Politika jako těžké killer sudoku s nebanální nápovědou?
Politické strany či aspirující uskupení nám střídavě oznamují, jak budou řídit stát: tu jako firmu, tu jako (inu...) stát, jindy jako expertní tým... anebo raději k danému tématu mlčí. Nikdo ovšem neříká, jak se řídí taková politická strana, která je tím prvotním hybným organismem zapojeným do řízení státu. Přeskakují se tu důležité stupně. Politici kvapně přesvědčují veřejnost o tom, že údajně mají skvělé řešení (k tomu ještě skvělejší odborníky na slovo, ba celé věty vzaté) a jak věci budou nádherně jiné, funkční (aby nakonec za týden, za měsíc, nejpozději za rok byly stejně jinak, když se zjistí všechny ty nedomyšlenosti apod.). Zpravidla totiž není jasné, jak k dané variantě řešení vůbec dospěli (vlastně nevíme, jak moc systematicky a důkladně strany postupují při přípravě a realizaci každého programového bodu), a jestli to náhodou není jen momentální příhodný marketingový a PR nápad (který leckdy nemile překvapí i samotné členy strany). Politické strany obávám se jsou takové černé programové skříňky. Na papíře obecná vize (bez postupu) nastíněná víceméně již zakladateli, a konkrétní programové kroky spolu tvoří hlavně sobě blízcí: kámoši, spřátelení odborníci a spříznění lobisti (ti, co spolu mluvili nejspíše i předtím). Někteří jednotlivci mezi odborníky strategicky pod rouškou anonymity přispívají pro jistotu hned různým stranám a myšlenkovým trustům, to je výhodné, jen nevíme kteří. Někdy tušíme. Ale co zbylí odborníci, poučení laici nebo občané (alias pokusní králíci), kteří bohužel nemají ty správné vazby, nečekají je otevřené dveře a volná okénka v naplněném kalendáři naplno zaměstnaných politiků, těchto profesionálů čím dál profesionálnějších (jen nevíme na základě jakých kritérií)....?
Ne, není každá schopná žena hned Horáková nebo Plamínková. Poznámka ke kritickému myšlení
Kritické myšlení je to, oč dneska běží. Osobně je vidím jako kontinuum, po němž se každý z nás někdy více někdy méně jistě pohybuje v tušeném směru citlivé rovnováhy mezi racionálním a iracionálním pólem. Přesahuje dost podstatně onu až strojově přesně vymezenou definici toho, co jsou úmyslné a vědomé lži (dezinformace), které dodávají určitým skupinám jistotu, že umí těm druhým číst myšlenky a znají jejich vnitřní (často jen jedinou možnou, ale každopádně zlou, zlovolnou) motivaci – a hlavně znají celou a absolutní pravdu tady a teď. Nejde jen o to alespoň pro začátek rozlišovat, jestli mluvíme o dezinformacích, nebo bezděčných misinformacích. V dalším kroku připustit, že se to osobně dotýká kohokoli z nás. Ve skutečnosti je iluzí myslet si, že „já jediný jsem dokonale obrněn“, protože se nacházím v bezpečném názorovém spektru.
Kritické myšlení chybí ale rozhodně a zásadně i tam, kde se snažíme ve veřejném prostoru promlouvat v kladném a povzbudivém tónu. A i zde je nutné slova velmi pečlivě vážit.
Jako například při oprávněně (!) vyjadřované podpoře pirátské političce Olze Richterové.
Instantní demokracie: práva ani soudů už netřeba, pravda se dnes zjevuje a je jasná v mžiku oka?
Zajímavé, leckterá sázková kancelář ještě stále nevyplatila výhry sázejícím, kteří si vsadili na vítěze v amerických prezidentských volbách. Státník, kterému alespoň trochu záleží na tom, aby si 74 milionů občanů, kteří volili jeho protivníka, zachovalo alespoň základní důvěru v systém, by udělal všechno proto, aby tyto lidi přesvědčil, že pravda je na jeho straně, a řekl by sebevědomě: věřím, že jsem vyhrál, ale protivník má nezadatelné právo využít všechny právní a ústavní cesty, pokud má pochybnosti o férovosti voleb. Jestliže se pod kontrolním drobnohledem potvrdí, že se nestalo nic dramatického, co by mohlo změnit výsledek, jen dobře pro mne a legitimitu volby, potažmo systém. Mlčet k tomu, že se média a jiné figury veřejného života vysmívají „poraženému“, že „neumí přijmout porážku“, plivou na jeho charakter, duševní zdraví, protože využívá práv daných Ústavou, vysílá celé společnosti nepěkný signál a je v konečném důsledku i pohrdáním právním řádem a právy občanů.
Vyhrát férově! Protože využít práva na přezkum rozhodně není „útok na demokracii“, nebuďme směšní
Ano, přepočítání a související právní tahanice znamenají ohromné zdržení a nepříjemnosti, které nakonec mohou beztak jen potvrdit stejný výsledek. Mezi Bidenovým „počítejte všechny hlasy“ a Trumpovým „budu respektovat výsledek, pokud se spočítali jen platné hlasy“ je setsakra velký rozdíl. Aby nebyla mýlka, mojí absolutní favoritkou na prezidentku (pokud by na tom vůbec záleželo) byla Demokratka Tulsi Gabbard, kongresmanka a vojenská zdravotní sestra dvakrát nasazená na Blízkém východě, která v kampani mluvila o ukončení nesmyslných, kontraproduktivních a nekonečných válek USA, rozvracejících celé státy, mařících lidské životy a naději na šťastnou budoucnost, o potřebě respektu a širokého dialogu napříč společností (měla velkou podporu nezávislých, a dokonce i leckterých republikánů, čím byla podezřelá i vlastní straně). Na jejím příběhu vím, že bohužel není pod úroveň vedení Demokratické strany ohýbat pravidla. V roce 2016 rezignovala z funkce ve volebním výboru na protest proti podvodu na Bernieho Sanderse, když bylo třeba protlačit Clintonovou. Letos v únoru pak neváhal tentýž výbor ze dne na den změnit pravidla, aby zabránili právě Gabbardové v účasti na další debatě v menším počtu uchazečů. Otázka je, jaká hranice křiváctví je už i pro Demokraty silná káva?
Můžeme porazit své „Trumpy“, které ani neznáme? Druhou stranou mince k dezinformacím je neinformování (se)
Křesťanský sociální vědec Reinhard Marx uvozuje svou kritiku jmenovce Karla Marxe touto citací Nell-Breuninga: „Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt.“ Americká, potažmo česká politika a vzdělanost obecně se nevylepší radikální dehonestací druhých, pokud si budeme bát přiznat i kladné stránky a zásluhy svých protivníků – soukromě i veřejně.
Zatímco různí analytici za mořem i zde malovali na zeď buď jednoznačný předvolební náskok a tedy vidinu jasného vítězství Bidena, anebo vidí USA „bez vítěze, zato na pokraji občanské války“ (D. Anýž, HN 14.10), krátce před volbami vyšlo v průzkumu Gallup, že „56 % Američanů se má lépe za současné administrativy“. Komentátoři to ani nedokážou strávit...
V co doufat v politice III: od Minářova gambitu ke strategii „synergické a dialogické demokracie“
Dokud Minář chvilkami plnil náměstí statisíci nespokojených občanů a opozice to vnímala jako vítanou posilu proti Babišovi, byl vynášen do nebes. Sotvaže se ale rozhodl – když seznal, že sázet na spojení dosavadní opozice, nikam (dle jeho názoru) ne(po)vede – využít svého občanského práva jednat politicky bez prostředníků, u kterých pro změnu on nenachází, co hledá, najednou nedělá dobře, dokonce snad zklamal, zradil. Osobně bych mu vytkla něco docela jiného...
V co doufat v politice II: kam s penězi ambiciózních podnikatelů
Počínání našich podnikatelů s přebytkem peněz zdá se mi poněkud nešťastné. Zde návrh, kde by jejich peníze podle mne prospěly lépe.
Kostarický synergismus na vlně koronavirové: krize jako využitá (!) příležitost k rozvoji
Neustále opakuji, že o Kostarice budeme slýchat čím dál častěji. Tato středoamerická demokracie se totiž sebejistě posunuje od lineárního (fragmentárního) výkonu k synergickému výkonu chytrých institucionálních klastrů. Chcete další důkaz?
5 věcí, které je záhodno změnit v zákoně o České národní bance – ale ne kvůli koronaviru
Potřebujeme skutečně nezávislou centrální banku a centrální bankéře. Nezávislou v měnověpolitickém rozhodování jak na státu, tak na soukromém sektoru, ale dokonce i na zahraničních tělesích. Potřebujeme nově vymezit hrací pole a nástroje ČNB. Chystaná novelizace zákona o ČNB dává příležitost k hlubší debatě. Zde jsou v kostce náměty.
Zrušme komunisty dnes – myšlenkovým experimentem
Nezrušili jsme Komunistickou stranu Československa v roce 1989? Nevadí, pojďme ji zrušit spolu v myšlenkovém experimentu teď a tady. Je to důležité.
Taková hezká holka, proč neukážete víc?
Evropa má Bidena ráda, ale bojí se na něj vsadit. Měla by americky zariskovat
Babiš hezky zpívá ptáčkovi Šlachtovi, když ho lapá. Ale společného nemají nic
Na horní palubě Titaniku jsme od waltzu přešli k rozpočtovému pogu
Je dobře, že Zeman přijal Cichanouskou. Zároveň však dál dělá Putinovu politiku
