#NebuduSobec
Čtyři příběhy, čtyř lidí ze čtyř odlišných pracovních odvětví.
Výzva demokratickým stranám: spolupracujte a přestaňte si okopávat kotníky
Vážené dámy, vážení páni, představitelé politických stran, které se hlásí k demokracii.
Pohřeb v lockdownu - rakve neotvíráme
Pro pohřby platí omezení patnácti osob. Mnoho lidí se proto nemůže rozloučit se svými blízkými. Toto opatření probouzí v lidech smutek, frustraci, zoufalství, depresi a bezmoc. Ti, kteří zařizují poslední rozloučení se svými blízkými, často nemají mnoho sil pro další souboje. Už tak je to pro ně nálož. Pro nás taky byla. Většina pohřbů se tedy odehrává v rodinném kruhu, toto pravidlo patnácti osob jsme jako společnost jaksi přijali.
Na žádost o povolení návštěv odpověděl provozní ředitel nemocnice po smrti mého táty
Zveřejňuji se souhlasem mojí mamky korespondenci s ředitelem nemocnice v Neratovicích. Odpověď přišla po té, kdy jsem o tíživé situaci o nemožnosti navštívit taťku, promluvila do médií. Děkuji Deníku N, že se tématu věnuje, článek je zde: https://denikn.cz/563422/muzete-za-tatinkem-prijit-az-bude-umirat-rekla-nemocnice-pribuznym-slib-nedodrzela/
Covid jsem nebrala vážně
Vloni na jaře jsem covid nebrala příliš vážně. V únoru 2020 celá naše rodina prodělala nějakou divnou chorobu, která se příznaky covidu podobala. Respektovala jsem roušky/ruce/rozestupy, ale připadalo mi, že se bojíme zbytečně moc. Strachu z něčeho neznámého nepodléhám, přijde mi to zbytečné. S mými rodiči jsme to brali tak, že když covid chytneme, zvládneme to a alespoň budeme mít protilátky. Nevím, kde jsme se nakazili, protože koncem roku už jsme byli mnohem opatrnější, opatření jsme dodržovali a mnohem více se chránili. Jisté je, že je popírání reality velkou chybou. Dnes, po roce, bych se k tomu chtěla vrátit…
#minutatichazaobetipandemie
Bytostně se mě tato událost týká. 8. února ve 13:00 na následky covidového oboustranného zápalu plic můj taťka zemřel v nemocnici bez možnosti se tam s ním rozloučit (plošný zákaz návštěv nařídila vláda). Nejsem v tom sama, ani naše rodina. Vím, že ta bolest je nepřenosná.
Táta nám minulý týden zemřel v osamocení v nemocnici...
Nebyly nám umožněny návštěvy a mojí mamce vedení nemocnice neodpovědělo na maily a doporučené dopisy. Vím, že taťkovi už život nic nevrátí, ale přesto dnes odešel dopis vedení nemocnice, který níže se souhlasem mojí mamky zveřejňuji. Snad ten dopis může být alespoň malým mementem této doby.
Text petice proti plošnému zákazu návštěv v nemocnicích je zde: https://www.petice.com/nezakazujte_plosne_navstevy_v_nemocnicich
Mrtví nejsou jen statistická data, můj taťka je nově mezi nimi...
V diskusích a komentářích poměrně často narážím na cynismus spojený s těmi, kteří zemřeli na covid. Pořád dokola dochází ke zpochybňování existence viru, průběhu nemoci, počtu nemocných a nakažených. Ráda bych ale všem lidem, kteří mají srdce na správném místě, připomněla, že umírají lidské bytosti.
Nezakazujte plošně návštěvy v nemocnicích
Tento blog není o covidu…, ale souvisí úzce s nemocí a dobou, ve které jsme se ocitli do jisté míry jako rukojmí.
Glosa Ivany Mádrové k diskusím o covidu a totálně neschopné vládě
Musím říct, že už jsem tak zhnusená a unavená veškerými diskusemi o covidu, že už mě ani nezajímá, jaká opatření naše neschopná vláda vydá. Ono je to vlastně jedno. Vidíme, že žádné z nich nemá zásadní vliv na šíření covidu. Protože se netrasuje, pozdě se začalo testovat, pozdě a téměř vůbec se neočkuje. To všechno proto, že názor jakéhokoliv odborníka není rozhodující. Rozhodující je PR premiéra a zájmy lidí kolem něj, kteří podle mě na všem nechutně vydělávají. Předražené roušky, nákupy respirátorů i dýchacích přístrojů ze zahraničí, přestože jsme schopni je dodávat z našich zdrojů. Protahování výjimečného stavu, které umožňuje dělat neprůhledné kšefty bez výběrových řízení a jakékoliv kontroly.