16. 01.

Chceme, aby s námi bylo jednáno s úctou

Jan Štern Přečteno 158 krát Přidat komentář

Film Kena Loache "Já, Daniel Blake" vypráví příběh o člověku, který se po
infarktu snaží dostat od státu podporu, aby mohl přežít. Doktoři mu zakázali
pracovat, jinak umře, avšak úřady mu to nechtěly uvěřit a neustále ho chytali do pastí různých kontrol, posudků a nesmyslných byrokratických předpisů. Na konci filmu umírá právě na další infarkt, před nímž ho doktoři tak varovali, aniž by se podpory, na níž měl samozřejmě nárok, dočkal.

Film není ani tak o marnosti boje s nelidskou byrokracií, jako o ponižování důstojnosti člověka. Člověka neponižují jen státní byrokraté a jejich absurdní předpisy, člověka šikanou a zvůlí ponižují v práci arogantní šéfové, ponižují ho velké korporace, které zneužívají svého dominantního postavení, ponižují ho mocní a bohatí, kteří svojí chamtivostí ničí jeho přirozený svět.

Na pohřbu Daniela Blaka přečte jeho kamarádka slova, které chtěl říct před odvolací komisí, jejíhož jednání už se nedožil:

Nejsem klient, zákazník ani uživatel služby
Nejsem flákač, gauner, žebrák ani zloděj.
Nejsem číslo pojištěnce ani bod na obrazovce.
Vždycky jsem všechno splatil do poslední pence
a jsem na to hrdý.
Před nikým se nehrbím. Bližnímu se dívám do očí
a snažím se mu pomáhat.
Nechci milodary a nežádám o ně.
Jmenuji se Daniel Blake.
Jsem člověk, nejsem pes.
Dožaduji se lidských práv.
Chci abyste se mnou jednali s úctou.
Já, Daniel Blake, jsem občan.
Nic víc a nic míň.

Daniel Blake vyjádřil to, co nejvíc dnes lidem chybí, úcta a respekt od ostatních, zejména od státu, od úředníků, politiků, zaměstnavatelů, prostě od všech. Bez vzájemné úcty a respektu se stejně dobrá politika a správa věcí veřejných nedá dělat. Bez vzájemné úcty a respektu se nedá žít.
Myslím, že by nebylo od věci doplnit naší ústavu o článek 15:
My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku chceme, aby s námi bylo jednáno s úctou.

08. 01.

Česko je nejhorší v Evropě, ačkoliv se covidová opatření od ostatních států příliš neliší.

Jan Štern Přečteno 3122 krát Přidat komentář

Otázkou je, jak je to možné. Je na to jediná odpověď: lidi v Česku na dodržování covidových opatření kašlou nejvíc v Evropě. Je to výsledek nejen bezohlednosti a lhostejnosti vrostlé do naší společnosti, ale i zběsilé kampaně různých avanturistů, demagogů a bláznů, kteří nás neustále přesvědčují, že o nic nejde, že roušky jsou ohrožením naší svobody a že očkování je na nic, akorát tak člověka postihnou vedlejší účinky.

Určitě dalším důvodem bude malá důvěra veřejnosti ve stávající vládu - pokud vládě lidé nevěří, pak jí nebudou věřit ani opatření, která vyhlašují. Vláda nebyla schopna mobilizovat dostatečně široký sbor vědců, kteří by byli stále na očích a vysvětlovali lidem co se v té dané chvíli děje a co by danou situaci řešilo. Například ve Švédsku je vše pouze v rovině doporučení a lidé to všechno dodržují nejen proto, že ve Švédsku je jiná kulturní mentalita než u nás, ale také proto, že ta doporučení jdou z úst respektovaných vědců a odborníků (celou dobu těch stejných).

Nicméně při všech nedostatcích, které zvládání covidové krize doprovází, u mě budí úžas, že jsou lidé, kteří doslova běsní proti rozumným opatřením, které zavádějí všechny státy, kteří zpochybňují nebezpečnost covidu v době, kdy počet obětí covidu dosahuje téměř 13 tisíc a krematoria nestačí spalovat těla zemřelých, a kteří bojují proti očkování, které je jedinou zbraní proti této nemoci. Napsal jsem už jednou ve svém blogu, že zde funguje něco jako boj za svobodu k bezohlednosti, a musím říct, že situace se v tomto ohledu jen zhoršuje.

08. 12.

SVOBODA K BEZOHLEDNOSTI

Jan Štern Přečteno 1718 krát Přidat komentář

S fenoménem koronaviru se objevil nový a silný společenský trend, který bych nazval boj za svobodu k bezohlednosti. Lidé demonstrují proti rouškám, které nemají ani tak chránit je jako spíš ostatní. Bojují za právo nenosit roušky a tak nakazit ostatní, pokud jsem náhodou sám nakažený. Proti rouškám obvykle demonstrují nebo na sociálních sítích a blogových platformách běsní lidé z nerizikových skupin, tedy ti, kteří se koronaviru zas tak nemusí obávat. Proč by si měli kazit život rouškou nebo nemoci jít do hospody, když jich se to netýká. Ať se ti staří někam schovají a nevylézají, já se přeci kvůli nim nebudu omezovat. A když mi to vláda nařídí, tak jdu do ulic a dělám novou revoluci: tentokrát za svobodu být bezohledný.

Ono už předchozí hnutí proti očkování hodně zavánělo touto svobodou k bezohlednosti. Očkujete se opět nikoli jen kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Očkování má smysl, když se očkují všichni, jinak je téměř k ničemu. A poměrně inteligentní lidé sveřepě odmítali dávat děti očkovat. Nakonec se kompromis našel v tom, že očkovací dávky se rozložily v čase, ale ta primární neochota udělat něco pro ostatní z toho čišela.

Dnes nás tedy čeká boj o to, kolik lidí se nechá očkovat. V první etapě poptávka po vakcíně určitě převýší nabídku. Ale až budou proočkovány rizikové skupiny a zdravotníci, přijde na řadu neriziková většina. Ta bude vybavená právními analýzami, že nelze k očkování přinutit, pseudoodbornými analýzami, jak je očkování k ničemu a akorát člověka poškodí vedlejšími účinky. Prostě rodí se hnutí, v jehož čele budou rádoby odborníci a právníci, kteří budou aktivně napomáhat většinové bezohlednosti.

Talhle se chová společnost, o níž klasik pravil homo homini lupus (člověk člověku vlkem). Koronavir nám nastavil zrcadlo a není to hezký pohled.

21. 11.

EU na rozcestí

Jan Štern Přečteno 1707 krát Přidat komentář

Současný spor EU s Maďarskem a Polskem o to, zda může EU podmiňovat vyplácení peněz z fondů EU dodržováním standardů právního státu, je první skutečně vážnou zkouškou fungování EU. Nejde ani tak o vyplácení peněz, jako o to, zda v EU mohou být státy, které zásadním způsobem porušují liberálně demokratická pravidla, která jsou esencí moderní evropské politiky.

V jiném společenství, které plní vojensko bezpečnostní funkce, tedy v NATO porušování demokratických pravidel zas tak nevadí. Mám na mysli případ Turecka, které se proměnilo v agresivní osobní diktaturu, a přesto je významným členem tohoto uskupení. I když je otázkou, jak by Turecko plnilo případné vojenské závazky, když dlouhodbě směřuje proti zájmům demokratického světa, tak to dnes nikdo neřeší, protože vojenský konflikt je zatím jen teoretickou záležitostí.

EU je ale v jiné situaci než vojenské uskupení NATO, protože je výsostně politickou organizací spojenou společně sdílenými hodnotami. Polsko a Maďarsko se z hlediska hodnot vydalo jiným směrem. Nacionální hledisko v případě Maďarska převažuje nad hlediskem občanským, Maďarsko směřuje ke stáu Maďarů a nikoli občanů. Ve jménu Maďarů a Maďarska se v dnešním Maďarsku potlačují práva občanů. V Polsku probíhá podobný proces, tentokrát ve jménu katolicko konzervativních hodnot, jejichž jménem se omezují práva občanů a porušují pravidla právního státu. Obě země se samozřejmě hájí, že žádnou demokracii neporušují a i u nás je celá řada konzervativních politiků hájí, že mají na svojí specifickou cestu právo. Ani u jedné země nelze jednoznačně říci, že jsou autoritativní, spíš mají k autoritativnímu režimu nakročeno. Soudní moc je v těchto zemích pod vlivem výkonné moci, práva opozice jsou v obou zemích okleštěná, zejména co do přístupu do médií, ale situace není dosud fatální.

Nicméně situace je vážná. Polsko a Maďarsko posílají Evropě výzvu, buďto nás přijme Evropa takové, jaké jsme, nebo tu křehkou konstrukci EU ne-li rozbijeme, tak vážně narušíme. Obě země nedávají EU šanci ani prostor ke kompromisu. Hodnoty EU budou platit jenom někde, u nás ne. S dodržováním pravidel liberální demokracie nemají problém jen Poláci a Maďaři. Latentní krize doutná v dalších zemích, mimo jiné i u nás v Česku. Pronikání ekonomické moci do politiky, klientelismus, nástup oligarchů a populismu je na pořadu dne v dalších postkomunistických státech. Není náhodou, že slovinský premiér se okamžitě postavil za Poláky a Maďary. Ani v této zemi nemají co se vlády zákona týče čisté svědomí.

EU si už podobnou krizí prošla v otázce uprchlíků. Jistá menšina zemí EU odmítla respektovat většinové rozhodnutí o přijímání uprchlíků. Jenže v tomto případě nešlo o základní hodnoty jako je právní stát nebo dodržování pravidel liberální demokracie. Tento spor se do značné míry jevil jako legitimní spor o to, zda se má dát přednost solidaritě s uprchlíky nebo bezpečnosti států. Dalo by se říct, že obě strany sporu měly svojí legitimní pravdu. EU také touto kritickou úžinou celkem bez problémů proplula.

V případě dodržování demokratických principů se úžina, kterou by měla EU proplout, jeví hodně neprůchodná. Kancléřka Merkelová se sice po kolikáté už vydala na vyjednání kompromisu mezi EU a oběma zlobivými státy, ale ani při velké fantasii si neumím budoucí kompromis představit. Jaký je kompromis mezi demokracií a autoritativním režimem. Je to buď a nebo. Nic mezi tím.

EU se potýká s několika zásadními vnitřními rozpory, kdy na jedné straně stojí vyspělé a bohatší státy a na druhé straně zlobivé méně vyspělé státy. Je tu problém s migrací, který je v podstatě sporem o to, zda má být EU do budoucna multikulturní společností, nebo zda si má hlídat absoltuní převahu domácího obyvatelstva. Zde je patrný jasný rozdíl mezi zakládajícími členy EU a nově příchozími postkomunistickými státy. Dále je tu problém odpovědné či spíše neodpovědné fiskální politiky států. Zejména jižní státy EU provozují hazardní politiku zadlužování státu nad povolené limity, na což doplácí bohatší státy, zejména Německo, které v rámci eura dotují finanční systém. A nyní vzniklý spor o dodržování pravidel právního státu a vůbec liberální demokracie.

Otázkou je, jak dlouho a zda budou bohatší členové EU trpět tyto fauly vůči základní strategii a konceptu EU. Určitě stále více přemýšlí o variantě zbavit se zlobivých států, které hodně berou a málo dávají. Na jedné straně EU profituje ze své velikosti, je největším ekonomickým celkem na světě a to jí dává velkou váhu v mezinárodní politice. Na druhé straně zlobivé státy narušují systém fungování EU, čímž EU oslabují. Navíc okolo EU krouží Rusko a Čína a číhají na příležitost, jak EU rozklížit a rozdrobit.

Zatímco problémy s migrací a zadlužováním jsou nějakým způsobem řešitelné a EU postupně nachází modus videndi v těchto problémových oblastech, tak problém s dodržováním pravidel právního státu a liberální demokracie sahá na samotné základy EU. Je velice pravděpodobné, že pokud Maďarsko a Polsko neustoupí, tak bohatší jádro EU najde způsob, jak tyto státy zbavit benefitu dotací z fondů EU.


19. 11.

Kritika kritiků

Jan Štern Přečteno 2013 krát Přidat komentář

Tak jsem si chvíli poslechnul debatu v parlamentu o nouzovém stavu. Mám k tomu několik poznámek.

Za prvé nerozumím tomu, proč opozice navrhuje a vymýšlí další a jiné postupy pro řešení koronakrize, když vláda vytvořila PES (Proti epidemický systém) a definovala soubor opatření k aktuálnímu stavu, což všechno je výtvorem odborných institucí a nejlepších expertů na epidemie a viry u nás. Co lepšího jako opozice vymyslí, když žádné profesionální instituce a odborníky za sebou nemá?

Dále nechápu, proč opozice zásadně vždycky nesouhlasí s délkou (v tomto případě 30 dnů) prodloužení nouzového stavu, když i blbovi je jasné, že do čtrnácti dnů nebo do týdne se rozhodně situace nezlepší natolik, abychom opatření vyžadující nouzový stav mohli zrušit.

Pro mne je aktivita opozice velkým zklamáním a doufám, že její popletené návrhy neprojdou. Koronakrize je něco jako válka, země se musí řídit tím, co vymyslí a určí odborníci a nezbývá jí než svým odborníkům věřit, jiné totiž nemá. Ministr Blatný je po dlouhé době profesionál a odborník, který evidentně koronakrizi řeší na základě věcných poznatků a odborného (nikoli politického) posuzování. Jestli někdo soustavně podlamuje důvěru veřejnosti v to, co odborníci vymyslí a navrhnou, tak se chová nezodpovědně a ohrožuje naší bezpečnost.

14. 10.

Projev ministra Prymuly

Jan Štern Přečteno 3680 krát Přidat komentář

Já se na projev pana Prymuly dívám spíš z toho hlediska, co pozitivního přinesl. Chápu všechny, kdo projev kritizovali nebo si z něj dělali legraci, ale zkusím to konstruktivně.

Za prvé všichni potřebujeme, aby nám někdo sdělil a vysvětlil koncept boje s koronavirem, což Prymula učinil. Mně to stačilo, já nepotřebuji definici algoritmů, co se udělá, když budou čísla v určitých hodnotách, mně stačí obecné pravidlo. Nejsem odborník epidemiolog, abych toto měl vědět.

Za druhé se omluvil za chyby, hlavně za to nešťastné léto bez roušek. Že to způsobil někdo jiný, mně nevadí, prostě teď tam je on a bere na sebe odpovědnost i z minulé chyby. To je korektní a chlapské.

Za třetí dal jasně najevo, že klíčovým parametrem úspěšného zvládnutí krize je maximální transparentnost a otevřenost.

Za čtvrté kladl správně důraz na tezi, že jsme v tom společně a že to vyhrajeme jenom, když do toho společně půjdeme. A např. budeme dodržovat to, co odborníci nařídí.

Za páté bylo to asi pozdě, ale přece. Pořád to má velký význam.

Za šesté mně projev uklidnil v tom, že kormidlo řízení krize má v rukou kvalifikovaný člověk, který se podstatně liší od komiků, kteří veřejný prostor dosud okupují.

06. 09.

Proč musel jet Vystrčil na Tchaj-wan

Jan Štern Přečteno 22963 krát Přidat komentář

Kdysi Jan Werich řekl bonmot o soužití v jeho rodině: manželka má na starosti takové ty drobnosti, jako jsou finance, domácnost, výchova dětí, a já mám zase na starosti ty důležité věci jako je třeba náš postoj k Tchaj-wanu. Chtěl tím říct, jakými vznešenými blbostmi se chlapi zabývají, jen aby se nemuseli starat o domácnost. Bylo to vtipné, ale nebyl to zrovna šťastný příklad.

Tchaj-wan jako každá malá země v sousedství obří velmoci zažívá trvalou hrůzu z toho, že jí obr jednou spolkne. Dějiny naší země jsou dějinami polykání naší země podobnými obry a následně bolestným procesem osvobozování z jeho spárů. S polykáním obrů máme tedy mnohem delší zkušenosti než Tchaj-wan, který díky USA naštěstí dosud spolknut nebyl.

Svůj nárok na svobodu jsme vždy odvozovali z toho, že drtivá většina obyvatelstva žijící na našem území si přeje samostatnost a nikoliv být spolknutá obrem. To je ovšem založeno na tom, že se ctí lidská práva, že tedy hlas občanů má váhu. Obři vždycky ignorují váhu hlasu jednotlivého občana, tedy lidská práva, protože jen tak mohou beztrestně polykat ty malé země. Proto je tak životně důležité být solidární s malou zemí, kterou se proti vůli drtivé většiny jejích občanů chystá spolknout obří supervelmoc.

Koncept lidských práv je zakládající ideou našeho státu po Sametové revoluci. Lidská práva garantují nejen individuální práva občanů, ale i práva země na samostatný a suverénní stát. Suverenita státu je přímo odvozená od suverenity občanů. Proto bylo zcela zničující, když se zahraniční politka pod vedením ministra Zaorálka, premiéra Sobotky a presidenta Zemana odvrátila od této koncepce a začala prosazovat politiku ekonomické diplomacie na bázi momentální ekonomické výhodnosti, kterou nadřazovala nad lidská práva. To byla zcela sebevražená politika, která vedla přímo do chřtánu nedemokratických velmocí Ruska a Číny.

Posléze došlo na straně vlády k jisté korekci této katastrofální politiky směrem k lidským právům, takže dnes máme dvojí politiku: vláda opatrně prosazuje koncept lidských práv vedoucí na Západ, president stále trvá na ekonomické diplomacii vedoucí směrem k Rusku a Číně.

Za této patové situace neměl předseda senátu Vystrčil jinou možnost, než udělat zásadní gesto směrem k lidským právům, k demokracii, k respektování člověka jako občana, a tou byla právě cesta na Tchaj-wan. Je to gesto vzdoru vůči velmocenské aroganci, vůči trvalé chuti obrů polykat malé země, a také vůči vlastním zbabělým politikům, kteří si myslí, že podlézáním mocným obrům něco získají.

Vyšlo v Lidových novinách.

25. 08.

Bylo za minulého režimu dobře?

Jan Štern Přečteno 7188 krát Přidat komentář

Historici, kteří si říkají revisionisti, tvrdí, že velká část obyvatelstva žila za minulého režimu v souladu s režimem. Nejenže necítila odpor k tomuto režimu, ale dokonce v něm do jisté míry žila ráda, protože režim vyznával podobné hodnoty (rovnost, sociální jistoty, právo na práci) jí zajistil sociální, zdravotní a pracovní podmínky, které jí stačily ke spokojenému životu. U nás se jako čelný představitel této školy vyprofiloval děkan Filosofické fakulty Michal Pullman. Ten svým veřejným vystoupením rozlítil celou řadu osobností, které ostře reagovaly na jeho názory. Michal Klíma mu napsal otevřený dopis, v němž polemizoval s jeho názory a podivoval se, jak je možné, že takový člověk je děkanem na nejprestižnější fakultě v zemi. Michalovi Klímovi zase napsal otevřený dopis kardinál Duka, kde děkoval, za odvahu s níž se do děkana Pullmana pustil. Ostrá reakce je vyvolána obavou, že podobné názory relativizují zločiny minulého režimu, a tím přivolávají možnost, že se k nám podobný režim zase jednou vrátí. Chápu tyto obavy a mám rovněž pocit, že tyto revisionistické názory o tom, jak pro velkou část obyvatelstva byl minulý režim celkem pohoda, se minimálně bolestně dotýkají obětí zločinů tohoto režimu. Nicméně útoky na Pullmana neřeší podstatu věci, a sice zdali na tom něco přece jen není.

Mně se jeví jako zvláštní, když mi nějací mladíci z titulu, že jsou historici, vypráví, jaké to bylo v době, v níž jsem prožil víc jak polovinu svého života, zatímco oni ho zažili jako děti nebo jako mimina. Pravda, hodně toho načetli, ale oni nemohou vědět, jakou mají váhu fakta, která znají jen z četby nebo z doslechu. Chtěl bych tedy popsat minulý režim, tedy období normalizace, tak, jak jsem ho zažil na vlastní kůži.

Hlavní rozdíl oproti dnešku spočíval v tom, že režim - strana, stát, policie, propaganda měl pevné místo v životě každého jednotlivého občana. Dnes může kdokoliv žít, aniž by mu režim vstupoval do života. Stačí, když si vydělá na živobytí, platí daně, neporušuje zákon a režim pro něj v podstatě neexistuje. Nikoli tak ale v éře socialismu. Po celý život ležel režim na každém jednotlivém člověku jako balvan.

Od dětství si na každého režim vedl kádrové materiály, které měly rozhodující význam pro budoucí kariéru člověka. Už na střední školu bylo zapotřebí v těchto materiálech potvrzeno, že člověk byl v Pionýru a tím dával oddanost ideálům socialismu a budování socialistické vlasti. Pokud se člověk chtěl ze střední školy hlásit na vysokou, tak bez členství v SSM to bylo takřka nemožné.

Každý člověk se do tohoto režimu vstupoval zatížen dědičným hříchem svých rodičů. Pro jeho hodnocení byl od začátku rozhodující jeho původ. Když byl původem z továrnické, živnostnické nebo feudální rodiny, pak byl automaticky zařazen mezi potenciální nepořátele režimu a podle toho se s ním zacházelo. Takový člověk měl velmi ztížený ne-li znemožněný přístup ke vzdělání. Nemohl vykonávat sebemenší řídící pozici. V éře normalizace nahradily nepřátelské třídy (kapitalisty, živnostníky, kulaky) nepřátelé socialismu, tedy kontrarevolucionáři, pravicoví oportunisté a chartisté. Původ byl základní složkou kádrových materiálů. Za normalizace pokud byli rodiče ve straně, tak to bylo pro další postup to nejlepší. Horší to bylo, pokud byli nestraníci a tedy jim chyběla společenská angažovanost. Ještě horší bylo, pokud byli rodiče vyškrtnutí ze strany jako, mnohem horší pokud byli coby kontrarevolucionáři vyloučení ze strany, a nejhorší byli disidenti hlavně pak signatáři Charty 77. Špatné bylo, pokud rodinný příslušník emigroval na Západ, to se pak dotyčný mohl s cestami na Západ rozloučit. V kádrových materiálech byly zachyceny všechny prohřešky dotyčného, třeba že nepodepsal nějakou petici za mír nebo za propuštění Angely Davisové. V kádrových materiálech se rovněž soustředila všechna udání domovnic a uličního výboru KSČ, o nichž dotyčný neměl tušení, ale která mu ničila život.
Vedle toho naše životy sledovala s velkou péčí STB za pomoci stovek tisíců tajných spoluracovníků, takže člověk nikdy neměl jistotu, že třeba právě jeho kamarád není udavač. Dopady sledování STB na život člověka byly drtivé. Bez vysvětlení letěl z práce, nebo mu sebrali pas, maximálně mu nadřízení s hrůzou v hlase po straně šeptali, že musel provést něco strašného, protože se o něj zajímá STB.

Stát jako monopolní majitel výrobních prostředků byl rovněž výhradní podnikatel a zaměstnavatel. Zaměstnávání lidí se řídilo nejen racionálními potřebami, ale přísně i pravidly ideologické povahy na základě kádrování. Takže pokud člověk upadl u státu v nemilost, pak prvním trestem, který ho čekal byl horší post. Mohl být sesazen, mohl být vyhozen a bylo mu nabídnouto jen zaměstnání v manuálních profesích. Na tom bylo zajímavé, že režim, který hlásel ideologii vedoucí úlohy dělnické třídy, trestal neposlušné hříšníky tím, že je posílal dělat dělnické práce.

Režim obyvatelstvo dělil na straníky a nestraníky. Straníci podle principu vedoucí úlohy komunistické strany obsazovali většinu vedoucí pozic v hospodářství a ve státě. Pokud chtěl člověk vykonávat řídící post, musel počítat s tím, že bude potřebovat stranickou legitimaci. Kádrovou politiku ve podnicích řidila stranická organizace pod dohledem vyšších stranických orgánů. Vedoucího odboru v podniku musel schválit celozávodní výbor KSČ a ještě o okresní výbor strany. Ředitele podniku schvaloval krajský nebo dokonce ústřední výbor KSČ.

My nestraníci jsme za normalizace žili odděleni od straníků. V té době už všiochni včetně včetně normalizátorů věděli, že socialismus je omyl a že naprosto není schopen konkurovat kapitalismu, který po všech stránkách vykazoval nesrovnatelně větší produktivitu výroby a kvalitu svých výrobků. Nikdo v té době nemohl říkat, že je oddaný věci socialismu a že tomu věří. S výjimkou slabomyslných lidí všem bylo jasné, že socialismus je slepá ulička a že její tupá dnešní podoba je nám vnucená okupačními vojsky. Kdo vstoupil do strany, ten se prostě vyřadil ze společnosti slušných lidí, a většinou byl společensky nestraníky bojkotován. Vstup do strany byl o to horší, že po okupaci bratrskými armádami v roce 68 se strana stala nástrojem sovětské kolonizace naší země a tudíž příslušnost ke straně byla příslušností k okupačnímu režimu nastolenému sovětskými vojsky. Jinými slovy velezrada. Také proto základní otázkou prověrek v roce 70 na počátku normalizace byla otázka zda souhlasíte bratrskou pomocí armád Waršavské smlouvy proti kontrarevoluci. Kdo souhlasil, prošel a mohl dál vykonávat svoí práci. Kdo nesouhlasil, tak letěl.

Paradoxně režim členství ve straně požadoval u duševní práce a nikoli u dělnické práce. Dělníkům jejich těžkou práci nikdo nemohl vzít. A tak paradoxně (neměli co ztratit, leda svou těžkou práci) dělníci byli za minulého režimu daleko odvážnější než inteligence. Režim raději dělal, že neslyší jejich nadávání na bolševika, který mohl za všechen ten bordel, nedostatek a bídu. Dělníci neměli důvod cítit k režimu nepřátelství tak jako duševně pracující. Co ale degradovalo režim v očích dělníků, bylo zoufalé ekonomické zaostávání za Západem. Dělníci si uměli spočítak, za kolik měsíčních platů si koupí auto nebo televizi dělník na Západě a za kolik on. Rozdíly byly řádové. Stejně tak dělníci nemohli nevnímat, jaká auta, televize, pračky, elektroniku vyrábí Západa a jaké zoufalosti plodí socialistické státy. Všem bylo jasné, že Západ v efektivnosti a kvalitě doslova drtí socialistické státy. A nikomu se nechtělo být součásté světa, který se v životní úrovni propadá na dno.

Nějak v tomto světě, jak jsem jej tehdy zažil já a drtivá většina mých kolegů, známých a kamarádů, nevidím prostor pro lidi spokojeně si užívající život v socialismu. Tedy kromě straníků, kteří za legitimaci dostali slibnou kariéru.
Nikomu se nechtělo žít v režimu, který nejenže byl totálně ekonomicky neschopný, ale ubíjel tvůrčí potenciál společnosti. Režim nám nikdy nezmizel v očích. Byl svým dotěrným způsobem pořád s námi. Viděli jsme ho denně ve frontách na cokoliv, ve strašlivě ubohé nabídce zboží v krámech, v nedostatku všeho včetně takových banalit, jako je toaletní papír, v omlácených fasádách, v neurvalých úřednících, surových policajtech. A to nemluvím o všudypřítomné debilní ideologii, o zavřených hranicích, o dvouleté vojně horší než vězení, o rozdělených rodinách, které se nesměly navštěvovat, o nemožnosti se veřejně svobodně vyjádřit. Za minulého režimu opravdu nebylo dobře.

Vyšlo v Lidových novinách

03. 06.

Jsme obětí bludu opaku?

Jan Štern Přečteno 2079 krát Přidat komentář

Václav Bělohradský přišel s originálním pojmem "blud opaku", kterým bojuje za pojetí historie, jež rozlišuje a nepodléhá černobílému vidění. "Blud opaku" je vlastně dobře známé černobílé vidění, tentokrát efektně pojmenované.

Černobílým viděním neboli bludem opaku trpí obvykle lidé neinformovaní a nevzdělaní. Většina našich historiků dokáže rozlišovat na základě faktů, které získali během svého bádání. Může se stát a stává se, že se liší úhel pohledu vyprávění toho či onoho historika, což není blud opaku, ale jen odlišný způsob vyprávění daný hodnotami, které daný historik zastává. Historická věda je pak zajímavým polem různých pohledů vyprávění historických událostí, které se navzájem konfrontují a obohacují.

Jde o to, co považuje V.Bělohradský za naší historickou paměť. Jsou to výkřiky na sociálních sítí, nebo různé exkurze politiků a laické veřejnosti do naší historie v médiích, nebo jsou to vědecké práce a bádání velmi početné obce našich historiků? Myslím, že by si V.Bělohradský ušetřil práci se svým esejem, kdyby četl a znal práci našich historiků.

V.Bělohradský píše: "Letošní oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště."

Neznám jediného historika, který by řekl, že Prahu osvobodili čeští povstalci a současně by k tomu nedodal, že území Československa dobyla Rudá armáda, která přitom ztratila okolo 200 tisíc vojáků. Je samozřejmé, že bez toho by Pražské povstání bylo nesmyslné a dopředu ztracené. Čili mutace bludu opaku se určitě nekonala v oblasti historického bádání. Jinak novinářská zkratka o cestě zoufalých Vlasovců na popraviště má drobnou chybu: většina Vlasovců byla odsouzena do vězení a nikoli popravena. I autor efektního pojmu blud opaku by si měl věci ověřovat.

27. 05.

ČT v ohrožení

Jan Štern Přečteno 5480 krát Přidat komentář

Do Rady ČT byli zvoleni ekonomka Hana Lipovská, novinář Pavel Matocha a moderátor Lubomír "Xaver" Veselý. Paní Lipovská se proslavila výrokem, že veřejnoprávní televize je k ničemu, moderátor Veselý zase podlézavým vedením rozhovorů s politiky. Minimálně z těchto důvodů by se neměli stát členy Rady ČT.

To jistě není dobré, ale nemá velkou cenu kritizovat tento jeden konkrétní krok. Podstata problému leží někde hlouběji. Chtěl bych k tomu říct něco jiného, obecnějšího, co se týká konceptu volby Rad veřejnoprávních médií a následně i samotného fungování těchto médií. Nejde tedy o tato konkrétní jména, jde o zřetelný obecný trend.

Přeci po dosavadních zkušenostech s volbou Rad nikdo ani vteřinu nevěřil tomu, že do Rady ČT, Čro nebo ČTK jsou lidé voleni pro své odborné a lidské kvality. Členové Rad jsou ve své většině převodové páky politických stran. Proto jsou také do Rady voleni. Jediné, co je drží na uzdě, aby médium neovládli, je to, že žádná strana zatím nepřevážila a že se strany drží navzájem pod krkem. V Radách panuje patová situace, která de facto chrání jistou nezávislost veřejnoprávních médií. Smrt České televizi hrozila jen v době opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD disponující nadpoloviční většinou v parlamentu domluvily na ovládnuti České televize. Jen díky vzpouře zaměstnanců ČT se tak nestalo. Od té doby panuje vzájemný politický pat, který garantuje, že žádná politická strana neovládne Radu a tedy i ČT. Když někdo silný zaútočí na ČT, ihned se proti němu semknou ostatní slabší strany v obavě, aby ČT neovládnul. Panuje jakási rovnováha sil.

Jakákoliv změna k lepšímu je v rámci dosavadního modelu volby Rad beznadějná. Pokud bychom chtěli skutečně nezávislou Radu a tím i ČT, pak bychom museli aplikovat tzv. německý model, kdy členy Rady přímo jmenují významné organizace a instituce občanské společnosti (kulturní, ekologické, náboženské, politické, vědecké, akademické, komunální, zájmové a další) přímo vyjmenované v zákoně. Konec konců právě tyto organizace zastupují občanskou společnost neboli koncesionáře lépe než jen politické strany, které mají s médii své nekalé úmysly. Tento koncept jsme prosazovali už jako FITES koncem 90.let. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se snažil tento koncept prosadit, ale tvrdě narazil. Od té doby se konalo ještě několik pokusů tento model prosadit, ale všechny ztroskotaly na nezájmu politiků. Politici totiž nikdy nepustí ze svých rukou tak mocný nástroj ovlivňování veřejného mínění, jakým je Česká televize. Buď ze strachu, aby jí neovládnul někdo jiný, nebo z touhy jí konečně sám ovládnout.

Nyní se zdá, že patový stav panující v Radě české televize pomalu končí. Vypadá to, že koalice ANO, SPD a komunistů se rozhodla toto médium ovládnout. Poslanců na to mají dost, do voleb jim v tom nikdo nezabrání. Pokud se tak stane, ať se chytnou za nos všichni ti politikové z tzv. demokratických stran, kteří systematicky bránili v prosazení německého modelu.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy