Ne, není každá schopná žena hned Horáková nebo Plamínková. Poznámka ke kritickému myšlení
Kritické myšlení je to, oč dneska běží. Osobně je vidím jako kontinuum, po němž se každý z nás někdy více někdy méně jistě pohybuje v tušeném směru citlivé rovnováhy mezi racionálním a iracionálním pólem. Přesahuje dost podstatně onu až strojově přesně vymezenou definici toho, co jsou úmyslné a vědomé lži (dezinformace), které dodávají určitým skupinám jistotu, že umí těm druhým číst myšlenky a znají jejich vnitřní (často jen jedinou možnou, ale každopádně zlou, zlovolnou) motivaci – a hlavně znají celou a absolutní pravdu tady a teď. Nejde jen o to alespoň pro začátek rozlišovat, jestli mluvíme o dezinformacích, nebo bezděčných misinformacích. V dalším kroku připustit, že se to osobně dotýká kohokoli z nás. Ve skutečnosti je iluzí myslet si, že „já jediný jsem dokonale obrněn“, protože se nacházím v bezpečném názorovém spektru.
Kritické myšlení chybí ale rozhodně a zásadně i tam, kde se snažíme ve veřejném prostoru promlouvat v kladném a povzbudivém tónu. A i zde je nutné slova velmi pečlivě vážit.
Jako například při oprávněně (!) vyjadřované podpoře pirátské političce Olze Richterové.
Instantní demokracie: práva ani soudů už netřeba, pravda se dnes zjevuje a je jasná v mžiku oka?
Zajímavé, leckterá sázková kancelář ještě stále nevyplatila výhry sázejícím, kteří si vsadili na vítěze v amerických prezidentských volbách. Státník, kterému alespoň trochu záleží na tom, aby si 74 milionů občanů, kteří volili jeho protivníka, zachovalo alespoň základní důvěru v systém, by udělal všechno proto, aby tyto lidi přesvědčil, že pravda je na jeho straně, a řekl by sebevědomě: věřím, že jsem vyhrál, ale protivník má nezadatelné právo využít všechny právní a ústavní cesty, pokud má pochybnosti o férovosti voleb. Jestliže se pod kontrolním drobnohledem potvrdí, že se nestalo nic dramatického, co by mohlo změnit výsledek, jen dobře pro mne a legitimitu volby, potažmo systém. Mlčet k tomu, že se média a jiné figury veřejného života vysmívají „poraženému“, že „neumí přijmout porážku“, plivou na jeho charakter, duševní zdraví, protože využívá práv daných Ústavou, vysílá celé společnosti nepěkný signál a je v konečném důsledku i pohrdáním právním řádem a právy občanů.
Vyhrát férově! Protože využít práva na přezkum rozhodně není „útok na demokracii“, nebuďme směšní
Ano, přepočítání a související právní tahanice znamenají ohromné zdržení a nepříjemnosti, které nakonec mohou beztak jen potvrdit stejný výsledek. Mezi Bidenovým „počítejte všechny hlasy“ a Trumpovým „budu respektovat výsledek, pokud se spočítali jen platné hlasy“ je setsakra velký rozdíl. Aby nebyla mýlka, mojí absolutní favoritkou na prezidentku (pokud by na tom vůbec záleželo) byla Demokratka Tulsi Gabbard, kongresmanka a vojenská zdravotní sestra dvakrát nasazená na Blízkém východě, která v kampani mluvila o ukončení nesmyslných, kontraproduktivních a nekonečných válek USA, rozvracejících celé státy, mařících lidské životy a naději na šťastnou budoucnost, o potřebě respektu a širokého dialogu napříč společností (měla velkou podporu nezávislých, a dokonce i leckterých republikánů, čím byla podezřelá i vlastní straně). Na jejím příběhu vím, že bohužel není pod úroveň vedení Demokratické strany ohýbat pravidla. V roce 2016 rezignovala z funkce ve volebním výboru na protest proti podvodu na Bernieho Sanderse, když bylo třeba protlačit Clintonovou. Letos v únoru pak neváhal tentýž výbor ze dne na den změnit pravidla, aby zabránili právě Gabbardové v účasti na další debatě v menším počtu uchazečů. Otázka je, jaká hranice křiváctví je už i pro Demokraty silná káva?
Můžeme porazit své „Trumpy“, které ani neznáme? Druhou stranou mince k dezinformacím je neinformování (se)
Křesťanský sociální vědec Reinhard Marx uvozuje svou kritiku jmenovce Karla Marxe touto citací Nell-Breuninga: „Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt.“ Americká, potažmo česká politika a vzdělanost obecně se nevylepší radikální dehonestací druhých, pokud si budeme bát přiznat i kladné stránky a zásluhy svých protivníků – soukromě i veřejně.
Zatímco různí analytici za mořem i zde malovali na zeď buď jednoznačný předvolební náskok a tedy vidinu jasného vítězství Bidena, anebo vidí USA „bez vítěze, zato na pokraji občanské války“ (D. Anýž, HN 14.10), krátce před volbami vyšlo v průzkumu Gallup, že „56 % Američanů se má lépe za současné administrativy“. Komentátoři to ani nedokážou strávit...
V co doufat v politice III: od Minářova gambitu ke strategii „synergické a dialogické demokracie“
Dokud Minář chvilkami plnil náměstí statisíci nespokojených občanů a opozice to vnímala jako vítanou posilu proti Babišovi, byl vynášen do nebes. Sotvaže se ale rozhodl – když seznal, že sázet na spojení dosavadní opozice, nikam (dle jeho názoru) ne(po)vede – využít svého občanského práva jednat politicky bez prostředníků, u kterých pro změnu on nenachází, co hledá, najednou nedělá dobře, dokonce snad zklamal, zradil. Osobně bych mu vytkla něco docela jiného...
V co doufat v politice II: kam s penězi ambiciózních podnikatelů
Počínání našich podnikatelů s přebytkem peněz zdá se mi poněkud nešťastné. Zde návrh, kde by jejich peníze podle mne prospěly lépe.
Kostarický synergismus na vlně koronavirové: krize jako využitá (!) příležitost k rozvoji
Neustále opakuji, že o Kostarice budeme slýchat čím dál častěji. Tato středoamerická demokracie se totiž sebejistě posunuje od lineárního (fragmentárního) výkonu k synergickému výkonu chytrých institucionálních klastrů. Chcete další důkaz?
5 věcí, které je záhodno změnit v zákoně o České národní bance – ale ne kvůli koronaviru
Potřebujeme skutečně nezávislou centrální banku a centrální bankéře. Nezávislou v měnověpolitickém rozhodování jak na státu, tak na soukromém sektoru, ale dokonce i na zahraničních tělesích. Potřebujeme nově vymezit hrací pole a nástroje ČNB. Chystaná novelizace zákona o ČNB dává příležitost k hlubší debatě. Zde jsou v kostce náměty.
Zrušme komunisty dnes – myšlenkovým experimentem
Nezrušili jsme Komunistickou stranu Československa v roce 1989? Nevadí, pojďme ji zrušit spolu v myšlenkovém experimentu teď a tady. Je to důležité.
Ego hromadného ničení. Pamatujete přece na geniálního, nadlidsky výkonného a hvězdného bankéře Goodwina! Ne?
No přece toho do nebes – a možná i výš – vynášeného mladého generálního ředitele The Royal Bank of Scotland v letech 2001 až 2008. Toho, co dokázal vlastníma rukama, vlastní pílí, vlastní hlavou a vlastní vůlí bleskově rozšířit činnost banky do všech světových stran a udělal zní v roce 2008 – těsně před propuknutím finanční krize – největší banku světa (přes 2,2 bilionů liber podle výše aktiv v bilanci) a pátou největší banku světa z pohledu hodnoty jejích akcií. V roce 2004 pasovaného na rytíře.
Binec okolo nás odráží binec v politice. Odpadky a černé skládky nás ilustrují
Piráti a ODS se šavlují o daně, Babiš tleská a poplatník nakonec stejně zapláče
Zeman v Česku spustil normalizaci. Couváme do socíku. Chybí masové demonstrace
Ať se bude šéf diplomacie jmenovat jakkoliv, bude Zemanův. Změnit to mohou až volby
Sucho nekončí. O podzemní vodu bychom měli mít stejný zájem jako o statistiky covidu
