18. 09.

Zabrání se další politické šarádě ?!?

Jiří David Přečteno 1072 krát


Nebo se bude opakovat při nadcházejícím chystaném konkursu na místo ředitele Galerie Rudolfinum, stejně útrpná politická hra, jako při posledním konkursu na generálního ředitele v Národní galerii Praha?!?
Bílí koně již drží místa ve frontě, neboť dny dosavadního ředitele Galerie Rudolfinum jsou, jak známo, v této instituci sečteny (jistě se mu ale sluší za vše podstatné co pro galerii zorganizoval, vyzdvihnout a poděkovat)… a tak začínají, jak rovněž známo, zákulisní čachry (samozřejmě, tedy deklarativně, zcela transparentní…) o jeho lukrativní i mocenský post. V pozadí se již delší dobu houfují smečky dravců i se svými lídry a lídryněmi (jejich, často spíše politicko ideologicky konformistická uskupení i jména jsou poměrně snadno odhadnutelná, i když jim do toho možná vlítnou plzeňské zájmy), neboť si na tuto státní instituci, která ještě není zcela v jejich portfoliu, už delší dobu brousí zuby.
Generální ředitel České filharmonie MgA. David Mareček, Ph.D., jenž bude vypisovat výběrové řízení, to tak nebude mít se složením kompetentní, nezávislé konkursní komise vůbec snadné… zvláště když je Česká filharmonie (pod níž kompetenčně přímo spadá i Galerie Rudolfinum) právní formou příspěvkovou organizací ministerstva kultury a nynější poradci pro oblast vizuálního umění současného (obecně nezajímavého) ministra kultury, nejsou taky zrovna příliš smysluplní. Bylo by totiž značně nemilé a pro zdejší vizuální scénu již zcela tragikomické, kdyby se tak nedejbůh(!) opakovala ona zoufale tristní šaráda, jako při posledních konkursech v Národní galerii v Praze, jež způsobila její zjevnou a dnes již i evidentně doložitelnou hodnotovou agónii. Řediteli sbírky moderního a současného umění Mgr. Michalu Novotnému, který doposud přetrval z oné nadějné doby před konkurzní, se však omlouvám,je pro mne jedinou smysluplnou nejen tváří v této instituci.

08. 09.

Bienále Ve věci umění 2022

Jiří David Přečteno 889 krát

Pokusí se vůbec někdo o fundovanou kritiku „Bienále ve věci umění“(GHMP), která by i někoho vlastně adekvátně zajímala? A nemám tím rozhodně na mysli incestně oslavné či jen informativní texty, většinou na stránkách jejich zagrantovaných (tištených nebo elektronických) periodik. Nebo se tu většina už bojí, že za to bude okamžitě nařčen nebo se stane terčem „spravedlivé“ nenávisti či bude například oznámkován jako pravicový /populistický neoliberál a boomer?
Ale kam vlastně lze dnes psát? Tištěná media, která ještě občas něco k umění napíší, jsou neprodyšně uzavřena pro své redaktory, pro jejich názory. To samé platí i o těch internetových. Všichni si pečlivě hlídají, aby neprošlo nic, s čím by se jednotlivé redakce sami neztotožňovaly, v čem se neutvrzovaly. A pokud někdo chce někde jinde opravdu publikovat, dostává se pod klatbu a bude lynčován za přítomnost v Babišově médiu.
Jako umělec nejsem povolán být kritikem, pouze sděluji svůj dojem, takže se mohu jen subjektivně a jistě i nekorektně mýlit, nebo v lepším případě být osočen, že závidím a žárlím, v horším případě, že už ničemu prostě nerozumím.
Vlastně mě však vždy zajímají názory umělců a umělkyň více, než všelijaké teoretické stereotypy od lidí, kteří umění interpretují skrze dobová politicky mocenská, ideologická nebo jiná manipulativní klišé. Bienále ve věci umění – a hovořím o jeho hlavním výstavním těle v GHMP (Městská knihovna, 2. patro) – je koncipováno jako zcela konvenční standardní prostorově vzdušná instalace. Tedy přesně tak, jak se instaluje mnoho let, a stalo se z toho ustálené, tedy nepřekvapivé pravidlo, kdy se např. kresby a akvarely na papíře – aby vypadaly přeci jen „nekonvenčně“ – zavěsí do skel pověšených od stropu, nebo se položí na zem apod. To, že je to již tisíckrát vyzkoušené, je snad už zřejmé i méně poučenému divákovi. Oprávněný strach pověsit žánrové věci – a tímto tyto mnohé nejen kresby a akvarely, ale pomálu i některé obrazy a artefakty zde bezpochyby jsou – obyčejně „postaru“ na zeď, kdy by se například poodhalila jejich banalita, což chápu. Těmito zastíracími manévry (pro laiky, či nepoučené diváky), jež prochází celým výstavním prostorem a kdy vcelku nezajímavé, tedy přesněji řečeno už dříve mnohými „vydolované“, situace (jak formou, tak i obsahem) jsou instalačně kamuflovány do rádoby nezvyklých konstelací. Ale čest výjimkám! Až příliš očekávatelné – a ne, není to zcela vědomě nudné –, nikoho to jistě ani nepohorší, ale mně to jen prostě příliš připomíná všechny ty univerzálně instantní zaměnitelné výstavy a instalace po celém světě. Tedy ty výstavy, jejichž ambice, často spíše proklamace, předem ohlašovaly či se zaklínaly jakousi zásadní změnou ve vnímání či pojetí samotného umění. Abych ale nebyl nespravedlivý, několika (v jednotkách) se to i podařilo.
Samozřejmě – a nepochybně i nutně – je třeba jít za vizemi a utopiemi, s rizikem nepochopení atd., s bolestmi, s odkrýváním zapomenutých pamětí a témat. Toto bienále jde však příliš snadno všemu dobovému po srsti, nic radikálního či překvapivě silného (opět formou i obsahem) se tu neděje. Jsou to jen takové matné estetizované (absolutně nemám nic proti estetice jako takové, pokud sama hledá, experimentuje) otisky (mimochodem tak často kritizované lidmi, již nejen tato bienále připravují), nechtěné kopie dávno vyřčeného a již lépe i uchopeného, autentičtěji vysloveného.
Obecně však nelze souznít se situacemi, které připustí, že dílo není esteticky příliš hodnotné, nicméně že obsahuje důležité mravní myšlenky, a proto je z celospolečenského hlediska jakoby významné. Tedy s onou povýšeností pohledu, který jako by znal správnou verzi našeho morálního univerza, a proto oprávněný v absolutních morálních kategoriích hodnotit jakékoli dílo. Tím však netvrdím, že neexistují důležitá dobová i lokální témata, která lze nevnímat. Myslím, že je ale nutné i dodat, že není vždy nezbytné se do nich násilím nutit či se do nich trpně podlézavě trefovat, jen aby se ti, co je často značně i uměle (možná i v dobrém?) vytvářejí či se tak rádi pasují do mluvčích lidstva a diktují tak správné verze světa (a mají už navíc k dispozici výstavní prostory, institucionální i privátní), nebo grantové komise, mediální prostor, vysoké umělecké školy apod., zviditelnili. Není to jistě snadná cesta, která nevede po výše popsaných přímkách, a nikdy nebyla a nebude, neboť existuje komunitní pospolitost (empatická i krutá, pokrytecká, alibistická, pasivní i aktivní), existuje vzdor (autentický i vyfabulovaný) i energie (přirozená i vykalkulovaná) a vše tak může rychle vyprchávat. Není ani snadné veřejně souvislosti argumentovat, nevytrhávat věci z kontextů, vidět, nepapouškovat přejaté slogany, nepodléhat tak dobově-politicko-konvenčním zájmům, nevyvyšovat se, jít po smyslu a ne po líbivých, vděčných a tak snadno předem odhadnutelných konstrukcích.
Dle mého mínění všemu tak na tomto bienále především chybí odvaha obyčejného zjevení bez komplikované scénografičnosti, odvaha být prostý, empatický ve výrazech, bez dutého etického moralizovaní, odvaha halasně neměnit svět a přitom nebýt uzavřený vůči jeho proměnám. Stále proto v této souvislosti věřím, spolu s vyznáním Andreje Tarkovského, že „zrození jedinečného, nedělitelného uměleckého obrazu, vytvořeného a existujícího na jiné než jen mentální úrovni, nelze vysvětlit empirickým procesem pomocí intelektu. Je to stav duše, a ne způsob myšlení. Funkcí umění tak není vštěpovat nějaké, či podsouvat ideje, nebo sloužit za příklad, vzor.“ A rovněž s Ovidiem lze i dnes souhlasit, když říká, že umění je uměním, je-li nemožné ho „prohlédnout“, ba i Engels trval na tom, že čím více jsou skryty autorovy názory, tím lépe pro umělecké dílo. Dokonce i takový Marx mu dobře sekunduje, když říká, že „tendenci je nutné v umění schovávat, aby netrčela jako péro z divanu.“ Gogol prozměnu píše, že „jeho úkolem není skrze umění kázat.“ Tolstoj bez obalu říká, že „politika vylučuje umění, protože aby mohla něco dokázat, musí být jednostranná, což umělecky obraz nemůže.“ Celé to završuje Goethe, který si poznamenal, že „čím je dílo nedostupnější intelektu, tím stojí výše.“ Jistě tyto jejich promluvy, byť vycházely z jejich ještě naštěstí nerozpouštěné jedinečné geniality, nelze zcela vnímat jako jakýsi návod, neboť i mnohá povrchní, tezovitá díla jsou zcela prosta intelektu a nejdou tak automaticky vnímat jako vyšší forma umění a neplatí to jen o tomto bienále.

29. 08.

Novodobé Entartete Kunst

Jiří David Přečteno 948 krát

Vinnetou, smyšlenou figuru a románovou postavu, tedy fikci, aktuálně v Německu (a brzo se jistě horlivě přidají i jinde) čističi kultury s gustem liquidieren... ale co takový světový umělec, malíř Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž – 8. května 1903), jo, jo, i na něj se už začíná líčit a opět v Německu… že by novodobí kryptohyperkorektní spiklenci našli své zvrhlé umění? Nebo to jen prozatímní blbost, stupidita, tupost, necitlivost, nevzdělanost?!? Ne! Realita: Od 26. 3. 2022 do 10. 7. 2022 proběhla v Alten Nationalgalerie v Berlíně velká výstava Gauguinových děl pod názvem „Paul Gauguin – Why are you angry?“ a náhle se začaly objevovat podivuhodné úvahy – a to i v tak renomovaných novinách, jako jsou Frankfurter Allgemeine Zeitung, nebo v Süddeutsche Zeitung – o Gauguinově imperialistické nostalgii, o Francouzovi ve francouzské kolonii, který byl součástí samotného systému evropského vykořisťování a který zničil to, co hledal. Hovoří se v nich o koloniálním sexuálním turistovi, dokonce jako o pedofilovi, který sexuálně zneužíval mladé Tahiťanky. Kdy už se prý nedá na jeho obrazy koukat „nevinně“ a je nutné brát ohled na dnešní post-koloniální kontextualizace, neboť ty zajímají mladší publikum. Tady se pak i sám Ralph Gleis, ředitel Alte Nationalgalerie, netajil tím, že právě post-koloniální orientace je má na zahajovací akci přitáhnout. A to že by mělo fungovat, dodává (sic!). Vskutku příznačné PR… ano, i to je dnešní laciný, byť v důsledku nebezpečný trend, jak si do galerií „přitáhnout“ znuděné, letargické diváky… bohužel. Chudák Gauguin, respektive jeho obrazy, neboť všechny tyto a jim podobné zvrácené, pardon „progresivně korektní“ reflexe, vedou ne k údajnému pochopení „špinavé“ minulosti či ke kontextuálnímu prozření, ale k novodobému a z minulosti nechválně známému označování jako „Entartete Kunst“.

22. 08.

Česká sezona v Dresden, 2022

Jiří David Přečteno 639 krát


V roce 2006 jsem měl v Moskvě solo výstavu (Pátá pečeť) v Sacharově centru (dnes již bohužel delší dobu z politických důvodů uzavřené). Shodou různých náhod mne ubytovali přímo v bytě Andreje Sacharova (info pro mladší, https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Dmitrijevi%C4%8D_Sacharov), který dostal přidělen, když ho i jeho ženu Jelenu Bonner (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jelena_Bonnerov%C3%A1), z vyhnaství v roce 1986 vyjmul M.Gorbačov. Byt pak zůstal jak po smrti A.Sacharova (1989) i následném odjetí J.Bonnerové do USA, netknutý, nikdy tam nikdo od té doby nežil.
Byl to pro mne velmi intenzivní zážitek a zcela neopakovatelná, zvláštní zkušenost, spát v jeho posteli, koupat se v jejich vaně, jíst u jejich stolu, vnímat z jejich oken na rozbřesk v Moskvě...A pak jeden večer, když jsem se koukal na malé televizi na ligu mistru, jo koukal, padl mi pohled na můj katalog Bez soucitu (No Compassion, plačící politici, mými slzami), který jsem sebou do Moskvy také přivezl. Otevřel ho na stránce, kde byl mezi jinými plačícími politiky té doby, včetně V.Havla, plačící Vladimír Putin. Pak už "nutně" nastala situace, kdy jsem tuto jeho fotografii postupně umísťoval do různých koutů, míst po celém bytě. A tak jeho plačící oči v přízračném kontextuálním KGB duchu, pluly celým prostorem (в квартире)...
16 let jsem tyto fotografie nikdy veřejně (kromě katalogů) neprezentoval. Nyní poprvé v kontejneru v Dresden-Stallhof (kde V.Putin, V letech 1985–1990 byl činný jako příslušník sovětské tajné služby KGB) v rámci české sezony...

16. 07.

Polemika s přítelem Petrem Fischerem

Jiří David Přečteno 1536 krát

Ahoj Petře,
rád bych reagoval na Tvůj text (https://plus.rozhlas.cz/petr-fischer-symboly-antisemitismu-na-nemecke-documente-8783902), i když trochu opožděně.
Na svém FB svou úvahu mi takřka dedikuješ, což nejspíše souvisí s mojí drobnou angažovaností na zahájení České sezóny v Drážďanech, kde jsem si obléknul tričko s nápisem NE ANTISEMITISMU NA DOKUMENTA 15!
Moje soukromá aktivita nebyla motivována potřebou mediálního efektu a ani nechci podstrkovat (německým) politikům možnost morálního sebeukájení, jak v obecnější poloze naznačuješ. Tak jednoduché to není.
Není totiž pravda, že by na straně Severu, jak píšeš, došlo k nepochopení či odmítnutí kontextu onoho skandalizovaného díla. Četl jsem na toto téma řadu úvah odborníků, nikoliv jenom senzace vyvolávající novinářské glosy.
Vnímal jsem i následné texty, jejichž autoři radikálně odsuzovali sejmutí onoho malovaného transparentu indonéskou uměleckou skupinou s argumentem, že se umění takto omezovat nesmí, a již vůbec ne na politickou objednávku. S tím souhlasím: žádné umění, a tudíž i to kritické, se odstraňovat nesmí. Zcela něco jiného jsou ale propagandistické apely útočící na lidskou důstojnost a hanobící národy, a to bez rozdílu, tedy nejenom Židy (podívejme se dnes třeba na Ukrajinu!) a dokonce vyzývající k jejich fyzické likvidaci za použití pokleslých nacistických symbolů. Mnozí autoři těchto apelů pak totiž nejspíše účelově zaměňují aktivismus za kulturní boj, možná i za revoluci a ideologickou propagandu. Prvoplánový aktivismus sám o sobě často metamorfuje do propagandy, což je jenom další rozměr této záležitosti.
Pro mě je však zásadní rozdíl mezi nacistickým „entartete Kunst“ (o kterém taky hovoříš), tedy ocejchovanými díly těch umělců, kteří rasově, intelektuálně, politicky a jinak „nevyhovovali“ a propagandou, kterou nacisti sami konstruovali, používali a na tomto základě pak umělce existenčně ale i fyzicky likvidovali. A právě nacistická symbolika byla na documenta 15 účelově v poloze ilustrace použita. Jsem si jistý, že umění v blízkosti takto „eticky“ nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než vlastní karikatura.
A nejspíš to ani nebylo nepochopením historické situace, za níž se kurátoři (i jménem svých umělců, přičemž je zde ale kurátor sám umělcem a naopak) omluvili. Sice pozdě, ale přece, pod tlakem svého okolí a zejména vedení documenty. Bylo to tedy něco jiného než další (promyšlená) šaráda?
Zmiňuješ bohatý Sever, který díky svému bohatství chce otevírat cestu chudému Jihu. Již tato sama úvaha je dnes přežitá, jak věřím. Bavíme se přitom ale ještě o umění, anebo jsme se dostali již spíše na pole politického, morálního nebo ekonomického systému? Pár jedinců, a dokonce už i u nás, používá v kontextu documenty 15 módní a inflačně nadužívaný termín dekolonizace a ze zajištěného pohodlí jejich z veřejných peněz financovaných grantů spekulují o smyslu umění, aniž by jim ale o umění vůbec šlo! Ano, pohybujeme se v sebezničujícím prostředí „cancel culture“. Jakákoliv ideologická konstrukce pro svou existenci, či pro své zdůvodnění s oblibou vytváří pole etických min morálního rozhořčení. Únik z takto zaminovaných území – lágrů morálního soucitu a gest, kde se spoléhá na prodejnost etického poselství a vlastní popularity, je možný jen v pochopení smyslu umění. Současně je nezbytné se vědomě vyvarovat tomu, co Jiří Přibáň kdysi nazval negativní dialektikou v kontextu frankfurtské kritické teorie, kde se kritik považuje za kulturního vůdce, který ostatním sděluje, co oni sami ve své ignoranci nevědí, a tím je kultivuje, budí v nich politickou uvědomělost a rozněcuje v nich odpor proti stávajícím konvencím současně s touhou podílet se na utopických alternativách...a pokračuje politický nihilismus přiřazující jednotlivým dílům hodnotu výlučně podle toho, jak se podílejí na velkém dějinném pochodu lidstva k jeho vlastní utopii. Umění se již neposuzuje jako umění, ale lustruje se jako součást civilizačně politického projektu.
I o tom je letošní documenta 15, jejíž hlavním mottem je „hledej přátele”. Ne umění – na dosud nejprestižnější světové přehlídce současného umění (dotované statisici eura, sic!). To v několika rozhovorech až naivně autenticky potvrdili kurátoři/umělci sami. Neschopnost reflexe nad vlastním konáním je u nich obnažená v odpovědi na otázku, co vlastně je smyslem jejich práce, jaké poselství má “jejich”documenta 15 tlumočit. Očekával bych na tomto místě vnitřně semknutý obsahový manifest, po němž tolik volají, namísto toho ale unisono vyhrkli „fun!”. A jak jinak v dnešní době než „zábava” kolektivní, v žádném případě pro hlasitou menšinu na umělecké scéně toxický individualismus. Umění ale bylo vždy více individualistické nežli skupinové. Takže o co se to vlastně protagonisté documenta 15 snaží?

Už několik let je trendy považovat individální přístup v a k umění jako cosi pravicově konzervativního, neoliberálního a tudíž překonaného (nebo hodného zapomenutí). To, že to chtě nechtě v důsledku připomíná stalinský projekt nahrazení buržoazního individualismu proletářským kolektivismem, je (doufám) asi opět jenom nedorozumění a nepochopení, a to Jihu vůči Severu. Proto si nadále častěji připomínám slova Jiřího Přibáně, který kdysi v článku „Ideologie vyklízí kulturní pole” cituje z Gillese Lipovtského Éry prázdnoty: “originálnost postmoderního (a asi i nejen toho) okamžiku spočívá v převládání individuálního nad všeobecným, psychologického nad ideologickým, komunikace nad politizací, různosti nad stejnorodostí, permisivnosti nad donucováním“. A Jiří Přibáň pak sám pokračuje, že „úsilí o umělecké sebevyjádření je pak důležitým, třebaže nepřímým legitimizačním prostředkem otevřené demokratické společnosti, a nikoli jen nějakým scestným hédonismem nebo rozkladnou ideologií v masce osobní svobody. V tom, že umění je nezávislé na politickém kánonu, spočívá jeho hlavní politický smysl. Tato nezávislost není ani konzumní lhostejností, ani okázalým pohrdáním světem `špinavé politiky`. Naopak, svým samozřejmým spoléháním se na otevřený a tolerantní prostor funguje jako jeho nejlepší záruka.

Už delší dobu si tak říkám, zda není to sofistikovaně hyperkorektní již spíše sebenenávistné a tolik připomínající sebemrskačství, tedy sebezničující, když neustále zdůrazňujeme „naší” (myšleno tedy onoho Severu) věčnou vinu za uplynulé dekády a staletí v historické paměti lidstva. Všichni se předháníme, kdo si slavnostně způsobí větší bolest (většinou na cizích tělech s vinou značně iracionální), ovšem za pozornosti masových médií (nebo i jen v našich sociálních bublinách). Není to už příliš?! Vždyť již řadu desetiletí umění a kultura “Severu” neshlíží na Jih pohrdlivě a spasitelsky, tedy nekolonizuje ho, abych byl in, jako něco podivně exotického, co by mohlo okysličit naší údajně chabnoucí kreativitu.
Ne, nikdy nenastane ráj na Zemi, a proč by taky měl být? Přesto vtíravě vlezlé popčítankové dystopie pekla (naštěstí) nestačí na koloběh normální lidské solidarity. Nestačí ani na pořád potřebnou emancipaci svobody individuality v rámci kulturní, sociální, ekonomické i politické péče o svět, nestačí na to vysvobodit ho z paušálního alibistického kolektivismu.

24. 03.

I v tyto kruté, válečné dny...

Jiří David Přečteno 1607 krát

Brzo i v tyto kruté dny – a již bohužel měsíce – začne Venice biennale (velké světové setkání nad současným uměním). Opominu nyní, že se jistě opět zvednou mnohé „věrohodné“ hlasy, jak je to jen zbytečná „kapitalistická“ komodifikace umění apod. Co je však zcela neuvěřitelné, že se dvě ženy – generální ředitelky SNG a NGP (S. Kusá a A. Knast) – nedokázaly ani po třech dlouhých letech uzavření československého pavilonu rozumně domluvit na nutné a nezbytné opravě.

Znám ten pavilon důvěrně: například světlík rozbitý pádem stromu v roce 2019 jde opravit během necelého měsíce, nerovná (historicky původní) podlaha je jistě problém, ale dá se to jistě ještě docela vydržet. V roce 2015 jsem volal po nutné klimatizaci, neboť v létě (kdy bienále víceméně probíhá) dosahovaly teploty až 50 stupňů a ani případně oboje otevřené dveře pavilonu nedokážou teplotu srazit. Dodnes netuším, jestli se patřičnou klimatizaci již podařilo instalovat. O čem to svědčí? O absolutní ignoraci (a vlastně i velké aroganci!) našeho umění a o neskonalém amatérismu; a nádavkem je, že to už ani nikoho v našem v prostředí uměleckého provozu aktivně bohužel nezajímá. Totální letargie, možná už jen odevzdané, bezmocné znechucení?! Nebo snad tato ostudná nečinnost někomu i vyhovuje? Zřizovateli, kterým je ministerstvo kultury?

To bylo křiku, když byl naposledy vybrán S. Kolíbal (2019), jak se vše musí změnit, jinak nastavit, prokomunikovat napříč zdejším uměleckým provozem atd. atd.! Obě Narodní galerie evidetně a zcela jednoznačně doložitelně stagnuji (nehybernuji, to by byla aspoň jakási vzdálená naděje na znovuprobuzení!), zcela ochromeny různými typy neschopnosti, výmluvami jejich vedení. Nejvíce jistě kvůli nedostatku financí, například náklady na rekonstrukci SNG se už prý zdvojnásobily z 20 miliónů Eu a cca 40 miliónu Eu, neboť vše však už trvá příliš mnoho let! NG prý zase trpí jiným druhem nedostatku peněz (věřím), je však zásadní odpovědnost vedení galerie, umět finance smysluplně dohledat, získat! Jaká je však zde důvěra potencionálních sponzoru? Zdá se, že nulová, proč asi? Děsivá realita a nestačí na povrch vyvěšovat solidaritu (to je samozřejmost!) s kýmkoliv.

23. 01.

Nehoráznost v Galerii hlavního města Prahy

Jiří David Přečteno 5195 krát

Asi tak před necelým rokem jsem kriticky reagoval na veřejná prohlášení nového ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Františka Zachovala, který se mimo jiné s kritickým ostnem vyjadřoval i k soukromým sběratelům umění v České republice. Tušil jsem (jasně, dalo se to předpokládat), že nebude dlouho trvat a k jeho názoru se oportunisticky líbivě připojí některé další naše veřejné, tzn. státní, krajské a městské sbírkové kulturní instituce. No a stalo se. Ředitelka GHMP Magda Juříková demonstrativně intervenovala do přípravy výstavy a odmítla vystavit ikonické dílo té doby, totiž Plumbaře od Krištofa Kintery. A to navzdory Olze Malé, kurátorky připravované výstavy Heroin Crystal - Generace devadesátých let, která již oficiálně o jeho zapůjčení požádala jeho majitele, soukromého sběratele Roberta Runtáka. Sběratel se nyní na sociálních sítích vůči takovému způsobu zacházení s pamětí našeho umění ohradil, dle mého názoru oprávněně, viz FB link (https://www.facebook.com/100025072809389/posts/1065026091009808/?d=n)
Samozřejmě si městská instituce jakou je GHMP může svou výstavu koncipovat jak uzná jí pověřený kurátor za vhodné a smysluplné, jak odpovídá zvolenému tématu. A právě kurátorka ovšem o Kinterovo dílo zcela logicky a doložitelně žádala k zapůjčení a sběratelem jí také obratem bylo dílo přislíbeno. Tedy do ledna 2022, než se do záležitosti nesmyslně a hloupě vložila ředitelka Juříková. Nevím, proč Olga Malá tak snadno vyklidila pole a vzdala se zodpovědnosti a pravomocí vyplývajících z funkce kurátorky. Čeho se zalekla, anebo kurátoři nemají v GHMP pravomoce rozhodovat o obsahu svých výstav? Nevím ani, co na to říká sám autor?! Měl by se (či lépe řečeno mohl) také ozvat, měli by se nakonec ozvat i další umělci, teoretici, kurátoři, neboť pokud opět tato situace bez hlubší reflexe zase přejde (a obávám se, že tomu tak bude), pokud opět nastane ono pro české prostředí významně alibistické mlčení, bude brzy ještě hůře. V každém případě je tato institucionalizovaná a navýsost pokrytecká komunikace vůči soukromým sběratelům odpudivá a do budoucna jen varující. Vždyť každý inteligentní člověk bez minulých i současných předsudků, který se alespoň trochu orientuje v našem provozu umění, musí vědět, že nebýt soukromých sběratelů, tak by mnohá, a možná i velká většina děl současných umělců zůstala nepoznána, skryta, zapomenuta a samotní autoři zcela na mizině. I kontext je přece podstatným pro vytváření smyslu uměleckého díla. Dlouholetá (již celá desetiletí! trvající) otřesná státní kulturní politika a absentující systematická finanční podpora akvizičních strategií státních, krajských a městských galerií totiž způsobila a bohužel stále způsobuje ve veřejných sbírkách nezaplnitelnou mezeru, ba trestuhodnou absenci časově, obsahově a formálně autentických uměleckých děl. A to i přesto, že posláním a úkolem těchto z veřejných peněz financovaných institucí je (alespoň podle jejich statutů) dokumentace dění na aktuální umělecké scéně. A to v žádném případě neplní. A je proto legrační, spíše však až farizejské, vytvářet kolem jednoho nákupu uměleckých děl (GHMP) za mimořádné „pandemické“ peníze od Magistrátu velkou slávu v nejprestižnějším výstavním prostoru v Čechách. Možná se tím ale dá zacpat pusa několika umělcům, hlavně aby nikdo neprotestoval a vděčnost byla vykoupena mlčením. A nějaký podobně nicotný nákup se údajně chystá, možná už dokonce i proběhl, v NG. Trocha peněz, dlouhé mlčení, žádná kritika absentující vize. Ostatně i dobrých větších prostor na výstavy je přeci poskrovnu. A fronta autorů dlouhá.
Před oním necelým rokem, jsem také napsal, cituji: „V normálně fungující sebevědomé společnosti vedle sebe v míru a vzájemném propojení i pochopení (!) koexistuji jak veřejné, tak i privátní instituce. Nemůže se tak například stát, aby významné dílo ze soukromé sbírky bylo ostentativně odmítnuto státní či městskou uměleckou institucí.“ Komu se chce vlastně tímto jednáním ředitelka Magdalena Juříková (není sama) zavděčit? Anebo u nás zase jdeme ostrakizací soukromého sběratelství a mecenášství naší „českou“ cestou, která ovšem není tlumočitelná a srozumitelná za našimi hranicemi, tam si pouze budou poklepávat na čelo. Jistě je Magdě Juříkové známo, že tendenční, až agresivní nálada jednoho segmentu provozu umění, který však získal nejen moc v různých grantových, ale i v personálních konkursních komisích, vytváří dojem jediné pravdy. Známe se už více jak třicet let. Znal jsem ji jako empatickou bytost, která vnímala umění bez všelijakých přívlastků a dokázala se za něj i postavit. Vytvářela tak životodárný prostor pro umění, kam by jinak jen těžko pronikalo. Ano, a byly to i soukromé sbírky (a nejen pana Železného v Dlouhé ulici), které poctivě pomáhala definovat. Proto vůbec nerozumím jejímu dnešnímu chování! Možná by už pro ni bylo lepší, pro zachování vlastní lidské a nemalými zkušenostmi získané integrity, nelpět na ředitelské sesli a nemuset tak okatě ustupovat ideologickému křiku dnešní doby (tiché doporučení), gumovat paměť umění a vytvářet nepřátele, jak se to zrovna těm hlasitým a dočasně mocným hodí.

13. 01.

Srdce nad Prahou

Jiří David Přečteno 1338 krát

Koncem minulého roku vznikl rozhovor L.Lindaurové s prof. Jiřím Příbáněm k veřejné instalaci neónového objektu nad budovou vznikající Kunsthalle Praha. Jde je o nové místo (oficiálně otevřeno 22.2.2022) pro umění na kulturní mapě Prahy. Vzhledem k tomu, že zbývající kulturní rubriky a jejich redaktoři doposud na tuto neonovou instalaci nijak souvislostně nereagovaly, dovolím si dnes tento rozhovor, se souhlasem všech zainteresovaných, opublikovat:

Aplikace Havel?

1/ Jak po čase vnímáš Davidovo neonové srdce? Představuje nyní jiný symbol než v roce 2002?

Symbol se nezměnil, ale změnil se jeho význam. Tehdy právě končilo Havlovo poslední prezidentské období. Havel navíc s oblibou připojoval srdíčko ke svému podpisu, takže neonové srdce nefungovalo jen jako symbol, ale současně jako ikona, pod kterou se skrývá "aplikace Havel". Myslím, že s odstupem času dnešní diváci tehdejší instalaci neonového srdce vnímají stále víc ikonograficky, než jako symbol otevírající různé interpretace a přesahující úzký politický kontext. Toto zploštění přitom neodpovídá tomu, jak mnohovrstevně ho tehdy vnímala umělecká i laická veřejnost. Vzpomeňme, jak si rozčilení důchodci i někteří politici stěžovali, že bylo znesvěceno panorama Hradčan, při pohledu na které nezůstane jedno české oko suché a které má v české politické symbolice ústřední postavení, protože se v něm koncentruje moc světská i duchovní. A najednou se tam vystaví neonové srdce, tento symbol blikající na všech bordelech, kterých tehdy bylo především v pohraničí stovky. Pro jedny se tak srdce stalo symbolem, že se celá země stala jedním velkým bordelem, pro druhé to byla pocta Havlovi a pro další zase originální vizuální zásah do historicky zapouzdřeného centra města, a tak bylo zcela logické, že se toho objektu zmocnili generačně mladší umělci ze skupiny Ztohoven a srdce dočasně předělali na otazník svítící nad Prahou. Tyto intervence a mnohovýznamovost celé instalace tehdy vytvořily zcela výjimečnou atmosféru, ve které konkrétní umělecký počin dokázal přesáhnout i rozbourat zavedené obrazy politiky a umění i samotné kultury.

2/ Stalo se dnes srdce politickou zkratkou, nebo ho současný kontext přehodnotil? Je nadčasové?

Obávám se, že Davidovo neonové srdce dnes pro nemalou část veřejnosti představuje spíš jen politickou ikonu, za kterou se skrývá naše tradičně kýčovité vidění politiky. Zpětně se tak otevírá aplikace Havel, abychom nostalgicky vzpomínali na jeho prezidentství a celé to období jednoduše dávali do protikladu k následujícím dvou desetiletím úpadku během Klausova a Zemanova prezidentování, jehož dno jsme možná ještě nedohlédli. Namísto na tatíčka Masaryka a idealizovanou první republiku se tak nostalgicky připomíná disident Havel, který nám vybojoval svobodu, pravdu i lásku a jemuž také "věrni zůstaneme". Tento únos Havla například politiky, kteří jinak obdivují notorické lháře a nenávistné politiky jako Trump nebo Orbán, je cosi eticky i esteticky odporného, ale co také souvisí s Havlovou dobou, odkazem a ikonografií, do které patří i neonové srdce. Srdce se tak dnes stalo paradoxně političtějším symbolem, než jakým bylo původně. Myslím, že je proto načase, aby si toto dílo pro sebe znovu objevili a jeho hodnotu radikálně přehodnotili umělci mladších generací. Jen se obávám, aby ho i oni nevnímali jen jako politickou zkratku, ke které zrovna tak zkratkovitě připojí pozitivní nebo negativní ohodnocení, ony stupidně binární lajky a nelajky sociálních sítí a bublin. Přitom si myslím, že to dílo si určitě zaslouží esteticky archeologický a genealogický přístup.

3/ Hrad už dnes není srdcem národní ikonografie - budou diváci vnímat posun srdce pod Hrad dnešní optikou? Čím se může stát za dalších 5-10 let?

Hrad se skutečně stal symbolem nejen politického úpadku, ale i hrozby, že se tato země stane nacionálně autoritářským režimem, ve kterém budou namísto nevinných neonových otazníků do tmy blikat výstražné vykřičníky. Tato ztráta symbolického místa českých prezidentů je ovšem současně příležitost instalovat srdce i otazníky na jiná místa v podhradí. V tomto smyslu si myslím, že někdejší neonové srdce se mělo z Hradu do podhradí přenést již dávno. Současně je třeba zmínit, že umělci ale stále do panoramatu Hradčan intervenují, navíc mnohem političtějším a přímočařejším způsobem, jak se to stalo v případě slavné "trenýrkové zástavy" Ztohoven. Vrátím-li se ovšem k Davidovu srdci, pozornost určitě vyvolá skutečnost, že Kunsthalle je soukromý projekt placený ze soukromých peněz, jejichž původ bude určitě pozorně lustrován umělci i veřejností. Jinými slovy, za těch dvacet let se česká společnost přiblížila západnímu fungování kapitalismu včetně akumulace kulturního kapitálu, jakým je i umělecké, vzdělávací a jakékoli jiné mecenášství. Kde nefunguje stát, tam role soukromých peněz roste, takže před českými umělci rostou eticky paradoxní otázky, zda svá srdce a kapsy otevřít soukromým ziskům, nebo zda žít z grantových a často podezřele rozdělovaných peněz zkorumpovaného státu. Neonové srdce nad Kunsthalle si svou symbolickou a kontroverzní hodnotu ponese i v budoucnosti tím, jak nepřímo upozorňuje na hranice mezi soukromým a veřejným vlivem v umění.

4/ Stále považuješ objekt za výjimečné umění ve veřejném prostoru po roce 2000?

Jiřímu Davidovi se tehdy podařilo cosi výjimečného, totiž transgrese politických i estetických symbolů a komunikačních kódů. Navíc tím, jak dnes došlo, obrazně řečeno, ke zprivatizování někdejšího veřejného symbolu, vrací se ústřední otázky, co to vůbec je veřejný prostor, kdo se v něm pohybuje, jaké v něm platí disciplinizační techniky i jaký význam má pro estetiku, politiku, vzdělání a další společenské oblasti. Navíc vstup významných soukromých investorů do uměleckého provozu představuje výrazný posun ve vnímání toho, co je hnací silou a mocí občanské veřejnosti a jaké formy vlivu a prestiže akceptuje a které vyloučí. Tím, že neonové srdce po dvaceti letech svítí nad profánně soukromým objektem, a ne nad posvátným národním dědictvím, rozpadají se i naše klišé a naivní představy o tom, že stát má nějaké povinnosti vůči umělcům a umění. Nemá! Stát má povinnosti k občanům, ale ne k umělcům. A umělci zase mají povinnosti jen ke svému umění! Nemají žádné zvláštní povinnosti ke státu nad rámec těch, které mají ostatní občané, a rozhodně nejsou strážci kultury nebo národního dědictví, kteří by za tuto funkci měli být veřejně honorováni.

5/ Pro mě to vždycky byla marketingová pohlednice Hradčan a myslím, že objekt zůstane takovým malým bedekrovým symbolem Prahy. Nebo jsme jeho sílu zatím nedohlédli?

Klárov je veřejným prostranstvím, které sousedí se sídlem české vlády a jehož součástí je Valdštejnská jízdárna, ale přitom jde o jedno z esteticky nejodpornějších míst, které bylo poškozeno hned několika pomníky instalovanými po roce 1989. Jako kdyby se tu měla potvrdit poznámka Oscara Wildea, že i ty nejhorší verše vznikají z ušlechtilých úmyslů, a proto se musíme dívat na nešťastné pomníky postavené na památku hrdinských obětí pro tuto zemi. To je přece také symbolické, že neumíme postavit pomníky hrdinům a nedokážeme jim projevit esteticky úctu, která jim náleží, takže i tak zkušený umělec, jakým byl Vladimír Preclík, doslova spáchá na sklonku svého života uměleckou sebevraždu na sobě samém i na národní vlajce. O okřídleném lvu na památku československým letcům bojujícím v Bitvě o Británii ani nemluvě, ten se asi měl pářit s etruskou Chimérou z Arrezza, ale patří do kabinetu kuriozit. Pokud by se mělo stát turistickým symbolem neonové srdce v jejich blízkosti, považoval bych to za vítězství lehkého ducha postmoderny nad těžkopádným a neschopným vyrovnáváním se s naší moderní minulostí...

25. 12.

Beze slov

Jiří David Přečteno 3077 krát

......

...

02. 07.

Šíření demagogie v českém provozu současného umění

Jiří David Přečteno 2947 krát

Středeční protestní akci umělců a umělkyň sugestivně zredukovala vedoucí sbírky umění 19. stol. pražské Národní galerie paní Hulíková a šikovně posunula do pouhé absurdní šovinistické polohy, aby odvedla pozornost od celého smyslu protestu. To se jí opravdu nakonec povedlo. A bohužel nebyla sama, což svědčí především o dramaticky vyhroceném stavu myšlení aktérů (nejen) uměleckého života. Když František Skála požádal paní ředitelku Knast, aby mluvila česky nebo polsky, je tomu nutné rozumět v kontextu situace i intonace tohoto výroku. A to pani Knast (samozřejmě) neučinila. To samé platí i pro mou ironickou reakci pronesenou při předávání našeho, v češtině sepsaného prohlášení paní ředitelce Knast – měli bychom se snad paní ředitelce omluvit, že jsme je nesepsali v angličtině? Je totiž slušností či obvyklostí hovořit jazykem země, která si ji vybrala (i když v našem případě dosadila) na vedoucí post. Absolutně nemám nic proti angličtině, polštině, maďarštině atd., ale probůh co je to za stupidní úvahy?! Jsou však zásadní zvyková pravidla, které je třeba respektovat. Např. Lóránd Hegyi, který se stal ředitelem Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig ve Vidni, „musel“ také komunikovat německy. Když přišla na vedoucí postavení do Veletržního paláce teoretička Katarina Rusnáková (Slovenka), rovněž komunikovala i psala česky. Nebo pro zasvěcence jiný příklad: Mária Hlavajová jako šéfka nezávislého kulturního centra v Utrechtu dostala dokonce podmínku naučit se komunikovat holandsky. Vzpomínám i na zahájení bienále v mnichovském Haus der Kunst, kdy jeho tehdejší, nigerijský šéfkurátor Okwui Enwezor, hovořil německy. Vím o vrcholových ředitelích španělských, italských či britských muzeí, kteří samozřejmě hovoří, kromě univerzální angličtiny, jazykem země, ve které profesně působí. Paní Knast se mnou možná chtěla diskutovat, my jsme ale do Veletržního paláce nepřišli diskutovat s vedením, na to už bylo času dost. To by i naše akce měla zcela jiný formát. Chtěli jsme při našich omezených možnostech upozornit na (opět) neuspokojivý stav naší přední umělecké instituce a na demotivující atmosféru uvnitř, na niž si mnozí stěžují a řada ji raději opustila. Není nám totiž vůbec lhostejné, jak NGP vypadá a jak (ne)zastupuje naše umění. A nemůžeme za to, že nějaký snaživec vše prozradil a navíc ještě tak mylně: nikdy jsme totiž nechtěli vnikat do sbírkových expozic a sundávat exponáty. Navíc není ani rolí umělců vyvolávat profesní debaty se státními kulturními institucemi. Je tedy ubohé vytvářet účelově zdání o našem údajném ,buranství' nebo hovořit o našem jakémsi ,SPD-čecháčkovství'. To je tragické nepochopení naší protestní akce, která chtěla vyvolat ve zdejší oblasti umění zájem o smysl zdejšího umění, nasměřovat pozornost k veřejnému zájmu. A k tomu lze využít i lehce nekorektních nástrojů. Administrativně korektní grantové excelové formuláře pak necháváme těm, kteří z jejich vyplňování mají výnosnou živnost a umění jim slouží povýtce jako alibi a rukojmí. Že nás svým nepochopením paní Hulíková hloupě a nesmyslně tlačí do zdejšího bahna nacionalistického hnusu, jsou jen její slabost a absence jiných argumentů. To, že ji to však na sociálních sítích akceptuji („úžasné“ alibistické lajky) či dokonce akcelerují mnozí ze zdejšího uměleckého provozu je už na pováženou. Pokud by ovšem nebylo zřejmé, že tito jednotlivci jednak zneužívají situace k řešení osobních nevraživostí vůči nám, a jednak že si vzájemně dodávají odvahu svou domnělou morální převahou. Náš protest nebyl veden snahou vetřít se do přízně galerijních činitelů, o to se starají jiní, většinou dobře skrytí za lajky. Nám jenom není lhostejné, že české současné umění není NGP zohledňované a zároveň adekvátně prezentované, a to nejen v národním, ale zejména v mezinárodním kontextu, narozdíl například od Polska, Rumunska, Slovinska atd. A současná paní ředitelka pro nás není ani do budoucna zárukou, že se na dnešním smutném stavu cokoliv změní. A závěrem – co se týká naší údajné arogance – pak já osobně považuji za vrchol veškeré arogance politické dosazení (kdy se ministr L. Zaorálek nakonec zalekl prezidenta Zemana) zřetelně nekompetentního člověka do vedení nejprestiznější kulturní instituce u nás. Paní Knast se přihlásila (na některé zdejší popudy) do výběrového řízení, zcela bez vědomí zdejšího kulturního prostředí, a doposud nezná ani paměť zdejšího vizuálního umění. Je jen typem běžného manažera.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy