01. 08.

Slávie do hnoje?

Jan Štern Přečteno 1330 krát

Co napsat k prohře Slávie s Hradcem? Jen to, že tým okolo trenéra Trpišovského opustil svojí koncepci fotbalu založeného na atletických, fyzicky a psychicky odolných typech, mentálně silných hráčích, kteří na každého soupeře nastoupí s presingem a odjezdí zápas na zadku tak, že tráva hoří.

Kde jsou ty časy. Dnes tam nastoupí fotbaloví pohodáři, kteří si přijeli zahrát fotbálek, pobavit se a v pohodě bez ohledu na výsledek zápasem proklouznout, aby to nebolelo. To je samozřejmě konec vítězné Slávie, takové mužstvo si zahraje o střed tabulky a Panathinaikos si ho dá ke snídani.

Současně se ukazuje, jak strašně chybí hráč jako Stanciu, který dokázal většinou něco vymyslet na týmy hrající beton. V kádru Slávie takový hráč, natož hráči není. Takže se tupě centruje do zaplněného vápna a spoléhá se na náhodu. Tohle může dělat Plzeň se svými věžemi vepředu, pro Slávii je to potupný ústup do průměrné hry. Ťukes až do vápna tak typický pro předchozí éru už téměř nevidíme. Rád se nechám překvapit, ale v nějakou podstatnou změnu nyní u Slávie nevěřím.

A není mi útěchou tragedie, která se děje ve Spartě, z níž si miliardář udělal osobní hobby a od stolu řídí hru a sestavu Sparty, takže ta jde úplně do kelu. Slávie bez Sparty a naopak Sparta bez Slávie nejsou celé. Potřebujeme se, potřebujeme rivalitu, potřebujeme bojovat vzájemně o titul až do závěrečných ligových kol.

30. 07.

O válce

Jan Štern Přečteno 2066 krát

Válka opět vtrhla do Evropy. Naše generace, která se narodila nedlouho po skončení druhé světové války, byla přesvědčená, že už podobný konflikt nepřijde, že žijeme v novém světě, jenž téma války vyloučil ze své existence. Nemohli jsme se více mýlit.
Válka dnes nastoupila v plné síle, útočí se jak na vojenské, tak civilní cíle, umírají desítky tisíc lidí, jsou vražděni civilisté včetně dětí, jsou hromadně znásilňovány ženy, celá města a mnoho vesnic je srovnáno se zemí, dokonce se vyhrožuje i použitím jaderných zbraní. Co se to se světem stalo? Je to výsledek nějakého šílenství, je to strašný sen, z něhož se jednou probudíme?
Není člověka, kromě patologických zrůd, který by si přál zabíjet druhé lidi, válku nikdo nechce, a přesto se děje. Ukazuje se, že válka je moment, kdy se dají do pohybu síly, které jsme sice spustili my lidé svou aktivitou, ale které se nám vymkly z rukou, ovládají nás a jednají proti nám.

Šílenství války
Válku si běžně vysvětlujeme jako činnost spuštěnou šílenci, kteří se dostali k moci a zneužili ji k naplnění svých šílených plánů a snů. To je ale jen iluze, kterou si podáváme coby utišující lék, abychom se s existencí války nějak vyrovnali. V době míru díky němu žijeme v klidu: válku může rozpoutat jen šílenec, který se dostane k moci – a my šílence poznáme a v cestě k moci mu zabráníme. Takto se navzájem ujišťujeme tak dlouho, dokud nás nezaskočí další válka.
Teorie šílence má mnoho děr. Jak to, že šílenec má vždy obrovskou podporu lidí? Šílenství je přeci ojedinělé vykolejení jednotlivého člověka, nemůže postihnout většinu společnosti. Jung hovořil o nacismu jako o „kolektivním šílenství“. Takové pojetí leccos vysvětlí, ale pak by nešlo o selhání konkrétního vládce.
Válka je příliš složitý a komplikovaný proces, než aby mohla být zredukována na šílenství jednotlivce, tedy na něco náhodného a ojedinělého. Naopak tím, jak se válka stále vrací navzdory všem opatřením, výchově a vzdělání, jeví se jako neodvratitelná a osudová. Proč tomu tak je? Proč teorie šílence nefunguje?
Válka se obvykle definuje jako proces organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami coby mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Válka je tak bytostným projevem lidských kolektivů, nikoli jednotlivého člověka.
Ukazuje se, že sdružování lidí do kolektivů je riskantním aktem. Kolektivy mají tendenci řešit problémy mezi sebou silou, aniž by se nás jednotlivců ptaly na názor. Jinými slovy kolektivy ze své podstaty unikají naší kontrole a začínají se chovat dle vlastních pravidel, přičemž k tomu používají nás jednotlivce jako nástroje, pomocí nichž prosazují a provádějí svou věc.
Sdružování do kolektivů je největší vymožeností člověka, na níž je založen jeho společenský, kulturní a ekonomický rozvoj. Nicméně kolektivy žijí vlastním životem. Pokud se tak děje v oblasti vědy, techniky, ekonomiky nebo kultury, je to v pořádku. Ovšem pokud se tak děje v oblasti politiky, hrozí tragédie.
Moc je ve své podstatě síla vykonávaná nad druhými. Moderní společnost se snaží moci nad druhými vymezit prostor tak, aby zůstala pod kontrolou těch, nad nimiž je vykonávána. Je v tom dialektický paradox: jednotlivci společně organizují celek, který nad nimi samými vykonává moc. Současně ale jednotlivci nad mocí chtějí mít kontrolu, aby se nezvrhla a aby její výkon byl omezen nějakými pravidly neboli právem. Proto se moc vykonávaná politiky a státem v liberálnědemokratickém systému nazývá pravomoc.
Moc je silou vynucované jednání členů kolektivu dle cílů a pravidel, které si kolektiv stanovil. K povaze síly však patří, že když něco může, tak to musí provést. V cestě k plnému uplatnění svého potenciálu jí stojí omezení stanovené kolektivem. Síla se však bude tomuto omezení vždy zpěčovat a hledat cesty, jak je prolomit a stát se neomezenou silou: absolutní mocí.
Pravomoc je síla pracující pro kolektiv. Naproti tomu moc bez právního omezení, tedy absolutní moc, je síla pracující sama pro sebe. Její cílem je ovládnout bezmocné až do jejich zničení. Teprve zničením druhého se ustavuje absolutní síla moci. Moc disponující neomezenou silou je vtažena do destruktivního koloběhu síly. Síla nezná bratra, soucit ani pravidla. Zná jen sebeuplatňující se sílu.
V rámci liberální demokracie budujeme svět, v němž je moc podřízená pravidlům, a to i v mezinárodním měřítku. Máme rozsáhlý systém mezinárodního práva, který svazuje moc do smluvních povinností a závazků, jež ji regulují a brání jejímu neomezenému působení. Moc se tak v zásadě nemůže vymknout z kontroly. Ovšem jen do té doby, dokud nezesílí natolik, že žádné vnitřní a posléze ani mezinárodní právní závazky nemusí dodržovat.
Svět není jen výsledkem činnosti člověka, ale také struktur, které uvedl v život. Politické kolektivní struktury jako státy a říše žijí svým životem, pulzuje v nich síla moci, která se dere k absolutní moci disponující mocí zabíjet. Není vyšší moci než zabít vlastního nositele, sebe sama. Být nositelem absolutní moci znamená mít moc zabíjet členy svého druhu, neboť jen tak vlastní druh pozná mou moc a sílu. Zabíjení je způsob kolektivu, jak se vymknout z kontroly a vládnout sám sobě. Teprve moc zabíjet dává kolektivu nejen způsob, ale i legitimnost vlády nad sebou, a tedy i vlastní subjektivitu. Neomezeným zabíjením se ustavuje absolutní moc, která se stává subjektivitou kolektivu vymykajícího se lidem z kontroly.

Stát jako subjekt
Kolektiv zvaný stát, který si lidé zřídili k organizování a řízení veřejných, společných, a tedy politických záležitostí, jsme v moderní době postavili na principu liberální demokracie, který by měl vyloučit „zešílení“ státu a řešení sporů mezi státy válkou.
Systém liberální demokracie má celou řadu pák a brzd, jež zaručují, že se nedá svést k použití hrubé síly. Je založen na obchodním principu: státy spolu vyjednávají na ekonomickém a kulturním základě, tedy nabízejí si vzájemně ke směně ekonomické a kulturní benefity, přičemž vládne smluvní svoboda, tedy právo výběru.
Není náhodou, že moderní liberálnědemokratické státy zrušily trest smrti. Nestalo se tak jen kvůli justičním omylům, hlavním důvodem bylo garantovat, že stát jako kolektiv, v jehož podstatě je zahrnuto riziko utržení se ze řetězu naší kontroly, nesmí mít právo nás zabíjet.
Na konci románu Roberta Musila Muž bez vlastností dojde hlavní hrdina Ulrich po nekonečných hovorech s přáteli o tom, jaký je svět a kam by měl směřovat, k závěru: „Suť ,marných citových prožitků‘, kterou za sebou nechává jeden věk po druhém, dostoupila výše hory, aniž se proti tomu cokoli podnikalo. Ministerstvo války může tedy s klidem hledět vstříc příštímu hromadnému neštěstí.“
Hromadným neštěstím mínil Musil první světovou válku. Ze závěru románu vyplývá, že spouštěčem války je dlouhodobá nahromaděná masová frustrace lidí z vlastního života, který neodpovídá jejich představám. To jsou ty „marné citové prožitky“, které se promítnou do duše společnosti a přemění ji v celkovou sílu a směřování lidského kolektivu, jež převálcuje všechna dosavadní pravidla, hodnoty a principy. Tato zrozená totalitní moc svou silou ovládne stát/společnost/kolektiv, vymkne se z kontroly lidí a ustaví se jako absolutní moc nad jejich hlavami.
A právě tato politická moc, jež se vymkne z kontroly lidí a ustaví se nad nimi jako moc totalitní, zakládá subjektivní bytnost státu. Stát se stane subjektem o sobě a pro sebe a lidé jsou pro něj pouze materiálem a nástrojem používaným k vlastnímu sebeudržení. Duší a hybnou silou takového státu jsou kumulované frustrace, jež společenství občanů promění v bezhlavý dav snadno a ochotně podléhající absolutní moci.
Politický kolektiv coby fungující struktura v sobě oživuje vlastní život a vlastní subjektivitu vedle té naší. Hrajeme s ohněm pokaždé, když ustavujeme nadosobní struktury. Stále totiž podléháme iluzi, že činy nadosobní struktury vykonávají a řídí jednotliví lidé, manažeři, vůdci. To je však jen zdání. Nadosobní struktura má schopnost vygenerovat vlastní subjektivitu, která začne hájit a prosazovat vlastní zájmy a způsob existence.
Tato subjektivita je formována vnitřními tenzemi a silami proudícími uvnitř struktury v rámci pro nás neviditelných hodnotových, informačních a zájmových propojení, která mají jen málo společného s vnějšími a formálně legálními procedurami probíhajícími v rámci oficiální struktury.
Jde o jakési podvědomí politického kolektivu složené a generované z nevyřčených přání, skrytých perverzních tužeb, temných sklonů lidí tvořících politický kolektiv. Jsou to temné stránky lidské povahy a mysli, které jsou skryté vnějšku, nikdo se jimi nechlubí, ale o to hnisavěji bobtnají v lidech a čekají na moment, kdy budou moci vyrazit na povrch. Vědomí státního kolektivu je plněno podprahovými emocemi svých členů a z těchto jednotlivých plnění generuje svou sílu a vůli k absolutní moci (viz opět Muž bez vlastností Roberta Musila).
Zatímco pravomoc, tedy moc vycházející z práva, funguje navenek a nikdo si díky ní neumí ani představit běsnící vraždění, kterého je politický kolektiv schopen, pak sny tohoto kolektivu odehrávající se v jeho podvědomí, jež je nám neviditelné, jsou vraždění plné. Jen čekají na okamžik, kdy se k moci nad politickým kolektivem prodere absolutní moc.
Egon Hostovský v románu Sedmkrát v hlavní úloze popisuje, jak jeho hrdinu na veřejné toaletě osloví záchodový dědek, který tam vybírá peníze: „Buďte rád, že jsem tady dole, kde si mne nikdo nevšimne. Bojte se okamžiku, kdy vystoupám nahoru do vašeho světa. Až mne nahoře potkáte, tak to znamená, že váš svět skončil.“
Po okupaci nacistickým Německem vidí hrdina záchodového dědka, jak se přátelsky vede s německým oficírem. Záchodový dědek je symbolem temných myšlenek, hnijících a vskrytu číhajících na příležitost, symbolem budoucího zdroje a obsahu absolutní moci.
Je logické, že se absolutní moc rodí nejprve uvnitř daného celku. Napadne pravidla omezující její bezuzdnost, zlikviduje je a začne zabíjet lidi uvnitř systému. Ať už pro to má jakékoli důvody: ideologické, rasové, nebo prostě šílené. To je vlastně jedno. Absolutní moc nahrazuje racionalitu iracionalitou a na tomto rozumem neomezeném základě začne zabíjet. Iracionalita a bytostná lež jsou metodou vlády absolutní moci. Zjevná lež, které lidé ze strachu raději uvěří, je prvním krokem k násilí. Druhým krokem je vlastní násilí a třetím krokem zabíjení neboli vrcholná podoba násilí.
Poté, co se absolutní moc definitivně ustaví a upevní v rámci státu, začne zákonitě být puzena k další agresi směrem ven, mimo stát, protože mezi ní a světem dosud omezené moci vznikne napětí vyvolávající konflikt. Jediné, co absolutní moc zastaví, je zase absolutní moc, tedy odhodlání zabíjet a být zabit.

Moc tyrana
Aristotelés napsal, že jediným svobodným člověkem v tyranii je tyran. Jako by veškerá energie moci vycházela od tyrana a on určoval veškeré dění ve státě. Tímto způsobem nahlíží dnes většina lidí roli tyranů vládnoucích v dnešních tyraniích. Jak zde ale dovozujeme, je to iluze: tyran není svým pánem, naopak je zcela v moci tyranie a jejích cílů.
V dnešním světě žijeme společně minimálně se čtyřmi tyraniemi, v nichž vládne absolutní moc: s Ruskem, Čínou, Íránem a Severní Koreou. Náš liberálnědemokratický svět omezené moci se musí realisticky připravit na to, že tyto tyranie ze své podstaty směřují k budoucímu konfliktu. Rusko už válku rozpoutalo, uvidíme, s jakými škodami pro svět to skončí. Čína je zatím ve fázi rozvoje bezuzdného násilí a zabíjení uvnitř systému, je však jen otázkou času, svůj vnitřní konflikt přenese navenek.
To je přírodní zákon: ničím nekontrolovaná absolutní moc státu ho žene do konfliktu se slabšími státy založenými na systému omezené moci, protože mezi nimi vzniká stále větší a mírovou cestou neřešitelné napětí. Absolutní moc chce zabíjet, jedině tak se realizuje. Pokud se nasytila zabíjením uvnitř státu, musí zabíjet jinde, v jiném, slabším státě. Záminku si vždycky najde.
Běžnému myšlení se jeví, že ideologií moci je zájem celku, tedy například velikost Ruska nebo jednota Číny, dříve podpora komunismu ve světě, vláda čisté rasy v případě nacistického Německa. Je to však vlastně naopak. Celek se reflektuje a ustavuje na bázi absolutní moci prostřednictvím uvedených ideologií a tyran tyto ideologie ve službách celku šíří a prosazuje. Putin už není svébytný subjekt, je součástí celku, který ztělesňuje a reprezentuje, prsten moci ho zcela pohltil, je to Saruman, který se domníval, že na pána Mordoru vyzraje, ale namísto toho se stal vykonavatelem jeho plánů.
Podobně jako Saruman věřil, že s použitím síly prstenu bude světu prospěšný a posune ho dál, Putin věří, že obnovení veliké matičky Rusi ovládnutím jejích někdejších částí – Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu – povede k lepšímu životu obyvatel Rusi. To však nepřemýšlí Putin, to se jeho prostřednictvím vyjevuje matička Rus pracující na obnově svého impéria.
Kdo tedy rozpoutal válku proti Ukrajině: Rusové, Putin nebo Rusko? Většina lidí odpoví, že Putin, který se zmocnil Ruska, přičemž k tomu dodá, že obyčejný Rus za to nemůže. Odpověď je ovšem jednodušší: Rusové, Putin i Rusko v okamžiku vstupu do války už tvořili jeden celek. Nikdo už není s to jednat sám za sebe, je ovládanou částí celku, který se řítí do války, v níž stvrzuje svou absolutní moc skrze zabíjení lidí.
Tím se samozřejmě z nikoho nesnímá odpovědnost a vina, ale k pochopení tohoto procesu je nutné vědět, že v tu chvíli nikdo není pánem sama sebe, i když to tak navenek vypadá.
V tuto chvíli Rusko nezajímá ekonomická nebo politická budoucnost, zajímá ho jen, jak uplatňovat absolutní moc nad lidskými životy, tedy zabíjení. Rusko propadlo kultu smrti. Jediné, co ho zastaví, je vojenská porážka, tedy brutální síla, která bude ještě silnější a brutálnější než ono samo. V tomto běsnění absolutní moci padají všechny zábrany, všechny meze, není žádných pravidel kromě pravidel zabíjení, je to kolektivní šílenství, které ukončí jen tvrdá porážka jedné ze stran.
Hannah Arendtová kdysi řekla, že druhý den po porážce Hitlera nebyl v Německu jediný nacista. Lidé jako by procitli ze zlého snu a nemohli uvěřit, co dělali, čemu věřili a jak strašně se provinili. Absolutní moc vládne na základě temných stránek lidí v temnotě noci či spíše strašného snu, do nějž lidé upadnou. I Rusové se jednou z Putinovy válečné tyranie probudí a bude pro ně obtížné uvěřit, jaké krutosti napáchali.
Cílem této úvahy je poukázat na to, že tendence politické moci stát se mocí absolutní je objektivní a neodvratná. Po každé velké válce lidstvo vedlo diskusi o tom, jak napříště vyloučit nový konflikt a novou válku, snažilo se vytvářet systém mezinárodních záruk, které měly válce předejít. A vždy marně. Proto se v každém případě raději připravme na další války, určitě přijdou.

Vyšlo v příloze Salón deníku Právo

06. 07.

Nová česká intimita - text, na který jsme dlouho čekali

Jan Štern Přečteno 1335 krát

Přebírám manifest Tomasze Winského: Nová česká intimita. Je to zcela zásadní text reflektující dlouhodobou stagnaci a krizi českého filmu motajícího se v kruhu zavedených, ale umělecky zastaralých a neinvenčních postupů, a čekajícího marně už třicet let na úspěch na prestižním filmovém festivalu.

Krizi českého filmu dle mého zapříčiňuje nikoli nedostatek invence tvůrců, ale schematičnost, zaostalost a nemůzičnost filmového establishmentu zejména pak Rady Fondu České kinematografie, jejíž členové jsou svými názory a estetickými hodnostami jsou zcela mimo to, co by film měl být.

V tomto prohlášení/manifestu si přečtete nejen přesný rozbor katastrofální situace českého filmu, ale i cesty jak z toho ven. Díky za ten text a za tvůrčí a inovativní iniciativu tvůrců Šimona Holého, Tomasze Winského a Terezy Vejvodové, kteří vybočili ze zavedených staganujících vod českého filmu. Za sebe bych ještě k těmto tvůrčím počinům přidal inovativní a originální filmy Všechno bude fajn nebo Párty Hárd.

Léta sleduji se zděšením rozhodování Rady Filmového fondu, která neomylně volí slepé umělecké uličky a ještě je na to pyšná, jak je nekonvenční. Snad se teď rozběhne širší diskuse inspirovaná tímto textem, snad se i Rady Filmového fondu dostanou skutečně múzičtí lidé obdaření uměleckým rozhledem.

Nová česká intimita – manifest Tomasze Wińského

30. 6. 2022, 13:00
Tomasz Wiński, SALON, Právo

V listopadu 2019 jsem zveřejnil na blogu Nový film Šimona Holého text nazvaný Co mi chybí v českém filmu, subjektivní úvahu o krizi tuzemské hrané tvorby. Snažil jsem se pro sebe pojmenovat, proč současné české filmy, s výjimkou Nabarveného ptáčete Václava Marhoula, nezaujaly v posledních dvaceti letech selektory hlavních soutěží festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách.

Poukazoval jsem na několik problémů: českým hraným filmům chybí výrazná, současná a univerzální témata. Jsou neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Stále utíkají do minulosti, k primitivní zábavě, narativním schématům, ke konvenčnosti a k lokálnosti. Česká kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.

Položil jsem si tenkrát otázku: Proč vlastně točit další nevýrazný český film, který nikomu nevadí, nikoho se nedotýká a nemluví zajímavým způsobem o ničem opravdu podstatném?

Myslím, že ten problém je pořád aktuální, pokud ne aktuálnější. Neustále zde vznikají formálně nezajímavé filmy bez silného tématu, které se mnohokrát ani nepokoušejí mluvit o tom, co je pro nás a pro současný svět podstatné. A právě kvůli tomu se český film nedokáže dostat do hlavních soutěží tří nejdůležitějších světových festivalů.

Sám nejsem Čech, ale žiju a točím v Česku, v češtině, za české peníze, s českými herci a štábem, takže zdejší kontext mi není lhostejný a cítím se jeho součástí.

Kritizovat je samozřejmě snadné, my se však rozhodli udělat něco víc. Od roku 2019 jsme společně se Šimonem Holým a Terezou Vejvodovou natočili pět filmů – krátkometrážní Jiří pes uprchlík a Vymezení a tři celovečerní hrané snímky Zrcadla ve tmě, Hranice lásky, A pak přišla láska… Nemáme pocit, že jsou naše filmy dokonalé, spíše naopak. Do jisté míry je definuje nedokonalost. Zároveň ale nabízejí slibný směr hledání. Těchto pět filmů spolu s mým připravovaným titulem Nebezpečný víkend, Terezou Vejvodovou připravovaným celovečerním debutem Pokoj a dvěma budoucími filmy Šimona Holého Thinking David a Chica Checa je „Nová česká intimita“.

Co nás spojuje?
Spojuje nás zájem o intimitu. V Česku se toho moc neděje, ale uvnitř Čechů se toho děje hodně. Potlačované emoce, vytěsněné, nepohodlné, podvědomé obsahy, temná zákoutí našeho nitra – to všechno je nepopsané teritorium, terra incognita, které současná česká kinematografie programově ignoruje jako nepodstatné téma.

Filmům, které se zaměřují na intimitu, se tu říká „vztahovky“. Mají paušálně negativní konotaci, jako něco banálního, méněcenného. Jako by Češi opovrhovali emocemi, nebo se za ně dokonce styděli. Možná ten odpor vyrůstá z toho, že emoce jsou v Česku soustavně potlačované, že se Češi emocí bojí a nechtějí se jimi zaobírat. A přitom žijeme a umíráme uvnitř sebe samých, ve svých potlačovaných negativních emocích, přetvářkách, ve vytěsněné vnitřní bolesti a v popřených totožnostech. Jako tvůrci Nové české intimity považujeme tyto vytěsněné niterní obsahy za středobod našeho autorského zájmu a zároveň za nejpilněji střežené tabu v Česku.

Co kromě nedokonalosti spojuje filmy Nové české intimity? Naše filmy lze obecně pojmenovat jako odvážné herecké experimenty, ve kterých se fixně nedržíme scénáře a dáváme hercům svobodu, aby spolu s námi mohli prostřednictvím řízené improvizace hledat výsledný tvar. Jsme proti přístupu, kdy jsou herci jen loutkami v rukou režiséra a recitují nepřirozené věty nadiktované scenáristou. Scénář pro nás není bible, ale výchozí bod ke svobodnému a intuitivnímu experimentu.

Naše filmy se snaží být maximálně osobní, a to tematicky i formálně. Témata vycházejí z autentických zážitků režisérů a herců, vznikají levně v rámci omezených rozpočtů, za každou cenu se pokoušejí o autorskou upřímnost a autenticitu, jsou formálně a tematicky odvážné.

Jde nám o ostrý a nekompromisní pohled dovnitř, do intimity – o překračování hranic toho, co je příjemné a přijatelné. Zkoumáme, kam až se můžeme dostat s kamerou, abychom zachytili to podstatné uvnitř každého z nás. Snažíme se mluvit o tom, co se teď a tady odehrává v nás a kolem nás. Nekopírujeme existující styly, naopak hledáme nové obsahy a novou formu.

Nepodřizujeme se požadavkům trhů, fondů, trendů, selektorů a expertů. Díky tomu, že si tyto filmy z části produkujeme sami, můžeme se snažit být maximálně nekompromisní, upřímní, provokativní a svobodní. Snažíme se hledat radikální formu, která popíše vnitřní konflikty, naše vnitřní peklo. Jde nám o vytvoření inkubátorů tlumených emocí, ve kterých se snažíme odhalit naši vnitřní lež a říznout do něčeho opravdu živého a bolavého.

Co nás nezajímá?
Vymezujeme se vůči kinematografii národních pomníků. Noční můrou se stávají další a další filmy, které oživují mrtvoly slavných osobností českých dějin. Koho exhumujeme příště? Karla IV.? Jiřího z Poděbrad? Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic? Jaký smysl má oživování mrtvol za desítky milionů korun? Aby tady zase strašily ve vyžehlených kostýmech z Barrandova? Je to hra na jistotu. Sice se ty projekty dobře financují, ale blbě se na ně kouká. Co budeme dělat, až jednou dojdou mrtvoly? Kino není Halloween!

Nová česká intimita se chce zaměřit na něco živého, něco, co se nás reálně týká. Chceme se konfrontovat se svou autentickou vnitřní bolestí. Nevyhledáváme útěky do minulosti, nejde nám o povrchní pohled na zdánlivě atraktivní novinová témata, ke kterým nemáme reálný osobní vztah. U zrodu filmu musí být silný a autentický zážitek, ať už autora předlohy, scenáristy, režiséra, nebo herce. Autenticita a odvaha pohledu nestojí téměř nic.

Nezajímá nás opakování světových trendů a kopírování arthousového designu zavedených režisérů. Nikdo nepotřebuje českého Hanekeho, Loache, Bressona či variantu rumunské nové vlny a skandinávské detektivky.

Neslábnoucí kult české nové vlny šedesátých let vyvolává dojem, že byla tím posledním a jediným, co bylo v české kinematografii živé, výrazné a autentické. Proboha, to bylo šedesát let zpátky! Česká nová vlna je něco jako vzpomínka na ukřižování Krista, po kterém následuje už jen opakování mrtvého rituálu, restaurování, vzpomínání, uctívání, oprašovaní, kopírování. Jako kdyby naše generace neměla co říct, bála se mluvit vlastním jazykem a jen šplhounsky recitovala ozkoušené příručky starých mistrů, abychom nebyli za trapáky.

Ten přístup není tvůrčí a jenom prohlubuje zpátečnictví a lokálnost domácí kinematografie. Nechtěné parodie děl zavedených tvůrců nás rozhodně neposouvají vpřed. Za nás je lepší být trapný a nedokonalý, ale aspoň trochu originální a autentický.

Nejde nám o odvyprávění dalšího příběhu formálně neutrálním způsobem, ale o subjektivní autorskou vizi světa, o unikátní audiovizuální kód, který vychází ze silného tématu, jenž není autorovi lhostejný a je otiskem jeho osobnosti. Hledáme formu, která nese význam, nejde nám o plochý záznam události a hereckých výkonů. Programově nechceme být spisovní, hledáme spontánnější a rafinovanější prostředky osobního autorského vyjádření. Nejde o jednu paušalizovanou formální metodu, spíš o nekompromisnost jednotlivých tvůrců v hledání unikátního pojetí pro ně důležitého tématu. Ale hlavně jde o to, za každou cenu a nekompromisně ty filmy točit, ne o nich neustále mluvit a kritizovat. Natočený autorský film je jediná smysluplná odpověď.

O co se snažíme?
Nová česká intimita jsou filmy, které vznikly ze zoufalství, jako provokace a pokus o oživení stojatých vod české kinematografie. Je to naše vzpoura proti systému, vzniklá z touhy vzít osud do vlastních rukou, nečekat několik let na zelenou a doufat, že nám konečně někdo ten film schválí, zafinancuje a vyprodukuje.

Máme dost toho poslouchat, jak se mají dělat filmy. Pro nás tu nikdo není autorita, protože s nikým z Česka se momentálně na nejdůležitějších světových festivalech nepočítá. Možná někdo kdysi věděl nebo stále ví, jak dělat své filmy, ale nikdo nám nemůže dávat návod na to, jak dělat filmy naše. Máme dost rad profesionálů, expertů a kritiků, kteří se stavějí do pozice autorit a určují, co je dobré a co je špatné. Nikdo neví, jak se to dělá správně, musíme se s tím konečně všichni smířit a společně hledat východiska.

Nová česká intimita se snaží vymanit ze schémat, z formátů, ze škatulek, struktur, z trendů, kvót, paušálů, plagiátů, remaků, falešné korektnosti, doslovnosti, banality, ze všeobjímajících klišé a z nátlaku. Bojujeme proti mentalitě české pohody, chceme vám pokazit večírky, chceme rušit váš noční klid. Nehrajeme na jistotu, my jsme nejistota, hledání, svoboda, neuchopitelnost, ambivalence, provokace, nejednoznačnost, nebezpečí. Nemusíme se vám nutně líbit, důležitější je pro nás nespoutanost, upřímnost osobního projevu. Kultura musí být živá, autentická, osobní, nepohodlná a konfrontační. Věřím, že českou kinematografii mohou spasit jedině radikální autorské experimenty.

Svět se mění takovou rychlostí, že pokud na něj chceme reagovat, musíme jednat okamžitě, jinak přestáváme být aktuální. Chceme se kvůli tomu vymanit ze systémových schémat zdlouhavého vzniku filmu, co ničí jeho životnost a autenticitu. Chceme se vyhnout cenzuře dramaturgů, pedagogů, mentorů, „expertů“ všeho druhu, kteří nás formátují podle příruček, trendů, kvót a vlastních limitů. Z té všeobjímající systémové opatrnosti a nesvobody mohou vzniknout jen mrtvé, opatrné a nezajímavé filmy, které se snaží zalíbit všem, ale nemají páteř ani ksicht.

Nejde o to, že se chceme povyšovat nebo někoho shazovat, nemáme na to ani nárok. Snažíme se spíš diagnostikovat problém, který způsobuje, že dnes česká kinematografie není živá a nikoho reálně nezajímá. Potřebujeme vyvolat vášnivou a upřímnou debatu o kinematografii, dát jí impuls k odvážnému hledání nových forem. Poplácávání se po ramenou a pomlouvání za zády situaci ani atmosféru vzniku filmů nezlepší. Musíme se začít bavit o českých filmech bez falešné korektnosti, která způsobuje to, že přestáváme být upřímní a osobní. Začínáme být paušálně „slušní“ a nezajímaví, ale hlavně neautentičtí. Chybí upřímný dialog. Musíme se v těch filmech a díky těm filmům začít upřímně bavit o tom, co je pro nás to nejpodstatnější. Máme už všichni plné zuby srandiček a bruslení po povrchu. Musíme být odvážnější, upřímnější, radikálnější a osobnější ve vztahu k filmu. Ještě tam nejsme, před námi je dlouhá cesta, ale vytyčený směr je slibný. Jsme v prdeli, ale je vůle a naděje se z toho dostat.

Chceme vidět ve filmu živého člověka, dostat se dovnitř jeho nejstřeženějších tajemství. Chceme na plátně konečně spatřit sami sebe. Nejdůležitější je pro nás kontakt – se sebou, se svými emocemi a s lidmi kolem nás. Proto nám jde o intimní kontakt s živými postavami ve filmech, které děláme a na které se chceme dívat – o opravdové, hluboké setkání s druhým člověkem, na které nemáme šanci, čas, odvahu či příležitost v reálném životě. Jde o pohled dovnitř sebe, do hlubin naší duše plné protikladů.

Film nám má připomenout, proč žijeme, co je podstatné a co je pravdivé. Jde o film jako důležité setkání s člověkem, na kterém nám opravdu záleží. Jako setkání s dobrým kamarádem. Nebo s něčím hlubokým a nebezpečným v každém z nás, na co jsme dávno zapomněli nebo se snažíme zapomenout. Film nám má umožnit nahlédnout za iluzi přetvářky, masky a lži. Spatřit to pravé, podstatné, autentické bytí v nás. Pomoct nám propojit se s naší duší.

Na závěr citace od věčně živého Franze Kafky: „Myslím, že bychom měli číst pouze takové knížky, které nás zraňují a souží. Pokud nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou do hlavy, k čemu ji čteme? Jsou nám potřeba knížky, jež na nás dopadnou jako nějaká pohroma, jež nás hluboce zarmoutí jako smrt někoho, koho jsme milovali více než sami sebe, jako kdybychom byli vyhnáni do lesů, daleko od lidí, jako sebevražda. Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře v našem nitru.“

Autor je filmový režisér.

22. 06.

Je mi líto

Jan Štern Přečteno 1811 krát

Nejprve si dovolím ocitovat z FB postu Petra Bergmanna popis toho, co se v kauze Hlubuček vlastně stalo:

"- Kriminalisté explicitně popisují, že skupina má silné politické pozadí v podobě vládního hnutí STAN ministra vnitra Víta Rakušana. Hlavy skupiny - Hlubučka, Redla a Kosa - podle vyšetřovatelů ze všeho nejvíc spojuje přízeň právě k tomuto hnutí. Například Redlův otec Petr byl v roce 2017 významným sponzorem STAN.
- "Já ti říkám, Jirko, žádný strachy, když přijdem do Prahy, můžem krást," řekl Michal Redl 19. listopadu 2020 na schůzce s volebním manažerem TOP 09 Jiřím Fremrem.
- "Michal Redl zcela běžně komunikuje prostřednictvím mobilního telefonu s kryptografickou ochranou s místopředsedou hnutí STAN Mgr. Petrem Gazdíkem," píše policie.
- Redl s Gazdíkem si domlouvali schůzku, která se měla odehrát v kanceláři, o níž Redl Gazdíka ujišťoval, že je "absolutně zabezpečená". (proč asi?)
- "Kosáka" STAN představil někdejší první místopředseda STAN a europoslanec Stanislav Polčák jako "nového fundraisera" a "majitele mediální agentury", který "nyní primárně pomáhá shánět peníze na kampaň Středočeského kraje".
- Vyšetřovatelé také zajistili dokumenty, podle nichž se rodiny Kosova, Gazdíkova a Redlova domlouvaly na společné dovolené v rakouských Alpách v březnu 2016. (v březnu 2016, Hlubuček nikde, takže kdy bude vypovídat Gazdík?)
Pouze ukázky, toto samozřejmě není vše, z čeho policie vychází, průběžně se budeme dozvídat více, jak se bude zločinecká činnost dále rozkrývat. Gazdík, Polčák, Hlubuček, minimálně tahle trojice nese plnou odpovědnost nejen za tuto provalenou kauzu, ale za všechno, v čem STAN jede, přičemž není možné, aby Rakušan nevěděl. Naopak, na Vnitru teď plní stejnou roli, jakou plnil Langr pro ODS a jejich šíbry, nebo Chovanec pro ČSSD, případně John pro VV a jakou nakonec plní Blažek pro současnou ODS na Spravedlnosti."

Myslím, že z uvedeného plyne, že na 99 procent nejde o selhání jednotlivce, tedy Hlubučka, ale s 99 procentní mírou pravděpodobnosti můžeme říci, že STAN dojil peníze z předražených veřejných zakázek, které podvodně za úplatek jeho čelní členové dohazovali spřízněným firmám. Vydojené peníze (naše peníze, nám ukradené) dílem plnily stranickou pokladnu a dílem končily v kapsách zúčastněných aktérů.

Celá následující mediální hra STANu se bude točit okolo tohoto jednoho procenta. STAN bude tvrdit, že naopak jde s 99 procentní pravděpodobností o selhání jednotlivce (Hlubučka) a že to orgány činné v trestním řízení i následný případný soud prokážou. Tenhle gard má výhodu v tom, že vyšetřování, žaloby a soudy se potáhnou mnoho let a kauza ztratí na naléhavosti, vyčichne. K tomu se upínají politici a mediální experti ve STANu. To je ale vůči nám občanům nespravedlivé, my platíme pokuty hned, jinak exekuce, na obyčejné občany se uplatňuje velká přísnost. Pro nás nikdo takovou mnohaletou toleranci nemá, všichni to známe ze svých obyčejných životů.

Opoziční strany vyzývají Rakušana, aby odešel z funkce ministra vnitra, protože je v této pozici v konfliktu zájmů, když policie vyšetřuje jeho stranu. Pan Rakušan říká, že právě skutečnost, že policie na to přišla a konala dokazuje, že na to nemá vliv a žádný konflikt zájmů neexistuje. Já říkám, že policie na to přišla díky poctivosti náměstka primátora pro dopravu Scheinherra, který dotyčné policii udal, a také díky kromobyčejné blbosti aktérů. Budu na STAN velice přísný (tuto stranu jsem přitom volil, dokonce jsem nesměle spolupracoval na jejím volebním programu v rámci expertní skupiny), ale nedá se nic dělat. Odstoupení pana Rakušana z pozice ministra vnitra je dle mého málo. Stejně tak nestačí resignace ministra školství Gazdíka.

Vážení členové STANu, pokud natekly peníze z předražených podvodných zakázek do stranické pokladny, je to konec. Vaše strana nemůže pokračovat ve vrcholové politice s dosavadním vedením strany. Dámy a pánové z vedení STANu se musí odporoučet z politiky, jen tak máte šanci nějak obnovit původní důvěru. Nestačí, jak někde napsal dobrácký pirátský politik, vrátit ukradené peníze. Copak nám běžným občanům soud odpustí, když ukradené peníze vrátíme? Proč byste měli mít jiná pravidla. A to platí i v případě, že se krádež zatím nedá stoprocentně dokázat.

Je mi líto.

Vyšlo v LN

15. 06.

Jirko, dík

Jan Štern Přečteno 2089 krát

Jirka Pitterman byl pro mne po Ivo Mathém nejdůležitějším člověkem v ČT v 90.letech. Ivo Mathé mě do televize dostal a dal mi důvěru. Tím zcela změnil můj život.

Navíc bylo obrovské štěstí, že tehdy na místě programového ředitele seděl velice vzdělaný intelektuál, Jiří Pitterman, který měl ale i současně pochopení pro většinové pořady na ČT1. Jeho nehynoucí zásluhou je vybudování kulturního kanálu ČT2, který získal tak silné renomé ve veřejnosti, že se stal hlavním argumentem v boji za zachování veřejnoprávní televize. (Bohužel dnešní vedení ČT kanál zlikvidovalo).

Jirka byl jeden z mála lidí ve vedení ČT, který byl múzický a měl pochopení pro programové inovace, provokativní a originální pořady a pro alternativní zábavu včetně politické satiry. Moje pořady jako Nadoraz nebo Dvaadvacítka by bez Jiřího nikdy nevznikly. Jirka měl obrovskou trpělivost s prosazováním pořadů, zejména těch originálních a provokativních. Vedení (tedy Ivo Mathé) několikrát nabízený pořad odmítlo, ale Jiří se nevzdával a většinu těch pořadů protačil do výroby a vysílání. Měl jsem v devadesátkách štěstí na takto osvíceného šéfa. Podobného už jsem později nepotkal.

Dále nelze nezmínit producentský systém prosazovaný Ivo Mathém a Jirkou Pittermanem, který dával producentům svobodu tvorby. Dokumenty jsme točili zcela bez kontroly nadřízených. film viděli až na schvalovačce. Nikdo nám shora neschvaloval náměty, jako je tomu nyní. Nikdo si tudíž neumí představit jaký kolosální rozdíl byl ve svobodě televizní tvorby tehdy a nyní.

Jirko, dík

25. 05.

BESSER ROT ALS TOT

Jan Štern Přečteno 2285 krát

Myslel jsem, že tohle hnusné heslo už neuslyším, ale je zase zpátky.

Jürgen Habermas se postavil na obranu německého kancléře Scholze, který odmítá Ukrajině dodávat těžké zbraně. Cituji z jeho článku pro Süddeutsche Zeitung:

"Jak si tedy vysvětlit vyhrocenou debatu, která se rozpoutala kolem politiky – opakovaně potvrzené kancléřem Scholzem – solidarity s Ukrajinou v souladu s německými partnery v EU a NATO? Mladší členové naší společnosti, vychovávaní k citlivosti v normativních otázkách, neskrývají emoce a nejhlasitěji požadují důraznější podporu Ukrajiny. Působí to dojmem, že je nová válečná realita vytrhla z pacifistických iluzí (viz ministryně zahraničí Baerbocková).
(…)
Tím jsme se dostali k jádru konfliktu mezi těmi, kteří se důrazně vrhli na vlastní perspektivu národa bojujícího za svou svobodu, volnost a život – a těmi, kteří si ze zkušeností studené války odnesli jiné poučení a mentalitu. Jedna skupina se na válku dívá jen optikou vítězství a porážky, ti druzí vědí, že válku proti jaderné mocnosti nelze „vyhrát“.
Tento rozdíl je zřejmý, porovnáme-li obdivovaný hrdinský odpor a ochotu k obětem, kterou projevilo ukrajinské obyvatelstvo, s tím, co by se dalo očekávat od „našeho“ západoevropského obyvatelstva. Do obdivu k Ukrajině se mísí údiv nad jistotou vítězství a odvahou vojáků a rekrutů všech věkových kategorií, odhodlaných bránit svou vlast před vojensky silnějším nepřítelem. My na Západě se naopak spoléháme na profesionální vojáky, které si platíme, abychom se v případě, že taková situace nastane, nemuseli sami chopit zbraně.
Tato postheroická mentalita se mohla v západní Evropě rozvinout ve 2. polovině 20. století pod jaderným deštníkem USA. Mezi politickými elitami a drtivou většinou obyvatelstva se prosadil názor, že mezinárodní konflikty lze řešit jen diplomatickou cestou a sankcemi – a že v případě vypuknutí vojenského konfliktu je třeba válku co nejrychleji urovnat, neboť vítězství/porážka již nejsou možné. Jak to vyjádřil Alexander Kluge: 'Válka nás může naučit pouze uzavírat mír.' "

Habermas obnovil starou kapitulantskou pacifistickou ideu "besser rot als tot", která dominovala pacifistickému hnutí na Západě během studené války. Mohutné demonstrace západních pacifistů protestovaly proti umístění raket středního doletu, které chtěly západní státy instalovat na svém území jako obranný krok proti už nasazeným sovětským raketám středního doletu SS 20. Habermas se zřejmě rozvzpomněl na své mladší roky, kdy pochodovali ulicemi pacifisté a křičeli, že lépe býti rudým než mrtvým. Možná pochodoval a křičel spolu s nimi. My jsme na to zoufale koukali přes železnou oponu a doufali jsme, že Západ ty rakety přeci jen nasadí. Díky odvaze Helmuta Schmidta, tehdejšího sociálně demokratického kancléře Západního Německa, byly rakety skutečně umístěny a Západ tak uniknul o vlas ruskému jadernému vydírání.

Dnes se situace opakuje a Habermas se na obranu dnešního německého kancléře Scholze odmítajícího dodávat Ukrajině těžké zbraně vytasil se stejnými argumenty, jaké padaly před čtyřiceti lety. Jen nechtěl být tak drsně otevřený jako tehdejší pacifisté a zabalil kapitulantství do umné mluvy, ale podstata je stejná. Píše, že válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát. Takže kdyby Rusko napadlo Německo, tak se Německo nebude bránit, protože válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát? Nebo za něj budou bojovat profesionální vojáci, jak píše jinde, a pan Habermas si uchová krásně čisté pacifistické ruce? Ale tak to přece nechodí. Zemi musí bránit všichni, zejména když má nepřítel převahu.

Můžete být sebelepší filosof, ale když jste posera, tak vám to stejně není nic platné.

Vyšlo v Lidových novinách

05. 05.

Skandál na FAMU a co s tím dál II. - výzva

Jan Štern Přečteno 2368 krát

Zloději publikovali druhou várku kompilace z ukradené mailové korespondence pedagogů z FAMU.

Vyzývám všechny slušné lidi na FAMU, nečtěte to, ignorujte to, někdo se nás snaží stáhnout do morální stoky mafiánských praktik, nedopusťme, aby tyto praktiky ovládly naší mysl a posléze i fungování FAMU, izolujte ty, kteří se neštítí tyto metody používat.
Budou do nás pouštět tohle svinstvo a doufat, že se pod tlakem té špíny rozložíme a rezignujeme. To nedopusťme, vydržme ten tlak. Ignorace je nejlepší zbraň. Nakonec ten kal spadne zpět na ně.

Slušnost je jediná možná cesta vzájemné spolupráce a respektu.

03. 05.

Skandál na FAMU a co s tím dál

Jan Štern Přečteno 3036 krát

Včera jsem se účastnil schůze katedry produkce FAMU, kde pracuji jako externista. Řešila se výpověď šéfky katedry Karly Stojákové, která odešla na protest proti zveřejnění soukromé mailové korespondence mezi ní a celou řadou jejích kolegů, kteří "náhodou" stojí v jakési opozici proti stávajícímu vedení fakulty. Jejich mailová koresponcence byla kýmsi ukradena a vybrané útržky zveřejněny.

Důvodem jejího odchodu byla i reakce děkanky, která sice krádež soukromých mailů odsoudila, ale současně se začala seriozně zabývat jejím obsahem. Karla Stojáková odmítla dál pracovat v prostředí, kde se mafiánské praktiky zřejmě stávají běžným způsobem fungování. NIkde totiž nemá zaručeno, že jí zase někdo hackne její soukromou mailovou korespondenci a její obsah bude pak předmětem jednání oficiálních činitelů, jako se to stalo v tomto případě.

Na schůzi katedry jsme především vyjádřili podporu Karle Stojákové, kterou považujeme za skvělou manažerku, jež pozvedla katedru za dobu své působnosti na vysokou úroveň a všichni si jí za to velmi vážíme. Odsoudili jsme samozřejmě krádež soukromé koresponcence. A hlavně zde převládl mezi přítomnými názor, že řádný člověk nebude šířit, číst (pokud to není nezbytně nutné) a vážně brát to, co si lidé řekli mezi sebou v soukromí. Jako civilizovaní a kulturní lidí respektujeme hranici mezi soukromým a veřejným světem, kterou ostatně chrání poměrně tvrdě i trestní zákon. Přišlo nám tedy chybné, že děkanka ve svém prohlášení na sociální síti začala rozebírat obsah soukromých mailů a vyvozovat z něj nějaké závěry.

Paní děkanka dorazila na naše jednání a dál trvala na tom, že má nejen právo, ale i povinnost reagovat na obsah sourkomých mailů svých kolegů, protože z nich vyplývá jejich snaha nějak manipulovat s poměry na fakultě. Společenská závažnost obsahu mailů jí prý k tomu dává právo. Na to řada z nás namítala, že jediné, co by jí dávalo toto právo, by byl zřejmý projev trestného činu. Ať nám tedy řekno, co konkrétně jí tak znepokojilo. To odmítla, že to nemá ještě podrobně nastudované a že na tom bude sedět s právníky.

Názor děkanky sdíleli i někteří přítomní studenti, kteří argumentovali tím, že jejich kolegové, o nichž se v mailech hovoří s despektem, jsou tím dotčeni a žádají o řešení této situace. Nelíbí se jim, že o nich jejich pedagogové ve své soukromé koresponcenci hovoří urážlivým způsobem. Je těžké říkat dotčeným studentům, aby nebrali vážně to, co si soukromě napíší mezi sebou jejich pedagogové.

Ale za sebe říkám, že by ani tito postižení studenti neměli překračovat hranici mezi soukromým a veřejným. Většina z nás by asi nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl, jak v soukromí mluvíme a vyjadřujeme se. Argument, že se to stejně profláklo, pro mne neplatí. Jestliže budeme vážně řešit to, co si lidé napsali soukromě mezi sebou, pak defacto legitimizujeme krádež soukromé korespondence a děláme z ní součást fungování našeho světa. A v takovém světě rozhodně nechci žít.

16. 03.

Co bude, až skončí válka na Ukrajině?

Jan Štern Přečteno 2719 krát

Henry Kissinger se v článku pro Washington Post snaží analyzovat možný vývoj po válce na Ukrajině. Navrhuje, aby Ukrajina po skončení války s Ruskem trvala na politické a hospodářské spolupráci s EU (včetně vstupu do EU), ale aby se vzdala ambicí na vstup do NATO. Nenavrhuje ale žádné vojenské garance pro budoucí soužití s Ruskem, které zůstane její hrozbou. V současné situaci se mi ten Kissingerův článek se svými návrhy zdá mimo. Příliš mnoho tragedií, obětí a krutostí se stalo na to, aby se dalo chladně a racionálně zařídit to, co Kissinger požaduje. Nemá tam žádnou mocenskou a silovou garanci toho, aby Rusové opět Ukrajinu nenapadli.

Že Ukrajina nevstoupí do NATO, to už dávno Zelinskij připustil, ale bude chtít po skončení války silné vojenské záruky své bezpečnosti. Je možný model, že se NATO zaváže vojensky chránit vzdušný prostor Ukrajiny, kdyby jí Rusko opět napadlo. S tím by měli Rusové při podpisu nějaké smlouvy s Ukrajinou souhlasit.

Navíc záleží na tom jak válka skončí. Pokud Ukrajina Rusy porazí a vytlačí je mimo své území, tak proč by přistupovala na nějaké podmínky. Vstoupí do NATO a bude. Jenže tohle je málo pravděpodobná varianta. Pokud boje dlouhodobě uvíznou na mrtvém bodě (jako v Koreji), tak je tu varianta s nečlenstvím Ukrajiny v NATO, s jejím vstupem do EU a s nějakou vojenskou garancí před eventulením dalším ruským nájezdem. Pokud Ruspvé Ukrajince zamasakrují a porazí na hlavu, pak si budou podmínky diktovat Rusové a zřejmě donutí Ukrajinu k úplně demilitarizaci, než jí opustí tak, aby napořád byla před nimi bezmocná. Dokonce bych předpokládal, že v takovém případě tam “dočasně” nechají svoje vojska.

Takže na přepovědi a rady je poměrně brzy. Všechno se bude odvíjet od situace na frontě. A navíc Rusové stejně jinému jazyku než síle nerozumí.

12. 03.

Setkání lídrů EU ve Versailles velkým zklamáním

Jan Štern Přečteno 1477 krát

Setkání Evropské rady ve Versailles ukázalo, že zdaleka ne všechny státy pochopily vážnost situace. Dokonce se domnívám, že řada států by spolkla, i ldyby Rusko napadlo poballtské státy, protože si myslí, že k nim by se válka stejně nedostala.

Nabídka kandidatury do EU bez jediné zmínky o zrychleném přijetí je samozřejmě fackou Ukrajině a lidem zde umírajícím za svobodu nejen svou, ale celé Evropy. Dle mého roste velmi význam východního křídla EU, Polska, České republiky, pobaltských států, Rumunska a Slovensky, které jsou nejvíce ohroženy imperiálním Ruskem a které mají zájem na tom, aby EU začala budovat vlastní armádu a vojensky se vůbec postavila na nohy.

Jinak EU je ekonomický obr stojící na hliněných vojenských nohou, který co do své obrany parazituje na USA, na jehož sílu absolutně spoléhá. Říkám to neustále, EU je produkt úředníků, právníků a idealistických politiků snících o evropské federaci, tedy mentálně lidí, kteří se podělají před prvním tankem. Pro ně jsou předpisy víc než lidský život, Ukrajincům, kteří také za ně umírají, neodpustí ani jeden z milionu formulářů, které budou na destileté cestě do EU muset řádně vyplnit.

Ještě že máme to NATO, které se nyní ukazuje jako stokrát důležitější než celá EU, ale my musíme sami začít pořádně zbrojit a starat se o vlastní armádu.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy