14. 01.

Boj o americkou demokracii ještě neskončil

Jiří Pehe Přečteno 1856 krát Přidat komentář

Americký prezident Donald Trump varoval ještě před hlasováním Sněmovny reprezentantů o jeho již druhém impeachmentu, že tento další útok na něj ze strany Kongresu povede k dalšímu rozdělení Ameriky a velké zlobě mezi jeho příznivci. Dodal, že si nepřeje násilí. Jenže už to, že násilí jako odpověď na impeachment zmínil, byla hrozba svého druhu.

Ještě než se Trump po několika dnech od útoků zfanatizovaných davů na sídlo amerického Kongresu, kam je sám poslal, objevil na veřejnosti, bezpečnostní služby varovaly, že od 16. ledna až do inaugurace Joe Bidena novým americkým prezidentem 20. ledna hrozí útoky extrémní pravice na sídla zákonodárných sborů a vládní budovy ve všech státech unie.

V amerických médiích odborníci a politici debatují už několik dnů, zda je vůbec bezpečné pořádat inauguraci ve veřejném prostoru. Do Washingtonu je sice povoláno až 15 tisíc příslušníků národní gardy z mnoha států unie, ale nikdo přesně neví, kolik členů národní gardy a policie sympatizuje s pravicovými radikály. Varováním je, že vyšetřovatelé obvinili více než tucet členů ochranky Kapitolu, že sympatizovali s radikály během jejich útoku na Kapitol, nebo jim dokonce pomáhali do budovy vniknout.

Hrozba, která visí nad Amerikou v příštích dnech, přitom vůbec nemusela vzniknout. Extrémní pravice a různá hnutí hájící nadřazenost bílé rasy sice v USA existovala vždy, ale poměrně mohutné celonárodní hnutí, jehož jedna část hrála s přispěním Trumpa roli při útoku na Kapitol, vzniklo i proto, že politici, kteří by měli bránit demokracii, zejména čelní republikáni, zavírali v posledních čtyřech letech oči nad Trupovými excesy, polarizujícím jazykem i faktickou podporou pro krajní pravici.

V knize Jak umírá demokracie analyzují její autoři Steven Levitský a Daniel Ziblatt minulé porážky demokracie autoritáři. Jejich jedním poznatkem přitom je, že zásadní chybou demokratů byly snahy k demokracii nepřátelské autoritáře takříkajíc pochopit a akomodovat, a nesnažit se je porazit v čelném střetu. Neuvědomili si, že mají co do činění s myšlením, pro které jsou jejich demokratické výzvy ke spolupráci a umírněnosti jen znakem slabosti.

I mnozí republikáni v USA věděli, že Trumnp je takovým politikem. Už na začátku jeho prezidenství vyšly knihy známých historiků a politologů, varující před nástupem fašismu. Přesto naprostá většina republikánů Trumpa omlouvala tím, že sice možná dost často takříkajíc přestřelí, ale to není důvod se proti němu razantně postavit. Když demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů poprvé v roce 2019 schválila impeachment, nepodpořil ho v dolní komoře žádný republikán, a v Senátu jen bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney.

I jedna z nejhlasitějších kritiček Trumpa mezi republikány senátorka Susan Collinsová hlasovala proti impeachmentu, protože už jen jeho schválení dolní komorou je pro Trumpa prý dostatečnou lekcí, a bude si dávat příště pozor. Podobně uvažovali i vlastníci sociálních platforem na internetu. Navzdory Trumpovu opakovanému porušování jejich pravidel v podobě nepřetržitého toku lží a radikálních výzev, soudili, že ho stačí občas varovat, a on se polepší.

Výsledkem je útok na samotné srdce americké demokracie, který Trump fakticky inicioval poté, co měsíce zcela lživě tvrdil, že mu bylo ukradeno vítězství v prezidentských volbách. Posledním varováním před útokem na Kapitol mělo být, když se v telefonátu před několika týdny pokoušel donutit státního tajemníka ve státě Georgia, aby zmanipuloval výsledky voleb ve státě, v němž prohrál, v jeho prospěch.

Nastupující prezident Biden argumentuje, že by možná měla demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů postupovat vůči Trumpovi méně razantně, a neštěpit dál Ameriku, aby mohl zahájit proces usmíření. Možná by si měl přečíst knihu Levitského a Ziblatta. S nepřáteli demokracie se nevyjednává a neusmiřuje, lze je jen porazit.

ČRo Plus, 14.1.2021

26. 12.

O falešných prorocích

Jiří Pehe Přečteno 2972 krát Přidat komentář

Od vzniku samostatné České republiky se politická mapa země změnila radikálně jen třikrát. Pokaždé to bylo spojeno s ekonomickými otřesy, které vyústily do přijímání záchranných opatření a balíčků.

Poprvé se tak stalo v letech 1996 až 1997. Až do roku 1996 životní úroveň rostla, takže veřejnost byla ochotná přivírat oči nad četnými skandály, tunelováním i zbytečnými krachy firem coby nezbytnou cenou za jinak relativně úspěšnou transformaci. Jenže v roce 1997 přišel ekonomický pokles, na nějž premiér Václav Klaus reagoval balíčkem úsporných opatření.

Jeho aura politika, který „ví, co dělá“, a který byl vnímán částí veřejnosti téměř jako prorok, byla otřesena. Přišla vnitrostranická vzpoura v podobě takzvaného „sarajevského atentátu,“ předčasný pád jeho vlády. Do pozice premiéra už se nikdy nevrátil. Vládní otěže převzala sociální demokracie.

Post-klausovská ODS se vrátila k moci v roce 2006 v dobrých ekonomických časech. Zdálo se, že se u nás po vzoru Západu pevně zakořeňuje pravidelné střídání vlád demokratické pravice a levice.

Jenže o dva roky později přišla světová finanční krize. Na jaře roku 2009 předčasně padla vláda Mirka Topolánka, ale ODS dostala ještě jednu šanci poté, co zemi dočasně vytáhla z nejhoršího vláda odborníků Jana Fischera.

Jenže vláda Petra Nečase reagovala na krizi poučkami z dílny neoliberálních proroků té doby. Její politika škrtů i ideologicky motivovaných kroků, jako byly církevní restituce, nejen vyústila do prohloubení ekonomické krize, ale ostřeji nasvítila i všudypřítomnou systémovou korupci a kmotrovské praktiky. V roce 2013 i ona skončila předčasně.

Znovu se ukázalo, že politické preference české veřejnosti se navzdory skandálům i korupci zásadně nemění, dokud se země nezačne propadat do krize.
ODS byla první obětí té, která vypukla v roce 2008. Začala ale chřadnout i druhá z hlavních stran transformačního období, sociální demokracie. Dokázala sice ještě coby alternativa k upadlé ODS vyhrát volby v roce 2013, ale hlavním aktérem na politické scéně se už stávalo hnutí ANO Andreje Babiše, které slibovalo boj s korupcí a technokratický, spíše než politický přístup k řízení země.

I Babišova pozice se zdála být dlouho neotřesitelná. Jenže přišla další globální krize v podobě pandemie nemoci covid-19, a v ní se rychle ukázalo, že politik, který očaroval část české veřejnosti několikaletým ekonomickým růstem i sliby, že zařídí, že bude ještě líp, je (jak už před tím varovala opozice) skutečně spíše jen velkohubý populista, než krizový manažér. A že, jak ukázaly audity Evropské komise, je ve skutečném konfliktu zájmů.

Během roku 2020 se tak pomalu v rostoucí krizi zakládalo na další zásadní změnu politických poměrů u nás. I Babiš se vydal na cestu záchranných balíčků, i on se začíná--i části svých dosavadních příznivců--jevit jako falešný prorok.

Průzkumy už od léta tohoto roku naznačují postupné slábnutí hnutí ANO, jakož i drastický propad obou levicových stran, které Babišovu vládu podporují. Je skoro jisté, že ve sněmovních volbách na podzim příštího roku se politická mapa u nás opět změní.

Všechny uvedené změny v české politice v posledním čtvrtstoletí souvisejí s čímsi, co bychom mohli popsat jako prozření demokraticky nezralé společnosti, která má tendenci opakovaně věřit nepravým prorokům. Jsou Vánoce, takže se nabízí odcitovat výrok biblické postavy, kvůli níž se tyto svátky slaví.

„Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“

ČRo Plus, 26.12.2020

19. 11.

Způsob, jakým zareaguje EU na maďarské a polské vydírání, na léta ovlivní fungování Unie

Jiří Pehe Přečteno 2389 krát Přidat komentář

Evropská unie se už několik let snaží přimět Maďarsko a Polsko, aby dodržovaly principy vlády práva. Spustila s nimi řízení podle článku 7 evropských smluv, které by za určitých okolností mohlo vést k tomu, že by tyto země byly zbaveny hlasovacích práv v Evropské radě. Jenže tato sankce vůči té které zemi musí být schválena jednomyslně všemi ostatními členskými zeměmi. A Polsko a Maďarsko už dopředu oznámily, že si budou vzájemně krýt záda.

EU tak nyní přišla v rámci jednání o masivním fondu obnovy, přijatém coby odpověď na koronakrizi, i jednání o novém evropském rozpočtu s novým mechanismem, který by přidělování evropských fondů vázal na dodržování principů právního státu. Příděl peněz té které zemi by mohl omezen hlasováním s pomocí kvalifikované většiny, tedy nikoliv jednomyslného rozhodnutí ostatních zemí.

Zdálo se, že Polsko a Maďarsko nový mechanimus akceptují, ale nakonec před několika dny oznámily, že se rozhodly blokovat konečné schválení nového evropského rozpočtu i spuštění fondu obnovy. Maďarský premiér Viktor Orbán tvrdí, že by nový mechanismus udělal z EU cosi jako Sovětský svaz, polský premiér Mateusz Morawiecki pro změnu mluví o nepřijatelném dvojím metru.

Někteří němečtí politici, jejichž země nyní předsedá EU, se postavili k jednání obou zemi s mírnou ironií: jestliže obě ve sporu s EU o dodržování principů právního státu dlouhodobě tvrdí, že žádné zásady prvního státu neporušují, nemají se čeho bát. Proč tedy evropský rozpočet blokují?

Nastalou situací se má nyní mimořádně zabývat Evropská rada, tedy premiéři a prezidenti členských zemí. Výsledky jejich jednání budou mít zcela zásadní význam pro budoucnost Unie.

Pokud by totiž ostatní státy na vydírání Polska a Maďarska přistoupily přinejmenším bez toho, že by obě země slíbily nápravu, byl by zcela rozmělněn hodnotový základ EU. Bylo by vytvořeno nepsané pravidlo, že členské země nemusejí dodržovat společné principy a pravidla hry, a přesto mají nárok na finanční pomoc od bohatších států unie.

Některé z nejbohatších zemí EU, které patří do klubu takzvaných šetřivých zemí, v čele s Nizozemskem, mají naštěstí s rozmělněním principů EU problém. Už při jednání o fondu obnovy bojovaly o to, aby jihoevropské země, které opakovaně porušují rozpočtovou kázeň, a mají tudíž obrovské státní dluhy, nedostávaly peníze z fondu obnovy bez podmínek. I kvůli jejich tlaku byl nakonec celkový objem peněz ve fondu zmenšen, a mnohem větší část, než se původně zamýšlelo, bude financována z půjček, nikoliv přímými dotacemi.

Tyto země nyní zřejmě neustoupí jen tak ani Polsku a Maďarsku. Pokud by tak učinily, vytvořily by precedens, který by mohl za určitých okolností Unii zcela rozložit. Bohatší část EU má navíc v rukou silnější karty: peníze z Bruselu potřebují více chudší země na východě a jihu Evropy než její Sever.

Co na tuto bezprecedentní situaci říkají české politické špičky? Zatím téměř nic. A to přesto, že kroky Maďarska a Polska nyní blokují i stamiliardy korun, které má Česká republika dostat z evropského rozpočtu a fondu obnovy. V cestě silnější reakci ze strany našich politiků stojí falešná solidarita s dvěma visegrádskými spojenci. Těm přitom obě následnické země Československa už měly dávno v rámci visegrádské skupiny přátelsky dát najevo, že jejich porušování principů EU může další visegrádskou spolupráci ohrozit.

Jak České republice tak Slovensku se ještě stále nabízí příležitost, aby v nadcházejících jednáních o tom, jak ze současné šlamastyky ven, sehrály konstruktivní roli. Tedy aby využily svých nadstandardních vztahů s oběma visegrádskými spojenci k tomu, aby je takříkajíc přivedly k rozumu. Jinak hrozí, že společný evropský projekt buď zajde na úbytě, nebo se rozlomí na země ochotné hrát podle společných pravidel a autoritářskou periférii.

ČRo Plus, 19.11.2020

11. 11.

Trump a republikáni hrají s volbami nebezpečnou hru

Jiří Pehe Přečteno 1882 krát Přidat komentář

Americký prezident Donald Trump odmítá uznat volební prohru s demokratickým kandidátem Joe Bidenem. Navzdory tomu, že neexistují žádné důkazy o takových nesrovnalostech v hlasování a počítání hlasů, které by měly šanci zvrátit soudní cestou volební výsledky, tvrdí, že mu volby byly ukradeny.

Zatím ho v tom podporuje většina prominentních republikánů, včetně předsedy Senátu Mitch McConnella, který prohlašuje, že se musí případné volební podvody vyšetřit a na předání moci je čas až do doby, než nového prezidenta schválí sbor volitelů. To ovšem může být až v polovině prosince, nebo až na začátku ledna, kdy by měl rozhodnutí sboru volitelů formálně potvrdit Kongres.

Tento postup Trumpa i republikánů se zcela rozchází s dosabadní praxí, kdy poražený kandidát na prezidenta uznal vítězství svého soka, pokud byl volební rozdíl takový, že bylo jasné, že ho nezmění ani případné přepočítávání hlasů. Biden přitom vyhrál zcela jasně: vede o pět miliónů hlasů napříč Amerikou, získá nejspíš až 306 volitelů (ač k vítězství mu stačí 270) a i ve státech, na jejichž volební výsledky republikáni nejvíce útočí, vede s takovým náskokem, že ani přepočet hlasů jeho vítězství neohrozí.

Američtí analytici se dělí do dvou skupin, pokud jde o to, co Trump a jeho republikánští spojenci tímto postupem sledují. Jelikož Trump po volební porážce začal měnit lidi v důležitých postech, jako je ministr obrany (ale čeká se, že vyhodí i šéfy CIA a FBIA), obávají se někteří, že si připravuje cestu možná až k ústavnímu puči. Olej do ohně přilévají prohlášení, jako je to ministra zahraničí Mikea Pompea, který na otázku novinářů odpověděl, že 20. ledna bude vše připraveno pro nástup druhé Trumpovy administrativy.

Jiní namítají, že když už ne Trump, tak alespoň přední republikáni si nemohou dovolit scénář jako vystřižený z nějaké banánové republiky, a hraje se tedy především o čas. Nejen kvůli tomu, že Trumpův tým se kvůli volební kampani značně zadlužil (přičemž z fondu na pokrytí nákladů za právníky, který nyní narychlo vznikl, by bylo možné nenápadně uhradit i část těchto dluhů), ale i z dalších dvou důvodů.

Za prvé jde prý možná o to přesvědčit dostatečné množství lidí, že volby byly s pomocí důmyslných podvodů a konspiračním jednáním Trumpovi skutečně ukradeny, což by mu umožnilo odejít z funkce se vztyčenou hlavou. Možná si tak prý chce připravit pozici pro svoji kandidaturu nebo kandidaturu nějakého svého chráněnce za čtyři roky.

Je ale možný i střízlivější scénář, v němž hraje hlavní roli druhé kolo senátních voleb ve dvou obvodech ve státě Georgia na začátku ledna. Pokud by je vyhráli demokratičtí kandidáti, ovládli by demokraté Senát, stejně jako už ovládají Sněmovnu reprezentantů, a Biden by měl volnou cestu ke slibovaným reformám.

Čelní republikáni se bojí, že pokud by nyní tlačili na Trumpův odchod, odmítl by se v Georgii angažovat v podpoře republikánských kandidátů. A někteří si též myslí, že příběh o ukradených volbách bude motivovat republikánské voliče v Georgii k větší účasti.

Který z výše nastíněných scénářů je pravdivý, se už brzy dozvíme. Mezitím upadá prestiž USA jako stabilní demokracie. Nemluvě o tom, že výroky Trumpa i některých dalších republikánů jsou natolik neodpovědné, že mohou vyústit v pouliční násilí.

Bojuje se ale i o zcela praktické záležitosti. Dosavadní praxe byla taková, že po uznání volebního vítězství toho kterého kandidáta, stávající administrativa, pokud nezvítězil úřadující prezident, umožnila zvolenému prezidentovi a jeho týmu přístup k federálním financím a přizvala ho k pravidelným poradám CIA a FBI, na nichž už má zvolený prezident přístup k informacím v nejvyšším stupni utajení. To Trumpova administrativa zatím odmítá udělat.

Bidena mnozí vyzývají, aby se bránil soudně, ale zdá se, že zvolený prezident zatím pevně věří, že Trump potřebuje jen čas, a k řádnému předání moci dojde. Vítězný tábor v USA i ta část světa, která si nepřeje v USA nestabilitu, mohou jen doufat, že má Biden pravdu.

ČRo Plus, 11.11.2020

09. 11.

Biden zvítězil i kvůli touze Američanů po návratu slušnosti

Jiří Pehe Přečteno 1549 krát Přidat komentář

O výsledcích politických klání, zejména tak důležitých, jako je souboj o křeslo amerického prezidenta, obvykle rozhoduje to, jak veřejnost přijala ekonomický, sociální nebo zahraničně-politický program kandidátů. I letos bezpochyby hrál v rozhodování Američanů velkou roli ekonomický stav země.

Zejména proto, že se začal prudce zhoršovat po nástupu epidemie nového koronaviru. A samozřejmě také postoje obou kandidátů k řešení epidemie. Nemalou roli hrály v důsledku policejního násilí vůči Afroameričnů, a následných masových protestů, i otázky rasové nerovnosti a chování policie.

Ve srovnání s volbami v minulosti tu však bylo ještě jedno téma, které se vznášelo nad vším ostatním: slušnost. Nemalá část americké populace byla prostě unavená, ba vyčerpaná, z neslušnosti prezidenta Donalda Trumpa. Z jeho soustavného lhaní, arogantních projevů i tweetů, urážení kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, z jeho infantilní neschopnosti uznat chybu.

Slušnost v minulosti nebyla až tak velkým politickým tématem. Od vrcholných politiků se čekalo, že prostě budou mít určité dekórum, že ve svém jednání nepřekročí určité meze. Neznamenalo to samozřejmě, že občas nešlo jen o přetvářku, a že ten který politik nakonec neselhal.

Žádný prezident v americké historii si ale neudělal z neslušnosti a pohrdání všemi normami program. Trumpovi příznivci viděli jeho velmi prekérní vztah k pravdě nebo k dodržování alespoň elementárních norem slušného chování jako nástroj k dosažení toho, s čím do politiky vtrhl—tedy vymetení Augiášových chlévů washingtonského establishmentu, rozbití údajných neprůhledných struktur v politickém zákulisí, větší přímočarosti, která se neschovává za pro ně otravnou politickou korektností.

Jenže i populismus má svoje meze, a většina americké společnosti tak prohlédla, že za Trumpovým občasným skandálním chováním není žádný program pro americkou společnost, ale jen on sám. Narcis, který se nemusí ohlížet na nic a nikoho, protože, jak sám prohlásil, je přeci stabilní génius. Většina americké společnosti prostě už měla prezidenta, který se choval jako umíněné, zhýčkané děcko, plné zuby. Když toto jeho chování navíc začalo přispívat k nezvládnutí obrovské zdravotní kalamity, která USA zasáhla v podobě epidemie nemoci covid-19, byl Trumpův konec ve funkci téměř nevyhnutelný.

Jeho protikandidát sice americké veřejnosti nabídl důležité reformy zdravotnického a daňového systému, jakož i návrat USA ke klimatické dohodě a dalším důležitým mezinárodním iniciativám, které Trump pod heslem „Amerika na prvním místě“ opustil. Správně ale zároveň vystihl, že skutečná Trumpova doktrína je „Trump na prvním místě“, a že ho může porazit, pokud nabídne alternativu v podobě návratu k normálnosti a k jakési elementární slušnosti.

V tomto ohledu byl Biden ideálním kandidátem, ač jeho výběr Demokratickou stranou mnozí nejprve kritizovali jako mylný. Je prý moc starý, okoukaný, příliš spojený s establishmentem. Neuvědomili si, že tento politický harcovník má kvality, které byly pro vítězství na Trumpem zásadní, a které mohl nabídnout jen málokdo: silný životní příběh a schopnost spojovat spíše než rozdělovat. A že je především ve všech ohledech slušný, neutápí se v obdivu k sobě samému, jde mu skutečně o ty ostatní.

Je dobře, že hlavním vítězem voleb je tak vlastně prostá lidská slušnost. Už to vypadalo, že v politice polarizovaných západních společností nemá šanci, a jsme odsouzeni k tomu, abychom si prožili éru, v níž budou nejen v USA vládnout uřvaní, arogantní demagogové, pro něž je rozdíl mezi pravdou a lží nepodstatný. Výhra Bidena může tento trend zastavit, a to nejen v USA, protože ukázala, že většině společnosti na pravdě a slušnosti ještě pořád záleží.

ČRo Plus, 9.11.2020

29. 10.

Americké prezidentské volby mohou vyústit v chaos

Jiří Pehe Přečteno 2172 krát Přidat komentář

Prezidentské volby v USA, které se konají 3. listopadu, mohou být jedněmi z mála v moderní americké historii, po jejichž skončení nebude možné vyhlásit během několika hodin vítěze. Epidemie nemoci covid-19 přispěla k tomu, že o mnoho více miliónů Američanů než v minulosti využilo možnosti hlasovat korespondenčně.

To je sice možnost legálně využívaná v některých státech americké unie už více než sto let, ale současný prezident Donald Trump zpochybňuje její legitimitu a transparentnost, a hrozí, že může výsledky voleb v některých státech soudně napadnout. Anebo že dokonce může odmítnout uznat případné vítězství svého soupeře, demokrata Joe Bidena.

Jisté je, že v některých státech bude těžké deklarovat vítěze v den voleb, protože korespondenční hlasy v nich bude možné započítat, i když dorazí poštou k volebním komisím až několik dní po volbách. Stačí, když poštovní úřad, odkud bude hlas odeslán, orazítkuje obálku nejpozději 3. listopadu. V některých jiných státech musejí naopak korespondenční hlasovací lístky dorazit nejpozději do 3. listopadu k volebním komisím, aby byly započteny.

Kdyby výsledky voleb závisely jen na těchto technických detailech, nebyl by to zásadní problém. V některých státech by jen bylo nutné počkat s vyhlášením výsledků voleb o několik dnů po 3.listopadu. Jenže pokud Trump, jak naznačuje, napadne samotné korespondenční hlasování coby náchylné k manipulaci a podvodům, může se na výsledky voleb čekat týdny, dokud nerozhodnou soudy, nebo dokonce samotný Nejvyšší soud.

Vyhnout se této šlamastyce bude možné snad jen v případě, že Biden zvítězí s velkým náskokem, a to nejen celostátně, ale i v klíčových státech, v nichž se o výsledku amerických prezidentských voleb obvykle rozhoduje, tedy zejména na Floridě, v Pensylvánii, Michiganu, Wisconsinu a Ohiu. Nemusí dokonce zvítězit ve všech, aby získal potřebný počet volitelů, ale v každém státě, v němž zvítězí, potřebuje zvítězit s náskokem, který ani případné tahanice o korespondenční hlasy už neovlivní.

Jinou možností, jak volby zpochybnit, je, že v těch státech, v nichž mají většinu republikáni, odhlasuje zastupitelský sbor toho kterého státu, že kvůli nejasnostem v počítání hlasů přiděluje volební vítězství, a tedy i všechny volitele, Trumpovi. V případě zmíněných klíčových států by to mohlo za jistých okolností nastat na Floridě a v Ohiu, kde mají republikáni většinu i svoje guvernéry. Pensylvánie, Wisconsin a Michigan jsou v rukou demokratů.

Rétorika, kterou Trump před volbami používá, bohužel zvyšuje nebezpečí, že pokud by neuznal svoji případnou porážku a odmítl předat pokojně prezidentský úřad, mohou vypuknout rozsáhlé občanské nepokoje, doprovázené násilím. Situace v USA je ovšem natolik napjatá, že nepokoje mohou vypuknout, i pokud Trump porážku uzná, ale bude tvrdit, že byl o vítězství fakticky oloupen. Takové výroky pravidelně pronáší už teď na předvolebních shromážděních. Po volbách by mohly zafungovat jako rozbuška v tvrdém jádru jeho voličů, k nimž patří i různé ozbrojené milice extrémní pravice.

Hraje se tedy o hodně. Průzkumy preferencí, jak na celostátní úrovni, tak ve většině klíčových států, sice naznačují, že by měl poměrně jasně zvítězit Biden, ale nad demokraty visí trauma roku 2016. I tehdy průzkumy ukazovaly na jasné vítězství Hillary Clintonové, která skutečně získala celostátně o tři milióny hlasů více, ale nakonec navzdory průzkumům prohrála v klíčových státech. Letos jsou průzkumy patrně přesnější, ale nelze vyloučit překvapení.

Předpovědi komplikuje skutečnost, že volby jsou fakticky o Trumpovi. Většina demokratických voličů i přeběhlíků z republikánského tábora nebude volit ani tolik pro Bidena, jako proti Trumpovi. Ačkoliv předběžné odhady na základě více než 60 miliónů hlasů, které už byly zaslány korespondenčně nebo odevzdány s předstihem, naznačují, že většina těchto hlasů zatím patří Bidenovi, a že mezi zbývajícími voliči je už jen poměrně malý počet nerozhodnutých, nelze zcela vyloučit, že voliči, kteří přijdou volit až 3. listopadu, zejména v klíčových státech, buď nakonec většinově pošlou Trumpa znovu do Bílého domu, anebo pomohou vytvořit pat, který budou týdny řešit soudy.

ČRo Plus, 29.10.2020

25. 10.

V USA zuří kulturní a politická válka, panují obavy, že po volbách přeroste v občanskou

Jiří Pehe Přečteno 3445 krát Přidat komentář

Americká demokracie se před prezidentskými volbami potýká s nejhorší krizí ve svých dějinách. V Bílém domě je už čtvrtým rokem prezident, o němž jeho předchůdce Barrack Obama prohlásil v projevu na virtuálním nominačním sjezdu Demokratické strany, že nikdy nedorostl do velikosti svého úřadu, protože toho kvůli svým osobnostním rysům a pojetí prezidentství jako reality show, není schopný. I řada dalších amerických politiků, i z řad Republikánů, varuje, že oslaboval-li Trump ve svém prvním prezidentském období americkou demokracii svou neúctou k právu i obcházením Kongresu, a značně též oslabil americké postavení ve světě, bude v případě jeho znovuzvolení ve vážném ohrožení samotná americká demokracie.

O nebezpečí, které Trump pro americkou demokracii představuje, byla už napsána řada knih. Přední američtí intelektuálové—od světoznámého historika Timothy Snydera, přes bývalou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou až po slavného novináře Boba Woodwarda—varují jak před fašistickými tendencemi v Trumpově vládnutí, tak před chaosem, které jeho prezidentství působí v americké vnitřní politice i globálně.

Zajímavý pohled nabídl v roce 2018 v knize nazvané Beautiful Country Burn Again: Trump’s Rise to Power, and the State of the Country (Krásná země opět hoří: Trumpova cesta k moci a stav země) spisovatel Ben Fountain. Amerika podle něj prožívá od svého založení už třetí existenciální krizi. První se odehrála v podobě občanské války v letech 1861 až 1865, druhá v podobě Velké hospodářské krize v třicátých letech, a třetí nyní představuje Trumpova vláda.

Podle Fountaina příchod Trumpa nebyl náhoda. Jeho vláda je výsledkem řady patologických jevů, které se v Americe postupně hromadily—od americké fascinace zbraněmi, přes kulturu celebrit a zastaralý ústavní systém, až po některé rysy politiky demokratů, kteří se nemohou rozhodnout, zda mají reprezentovat to, co v Evropě představuje reformní demokratická levice, anebo mají vyztužovat současný systém-- i s jeho nerovnostmi a kapitalisticky-predátorským přístupem ke globalizaci. A pak je zde samozřejmě též hluboká polarizace americké společnosti, v níž konflikty mezi „červenými“ (většinově republikánskými a nyní pro-trumpovskými státy) a „modrými (většinově demokratickými státy) mají rysy až téměř civilizačního střetu.

Politická a společenská krize, kterou způsobil Trumpův vzestup k moci, obestřený také zatím ještě stále ne plně zodpovězenými otázkami o ruském vlivu na americké volby a prošpikovaný skandály, získal nové nebezpečné dimenze po vypuknutí pandemie koronaviru. Amerika byla na pandemii zcela nepřipravená, a Trump požár epidemie dál rozfoukával, spíše než hasil, svým opakovaným zasahováním do práce expertů i jejím podceňováním. Výsledkem je, že pandemie si ve Spojených státech zatím vyžádala největší počet nakažených i obětí na světě, čemuž se bylo možné z větší části vyhnout.

Ponecháme-li stranou Trumpovy osobnostní rysy, které k nezvládnutí pandemie přispěly podobně jako osobnostní rysy dalších populistů a autokratů v zemích, kde se pandemie vymkla kontrole (Brazílie, Indie, Irán, Rusko, Mexiko), jedním z důvodů pro laxní přístup byly i Trumpovy obavy o americkou ekonomiku. Jenže jeho apely na co nejrychlejší návrat lidí do práce, otevření škol i okázalé ignorování doporučení epidemiologů, aby se Bílý dům angažoval v zavedení plošného nošení roušek, způsobilo opak zamýšleného: americká ekonomika se propadla do krize srovnatelné už nyní s Velkou hospodářskou krizí z třicátých let minulého století, a to přitom pandemie není zdaleka u konce.

Kulturní války

Ve Spojených státech už nějakou dobu také zuří kulturní válka, která přispěla k Trumpově vítezství v roce 2016. Pravice během vlády Barracka Obamy přešla do protiútoku, když obviňovala americké univerzity a obecně liberálně levicový intelektuální establishment, podporovaný Demokraty, z přehnané vstřícnosti k nárokům nejrůznějších menšin, údajné kontraproduktivnosti politiky diversity a inkluze, jakož i z popírání „tradičních hodnot“. Což vše prý přispělo k postupné dezintegraci americké společnosti do různých menšinových ghett, v nichž vládne politika identity, a které nespojuje společný étos a „americké“ hodnoty.

V tomto útoku na levicový liberalismus, vykreslovaný občas rovnou jako neomarxismus, bující prý zejména na amerických univerzitách, ovšem zaniklo, že identitární politiku praktikovala i pravice, a politicky ji využil právě Trump. Byl to on, kdo politicky fakticky stvořil figuru „stárnoucího bílého muže“, který je zejména ve státech s umírajícím klasickým průmyslem, ohrožený prý nejen globalizací a s ní spojeným odlivem pracovních míst mimo USA, ale také sílícími nároky žen i různých etnických, sexuálních a kulturních menšin. To vše vede prý k ohrožení „tradiční rodiny“ a obecně hodnot, na kterých Amerika vyrostla.

Politický souboj, v němž se soupeří o podporu těch, kdo z globalizace a s ní spojených kulturně-politických trendů neprofitují, a těch, pro něž globalizace představuje i přes řadu problémů, které působí, celkově pozitivní výzvu, není samozřejmě omezen jen na USA. Podobný „kulturní“ boj probíhá v různé intenzitě v podstatě ve všech západních demokraciích. V USA je ovšem zesilován čímsi, co bychom mohli nazvat kulturně-společenskou geografií, která jasně odděluje „červenou“ a „modrou“ Ameriku, přičemž vyhrocuje hodnotové střety v poslední době až do podoby jakési studené občanské války.

Kulturní válkou svého druhu se tak paradoxně stává i souboj o řešení společenských a ekonomických nerovností. V USA z různých důvodů fakticky neproběhl historický střet mezi demokratickým socialismem a kapitalismem, a sociální stát zůstává slabý. Zdravotní pojištění nemají desítky miliónů Američanů, z nichž většina patří k menšinám. I pandemie koronaviru, která nadprůměrně zasahuje právě příslušníky menšin bez přístupu ke kvalitní lékařské péči a vykonávajícími rizikové práce v „první linii“ nákazy, pak získává „kultruně-sociální“ dimenze, které v sociálně silných zemích Evropy v takové míře zdaleka neexistují.

I to byl jeden z důvodů, proč policejní vražda Afroameričana George Floyda, rozpoutala po celé Americe vlnu protestů a přerostla v sociální hnutí Black Lives Matter. Podobné policejní násilí, jehož oběťmi jsou disproporčně Afroameričané, známe samozřejmě i z minulosti, a některé vyvolaly masové protesty, ale byla to souhra okolností v podobě pandemie, začínající ekonomické krize i latentně rasistické politiky Trumpa, která zapůsobila jako rozbuška v sudu střelného prachu.

Amerika v zákopech

To, co současnou situaci v USA činí kritickou, ba nebezpečnou, není jen hloubka ekonomické krize, nezvládnutá pandemie, nebo sílící protesty, ale především skutečnost, že se společenský konflikt o „hodnoty“, tedy „kulturní válka“, vyhrotil do podoby již zmíněné studené občanské války. V nadcházejících volbách se tak nebude řešit běžný politický konflikt, ale svého druhu konflikt „válečný“.

Trumpova Amerika je celkově v menšině, ale archaická volební aritmetika, v níž rozhodují o vítězi počty volitelů v jednotlivých státech, může opět vést k jeho vítězství. Je přitom jasné, že pokud zvítězí liberálně-demokratický tábor, „červená“ Amerika může jen těžko, i kvůli prudce se měnící demografii, znovu pomýšlet na vítězství v podobě, které jí nabídl Trump. Zejména jejím extrémně konzervativním okrajům jde takříkajíc o všechno, protože bude-li Trump poražen, do hlavního proudu americké politiky se už nesjpíš vítězně nedokáže vrátit v současné vypjaté podobě, která je představována jako boj o samotnou duši Ameriky.

O všechno jde ale svým způsobem i táboru Demokratů. Trump ví, že právě kvůli demografickým trendům může své politické vítězství proměnit v jakousi kulturně-společenskou kontrarevoluci, která nějakou dobu přežije, jen s pomocí dalších, intenzivnějších útoků na některé pilíře americké demokracie, včetně soudnictví a nezávislých médií. Jinými slovy, jistý specifický typ fašismu, jak Trumpovu politiku charakterizují významní američtí intelektuálové, může převážit jen s pomocí paralýzy liberálně-demokratických mechanismů.

Tento střet „o všechno“ činí současnou americkou situaci značně nebezpečnou. Trump už různými způsoby testuje, jak zpochybnit výsledky voleb, pokud prohraje, ba dokonce podniká v podobě oslabení americké poštovní služby konkrétní kroky k tomu, aby spousta hlasů propadla. A jeho kritici varují, že i pokusy nasadit americkou armádu a další federální bezpečnostní složky k potlačení nepokojů v různých amerických městech po smrti George Floyda, jsou testem toho, jak využít federální bezpečnostní síly, které prezident a jeho spojenci přímo kontrolují, k případné pacifikaci masových demonstrací, které by vypukly, kdyby neuznal svoji volební porážku.

Hraje se o duši Západu

Všechny velké sociální konflikty a kulturní počiny v USA mají dopad na zbytek světa, zejména toho západního. Podobně tomu bude s nadcházejícími americkými volbami i mírou hloubky americké ekonomické krize. Čtrnáct bodů prezidenta Woodrowa Wilsona změnilo po konci 1. světové války podobu Evropy. Velká hospodářská krize z třicátých let minulého století, která začala krachem na Wall Street, zachvátila celý západní svět, stejně jako finanční krize z roku 2008, která začala pádem americké investiční banky Lehman Brothers.

Nový úděl (New Deal) prezidenta Franklina D. Roosevelta, coby léčby Velké hospodářské krize, předznamenal nástup keynesiánství v západní Evropě, a politika „Velké společnosti“ prezidenta Lyndona B. Johnsona spustila v celém západním světě emancipační hnutí, která zásadním způsobem proměnila podobu západních demokracií. A západní svět změnilo i americké angažmá v podobě lídra západního světa po 2. světové válce.

Mnohé z toho, co Amerika představovala v posledních desetiletích, se opíralo o takzvanou měkkou sílu, jak ji definoval harvardský profesor Josepfh Nye. Ta se ale od nástupu Trumpa k moci rapidně vytrácí, navíc se zdá, že nacionalisticky orientovaný Trump nestojí příliš ani o udržování americké dominance s použitím „tvrdé síly“. Jeho politika podkopala některé pilíře mezinárodního uspořádání, tak jak se složitě vytvářelo po 2. světové válce, přičemž nenabízí produktivní alternativu.

V souboji o Bílý dům se tedy rozhodne i o tom, zda se definitivně nerozloží některé spojenecké svazky a mezinárodní pakty i organizace které geopoliticky definovaly Západ. Jinými slovy v sázce bude v příštích měsících nejen osud liberální demokracie v USA, ale i mezinárodní pořádek, který nefungoval sice bez problémů, ale byl jakousi zárukou globální stability. V sázce je opravdu hodně.

Původně zveřejněno v Deníku Referendum

16. 10.

Pád Babišovy vlády by otevřel dveře Zemanovi

Jiří Pehe Přečteno 2681 krát Přidat komentář

Volební fiaska dvou levicových stran--sociální demokracie a komunistické strany--v krajských a senátních volbách, vyvolala vlnu spekulací o tom, zda přežije vláda Andreje Babiše, která závisí na jejich podpoře. Komunisté vymění svoje vedení v listopadu, sociální demokraty čeká sjezd na začátku příštího roku. Už teď v obou stranách zaznívají hlasy, že důvodem volebních proher je spolupráce s hnutím ANO, a je na čase ji ukončit, pokud obě strany nemají skončit ve sněmovních volbách příští rok podobně jako v těch krajských a senátních.

Vláda je také pod velkým tlakem kvůli svému chaotickému postupu v boji s nemocí Covid-19. Občanská demokratická strana vládu dokonce vyzvala, aby požádala Sněmovnu po skončení nouzového stavu o hlasování o důvěře. Pokud to neudělá, je ODS údajně připravena vyvolat hlasování o nedůvěře.

Okolo případného předčasného pádu Babišovy vlády by měli ale opatrně našlapovat i ti, kdo vládě, a zejména jejímu předsedovi, nemohou přijít na jméno. Alternativní scénáře by totiž mohly být ještě horší, než nechat Babiše dovládnout a pak se ho pokusit porazit ve volbách.

Kdyby podporu vládě stáhly obě levicové strany, neznamená to její konec. Vláda automaticky padá s odchodem premiéra, ale v případě odchodu ministrů za ČSSD může Babiš jednoduše na uprázdněné ministerské posty jmenovat členy hnutí ANO anebo nestranické odborníky. Prezident Miloš Zeman by Babišovi vzhledem k jejich nadstandardním vztahům téměř jistě šel na ruku.

A i kdyby taková vláda ztratila i podporu komunistů, bylo by ji těžké odvolat, protože není jisté, jak by se zachovala nyní opoziční Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pokud by se takovému kabinetu přeci jen podařilo vyslovit nedůvěru, vstoupil by do hry o podobu vlády prezident Zeman.

To samé platí o plánu ODS vyvolat hlasování o nedůvěře. Kdyby uspěla, bude na tahu prezident. Jak už víme z minulosti, nedělalo by mu zřejmě problém nechat Babišovu vládu dovládnout v demisi.

Prezident by ovšem také mohl situace využít ke jmenování vlády expertů, která by dovedla zemi k volbám a byla by, podobně jako ta Rusnokova v roce 2013, v podstatě jeho. Slabý Babiš jde sice prezidentovi v současnosti v lecčems na ruku, ale v některých věcech ho brzdí.

Má kupříkladu odlišný pohled na šéfa Bezpečnostní a informační služby Michala Koudelku, kterého by se Zeman rád zbavil. A nebyl vždy stejně vstřícný k záměrům Číny u nás jako prezident, který je nadšeným podporovatelem technologií bezpečnostně problematické firmy Huawei. Nevíme také, do jaké míry Babiš stojí v cestě tlaku prezidenta a jeho okolí na dobudování jaderné elektrárny v Dukovanech s pomocí ruského Rosatomu, o němž se spekuluje.

Jinými slovy: předčasný pád Babišovy vlády by pustil do hry Zemana, což se v minulosti zatím nikdy nevyplatilo už jen kvůli Zemanově neúctě k ústavě. Ve hře jsou i bezpečnostní zájmy České republiky ve vztahu k Rusku a Číně, jednání naší země o finanční pomoci z Evropské unie i o nové azylové politice, jakož i obsazení některých důležitých postů, kde stojí prezidentovi v cestě vláda.

Pro antibabišovský tábor je to tudíž situace poněkud bezvýchodná. Ač dle něj pokračování Babišovy vlády působí škody, je otázkou, zda předčasný pád vlády by vzhledem k tomu, kdo by převzal plně otěže řízení země, není ještě horším scénářem. A zda tedy není lepší nechat Babiše, třeba i s pozměněnou vládní sestavou, dovládnout s tím, že mu opozice bude důsledně vystavovat účty za jeho minulá a případná budoucí selhání.


ČRo Plus, 15.10.2020

08. 10.

Babiš je k poražení, poměry v opozici se vyjasňují

Jiří Pehe Přečteno 2159 krát Přidat komentář

Po krajských volbách se začalo mluvit jako o reálně možnosti o zformování dvou opozičních koalic. Jednu reprezentují Piráti a Starostové a nezávislí, druhou občanští demokraté, lidovci a TOP 09. A v podobě nového hnutí bývalého lídra Miliónu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře vtrhne na politickou scénu zřejmě i úplně nový subjekt se slušnou nadějí se dostat do Sněmovny.

Způsob, jakým se poměry v české politické opozici projasňují, není bez historické a politické logiky. Koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 by reprezentovala strany, které hrály významnou úlohu v procesu transformace v 90. letech. TOP 09 se sice zformovala až po skončení transformace, ale vznikla odchodem konzervativního křídla z KDU-ČSL a její čelní politici byli s devadesátými lety spojeni.

Piráti i STAN jsou novější uskupení--přinejmenším v tom, že vznikly až po skončení transformačního procesu. Zejména Piráti také reprezentují generační změny v české společnosti. Jejich voličskou základnu, stejně jako členstvo, tvoří mladší lidé.

Voliči, kteří by chtěli volit v příštích sněmovních volbách současné opoziční subjekty, tedy mají na vybranou mezi pravicovými, spíše konzervativními stranami reprezentujícími znovuzrození české demokracie v 90. letech a novějšími liberálními stranami, které jsou více spojeny s post-transformační generací milieniálů, a zejména v podobě Pirátů reflektují i nástup nových technologií a výzvy globalizace.

Minář v prohlášení, jímž oznamuje vstup do politiky, napsal, že česká společnost je zaseknutá v „devadesátkách“, a chce se proti tomu vymezit. Jenže realitu nedefinoval tímto prohlášením úplně přesně: zhruba polovina české společnosti se zdá být „zaseknutá“ spíše v jakési normalizační nostalgii, tedy v osmdesátkách, použijeme-li Minářovo výrazivo. A Babiš těchto nálad postkomunistické části společnosti umně využívá. I proto není náhoda, že vládne s podporou komunistů a ve svém duchu dosti postkomunistické sociální demokracie.

Dá se předpokládat, že možná koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 bude mít o dost těžší práci přesvědčit voliče, že ji mají podporovat jako alternativu k Babišovi, než případná koalice Pirátů a STAN. Příliš mnoho lidí u nás považuje politické projekty, které se pojí s obdobím transformace v 90. letech za věc minulosti. Navíc je to minulost v jejich očích problematická, na níž se dost podílela zejména ODS.

Babiš může útočit na tuto koalici, pravděpodobně dost úspěšně, právě z těchto pozic. Více starostí mu dělají Piráti a STAN. Nejsou to tradiční strany, o nichž s pohrdáním mluví. Dokonce prozradil, že původně chtěl s Piráty spolupracovat. Nyní, když mu dali košem, požadují vyšetření jeho konfliktu zájmů a ukázali v krajských volbách skutečnou sílu, na ně začal útočit jako na bezmála levicové radikály.

Jaké politické karty budou v příštím roce na stole, začíná tedy být jasné. Zároveň je jasné, že i kdyby koalice Pirátů a STAN Babiše porazila, nebo skončila druhá a chtěla ho při formování vlády obejít, bude potřebovat pomoc přinejmenším jedné ze stran, které jsou spojeny s étosem devadesátek. Anebo, pomoc Minářova nového subjektu (pokud uspěje), který, zdá se, se chce od étosu transformačního období odstřihnout.

Máme před sebou tedy možný souboj čtyřech formací: tábora postkomunismu, reprezentovaného Babišem a jeho spojenci; koalice, jejíž kořeny jsou spojeny s obdobím transformace v devadesátých letech; koalice novějších post-transformačních hnutí Pirátů a STAN; a možná i nového hnutí, v jehož čele by stanul politik narozený v roce 1993.

To není špatná nabídka. Poněkud strnulá česká politická scéna se, jak se zdá, dává do pohybu, a to možná se blýská na lepší časy.

ČRo Plus, 8.10.2020

04. 10.

Babišova nevýhra v krajských volbách je začátek jeho pádu

Jiří Pehe Přečteno 5042 krát Přidat komentář

Ačkoliv televizní moderátoři a mnozí experti komentující výsledky krajských voleb mluvili o vítězství hnutí ANO, ve skutečnosti je výsledek krajských voleb porážkou Andreje Babiše, která může ve spojení s prohlubující se ekonomickou krizí a nezvládnutou pandemií v příštích měsících předznamenat jeho postupný politický pád.

Důvodů, proč hnutí ANO, ač formálně zvítězilo v deseti krajích, ve skutečnosti nedopadlo vůbec dobře, je několik. Podívejme se na ně.

Tím prvním je sestupný trend. Když ANO zvítězilo v devíti krajích v roce 2016, a mělo o jedno procento horší výsledek než v letošních krajských volbách, bylo na vzestupu. Jeho celostátní výsledek v krajských volbách byl lepší než výsledek ve sněmovních volbách v roce 2013. Porazilo i nejsilnější vládní stranu a svého koaličního partnera, sociální demokracii.

V letošních krajských volbách sice, jak už bylo řečeno, vyhrálo v deseti krajích (získalo tedy o jeden kraj víc než v roce 2016) a získalo o procento více hlasů celostátně než v roce 2016, ale je to ve srovnání s třicetiprocentním ziskem v posledních sněmovních volbách i dlouhodobými průzkumy stranických preferencí z poslední doby pád o nějakých osm procent.

Druhým důvodem je, že ANO má po třech letech u vlády stejně nízký koaliční potenciál jako po sněmovních volbách, což se mu nyní vymstí. Ostatní strany a hnutí totiž ve většině krajů zformují koalice bez ANO, bez ohledu na to, zda v kraji vyhrálo nebo skončilo až druhé či třetí. To bude pro Babiše značný handicap během volební kampaně před sněmovními volbami. Opoziční Piráti přitom už vládnou v Praze.

Problém je o to větší, že přímo katastrofálně dopadly strany, o které se opírá Babišova vláda. Komunisté i sociální demokraté skončili pod pěti procenty a neobhájí ani jedno ze svých hejtmanských křesel. Ve většině krajů skončí mimo krajské vlády, budou jen slabou opozicí.

Je přitom jasné, že jednou z příčin úpadku obou levicových stran je jejich podpora pro Babiše. Budou tedy čelit těžkému dilematu: buď budou dál s Babišem spolupracovat a nejspíš skončí za rok, v příštích volbách do PS, mimo Sněmovnu (což znamená, že z viditelného spektra české politické scény nejspíš už natrvalo zmizí), anebo se odhodlají k radikálním gestům v podobě rozvázání spolupráce s Babišem.

Jiným slovy: zůstanou-li ČSSD a KSČM ve svazku s Babišem, skončí za rok nejspíš mimo Sněmovnu, a Babiš nebude mít s kým v případě vítězství utvořit koaliční vládu, pokud nezmění názor na bojkotování spolupráce s ním jedna nebo dvě ze současných opozičních stran. Jako koaliční partner by se samozřejmě rád nabídl Tomio Okamura s jeho SPD, jenže Babiš ví, že spoluprací s pravicovými extrémisty by si vážně ublížil na mezinárodním poli. Navíc při klesajících preferencích ANO mu ani koalice s SPD nemusí stačit, přičemž Trikolóra Václava Klause ml. nevypadá po krajských volbách jako strana která by měla udělat díru do světa.

Jisté je, že v obou levicových stranách vypukne po těchto volbách neklid. Komunisté mají sjezd v listopadu, a bylo by s podivem, kdyby Vojtěch Filip coby architekt spolupráce s Babišem, která se nyní jeví jako jízdenka do politického propadliště, uspěl v obhajobě svého předsednického postu. Dá se očekávat nástup radikálně levicového křídla, které sice stranu už jen těžko zachrání, ale každopádně má takříkajíc v popisu práce ukončit spolupráci s miliardářem, kterého by v minulosti považovali komunisté za třídního nepřítele.

Šéf ČSSD Jan Hamáček tvrdí, že výsledky není šokován, chce prý pokračovat v „nastoupeném kurzu“, jenže šokováni budou nepochybně všichni jeho spolustraníci, kteří se po příštích sněmovních volbách nehodlají odebrat do politického důchodu. ČSSD přitom utrpí drtivé ztráty i v senátních volbách.
Je tedy možné, že současná vládní koalice rozpadne ještě před volbami.

Dalším potenciálním hřebíčkem do rakve Babišova politického projektu je skutečnost, že si pravicová opozice ověřila, že se jí vyplatí volební spolupráce. Babiš zatím do značné míry uspěl, protože rozdrobená opozice mu nebyla protivníkem. To se teď může změnit nejen proto, že opoziční strany budou mít důvod vyjednávat o předvolebních koalicích, ale i proto že se spolu v krajských radách naučí spolupracovat, zatímco ANO bude ve většině z nich jen v opozici.

Výsledek krajských voleb je tedy začátkem vývoje, který je pro Babiše značně nepříznivý. Epidemie koronaviru, za kterou kvůli svému laxnímu až chaotickému přístupu v létě nese odpovědnost, se bude zhoršovat. Na konci října skončí též mnohé formy vládní podpory pro lidi a firmy postižené jarními vládními opatřeními a prst postižených bude mířit na vládu.

Z Evropské komise zní, že už jsou v podstatě skoro hotovy konečné verze auditů o Babišově střetu zájmů, na jejichž základě bude muset Česká republika nejspíš vracet stamilióny. Státní zástupci též slíbili do konce roku dokončit vyšetřování kauzy Čapí hnízdo.

Na Andreje Babiše prostě čekají těžké časy. Krajské volby, které se snažil v poněkud „nervním“ vystoupení během tiskové konference po skončení krajských voleb prodat jako „vítězství“, jsou jen jejich začátkem.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy