Bourání Hlaváku
Před bezmála čtyřmi lety jsem zveřejnil blog s tématem, kterak stát neodborným přístupem zmrzačil cennou stavbu hotelu Thermal a pošlapal autorská práva manželů Machoninových. V současnosti nám něco podobného předvádí Praha a Správa železnic v případě přestavby odbavovací haly Hlavního nádraží v Praze. Uzavřený mezinárodní soutěžní dialog (když takovému výrazu běžný smrtelník jen těžko porozumí) opětovně prokazuje, jak hlavní město v soutěžení významných stavebních zakázek žalostně selhává. I to je možná důvod, proč v Praze za posledních více než 30 let nebyla – vyjma Technické knihovny – postavena žádná nová kvalitní budova sloužící veřejnosti.
Více knížat, méně zemanů
Výrazně si pamatuji lednové dny roku 2013, kdy do druhého kola přímé prezidentské volby postoupili Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Oněch 14 dní mezi první a druhou volbou bylo v mém dosavadním občanském životě – vedle zážitku z roku 1989 – asi nejnadějnějších. Po deseti letech prezidentování čehosi, co hovořilo o liberální ekonomice, ale zavíralo oči před tunelováním, co proklamovalo konzervativní hodnoty, ale spíše pošilhávalo po putinovském Rusku, svitla naděje, že by na Hradě usedla hlava státu, která hledí do civilizované Evropy, a ne do gubernií východu.
Marťan
Jiří Paroubek se ve svém blogu pod názvem „Šlapání v porcelánu páně prezidenta pokračuje …“ pustil do Petra Pavla, protože se sešel se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, aby jí mimo jiné sdělil, že si myslí, že by bylo lepší ve sporu o zabavený lichtenštejnský majetek hledat dohodu. Když jsem si příspěvek expremiéra přečetl, neodbytně mi vytanul na mysli jeho pověstný výrok, že by zákony klidně schvaloval i s Marťany. Mám totiž pocit, že Jiří Paroubek Marťan je, nebo je jinou vesmírnou civilizací minimálně řízen.
Objektivita České televize, díl druhý
Už to tak vypadá, že mám na Českou televizi pifku, ale na veřejnoprávní médium kladu vyšší nároky, než na nějakou komerční televizi, která hlavně musí naplnit očekávání zadavatelů reklamy. První výhradu jsem k ČT směřoval v březnu tohoto roku v blogu „Objektivní přešlap České televize a Respektu“ (https://blog.aktualne.cz/blogy/frantisek-vyskocil.php?itemid=44667), bohužel mne ale poslední 168 utvrdila v tom, že si spolupracovníci Nory Fridrichové poučení z káravých rozhodnutí Rady České televize a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k srdci nevzali.
Praha proti chodcům
Před pár dny jsem byl ve Vídni a měl jsem pocit, že jsem se ocitl v jiném světě. Minimálně co do schopnosti organizovat různé elektrické samohyby. Vídeň je bezesporu turisticky stejně atraktivní město jako Praha, nicméně pohyb a zejména odkládání elektrokoloběžek či elektrokol zvládá výrazně lépe. Netuším, jaká skutečnost brání představitelům města úspěšně řešit poházené elektrokoloběžky na chodnících, případně zabránit partičkám obvykle cizojazyčných návštěvníků ohrožovat občany Prahy divokou jízdou po chodnících. Nebo je moje „přecitlivělost“ dána jen tím, že na rozdíl od některých zastupitelů, kteří v Praze žijí jen pár let, jsem se v tomto městě narodil a mám k němu osobnější vztah, než pouze byznysově politický?
Kdyby tak Miloš Zeman raději mlčel...
Ke zvýšené tvůrčí aktivitě na blogu mě vybudily výroky Miloše Zemana pro CNN Prima News, které jsem si přečetl na idnes.cz, bulvárním to portálu ze svěřenského fondu „generátoru náhodně zvolených slov“ a milovníka češtiny, Andreje Babiše. Jak prostupující spojení. Již samotný dezolátní titulek článku „Kdo dokáže znásilnit, dokáže i bojovat, odsoudil Zeman Ukrajince přítomné v ČR“ chápavému čtenáři naznačuje, jak je na tom server s nestranností a vyvážeností.
Vzpomínka na jeden soud v roce 1989
V poslední době se ze všech stran přetřásá otázka, zda by měl prezident jmenovat Roberta Fremra ústavním soudcem. K této otázce předložím jednu osobní vzpomínku, která z mého pohledu nejlépe ilustruje fungování justice v pozdním období normalizační perestrojky.
Česká (a trochu i slovenská) bída v Benátkách
Před pár dny jsem se zastavil v Benátkách, abych navštívil světoznámé bienále, které je nejdůležitější prezentací výtvarného (chcete-li moderně „vizuálního“) umění a architektury. Výtvarné bienále se každoročně střídá s architektonickým a letos padla řada právě na architekturu. Kdo by se těšil na důstojnou prezentaci české kultury ve světovém kontextu, narazí na fňukání a prázdnotu.
Historické bloudění šéfa pražského ANO v oboře Hvězda
Ondřej Prokop, předseda pražského hnutí ANO, se na svých stránkách představuje jako „Manžel, táta, politik i podnikatel. Hlavně ale obyčejný kluk z Jižňáku, který měl vždy velké sny.“ Ale i obyčejný kluk, který má potřebu se veřejně prezentovat, by měl znát historii vlastní země. Jinak se snadno dopustí výroku, který lze označit za nehorázný.
Čestná Soňa Červená
Měl jsem to štěstí před léty poznat Soňu Červenou, a to v situaci ne právě veselé. Obrátila se na mě poté, co zjistila, že je evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, jako „tajný spolupracovník“, neboli agent. Logicky se jí tato skutečnost velice dotkla. Přiznávám, že taková zastoupení nemám rád, advokát se musí ponořit do hlubin starých estébáckých spisů plných hnusu, lži a utrpení. A nelze odhadovat, co se o klientovi dozví. Ale byl jsem aristokratickým vystupováním a překrásnou češtinou Soni Červené natolik uchvácen, že jsem v jakémsi omámení případ převzal.
Zkusme se shodnout: Ukrajinci nejsou zlo, ale šance, abychom se stali lepšími lidmi
Deník dobrovolníka: Když Vampír útočí...
Neschopní komunální politici zaviní krizi v přijímačkách i v příštích letech
Po stopách salašské tragédie, která zůstává zahalena tajemstvím
Co se děje, když ve Spojeném království přijdou vedra
