Repete: Babiš na Sahaře
Když jsem během Pompeovy návštěvy Česka sledoval rétorické lavírování Andreje Babiše mezi (rodným) Západem a (agresivním) Východem, říkal jsem si, že zde musím zopakovat svůj starší blog na Aktuálně.cz. Vznikl sice už 3. října 2017, tj. krátce před osudnými volbami do Poslanecké sněmovny, ale aktuální je bohužel dodnes. Snad až na zmínku o Robejškových (sur)realistech, kteří jsou dávno v propadlišti politických dějin.
Miloš a Zeman – Číňan na Hradčanech?
Pražský literát Gustav Meyrink napsal ještě během Velké války slavný román „Valpuržina noc“ (1917), v němž pražský podivín a provozovatel orientálních mystérií jménem Zrcadlo vyslovuje přesvědčení o změněné geopolitické a spirituální topografii Prahy a Čech, když o sobě tvrdí, že je „z čínské náhorní roviny, ‚říše středu‘. A ‚Říše středu‘ leží na východ od Hradčan.“
Zde Václav Klaus zanechal stopu: Rytíři!!! Hrr na Evropu!
Od konce roku 1989 znělo Československem a později Českem patetické heslo „Zpátky do Evropy“. Někteří je odmítali, neboť jsme přece nikdy Evropu neopustili, vždyť to ani fyzicky nejde. Jiní ovšem tušili, kolik je v tom pravdy, neboť jsme se dialogické normalitě západní Evropy jakožto politický národ mentálně velmi vzdálili. Však také Karel Černoch napůl ironicky a napůl vážně zpíval na konci českého filmu „Slunce, seno, erotika“ (1991) od Zdeňka Trošky i tuto pozapomenutou píseň, která vypadá jako tresť tehdejších povrchních představ a tužeb: „Evropo, Evropo, už jsou to léta, řekli jsme sbohem a slehla se zem. Tak už se nezlob a buď hodná teta, zase nás do svýho domečku vem…“
1989 – rok zázraků?
Rokem 1989 skončily ony „krásné časy“ s poezií „železné opony“ a „studené války“, kdy byl svět přehledný a vypočitatelný. Evropský kontinent, po druhé světové válce rozdělený na dvě poloviny, již dávno s velkým zadostiučiněním vystoupil ze světových dějin a nemínil se do nich nějak ostentativně vracet. Evropa přestala tvořit i své vlastní dějiny a po dvou evropských/světových válkách vděčně akceptovala, že se může věnovat banalitě všedního dne. Platilo to nejen o „západní“ Evropě, ale stále více také o té „východní“, neboť zejména v Maďarsku a Československu se dařilo budovat svéráznou konzumní společnost rezignující na veřejné dění.
Babišovi s láskou
„Každý dělá kampaň na Babiše… Nechápu, proč tato vláda by neměla mít důvěru, když dělá skvělé věci… Žádné nové fakta v kauze Čapí hnízdo není… Já vám lenom chci říct, že nikdy neodstoupím, nikdy! Nech si to všichni zapamatují, nikdy! Pokuď budu odvolanej, fajn. Chci jenom poděkovat panu prezidentovi, který samozřejmě, a moc mu děkuju, jsem strašně rád, že mě podpořil… Já len řikám, že toto je pečlivě připravená akce…“
Andrej Babiš senior (Praha, 16. 11. 2018),
předseda hnutí ANO a premiér vlády České republiky
Pražský hrad je náš Kreml čili „česká otázka“
Od 19. století se české elity tázaly po smyslu emancipace českého politického národa a byla to vlastně otázka existenční a existenciální povahy. Ta má i v dnešním Česku své historicko(-hystericko)-existenciální konotace. Jsme plnohodnotným politickým národem, nebo spíše národem „nesamozřejmým“? Jsme součástí Západu, nebo patříme na Východ? A co se střední Evropou? Vyhlížíme nějakého nového „protektora“, na něhož bychom se mohli kulantně vymlouvat?
Díky, Rudá armádo?
Motto: Svobodu jedněch nelze nikdy vykoupit obětováním svobody druhých.
Koněva poslat Putinovi!
V pražské Bubenči stojí docela velká socha Ivana Stěpanoviče Koněva (1897–1973), maršála Sovětského svazu, nositele titulů Hrdina SSSR a Hrdina ČSSR. Odhalena byla 9. května 1980 během „normalizačních“ oslav osvobození Československa.
Zeman – pornoprezident republiky?
Bohužel se nám v České republice rozmohl takový nešvar. Slovům a činům našeho přímo voleného, a právě inaugurovaného prezidenta republiky, totiž Ing. Miloše Zemana, se velmi často dostává jen povrchního hodnocení, a tudíž se naše hlava státu stává terčem všelijakých pomýlených komentářů.
Český „rozvod“ se Západem (VI.)
Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
