ (Maurice Merleau-Ponty, Oko a duch).
Z této výstavy zanechává mysl nedorozumění, zmatení, nijakost, ba i nabubřelost. Činíme výstavy pro klub hermetiků, kterým se umění stalo prostředkem k zviditelňování vlastní nemohoucnosti vidět opravdově. Výstavě chybí srdce. A pokud ne, je chladné jako nástroj smutku. Prostě té výstavě nerozumím. Její odborná dramaturgie se kryje za tak naivní a frázovité floskule, že snad není hodná ani zmíněných autorů. To, že má filosof Petříček k ruce tým spolupracovníků, nevyviňuje jeho zásadní účast, která přímo vychází nejen z jeho teoretické knihy Myšlení obrazem vydané v roce 2009, ale je s ním přímo spjata jako „vizuální událost“ v samotném podnázvu. Tady se jednoduše ukazuje, že filosofické konstrukce hledající pojetí a oporu v přímém a konkrétním souboru výtvarného materiálu nakonec selhávají a činí z vybraného jen chabou ilustraci a bohužel smazávají kontext. Ale umím si představit čistě nekontextuální pojetí. Takže přítomná výstava ani neinterpretuje.
Miroslav Petříček slovem myšlení označuje myšlení filosofické. Proto může jeho úvaha o myšlení obrazem být průvodcem po současné filosofii. Rozdíi mezi obrazem a (výtvarným) uměleckým dílem nepotřebuje tematizovat, ačkoli s ním počítá: pohybuje se na terénu post-strukturalistické filosofie, a nikoli estetiky či obecné uměnovědy. Historik umění se orientuje myšlením uměleckohistorickým, pohybuje se na opět odlišném terénu, totiž dějin umění rozšířených až k teorii obrazu (nikoli teorii umění!). Vedle mysli, která formuluje slova v jazyce a mysli řečí i psaným textem, máme ještě další technologii mysli – obrazovou. Vyjadřování kresleným či modelovaným obrazem předcházelo jako mentální technika nejméně o tři desítky tisíc let vzniku písma. Možná výstava místo citace z eseje fenomenologa Merleau-Ponta o Cézannově oku (Viditelné a neviditelné) mohla začít Věstonickou Venuší a vedle mohl být Jan Křížek a hned vedle Tereza Zemánková a Růže je růže, celé se to mohlo řetězit klidně ke Kovandovi a Kateřině Šedé. Místo toho to není ani jarmark senzací, jen velmi prázdný skelet s neschopností poznat vnitřní a vnější meze a míru snahy o to co je nepostižitelné jak ve výrazu tak obsahu vizuálních schémat a principů sémantiky.

06. 08.

Moc šedé zóny na ministerstvu kultury

Jiří David Přečteno 2118 krát

Výběrové řízení na ředitele/ředitelku Galerie Rudolfinum, tedy na jednu z nejvýznamnějších pozic – a to nejen v českém uměleckém prostoru – získalo k mému velkému překvapení podivný nádech netransparentnosti a kuloárových dohod stále tolik obvyklých v prostředí ministerských kabinetů.

Jde o to, že dosud nebyla zveřejněna ani jména uchazečů, tedy alespoň těch, kteří se zvažují jako nejžhavější kandidáti. Nakolik se tento nešťastný postup liší od výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie, během něhož se veřejnost mohla seznámit s koncepčními materiály tří posledních uchazečů, jejichž jména samozřejmě byla mediálně přístupná. Nic to ale nemění na tom, že výsledek tohoto výběrového řízení byl nakonec krajně zpolitizovaný, jak dokládal i fakt, že ministr Zaorálek tehdy odmítnul zveřejnit výsledky jeho tří dílčích částí (názory domácí komise, zahraničních odborníků a psychologů), neboť tyto by zjevně mohly být v rozporu s jeho finálním rozhodnutím; následky nekompetentního rozhodnutí Zemanova ministra Staňka z roku 2019 a následně jeho hradubojného následovníka o rok později v naší nejvýznamnější sbírkové instituci bohužel sledujeme dodnes.

Vraťme se ale k současné praxi výběrových řízení v jurisdikci ministerstva kultury. Pravdou je, že nikde není zákonným předpisem určeno, že se v těchto případech musí zveřejňovat jména kandidátů, natož pak jejich koncepční vize. V rámci tolik vyžadované transparentnosti a objektivity výběrových řízení, natož pak ve veřejných kulturních institucích, jejichž provoz je hrazen z peněz daňových poplatníků, je však záhodno, ba přímo povinností zřizovatelů, publikovat jména kandidátů, popřípadě jejich koncepce, stejně jako i obsazení příslušných výběrových komisí. Jedině tak lze nabídnout (odborné) veřejnosti možnost posoudit vhodnost toho či onoho a tomu, kdo jmenuje, dát srozumitelné argumenty pro jeho rozhodnutí. Jedině tak lze také omezit českou „šuškandu”, která právě v netransparentních situacích pochopitelně vzniká a rychlostí blesku se šíří.
V aktuálním případě Galerie Rudolfinum se dosud nestalo ani jedno ani druhé. Kulorárově se však šíří informace, že se údajně ani nic zveřejňovat nebude, neboť si to jeden z kandidátů nepřál. To by bylo naprosto neslýchané! Takovýto požadavek by měl v normální situaci vést k okamžitému vyloučení tajnosnubného kandidáta z dalšího výběrového procesu. Neméně zarážející však je, že s tímto postojem je údajně komfortní Helena Musilová, která je z pozice ministerské poradkyně členkou většiny výběrových komisí v uměleckých muzeích či galeriích, v případě Rudolfina pak dokonce komisi, kterou s největší pravděpodobností sestavovala i předsedá.

Podobný „rukopis” se již také „osvědčil“ hned naproti přes ulici, totiž v Uměleckoprůmyslovém muzeu. I zde v posledních týdnech proběhlo utajené výběrové řízení na ředitele, o jehož konání se veřejnost dozvěděla až v okamžiku jmenování ředitele nového. Jaká škoda, že neznáme jména dalších údajně šesti uchazečů, abychom mohli posoudit jejich schopnosti a kvalifikaci, potažmo pak i oprávněnost ministerského rozhodnutí. Takto i obsazení tohoto postu nutně působí jako předem s ministerstvem domluvená hra, jejímž vítězem se stal nevýrazný Radim Vondráček, který si po dlouhých 32 letech konečně vyseděl vysněnou ředitelskou židli. Zda je letitá vazba k jediné instituci tím rozhodujícím kvalifikačním kritériem se ukáže v budoucích letech – minimálně za našimi hranicemi tomu tak nebývá… A i v tomto tajnostmi obestřeném případě u toho byla poradkyně ministra kultury a kdo neví, tak i současně náměstkyně pro odbornou činnost, vedoucí oddělení sbírek Galerie města Prahy Helena Musilová.
Obsazování manažerských postů v kulturních institucích by mělo, respektive musí podléhat veřejné kontrole. A to se týká jak Uměleckoprůmyslového muzea, tedy přímo ministerstvem zřizované instituce, tak i Galerie Rudolfinum, která je organizační součástí jiné státem zřízené instituce – České filharmonie. Jinde povinná a zákonem vymahatelná pravidla transparentnosti a objektivity je tudíž třeba konečně zavést i v rezortu kultury. Omezíme tak vznik nejrůznějších dohadů a informačních šumů. V neposlední řadě tato dobrá praxe prospěje celkové transparentnosti v prostředí uměleckého provozu tolik ovládaném emocemi a náchylnému na „zaručené zprávy“.

Transparentnost na rezortu kultury však byla i v uplynulých letech spíše vzácným kořením. Pokud si ministr Baxa ve svém poradním sboru i nadále ponechá osoby, které se stávají doslovnými atributy neprůhledné a kuloárové politiky, nese on sám za výsledky jejich praktik zodpovědnost. Podobné se týká i ředitele České filharmonie Davida Marečka, jehož přímou zodpovědností je vybrat v transparentním řízení a následně i jmenovat nejvhodnějšího kandidáta, přičemž by měl omezit mocenské intervence ministerstva kultury, resp. jeho poradců, na samotný proces výběru.
To, že si těchto případů česká odborná veřejnost od dob zpolitizovaného konkursu na generálního ředitele Národní galerie už ani nevšímá, a je již zmrtvěle inertní, neznamená, že by jedinci, jež mají nyní momentální moc takto manipulovat s věcmi veřejnými, mohli tuto unavenou atmosféru na poli českého uměleckého provozu pro sebe šikovně zneužívat a obsazování důležitých pozic na čele předních českých kulturních institucí machiavellisticky ovládat.

19. 02.

Přehledová výstava českého umění po více jak třiceti letech v zahraničí

Jiří David Přečteno 1564 krát

V pátek 24. 2. 2023 se otevře velká, přehledová výstava současného umění, včetně české moderny (31 žijících umělců a umělkyň, 20 umělců a umělkyň z moderny) pod názvem „Všechnu moc imaginaci“ (kurátor Jiří Fajt) v Lipsiusbaum v Drážďanech (kde mimo jiné například počátkem 20. století vystavovali i členové slavné německé umělecké skupiny Die Brücke), a tato výstava pro zájemce trvá až do 9. 7. 2023.
Naposledy se relevantní české umění v zahraničí a v takovém rozsahu vystavovalo v roce 1991 v Mnichově (Galerie der Kunstler) pod názvem „Příspěvek ke štěstí“ (kurátoři Pavel Želechovský, a Jana a Jiří Ševíčkovi) a následně v roce 1992 v Paříži (Musée d'art Moderne de la Ville de Paris) pod názvem „D'une Génération“ (kurátoří opět Jana a Jiří Ševčíkovi).
Tedy po více jak po 30 letech… ano, více jak po jednom čtvrtstoletí!!!

Jednou něco podobného, až (pokud někdy?!) nastanou smysluplné změny v jejím vedení, třeba zkusí i Národní galerie v Praze, které to z povahy jejího významu a smyslu, zásadně přísluší....zatím však nic takového, pokud vím, nehrozí, bohužel. Plonkoví ministři kultury mohou tak v klidu stále chodit po recepcích a pod. a s úsměvy proklamovat jak jim opravdu na kultuře, umění velmi záleží.

23. 01.

...dlouho bojujeme s nestvůrami

Jiří David Přečteno 2120 krát

Dnes jen velmi krátký, jistě i emocionálnější (nejsem chladnokrevný politik či analitik) vzkaz:

Fakt už dlouho shlížíme do propasti, že už do nás taky úspěšně vzhlíží… opravdu už i dlouho bojujeme s nestvůrami, že se jimi už bez pozoru můžeme taky brzo stát… věděl to F.W. Nietzsche, ale i v tomto kontextu Andrej Stankovič - "Každý den mezi ďábly vstávám/ pomalu sám se ďáblem stávám",

… už jsem tak opravdu nedokázal dnes (neděle 22.1.2023) dokoukat TV prezidentskou debatu, neboť se mi z toho člověka udělalo skutečně odporně, normálně fyzicky zle, tak jako už dlouho, dlouho z nikoho, snad kromě sériových vrahů malých dětí či žen

Takže i kdyby bylo na horách božské azúro a i kdybych měl mít teď zlomené obě nohy, tak se do té naší volební místnosti doplazím a hodím to Pavlovi…

16. 01.

Nejsme proroci! Ani soudci! Ani idioti?

Jiří David Přečteno 5511 krát

Tímto mým textem rozhodně nemíním nikoho nikde v Praze nebo na vsích, přemlouvat a přesvědčovat, koho volit v druhém kole prezidentských voleb.
Svůj osobní názor a nemíním ho nikterak měnit, naopak v důsledku nastalé situace značně posiluje, jsem v prvním kole dal najevo volbou muže jménem Petr Pavel.
Když se mne pak někteří ptali proč, odpovídal jsem snad srozumitelně: Ne nevolil jsem generála, inženýra, ale člověka, který je i přes své chyby uvěřitelný a má i svou zřetelnou empatickou auru.To není samozřejmostí, a žádným marketingovým trikem i cynických piáristů či penězi toho nelze nikdy docílit. Není to prostě falešný politický makeup, co se mu vpisuje do tváře a hlavně do očí. Ano dívám se, nejen jako umělec, lidem do očí a už v nich trochu umím čist.
Proč ale bývalého člena komunistické strany a vojáka, když mou rodinu komunismus v roce 1948–53 lidsky i tragicky poznamenal? To už byla těžší odpověď. S tím se musí každý sám za sebe z mé a starší generace, ale i ti, co nikdy ničím podobným před rokem 1989 neprošli, lidsky popasovat.
Respektuji v této souvislosti, ale i historika Petra Blažka a jemu blízké, kteří principiálně odmítají vidět v ústavních funkcích bývalé komunisty. Nenastala však do druhého kola volby našeho prezidenta už přeci jen jiná, zásadně urgentní situace? Domnívám se, že zcela určitě.

Mockrát jsem si tak v hlavě promítal, jak tátu v roce 1948 vyhodili z vysoké školy, když byl v prvních viditelných řadách účastníkem pochodu studentstva na Hrad. Jak dědovi sebrali knihvazačství na malé zapadlé vesnici Dolní Poustevna, kde zaměstnával pouze mou babičku. Jak zemřel v roce 1953 na povinné letní brigádě, když pozřel botulin ze zkažené konzervy, kterou jim dávali k jídlu. Jak jsem absolvoval dvouletou povinnou vojenskou službu, a jak mne tam marně politruk lanařil do komunistické strany, jak mne vojna srala, jak jsem ji nenáviděl. Jak jsem se pak sám v 70.–80. letech obtížně, bez politické protekce (nikdo v rodině nebyl nikdy v komunistické straně) dostával až na posedmé (!) na Akademii výtvarných umění v Praze. Jak jsem se i později různě setkával nejen s mými vrstevníky, jejichž otcové byli i členy komunistické strany, a nedělal jsem mezi nimi rozdílu, pokud se nechovali arogantně či stupidně a nezneužívali svého postavení a vždy tak pomyslel i na Tylovu Paličovou dceru, kdy děti nemohou za své otce.
Prostě jsem nemohl soudit, nejsem Bůh.
Ano, zabýval jsem mnohokrát ve svém životě i odpuštěním a znovu – nejsem otec na nebesích, abych si přivlastňoval tuto výsadu, ale mnohokrát jsem odpustil, možná i zapomněl, bůh ví. Mnohdy to nebylo jednoduché a mnohdy to trvalo i delší čas, učil jsem se to, ale nakonec jsem se cítil lépe, neboť odpuštění není ani slabost, rozhodně ani osobní prohra. Jistě byli, jsou a budou i jedinci, kterým nelze jejich činy či permanentní produkované zlo, jehož si třeba nejsou už sami ani vědomi, odpustit. Mezi takové pan Petr Pavel rozhodně nepatří.

Mimochodem kdo z nás ví, co bude v roce 2056, ano, oněch 33 dlouhých lidských let po tomto našem volebním roce rozepří i hodnotových hádek. Kdo si kdy (ne)vzpomene na činy nás lidí, která se dnes dějí. Jak nás, pokud vůbec, budou vnímat. A budou to vesměs lidé, co se dnes ještě ani nenarodili. Ano, i dosud nenarození nás budou posuzovat, ne-li rovnou soudit, a budou nám snad i umět odpouštět.
Tak jim to pojďme aspoň v něčem, možná z pohledu zachování Země marginálním (ale i to jsou naše prožívané životy), trochu ulehčit, aby se za nás naši vnuci a pravnuci nemuseli příliš stydět.
Přeji si tedy a svým hlasem i stvrzuji, prezidenta, jenž své možné chyby jasně svým chováním, svou profesí a svými činy napravil, který je i srozumitelně pojmenoval.
Toho si vážím; ať si každý z nás sáhne do svého svědomí, zda něco podobného – i v menším rozměru – dokázal. Stojí to i za jeden jediný, smysluplný hlas. Ale nikomu to nevnucuji.

05. 01.

Profesionalita, odbornost, empatie, zkušenost a vůle + hnus (2. díl)

Jiří David Přečteno 5458 krát

I když umění a jeho provoz v naší zemi zajímá mizivé procento populace, neznamená to, že neexistuje. Neznamená to ani skutečnost, že musí trpět arogancí ať pasivní, což je ve větší míře, tak i tou zjevnou. Neznamená to, že se má mlčet nad situacemi, které jsou do nebe volající svou stupiditou, jež pozbývá i primární slušnost a profesní kolegialitu. Ano, jde bohužel opět o NGP.

O co jde tentokrát? Náš přední japanolog Filip Suchomel, historik umění a vysokoškolský pedagog, který se ve své práci dlouhodobě zaměřuje na studium japonského a čínského užitého umění, grafiky a fotografie a též na vlivy umění Dálného východu na evropskou kulturu od 16. století do současnosti, mi na základě textu, který jsem publikoval 4. 1. 2023 na svém blogu na Aktuálně.cz pod výše uvedeným názvem, napsal z Japonska, kde právě působí na pracovní stáži, cituji (mám jeho svolení):
„Ahoj Jiří, sehnal jsem pro NGP od soukromého sběratele z Holandska v roce 2019 velkorysý dar, cca 550 svitkových obrazů (odhadovaná cena cca 30 mil. Kč) japonské zenové malby zenga. Domlouval jsem to ještě s Jiřím Fajtem, ale po těch nešťastných událostech to holt do NGP přišlo až v době postfajtovské v prosinci 2019, za paní Nedoma. Ačkoli jsem ideově připravil návrh části výstavy, kterou NGP otevřela v květnu 2022, nebyl jsem ani zmíněn v tiráži výstavy, část mých návrhů ani kurátorky nezohlednily, takže se výstava tvářila jako výstava zenové malby, bez většího důrazu k osobě sběratele, což by si býval myslím zasloužil a navíc by podobné věci mohly nastartovat zájem dalších sběratelů pomoci budovat sbírky instituce. No a teď jsem se zprostředkovaně dozvěděl, že mne NGP (a rovněž dr. Zlatu Černou, doyenku našeho oboru), vyhodila z nákupní komise NGP a nákup mimoevropských sbírek tam nebude mít zastoupení v lidech s odbornou erudicí k dané asijské oblasti. Ale ukazuje to naprostý marasmus české kulturní scény, která není schopna na podobné věci adekvátně reagovat.Sešel jsem se na podzim s jedním sběratelem historických čínských jadeitů, jehož rodina má kořeny v Rakousku-Uhersku a který měl zájem věnovat tuto sbírku do nějaké důvěryhodné instituce ve střední Evropě. Původně jsem mu chtěl nabídnout právě NGP, pořád si totiž myslím, že sbírky budujeme pro příští generace, ale po téhle zkušenosti to už asi neudělám….

Tak co, není to hnus? Samozřejmě že je, a velký!
Takže toto je jen další ukázka, jak se naše „super“ Národní galerie Praha chová pod novým vedením a i když už paní krizová manažerka Nedoma opustila před časem svoji kancelář, tak odporné způsoby evidentně přetrvávají!
Navíc se zdá, že plzeňské dlouhé prsty, které například instalovaly svou osobu Helenu Musilovou (manželka R.Musila, ředitele Západočeské galerie) i jako poradkyni přes vizuální umění „plzeňského“ ministra kultury Martina Baxy, čile v zákulisí tahají za nitky. Nejde totiž jen o to, že byl Filip Suchomel odstraněn z nákupní komise NGP, ale také například o to, že byl pro jistotu i tupou pomstu z výběrové komise na nového ředitele Galerie Rudolfinum odstraněn Jiří Fajt.Ten totiž v době svého působení v NGP, Helenu Musilovou odvolal pro neschopnost dodat relevantní koncepci k rozvoji sbírky současného moderniho umění, v jejíž čele stala. I proto je, tedy aspoň pro mne, absurdní, i když v daných mantinelech vlastně příznačné, že se před nedavným časem, taky stala šefkurátorkou GHMP. Jak je vidět – tedy, kdo chce vidět a nestrká raději alibisticky hlavu do písku, či ze strachu –, „Plzeň“ tak mele nejen na Magistrátu či v Sovových mlýnech (na ty boží si budeme muset opět dlouho počkat), ale i v Národní galerii Praha.

04. 01.

Profesionalita, odbornost, empatie, zkušenost a vůle

Jiří David Přečteno 2151 krát

Titulek sice zní jako něco k prezidentské volbě, ale ne (!), i když jde taky prioritně o profesionalitu, odbornost, empatii, zkušenost i vůli.

Neboť na konci roku bylo mnoho různých anket, a v jedné z nich se vyjadřuje i ředitelka NGP a na otázku, jaký bude následující rok a jaké změny experti (zde bych toto slovo opravdu nepoužil) očekávají v oborech, na které se specializují, mimo jiné odpovídá (vynechám pochopitelně povinnou Ukrajinu, inkluzi, paradigma růstu, udržitelnost, inflaci, prostě to, co se má obecně slušet a patřit), cituji: „Myslím, že bude čas udělat radikální změny ve způsobu, jakým se galerie a muzea zapojují do artwashingu, nebo přijímání peněz z různých odvětví průmyslu poškozující společnost nebo životní prostředí…jsem ráda, že témata jako artwashing či nová definice muzea znamenají nové začátky pro galerie a muzea…“ Ok opominu i tyto vděčné „mantry“, floskule, pardon, ale co je směšné, ne co je pokrytecké, že tak ráda přijímá pozvání na VIP večírky od lidí a institucí, jež jsou i dle ní, zdejší number one vyvrhelové a právě ti zásadní představitelé onoho citovaného artwashingu. Ti, kteří jsou tak pod populární neutuchající palbou jedné části provozu umění, jako ti největší zloduchové. Že by jí chutnalo dobré víno? Že by se snažila získat finance pro provoz NGP (tady?)? Že by potřebovala dokázat, že skutečně existuje a není jen politicky dosazenou i doposud neviditelnou figurou a že tak není vedena, jak se to v provozu našeho relevantního umění stále jeví, jen na papíře ministerstva kultury?
Zvláštní... osobně bych ocenil, kdyby na anketní otázku vyhrkla s plnou vervou svůj entuziasmus pro nečekané vize a silný program, aby tak šlo aspoň trochu vycítit, jak moc jí na zdejší vizuální scéně záleží, jak za ni bojuje i s marností současných situací. Jak si váží naší kulturní paměti, kterou by tak ráda umocnila v kontextu evropského umění. Jak konkrétně (ne na papírech medií!) bojuje jako lvice za lepší finanční prostředí pro umění. Jak konkrétně empaticky vnímá zdejší umělce, jak je osobně ráda navštěvuje na jejich výstavách, když už ne přímo v ateliérech. Jak je ráda neúnavně včleňuje do relevantních mezinárodních měřítek, když už tak zdůrazňuje jak plynně hovoří anglicky. Jak se proto pravidelně setkává s relevantními představiteli prestižních galerií a světových muzeí. Jak se sama aktivně zasazuje či i odborně formuje pochopení toho, co tady na umělecké scéně vzniká, v čem jsme nebo nejsme jedineční, co nám uniká, kde jsme podstatní a proč nás přesto svět umění tak nějak stále přehlíží. Jak připravuje možnosti podstatných výstav, které by české umělce dokázaly kontextuálně zviditelnit, tak, jak to dlouhodobě činí okolní „východní“ státy a jak to před její instalací ministrem Zaorálkem (při jeho strachu ze Zemana) úspěšně a konečně nastartovávalo vedení NGP. Mimochodem, z NGP politicky odstavený Jiří Fajt právě chystá – od konce února až do léta – velkou výstavu českého současného umění v Drážďanech, v prestižním Lipsiusbau, kde se tak české umění v zahraničí a v širším záběru – 20 klasiků naší moderny a 31 žijících umělců i výpravným 600 stránkovým katalogem ve dvou, kromě češtiny, jazykových mutacích, a hlavním sponzorem je český osvícený entuziasta! – představí skoro až po třiceti letech!
Ano, to bych očekával, ale to bych se musel narodit v jiné zemi, a při mém věku se toho asi již ani nedožiji... tak ať žije artwashing (což je, jak doufám pochopíte, ironie, jako celé nové působení paní ředitelky).

10. 12.

Staronové ideologické komise v kamufláži současnosti

Jiří David Přečteno 2179 krát


Na Akademii výtvarných umění v Praze vzniká
antidiskriminační komise..tak bacha... nevím kolikačlenná bude..
v roce 1949 vznikla bezpečnostní pětka, která byl v roce 1950 zreorganizovaná. Působily na krajských výborech KSČ.
Bezpečnostní pětky vykazovaly různý stupeň aktivity a iniciativy. Nejvíce pozornosti však věnovaly politickým procesům. Každý kraj měl alespoň jeden takový proces.
----------------------------------------------------------
První úkol komise na AVU bude prověřit, zda- li "dokument" Zkouška umění není nějak závadný...
k tomuto dokumentu jsem sice sám ze čtyč důvodů kritický a včera (pátek) v kině Edison, po jeho projekci, jsem to zdůvodnil i veřejně...
diskrimační však rozhodně není, si tedy myslím....
ať žijí komise...ale možná je to jenom Žert (špatný!?!)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy