Oblékni si svou sestru [Mise Česko, DEN 16]
A kolik máte dětí, doktore? Chodí do školky? Já jsem pracovala v mateřské školce. Na prvního máje jsem jim vždycky zpívala tohle. A začne mi na objektiv telefonu hlaholit. Ročník 1932. Plně orientovaná. Během snídaně stačí vyřídit ještě i telefonát s dcerou žijící za velkou louží, zanádávat si na chybějící minerálky a především se laskavě celou dobu smát. Takhle nějak by mohlo vypadat stáří. Tedy bez té pozitivity na COVID-19 a tak trochu nařízeného pobytu na našem oddělení KOVES, kde dnes odsloužím poslední službu.
Pane prezidente, pomoc! [Mise Česko, Den 13]
Krize autorit? Snažíme se mezi sebou hledat nějaké vzory? A proč jako? Sory jako? Nejsme my, Češi, náhodou výjimeční v tom, že nikdy žádné vzory nemáme anebo alespoň neuctíváme? Tedy že k nikomu nechováme úctu, natož posvátnou? Že i z ikonických osobností, které nám za hranicemi závidí, si prostě děláme prdel? Opravdu potřebujeme, aby nám někdo říkal, co máme dělat, jak mluvit atakdále? Není naše hlavní síla právě v tom, že nám vůbec nikdo nic nenakecá? Pane prezidente, pomoc! Zrušte si ten svůj úřad. Nás to stejně nezajímá.
Na ostro! [Mise Česko, Den 9]
Každým šlápnutím kontaminované boty z pacientskho pokoje nám právě teď roznáší virové částice v čisté zóně za filtrem. Pravděpodobně s logikou, když to není vidět, tak to neexistuje. Co je?! Opáčí. Představuji si, že jsme v laboratoři, kde pracují s těmi největšími nejmenšími zabijáky. A někdo z personálu se rozhodne, že přestane respektovat pravidla, protože ho to prostě už nebaví … Bohužel, když to jeden dělá špatně, v ohrožení jsou všichni. Proto například v léčebných centrech pro ebolu hlídá každý každého. Ne proto, aby jeden druhého prvoplánově buzeroval. Proto, aby všichni přežili.
Více a blbě lepší než akorát a přesně [Mise Česko, DEN 5]
Nic nevidím! Přes ty zamlžené brýle nevidím, kam tu štětičku strkám. Doufám, že ne do pacientova oka? Dneska ráno nabírám kontrolní stěry z nosohltanu čtyřem z našich sedmi pacientů. Ještě rozespalý jsem na filtru trochu dezorientovaný. Nandám si jen dvoje rukavice, zapomenu brýle, pak i štít. Tak se pořád dokola vracím. Když už to skoro mám, zapomněl jsem si přenést boty z jednoho filtru na druhý. Jdeš bos? Tak zase zpět a znovu. Je mi vedro. Potím se a než vlezu k pacientům, je mlha, že není na metr vidět. Paní Vomáčková, sakra, kde to máte ten nos!?
Viem, že z tohoto vyjdeme silnejší, už aby to bolo. [Mise Česko, DEN 4]
Sakra, všude mi to stříká! V půl sedmé u nás v Brdech prší jako v Irsku. I zespoda. Na hlavní silnici najíždím kolem pomníčku padlým ve válce. Už na pár metrech jsem ve slušném tempu před tím, než se ještě na moment zastavím u hasičské nádrže. Máme ji fungl novou. Té předchozí se provalila hráz. Pak se ji opakovaně nepovedlo opravit. Když dostavěli tu novou, byla voda křišťálová. Ještě včera byl na povrchu zpola napuštěné nádrže pomalu kysající šlem. Známka toho, že s nulovým přítokem se v ní voda už pár dní "vaří". Ale alespoň tam pořád nějaká je.
Pokud to chce pacient, staniž se! [Mise Česko, DEN 2]
Sakra hovno! Nadávám v duchu, abych neděsil okolí. Bolí mě hlava. Když nespím, bolí mě. Nevstával jsem k pacientům. Ne, na tomhle oddělení je klid. Bojoval jsem celou noc s polštářem. A s postelí, která je vlastně pacientskou přistýlkou. Válendou tak tvrdou, že mi to přišlo jako nocování pod širákem bez karimatky při průtrži mračen. Měl jsem v noci prostý dojem, že ta pryčna někam jede a taky se různě se naklání. Každopádně se mě snaží každou chvilku setřást, oklepat se ze mě. Jsem zhýčkaný, zpovykaný Pražák z Brd. To je to.
No a co?! Mise Česko, DEN 1
Doprdele, umřu! Zcela jistě dneska umřu! Přesně tohle mi běží hlavou, když si na sebe navlékám žlutavý overal, lezu do bílých gumáků a na ruce si natahuju třetí vrstvu rukavic - ty zelené. Můj buddy všechno pečlivě kontroluje a nakonec mi ještě přes hlavu přetahuje kapuci až k okraji ochranných brýlí, se kterýma bych dělal parádu i na sjezdovce šumavského Špičáku. Vole, a teď už je to jen na tobě! Otevírá se brána a já poprvé vstupuju za oranžový ochranný plůtek, který dělá bezpečnou dvoumetrovou vzdálenost mezi tím, kdo ebolu má, a tím, kdo ji mít nechce.
O autorovi
je především chirurg, který se své práci věnuje naplno téměř 20 let. Má dvě atestace a je instruktorem speciálních kurzů American College of Surgeons. Zabývá se chirurgií trávicího traktu mimo jiné u onkologických pacientů v Nemocnici Na Františku a pracuje jako endoskopista v nestátním zařízení MediEndo. Většinou se pohybuje v českém zdravotnictví. Vyzkoušel ale i zdravotnictví v Irsku a zúčastnil se celkem šesti humanitárních misí s Lékaři bez hranic, hlavně ve válkou zmítaných oblastech. Z těchto míst píše knížky: Mise Haiti, Mise Afghánistán, Africká zima a Nebe nad Jemenem, kterých se celkem prodalo přes 40.000 s oceněním od čtenářů za rok 2016. S oblibou veřejnosti přibližuje medicínskou problematiku a je velkým propagátorem vzdáleného přístupu k lékaři. Společně s kolegy založil největší českou telemedicínskou platformu uLékaře.cz. Z ocenění je pyšný na cenu za příkladnou péči od Milosrdných bratří nebo na titul Lékaře roku, protože jsou od pacientů. Více ZDE.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
