Zvolení Zemana a Trumpa, Brexit a tři mrazivé scénáře vývoje naší společnosti.

02. 01. 2017 | 09:32
Přečteno 6194 krát
ROZHOVOR Jaké jsou příčiny toho, proč v Americe zvolili Donalda Trumpa, u nás Miloše Zemana, proč Angličané zvolili Brexit, vysvětluje neurolog a internista, vysokoškolský pedagog a vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský. „Trump vyhrál volby na heslu „udělejme Ameriku znovu velkou“, Zeman zase hájí „naše“ zájmy. Jak a v čem má být Amerika „velká“? A co to jsou proboha ty „naše“ zájmy a v čem se specificky liší od zájmů dejme tomu Rakouska? Takže skutečný demokrat je dnešní společností vytlačen. Kdyby Pán Bůh dnes kandidoval na prezidenta kterékoli země, nebyl by nikde zvolen,“ říká Martin Jan Stránský v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.


Co podle vás bylo v uplynulém roce zlomovou událostí? Byla to pro vás jako Čechoameričana volba prezidenta Spojených států?

Ano, vítězství Trumpa překvapilo spoustu analytiků. Vzhledem k tomu, že se zabývám tím, jak funguje společnost na základě neurologických pravidel, která určují ta sociologická, výhra Trumpa má své logické vysvětlení a je zároveň průzračnou indicií toho, jak se svět mění.

Jak?

Světem hýbou tři hlavní faktory. Prvním je obrovský nárůst technologie, který propojuje mezilidskou komunikaci, hlavně v oblasti sociálních sítí. Tady se ale vytvořil paradox, kdy se na jedné straně všude šíří informace, na druhé straně však ubývá smysluplné mezilidské komunikace. Lidé propadli možnosti vytvořit si na Facebooku vlastní umělé divadlo, které reflektuje pouze jejich pravdy a jejich svět, a z něho pak troubí své naprosto geniální myšlenky. Ve výsledku dnes všichni propagují vlastní názor, ale nikdo neposlouchá. Jestli se vám nelíbí názor anebo člověk, tak se prostě vyškrtne. To vede k tomu, že pravda a objektivita se rozmělní až tak, že přestane existovat. Hlavní problém je v tom, že každý může říci jakoukoliv lež či pomluvu, a nikdo za to nenese zodpovědnost. Takže se všude vyskytují takzvané falešné pravdy. Není divu, že vydavatelé Oxfordského slovníku označili termín „post-pravda“ slovem roku 2016. Když pakistánský ministr zahraničí reaguje hrozbou nukleárního zásahu na falešný tweet izraelského ministra zahraničí, jako se to stalo nedávno, tak to přestává být legrace. Deformace pravdy přímo souvisí s deformací společnosti.

Takže nárůst technologií přináší negativní důsledky?

Má negativní důsledky přímo na náš mozek. Technologie nás totiž učí spíše to, jak máme používat jí samotnou než jak lépe myslet. O tom, jak přemýšlet nad sebou samými, nemluvme. Právě proto Americká pediatrická akademie, nejuznávanější lékařská akademie pro děti, jasně doporučila omezit používání počítačů u dětí předškolního věku. Pokud je děti využívají ve škole, mělo by to být maximálně hodinu denně a pod supervizí. Všichni už známe tu scénu, jak v kavárně sedí mladí lidé a každý z nich kouká do mobilu, aniž by si mezi sebou řekli slovo. Vzhledem k tomu, že tento fenomén existuje a roste více než pár let, máme jak dostatek času k porovnání, tak i nástroje k měření, které nám dokládají přímou souvislost mezi používáním počítačů, a hlavně sociálních sítí, a poklesem schopnosti řešit problémy a vést efektivní mezilidskou komunikaci.

A ty další dva faktory?

Ten druhý spočívá v tom, že lidí je na světě čím dál tím víc, a tedy populace stále roste. To souvisí s třetím faktorem, totiž, že se lidstvu daří líp než kdy jindy. Délka našeho života se zvyšuje. V chudých zemích klesá úmrtnost na běžné nemoci. I když naše reálná mzda zaostává, máme více možností než dřív, o mnoho více, než měli naše rodiče. Celosvětová chudoba ustupuje. Existují regionální konflikty, ale celkově je méně lidského utrpení v důsledku bojů než v minulém století. I když většinu kapitálu a zdrojů vlastní malé procento lidí, prosperita z jejich podnikání přeci jen přispívá k té naší. Když toto všechno shrneme, necítíme dnes jako lidstvo společně žádnou hmatatelnou krizi. Takže priority jsou úplně jiné. Na rozdíl od mých rodičů, lidé dnes neřeší, jestli zítra skončí v plynové komoře, ale jestli si mají koupit nový iPhone.

Takže dá se říci, že vše se zlepšuje.

Jenže mozek je strukturován tak, že jeho první prioritou je porovnání všeho, co se děje kolem. Na základě tohoto porovnávání nejen tvoří nové spoje, ale i rozhoduje. To rozhodování je ale zároveň ovlivněné látkou dopamin, která přidá patřičnou dávku citu a návykovosti ke každé naší akci a reakci. A teď jsme u toho. Když ubydou skutečné hrozby a nastaví se falešné priority, mechanizmy a reakce v našem mozku zůstanou stejné. Proto se dnes dokáží lidé vytočit kvůli tomu, že vůz před nimi v levém pruhu na dálnici nejede dost rychle, jako se dřív vytočili, když jim šlo o život. Pro mozek se dávkování dopaminu k prioritám nemění, ale změnily se priority– staly se falešnými.

Jak tohle souvisí s vítězstvím Trumpa?

Když jsme utopeni zmíněnou bezvýznamnou komunikací, která vede ke ztrátě osobní identity, a když to spojíme s nárůstem zmíněného blaha lidstva bez skutečných hrozeb, vytvoří se naprosto ideální prostor pro nárůst populistů. Ti vytvoří umělé hrozby, abychom se měli čeho chytit, s čím identifikovat, proti čemu bojovat. Teď pochopíte, proč v Americe zvolili Trumpa, u nás Zemana, proč Angličané zvolili Brexit a tak dále.

Když lidé dnes dávají přednost lidem jako je Donald Trump, který by ještě před pár lety zřejmě neměl šanci stát se prezidentem Spojených států, nebo v České republice Miloši Zemanovi či Andreji Babišovi, je to tedy náhrada za něco, co jim chybí?

Ano, nejen z neurologického pohledu je úspěch populistů založen na představě, že nám něco chybí a že s dosažením toho, co to je, získáme i identitu. Lidé, kteří stále preferují Zemana, ho budou preferovat, i když se dopustí dalších přehmatů, protože je podle nich „jeden z nás“. To je velice legitimní pocit, ve kterém lidé nachází osobní identifikaci. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o lidi, kteří cítí omezené osobní možnosti a neví, jak z toho ven, je pro ně snadné hodit racionální úvahy stranou, o morálních nemluvme, a dát prioritu tomu, co je pro mozek nejdůležitější – hledání okamžitých odměn, počínaje pocitem, že někam patří. Nejen pro ně je stádo bezpečnější, než je samota.

Už při našem posledním rozhovoru jste prohlásil, že žádná vyspělá demokracie by nezvolila člověka, jako je Miloš Zeman, a že každá volba odpovídá přesně národní povaze. Nepřiblížila se nám americká společnost, když si vybrala také člověka, který urazil kdekoho v předvolební kampani?

Aby člověk šel do vysoké politiky, musí mít alespoň kapku narcismu. Bez toho to nejde, a může to být i zdravé. Je tu řada psychologických profilů hlavních velitelů a vůdců, od Hitlera a Stalina přes Thatcherovou a Reagana až po Trumpa. Pana Trumpa řadí poměrně vysoko na žebříčku patologických vlastností. Osoby, které se v něm nejvíce profilovaly, mají kombinaci absence sebereflexe spojenou s razantním chováním a rychlým rozhodováním, i když se často mýlily. To je víceméně katapultovalo do rolí významných vůdců, ať páchaly škody nebo ne.

Může dnes v takovémto klimatu vůbec zvítězit skutečný demokrat?

Co to je dnes skutečný demokrat? Změny ve světě, o kterých se dnes mluví, vedou k tomu, že demokracie jako model, v němž jsou jasně profilované strany a programy, které stojí proti sobě, přestává mít význam. Místo toho existují paralelní entity, převážně nadnárodní struktury, banky a firmy, které rozhodují o našem životě, ale fungují zcela mimo tradiční politické a tržní pravidla. Například v Americe, i přes dosažení bankrotu, General Motors prostě nesměl skončit. Obama a vláda podnik zachránili. U nás by to bylo stejné se Škodovkou. Takže na základě globálního rozmělnění světa a nárůstu blaha máte politické programy, které jsou naprosto nic neříkající. Máte vůbec tušení, jaký je rozdíl v důchodové politice nebo v modelu zdravotnictví mezi dejme tomu ČSSD a KDU? Nemáte. Trump vyhrál volby na heslu „udělejme Ameriku znovu velkou,“ Zeman zase hájí „naše“ zájmy. Jak a v čem má být Amerika „velká?“ A co to jsou proboha ty „naše“ zájmy a v čem se specificky liší od zájmů dejme tomu Rakouska? Takže skutečný demokrat je dnešní společností vytlačen. Kdyby Pán Bůh dnes kandidoval na prezidenta kterékoli země, nebyl by nikde zvolen.

Proč si to myslíte?

Co by říkal? Že se k sobě musíme lépe chovat, že se musíme naučit naslouchat a rozumět jeden druhému, že se musíme soustředit na rovnost a přístupnost, a ne na expanzi? To vůbec nikoho nezajímá. Lidi dnes zajímá to, na co mají nárok, protože technologie a blaho nás dotlačili do kultury nárokování. A ta vznikne jen z deformace priorit.

A kde jste vy volil prezidenta? V České republice nebo ve Spojených státech?

V obou zemích.

Ale asi v žádné zemi jste zvolení prezidenta neovlivnil. Chápu to dobře, že jste nevolil ani Donalda Trumpa, ani Miloše Zemana?

To máte pravdu. Ale Clintonovou jsem taky nevolil, je totiž ze stejné mince jako Trump, jen z druhé strany. Dal jsem hlas nezávislému Johnsonovi, i když jsem věděl, že nevyhraje.

Překvapilo vás, že současný český prezident Miloš Zeman, exprezident Václav Klaus, ale i řada dalších osobností a dokonce i komunisté uvítali zvolení republikánského kandidáta Donalda Trumpa?

Překvapilo by mě, kdyby ho neuvítali. Za prvé, prezident Ameriky je stále v nejmocnější pozici na planetě, což přitahuje každého. Za druhé, ve frontě do Bílého domu vždy stojí i narcisti, kteří si chtějí zvýšit vlastní viditelnost, aby si ve vlastním zrcadle potvrdili, jak jsou báječní. Co se týče komunistů, jsou to největší populisti a lháři na světě, takže vámi zmíněné seskupení a vzájemné spříznění je naprosto logické.

Takže Trump vyhrál pouze díky deformovaným společenským hodnotám?

V každé zemi rozhodují volby o společenských hodnotách. Pokud uznáte, že dnešní společenské hodnoty se deformují, tak to samozřejmě znamená, že vyhraje kandidát, který ty hodnoty ztělesňuje.

Je tedy americká společnost rozdělena?

Je, ale ve skutečnosti jinak, než mezi příznivce Trumpa a Clintonové.

Podle čeho je tedy rozdělena?

To rozdělení je právě na ty, kteří se zhrozili, že to jediné, co mohla Amerika nabídnout světu, je Trump nebo Clintonová, a ty ostatní, kteří jim od začátku fandili. Před volbami měli oba kandidáti více negativní hodnocení než pozitivní – více lidem se ani jeden z nich nelíbil, než líbil. Clintonová Trumpovi vítězství vlastně dala, protože měla od začátku vyšší negativní hodnocení než Trump a nepodařilo se jí ho zbavit. Oba jsou však populisti, kteří upřednostňují prioritu dalšího vývoje technologického konzumerismu americké společnosti.

Při našem posledním rozhovoru jste prohlásil o prezidentovi Miloši Zemanovi, že je ožrala, hulvát a lhář. A jako lékař a neurolog jste vyslovil prognózu, že u Miloše Zemana budou degradující neurologické procesy postupovat dál. Potvrdilo se to, nebo byste na svém hodnocení dnes něco změnil?

Dovolte, abych pro pořádek jen připomenul, že to první prohlásil Zeman sám o sobě, než se to stalo veřejně zřejmé. Co se týká dalšího tvrzení, to se bohužel opakovaně veřejně potvrdilo. Neříkám to prosím vůbec osobně, ale čistě na základě faktů. Tím se dostáváme k té neurologii. Když jsem vyslovil neurologickou prognózu Zemana, tak nemalý počet lidí tvrdil, že nezávislý lékař nemá mluvit o zdraví prezidenta či vlastně kohokoli, kdo není jeho osobní pacient, že je to dokonce neetické.

A je to etické?

Je to legitimní otázka, která si zaslouží legitimní odpověď. V rámci demokratických tradic obecně platí, že soukromí někoho začíná tam, kde jeho veřejný vliv končí. Právě proto má společnost právo vyžadovat vzorné chování od vysoce postavených veřejných činitelů. To dobré chování má být nejen veřejné, ale i soukromé. Nikdo by například nechtěl prezidenta, který by doma mlátil manželku, to by byl pro nás i pro naše děti špatný vzor. Jako každý, vidím Zemana v televizi, sleduji debatu kolem jeho charakteru, čtu reakce lidí, kteří se pozastavují nad jeho nesmyslnými tvrzeními, například, že když člověk začne kouřit až v dospělosti, tak mu to neškodí. Jenže můj pohled na Zemana vychází ze třicetileté neurologické praxe a ze zkušeností s pacienty, kteří trpí efektem alkoholizmu, nikotinizmu a cukrovky na lidský mozek. Právě to vysvětluje omezení sebereflexe, paměti a jeho neblahé chování a vystupování. Nejen pro mě je Zeman první pacient státu. Když vezmeme, že je to prezident a současně i pacient, tak je to naprosto legitimní i žádoucí, aby jeho zdraví nebylo veřejně utajené. A to tím více, že Zemanův životní styl – jak ten minulý, tak ten současný – přináší riziko dalšího poklesu, což přinese další důsledky, které se dotknou nás všech. Proto se nejedná o soukromou věc.

Co si myslíte, že se může stát?

Přeji prezidentovi hlavně dobré zdraví. Rizika jeho životního stylu jsou známá. Důsledek, který Zemanův stav přináší do naší společnosti je, že přispívá k rozmělnění té pravdy, o které tu byla řeč. Zeman je totiž přesvědčen o vlastní pravdě, i když mu jeho stav brání v tom být schopen tu pravdu vždy rozpoznat. Takže co udělá? Zdeformuje ji. Mám na mysli například fiktivní článek Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“, který Peroutka nikdy nenapsal, ale o kterém je Zeman vinou děravé paměti naprosto přesvědčen, že existoval – dokonce až do té míry, že nabídl odměnu za jeho nalezení. Takové faux pas z jeho strany se staly tak četné, že všem je to jedno, berou to jako jakýsi deformovaný kolorit Hradu. Když máme takového prezidenta, jak může vypadat společnost? Zdraví hlavy státu se přeci rovná i tomu našemu.

Jak tedy vidíte naši budoucnost?

Nárůst technologií, lidské blaho, rozmělnění pravdy a globalizace během posledních padesáti let vrhá lidstvo před úplně jiné evoluční možnosti a trasy, než jsou ty, na kterých jsme byli během těch předchozích více než sto tisíc let naší existence. Nemluvím jen o věcech, jako jsou klonování, genetické inženýrství proti nemocem a stárnutí, ale o fundamentální změně v naší mezilidské komunikaci, která náš mozek omezí a která povede k tzv. devoluci ve schopnosti změny chování. Pokud něco trvá pět generací, stačí to k tomu, aby se to zavedlo do naší genetiky. Technologie prostě deformuje nejen naši realitu, ale všechny reflexní spoje, které tu realitu regulují. Například Trump vysílá tweetové zprávy týkající se zahraniční politiky z jeho vany ve tři hodiny ráno, aniž by se poradil s jediným člověkem. Stačí, aby voda byla trochu horká, dostal špatnou náladu a už to s námi všemi pojede. Vše se nám okamžitě servíruje přímo do obyváku – teroristický akt, debata kolem transgenderových vztahů, robotizace pracovišť, další a další nárokování všech ostatních. To vše je na denním pořádku a útočí na zmíněný evolučně nezbytný pocit osobní identity. Mimochodem je zajímavé, že zavedení nových antidiskriminačních pravidel, které mnozí z nás považují za omezení našeho vlastního života, se vždy děje v období relativního blaha a vychází jako tvorba liberálních elit z elitních univerzit, nikoliv ze spodu. Takže se mluví o nových normách, ale my jim nerozumíme. Ani jim ve skutečnosti rozumět nechceme – naše evoluce nám v tom prostě brání. Rozmělňuje nám to naše já, které náš mozek potřebuje, aby měl základní referenční body.

Zatím to nevypadá, že by v dohledné době došlo ke změně příčin, které podle vás vedou k negativním společenským změnám, o kterých jste mluvil.

Pohled zpět na vývoj dějin a společností potvrzuje, že platí stereotypy a ne výjimky. Každá výjimka je novinka a novinka je vždy dvousečný meč. Byl to Einstein, který řekl, že to bude technologie, která zničí lidstvo. Vůbec neměl na mysli atomovou pumu, ale přesně to, co se děje dnes. Naše závislost na technologicky podporovaném a řízeném životě roste raketovým tempem. Co se stane, až někdo, metaforicky řečeno, vypne proud? Vše přestane fungovat: banky, komunikace, infrastruktura, úplně všechno.

Je to reálné?

Jsou tři scénáře budoucího vývoje. Ten první je, že bude velká krize, ať jako dopad oteplování, mutace viru, celosvětové války apod., v jejímž důsledku lidstvo utrpí velké ztráty. S tím se resetují možnosti a priority a přejde se na jinou dráhu. Ve druhém scénáři budeme pokračovat na cestě posledních padesáti let. Závislost na technologii poroste. Dojde k regresi či devoluci v naší schopnosti řešit problémy a komunikovat mezi sebou efektivně. Nicméně blaho se udrží. To, spojeno s počtem lidí na světě, globalizací a sjednocením všeho povede k proměně lidstva do toho, čemu se říká super species, tedy super-rod. Taková struktura se ovlivňuje a řídí podle interního kastového systému, tak jako u včel či mravenců. V první kastě – té nejmenší – se ocitnou lidé, kteří budou vlastnit technologie a nadnárodní firmy, v druhé – o trochu větší – budou jejich manažeři. V třetí – té největší – budeme my všichni ostatní. Svým způsobem už k tomu spějeme. Rozdíl mezi mnou, lékařem v Praze, a chudým Afričanem v Ugandě, je mnohem menší, než si myslíme. Oba máme satelit, díváme se na stejné programy ve stejné řeči, které jsou vytvořeny stejnou společností. On má méně peněz a zatím méně možností, ale ve své podstatě rozdíly ve standardech a způsobech uvažování se mezi námi rapidně zmenšují a sjednocují.

A třetí scénář?

Ten poslední je, že poroste to, co už vzniká v určitých kruzích – debata a jakési hnutí proti závislosti na technologiích. Sociální sítě ztratí vliv, a dokonce upadne jejich záliba. Jenže aby se tohle vůbec stalo, musí tomu předcházet důležitá debata o redistribuci zdrojů, o tom, že opustíme priority neustálé expanze. Naše západní civilizace prostě musí opustit myšlenku, že musíme vyrábět víc než minulý rok, že musíme mít další továrnu, další kreditku – to vše je právě cesta do pekla. Je neudržitelná, a hlavně při stálém růstu populace ve světě, ultimativně nesplnitelná.

Takže přece jen optimistická varianta…

Z neurologického hlediska je to bohužel ta méně pravděpodobná. Naráží totiž na existující závislost našeho mozku na zavedené systémy, které upřednostňují odměňování a jistotu, byť falešnou, které moderní technologie nabízejí. Těžko vyměnit něco nového, co je navíc návykové, za myšlenku, že je přeci něco lepší na tom psát dopis ručně a čekat na písemnou odpověď, než se probudit a hned si otevřít Facebook.

Máte možnost srovnat obě společnosti, americkou i českou. V čem jsme si podobní a v čem jsme naopak odlišní?

Myslím, že se všichni stáváme víc a víc stejní vzhledem k tomu, co se v našem světě děje. Pro náš mozek, ať je evropský anebo americký, jsou vždy představy důležitější než fakta. Technologie a globalizace ty představy sjednocuje, ať jsou jaké jsou. V době komunistické totality, byly představy deformované, existovala polarizace, která vylučovala nemalý počet z nich. Dnes ty rozdíly ve světě mizí, vše se rozmělňuje. Amerika zůstává národem imigrantů, dřív z Evropy, dnes z jižní Ameriky a Mexika. My Češi zůstáváme etnicky homogenní, jsme uzavřenější v tom lepším, a možná i v tom horším smyslu. Dějiny nám vlastně nedovolily vytvořit vlastní národní identitu, takže se držíme té kulturní, toho hokejového zlata, naší výborné kuchyně a našeho piva, které teď koupili Japonci. Naše děti mají jednu nohu, ne-li dvě v Evropě. Vidím, jak medici, které učím, plánují, že opustí vlast, jakmile dokončí lékařskou fakultu. To tradiční češství, které všichni známe, je pod tlakem, od života ve městě až po tu malou zlatou vesnickou hospodu, díky které je v té vesnici život. Asi jsem jako každý, který - když dosáhne určitého věku - tvrdí, že mládí bylo krásné a že budoucnost, a hlavně ti mladí jsou zoufalí. Ale jako neurolog se obávám, že jsme na úplně jiné trase, než na které jsme byli. Vidím, co to dělá s lidským mozkem a s jeho schopnostmi. Doufám, že se s tím vyrovnáme tak, abychom se vrátili na cestu, která bude ta pravá. A která nesebere tu možnost si dát těch pár dobrých piv v té naší malé hospodě.

Publikováno dne 1.1.2017 rozhovor pro Parlamentni listy

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy