Válka na konci konce dějin o nový světový řád
Vojenská agrese proti Ukrajině je definitivním koncem „konce dějin“, resp. snu o konci dějin, podle nějž západní liberální demokracie a společnost blahobytu nastoupila své globální vítězné tažení. Rozplynul se i skromnější sen západní společnosti, že si může vytvořit jakousi epikurejskou oázu štěstí a blahobytu uprostřed moře utrpení okolního světa. Nastalo tvrdé probuzení do dějin a do drsné reality globálního světa, jemuž ostatní hráči v globální politické soutěži již dávno začali vtiskovat krutou a nelidskou tvář. Většina obyvatel zemí demokratického světa je dnes viditelně otřesena, ale také zbavena dřívějších klapek na očích a zřetelně vnímá, že za humny jejich domnělé oázy se hraje nebezpečná hra i o jejich vlastní budoucí osud.
Quo vadis, česká demokracie?
Podzimní parlamentní volby po dlouhé době přinesly několik dobrých zpráv pro naši polistopadovou demokracii. Ačkoli se lze dohadovat, do jaké míry byly jejich výsledky projevem politické zralosti našeho lidu i demokratických stran a do jaké míry v nich sehrála roli přízeň štěstěny či prozřetelnosti, z hlediska budoucího osudu české demokracie je každopádně klíčové, že nepotvrdily trend nastoupený v roce 2013.
Srpen 1968 a jeho současné stíny
V těchto dnech si opět připomínáme jednu z nejtragičtějších událostí našich novodobých dějin, která bolestně poznamenala osud našeho národa a našeho státu. Vpád vojsk varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 byl ničím neospravedlnitelnou a veskrze protiprávní vojenskou agresí: došlo k ní bez vědomí či souhlasu legálních představitelů tehdejšího Československa a v rozporu s veškerými i tehdy platnými normami mezinárodního práva. Této vojenské intervenci padlo za oběť 137 našich občanů, většinou mladých lidí. Stovky lidí byly vážně zraněny, mnozí z nich s trvalými následky. Srpnovou invazí byl násilně přerván nadějeplný vývoj v naší zemi. Česká společnost se v roce 68 vymaňovala z mrazivého sevření komunistického teroru 50. let a začala se po letech svobodně nadechovat a vnitřně demokratizovat. Vojenská intervence zmařila vzedmuté naděje a zastavila proces společenské a politické obrody v naší zemi. Srpnová invaze znamenala počátek dvacetileté normalizace, která měla pro naši společnost devastující účinky a znamenala úpadek života společnosti ve všech jejích sférách. Srpnová okupace tak měla za následek nejenom 137 zmařených lidských životů, ale pro většinu obyvatel tehdejšího Československa též ztracených 20 let.
Schizokolaboranti a schizovlastizrádci
Vojtěch Filip ve svém projevu na 9. zasedání ÚV KSČM varoval, že proti České republice a její suverenitě „se chystá opravdu koordinovaná akce, kterou řídí silné organizace ze zahraničí“. Součástí této koordinované akce mají být i protesty organizované spolkem Milion chvilek pro demokracii, které předseda komunistů v rámci své ničím nepodložené obludné konstrukce spojil s hackerskými útoky na nemocnici v Benešově. Ve svém projevu i v následném rozhovoru pro Český rozhlas zároveň označil parlamentní strany KDU-ČSL, TOP 09, ODS a Piráty za kolaboranty, kteří ohrožují suverenitu Česka. Jejich počínání označil doslova „za kolaboraci s cizí mocí“. Je příznačné, že takto mluví předseda strany, jejíž postoje jsou většinou v nápadném souladu se zahraničně politickou linií či zájmy nedemokratických mocností, jako je Rusko a Čína. Navíc v době, kdy si tyto režimy u nás stále agresivněji budují vlivové sféry a kdy před aktivitami jejich tajných služeb na našem území stále důrazněji varuje BIS.
Sedm smrtelných hříchů Miloše Zemana
Tento čtvrtek by Poslanecká sněmovna měla hlasovat o návrhu žaloby na prezidenta Miloše Zemana kvůli hrubému porušení Ústavy, který schválil Senát na své červencové schůzi většinou 48 ze 75 hlasů. Vše nasvědčuje tomu, že návrh ústavní žaloby nemá šanci získat ve sněmovně potřebnou třípětinovou většinu. Lze očekávat, že proti budou hlasovat poslanci za ANO, SPD, KSČM a zřejmě i někteří poslanci za ČSSD. Vyjádření poslanců Pavla Blažka nebo Marka Bendy dokonce signalizují, že ani ze strany ODS nelze počítat s jednoznačnou podporou návrhu senátní žaloby. „Přijde mi, že žaloba, kterou nám poslal Senát, je takový soubor všech hříchů Miloše Zemana. Nejsem si jistý, že to je věc, kterou máme žalovat u Ústavního soudu,“ řekl doslova Marek Benda, předseda sněmovního ústavně právního výboru. Je příznačné, že tento výbor, který návrh žaloby projednával již počátkem září, také nepřijal žádné doporučující stanovisko.
Kejklíři s demokracií a zloději času
Je to v našich politických končinách už takový krajový obyčej. Jakmile se nějaká skupina aktivních občanů opováží veřejně vyjádřit nesouhlas či kritiku na adresu našich politických představitelů nebo nedej bože sepsat petici či uspořádat protestní shromáždění, vyvolá to okamžitě pozdvižení a pohoršení: Jsou to frustrovaní lidé, kteří nevyhráli volby! Zpochybňují tím výsledky svobodných voleb! Chtějí se zviditelnit! Ať si založí politickou stranu a porazí nás ve volbách, jinak ať drží ústa (shut up) a krok! A tak dále a tak podobně. Doslova lavinu takového rituálního láteření a lamentování spustily i nedávné protestní akce Milionu chvilek pro demokracii.
Prezidentovo vánoční vymítání duchů
První vánoční poselství, které prezident Zeman pronesl ve svém druhém funkčním období, přímo vybízí ke srovnání s novoročním projevem Václava Havla z roku 1999, jejž tehdejší prezident proslovil v obdobné situaci. Při této „literární komparaci“ především zaujme, že oba projevy z formálního hlediska vykazují podobnou strukturu: obsahují poděkování, připomenutí významných událostí uplynulého roku, zdůraznění dosažených úspěchů a pozitivních trendů, ale též kritiku dobových nešvarů a varování před nebezpečnými tendencemi ve společnosti atd. Právě na pozadí strukturních podobností však před námi o to zřetelněji vyvstanou rozdíly v obsahu a celkovém hodnotovém a ideovém zaměření obou prezidentů.
„Obětování“ ostravského barda
Když jsem sledoval, jak Jarek Nohavica přebírá vyznamenání z rukou ruského diktátora, vybavila se mi pasáž z deníku Anny Politkovské, v níž tato ruská novinářka zavražděná zvláštní shodou okolností v den narozenin udělovatele Puškinovy medaile, popisuje rituál, který nazývá „obětování dobré pověsti na oltář přízně a lásky Kremlu“. Přitom zmiňuje i případ rockového muzikanta a bývalého disidenta Makareviče, který v sovětských dobách zpíval legendární protestsong „neohne nás proměnlivej svět, nuťme ho, ať se ohne podle nás“, aby se z něj po roce 2000 stal oddaný podporovatel Vladimira Putina a strany Jednotné Rusko. Když Politkovská na konci roku 2003 sledovala v přímém přenosu ruské státní televize, jak Makarevič přebírá řád Za zásluhy o vlast, komentovala to hořkými slovy: „Makarevič se před Putinem a jeho stranickými nohsledy ohnul opravdu dokonale … a teď ho za to moc pohladila po hlavince“. Nyní jsme mohli sledovat, jak se i Jarek Nohavica účastní tohoto rituálu, v němž obětoval svou – pravda, již poněkud pošramocenou – pověst a nechal se pohladit mocí po hlavince. A to rukou notně umazanou od krve.
Návštěva prezidenta u prvňáčků a její výchovný význam
Když prezident Zeman se svou ženou Ivankou a doprovodem opustili třídu prvního ročníku Základní školy T. G. Masaryka, zavládlo v místnosti užaslé ticho. Pravda, děti se většinou na první den školy nedočkavě těšily, ale to, co se před několika okamžiky odehrálo před školní tabulí, předčilo i nejbujnější dětskou představivost. Prvňáčci si poněkud zaraženě listovali v „Policejních pohádkách“, jimiž je před chvílí obdarovala první dáma.
Mene tekel pro Andreje Babiše
Král Belšasar jednou vystrojil svým velmožům velkou hostinu. Uprostřed bezuzdného veselí, když už byl patřičně rozjařen, dostal náhle nápad, jaké přicházívají na mysl opilým lidem, zvláště jsou-li babylónskými králi: poručil přinést zlaté a stříbrné nádoby, které kdysi uloupil jeho otec Nebúkadnesar z jeruzalémského chrámu. Z těchto kalichů pak on i jeho hodnostáři, ženy i konkubíny bujaře popíjeli víno a – aby toho nebylo málo – velebili přitom své bůžky. Tu se však přihodilo něco, co zmrazilo všeobecné veselí: zjevilo se tajemné zápěstí lidské ruky a psalo na omítku zdi královského paláce nesrozumitelný nápis: „Mené, mené, tekel…“ Belšasar, jenž zbledl jako ona stěna jeho paláce, povolal královské mudrce, aby rozluštili nápis a objasnili smysl tajemného úkazu, ti si však s touto záhadou nevěděli rady. Na výzvu královny byl proto přivolán prorok Daniel, který nápis hbitě rozluštil a vyložil králi jeho nelichotivý a zlověstný smysl: „mené“ – znamená „Bůh Tvé kralování sečetl a podtrhl“; „tekel“ – „byl jsi zvážen na vahách a shledán příliš lehkým“.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
