Otázky k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu na Milana Lipovského
Česká vláda zdá se podporuje myšlenku vytvoření nového speciálního mezinárodního soudu, který by zvlášť trestal jeden jediný zločin: politickou odpovědnost za válečnou agresi. Část odborníků a politické elity na případu válečných událostí na Ukrajině docházejí k uvědomění, že mezinárodní právo nedostačuje. Od roku 2012 sice existuje Mezinárodní trestní soud v Haagu, který i tento zločin má v omezené míře ve své pravomoci, neboť vyšetřuje a soudí čtyři typy zločinů souvisejících s válčením (zločin proti míru, genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), přesto roste pocit, že je načase postihnout i právní odpovědnost a přímou vinu politického vedení za přípravu a organizování agresivní a nespravedlivé války přísněji. Jurisdikci ICC v Haagu uznává kolem 100 států světa (tedy polovina ze 193 – pokud počítám státy sdružené v OSN), cca 40 států (mezi nimi Ukrajina, USA, Izrael, Indie, Čína, Rusko aj.) ji dosud neuznávají.
V jakém momentě vyhlásit mistra světa v hokeji?
Revoluce ve sportu a zábavě je tu. Který hlupák by čekal trpělivě a s napětím do posledních vteřin poslední třetiny finálového utkání, když chytrý prográmek se slušnou statistickou výbavou vám už po vyhodnocení ukazatelů z první třetiny dokáže bezpečně stanovit jasného vítěze? Ostatně týká se to jakéhokoli kolektivního sportu.
Dneska - před prezidentskou volbou - nesmí mlčet žádný z nás, komu záleží na právu a občanském soužití
Tak jako za rasismus nemohou Romové,
za znásilnění údajně vyzývavé ženy,
za násilné projevy homofobie homosexuálové,
za antisemitismus židé,
tak za výhrůžky smrtí a hulvátské chování nemůže sebekontroverznější politik.
Stále platí, že na politiky propagující rozvrat demokracie jsou zákony, na zkorumpované politiky, zloděje apod. jsou zákony, soudní systém. Nebo se pletu?
Ke spravedlivému míru: odpověď Ondřeji Slačálkovi z A2larmu
„Základní skutečnost, že všichni jsme lidé, nás opravňuje k této starosti o lidství v celku. […] Jaké ulehčení by znamenalo, kdyby vítězové nebyli lidmi jako my, nýbrž nesobeckými vládci světa. Pak by řídili v moudré předvídavosti obnovenou, šťastnou výstavbu včetně účinné nápravy. Pak by živě reprezentovali činem a vzorem ideál demokratických poměrů a dávali by nám jej pociťovat jako přesvědčivou skutečnost. […]
Ale ti druzí jsou lidé jako my. […]
My svědkové, co jsme stranou válčení, byť námi válka otřásá: Díky za každé uvážlivé slovo, postoj, čin v tomto běsném čase
Je mi hluboce líto všech nevinných a zbytečných obětí, které se pro nic z toho, co se dnes děje, nerozhodly. Co můžeme dělat my, kdo jsme stranou válčení? Především mít, zachovat si co možná střízlivý, co nejrealističtější a umírněný pohled na celý konflikt (ohlídat si, abychom do něj nevtahovali vlastní staré rány a traumata, nepodléhali nejslabším svým stránkám, prvotním impulzům hněvu, vzteku, pomstychtivosti, odložili ideologický filtr, neposuzovali své přátele podle svých nepřátel ani naopak, tedy nedefinovali nepřátele podle přátel)... A konat s jasnou představou toho, po jakém světě toužíme, až tato válka skončí, protože máme přece jen – na rozdíl od bojujících, kteří ničí a boří – jistý odstup, tedy prostor a čas na úvahy a jednání „zúrodňující“. Tohle snad nakonec může pomoci najít východisko přímým účastníkům konfliktu. Na každém postoji záleží.
Otestovat Putina gestem dobré vůle ke všem lidem a národům: návrh všeobecné demilitarizace světa
Na rozdíl od prakticky (z našeho pohledu) nevyzbrojené a statečně bojující Ukrajiny už dnes vlastní Západ násobně více prostředků, které by stačily k likvidaci všeho živého na této planetě. Overkill je smutná realita teď a tady. Kolik dalších nových overkillů je potřeba, abychom se cítili bezpečně, když zbraně používáme převážně k „verbálnímu“ odstrašení těch, kterých se bojíme?
Co když je válka na Ukrajině hlavně produktem strachu (na všech stranách)?
Farský Farce Fart – prostě mu pokraťte plat. A je to!
Důležité je toto přiznání: post předsedy poslaneckého klubu už odpracovat nemůže. Jak to? No protože by ho vlastní spolustraníci, jinak tak chápaví, uznalí a přejícní, sežrali. A co alespoň dočasné pokrácení platu, protože zjevně nebude moct naplnit všechny pracovní povinnosti? Copak nejsou žádné právní vymahatelné pojistky? Ale jsou! Poslanec mimoděk vysílá zprávu, že netuší nic o svých pracovních povinnostech.
Konec "dobrý", vše ale marné: mesianizace pirátské politiky dokonána jest
Viděli jsme volbu, která ve svém celku (nepředstíranou soutěží kandidátů, na rozdíl od volby 2019 či jednokandidátové volby v 2020) ukázala průřezově silnou stránku Pirátské strany jako široké názorové platformy, která se pak v lopotném kvasu a diskuzi povětšinou dobere slušných a zajímavých (tam, kde diskuzi skutečně absolvuje; a dokonce si poradí i s pěnou dní – údajné rudé nebezpečí apod.). Přitom ještě před branami zanechala další výrazné a dobré kandidáty – za všechny Antonino Milicia z Brna. Bohužel jsme také v sobotu sledovali nesebevědomou stranu, třebaže s tolika zkušenými, talentovanými a šikovnými členy, která ani po 12 letech existence nenašla odvahu předat žezlo jinému tahounovi. Inu, protože odvahu a důvěru v demokratickou kontinuitu nenašel ani dosavadní předseda Ivan Bartoš. Nejspíš hlavně proto, že ví, že ony vzdušné zámky, které stavěl spolu s Piráty, stojí na tekutém písku.
Politika jako těžké killer sudoku s nebanální nápovědou?
Politické strany či aspirující uskupení nám střídavě oznamují, jak budou řídit stát: tu jako firmu, tu jako (inu...) stát, jindy jako expertní tým... anebo raději k danému tématu mlčí. Nikdo ovšem neříká, jak se řídí taková politická strana, která je tím prvotním hybným organismem zapojeným do řízení státu. Přeskakují se tu důležité stupně. Politici kvapně přesvědčují veřejnost o tom, že údajně mají skvělé řešení (k tomu ještě skvělejší odborníky na slovo, ba celé věty vzaté) a jak věci budou nádherně jiné, funkční (aby nakonec za týden, za měsíc, nejpozději za rok byly stejně jinak, když se zjistí všechny ty nedomyšlenosti apod.). Zpravidla totiž není jasné, jak k dané variantě řešení vůbec dospěli (vlastně nevíme, jak moc systematicky a důkladně strany postupují při přípravě a realizaci každého programového bodu), a jestli to náhodou není jen momentální příhodný marketingový a PR nápad (který leckdy nemile překvapí i samotné členy strany). Politické strany obávám se jsou takové černé programové skříňky. Na papíře obecná vize (bez postupu) nastíněná víceméně již zakladateli, a konkrétní programové kroky spolu tvoří hlavně sobě blízcí: kámoši, spřátelení odborníci a spříznění lobisti (ti, co spolu mluvili nejspíše i předtím). Někteří jednotlivci mezi odborníky strategicky pod rouškou anonymity přispívají pro jistotu hned různým stranám a myšlenkovým trustům, to je výhodné, jen nevíme kteří. Někdy tušíme. Ale co zbylí odborníci, poučení laici nebo občané (alias pokusní králíci), kteří bohužel nemají ty správné vazby, nečekají je otevřené dveře a volná okénka v naplněném kalendáři naplno zaměstnaných politiků, těchto profesionálů čím dál profesionálnějších (jen nevíme na základě jakých kritérií)....?
Ne, není každá schopná žena hned Horáková nebo Plamínková. Poznámka ke kritickému myšlení
Kritické myšlení je to, oč dneska běží. Osobně je vidím jako kontinuum, po němž se každý z nás někdy více někdy méně jistě pohybuje v tušeném směru citlivé rovnováhy mezi racionálním a iracionálním pólem. Přesahuje dost podstatně onu až strojově přesně vymezenou definici toho, co jsou úmyslné a vědomé lži (dezinformace), které dodávají určitým skupinám jistotu, že umí těm druhým číst myšlenky a znají jejich vnitřní (často jen jedinou možnou, ale každopádně zlou, zlovolnou) motivaci – a hlavně znají celou a absolutní pravdu tady a teď. Nejde jen o to alespoň pro začátek rozlišovat, jestli mluvíme o dezinformacích, nebo bezděčných misinformacích. V dalším kroku připustit, že se to osobně dotýká kohokoli z nás. Ve skutečnosti je iluzí myslet si, že „já jediný jsem dokonale obrněn“, protože se nacházím v bezpečném názorovém spektru.
Kritické myšlení chybí ale rozhodně a zásadně i tam, kde se snažíme ve veřejném prostoru promlouvat v kladném a povzbudivém tónu. A i zde je nutné slova velmi pečlivě vážit.
Jako například při oprávněně (!) vyjadřované podpoře pirátské političce Olze Richterové.
Šéf BIS Koudelka sílu dezinformací nepodceňuje. Vláda ano
Jsou Piráti směšní, když nechtějí Blažka? Ne. Mluví za část voličů pětikoalice
Poznáte autora a jeho dílo podle první věty a nápovědy?
Fridays for Future a Poslední generace bojují za náš život, za budoucnost
Rajchl Václavák nezaplnil, neplní sliby, vyhasíná. Stádečko mu nejspíš přetáhne Babiš
