Imigrační politika EU – jeden trestuhodný trik za druhým. Dělejme ji jako Japonsko!

21. 08. 2018 | 08:05
Přečteno 3410 krát
Tak nám zabili Ferdinanda, tedy Dublin(a), hned po povinných kvótách!

Z jižním sluncem rozpálené Andaluzie to „svým národům“ sdělila bezdětná kancléřka. Podle médií „hlavního proudu,“ ne tedy nějakých fake news, prý prohlásila:

„Dublinská pravidla pro uprchlíky jsou mrtvá, nefungují.“ Tedy kaput! K tomu, se zjevným pocitem že „objevila Ameriku“, dodala: „Teoreticky by podle dublinského systému nepřišel do Německa ani jeden migrant. To ale neodpovídá realitě,” a že “Dublinský systém je dobrá myšlenka, ale neschopná života.

Proč mě to jen připomíná jistou „vědeckou“ teorii, také vymyšlenou a lidem do hlav nasazenou dvěma vousatými Němci, která, ač také „dobrá myšlenka, ale neschopná života,“ stejně tak skončila na onom smetišti dějin potom, co napáchala obrovské škody?

Do čeho se i nás Brusel opakovaně snaží navléknout: Jsme doopravdy odpovědní za 2,5 a poté 4,5 miliardovou Afriku?



Tento graf, doprovázející demografickou studii OSN, je podlé mého názoru svým způsobem vše, co by měl před sebou a na mysli mít každý volič, každý občan členské země EU, každý skutečně zodpovědný politik a mediální komentátor, prostě všichni, kterým jen trošku záleží na budoucnosti Evropy. A to vždy, když uvažují, nebo chtějí zodpovědně mluvit, o tom, co bychom v naší zemi a ve „společném evropském domě“ měli mít za absolutní prioritu. Protože nic jiného, od tak či onak zahnutých okurek až po změny klimatu v Evropě, není a hlavně dlouhodobě nebude důležitější, než jak připravit dostatečně účinnou obranu „Starého kontinentu“ před negativními dopady bezprecedentní a zjevně, i podle OSN, neodvratně pokračující populační exploze v Africe.

Bohužel, minimálně už po více než 15 let, Evropská Unie, kromě jiného i cestou tzv. Rabatského procesu, atd. a letos pak „Marákešské deklarace,“ (kterou, na rozdíl od Česka a ministra za ANO, Maďarsko nepodepsalo) Evropany klame a chlácholí sliby o „řízené“, ale stále masové imigrací z Afriky do Evropy. To doprovází zcela falešnými a nepodloženými nadějemi, že Afrika si nakonec dá své věci tak nějak do pořádku a navíc – byť za tučné peníze – snad začne s EU na imigraci (počínaje vstřícným přijímáním svých deportovaných neúspěšných žadatelů o azyl v zemích EU) skutečně spolupracovat.

Podruhé bohužel, jak i jinak důsledně „politicky korektní“ OSN přiznává, že, oproti všem jiným regionům světa, od Evropy po Nový svět a Asii – včetně Indie! – Afrika, zejména její subsaharská část, na již dostupnou osvětu a antikoncepci dosud nereaguje a zdá se, že ani výhledově jakýmkoliv patrným, natožpak naléhavě potřebným, razantním snížením porodnosti reagovat nebude.

Brusel pak má pro ty Evropany, kteří se o tyto věci náhodou zajímají, pacifikační zkazku o tom, že s pomocí EU, AU (Africká unie) a její členské země prý budou – nějakým zázrakem, jaké lidstvo dosud nevidělo? - vytvářet pro svých 2,5 a posléze 4,5 miliard obyvatel všechny ty potřebné stamiliony pracovních míst, infrastrukturu, rozumně fungující ekonomiku, státní správu a společnost.

Dosavadním rekordmanem v tomto ohledu je - s přivedením 500 milionů svých občanů z bídy – ČLR, tedy kolektivistická a homogenní společnost s pilnou populací. I kdybychom předpokládali, že ani jedna žena v Africe nebude mít zaměstnání mimo domov a péče o rodinu - což jistě, nejen z hlediska využívání lidského kapitálu a talentů, zrovnoprávnění žen, atd. nechceme - Afrika by tedy v příštích 20 letech musela při nejmenším, se 600 miliony nových pracovních míst, zopakovat „čínský zázrak“ a ve zbývajících letech 21. století jej poté s 800 miliony dalších nových pracovních míst ještě drtivě překonat. Naprosto a absolutně a ani z jakékoliv větší části nereálné, jakkoliv by se EU s 0,5 miliardou obyvatel po všechna ta budoucí desetiletí v rozvojové a jiné pomoci rekordně překonávala.

Navíc zde je a vždy bude skutečnost, že mnoha desítkám nebo i pár stovkám milionů z nových miliard Afričanů se ale bude - i přes tyto zázraky tamního hospodářského a společenského rozvoje – Evropa stále zdát neodolatelně lákavým cílem. Ostatně to, ještě před vrcholem dosavadně rekordní tsunami ilegálních migrantů do Evropy, v červnu roku 2015, kupříkladu ilustroval rozsáhlý a situaci "v terénu" popisující článek ve Wall Street Journal.

A tak třeba v zemi s již po 40 let stabilní demokracii a - nejen díky remitendě od svých občanů z Francie - postupně prosperující ekonomikou jakou je Senegal, nemalá část obyvatel shání peníze na pašeráky, vše opouští a vydává se na sever. Na mladíka, budoucí "záchytnou kotvu" v EU, se skládají rodiny nebo i celé vesnice. Vysokoškolští studenti na to "cashing out" svá stipendia, jiní pak používají peníze z remitendy zaslané příbuznými z Evropy a původně určené na nákup nebo expanzi rodinných byznysů. Takže ani zde ani zdaleka nejde o chudáky, hladovějící na jednom nebo dvou dolarech či eurech denně.

Kdybychom předpokládali, že se takto, k opuštění všeho a vydání se do svůdně atraktivní Evropy, rozhodnou "jen" 3% z populace Afriky, tak je to, při 2,5 miliardách, 75 milionů a při 4,5 miliardách pak 135 milionů migrantů usilujících dostat se, jak už nyní vidíme doslova jakkoliv, do Evropy. Pro stále chudý italský jih je, zdá se, mafií organizované pašování migrantů, vítaným příspěvkem do lokální ekonomiky s tím, že když ilegálům dojdou peníze, zbytek Itálie nebo i EU má "solidární a humanitární povinnost" se o ně postarat.

K tomu všemu navíc, bruselští byrokraté už teď mají pro plánované desítky milionů migrantů automatický důvod k udělení statusu uprchlíka: tzv. „uprchlík před změnou klimatu.“ To mimo jiné může znamenat, že když Evropané budou kvůli suchu muset vrtat o něco hlubší studny, měli by je už vrtat ještě hloubší, protože „právo na (tu samou) vodu“, kodifikované OSN, nebudou mít jenon oni.

Brusel - a na našem dvorečku teď třeba rádoby MZV ČR, Miroslav Poche, v rozhovoru pro Právo - veřejnost klame zcela fantasmagorickými představami o tom, čím a jak země EU Africe pomohou v odvrácení pochodu nespočetných milionů ze dvou či čtyř miliardové Afriky na sever, do Evropy.

Poche, který by byl za prezidenta Drahoše už dávno dělal zahraniční politiku ČR, v duchu zcela falešného bruselského optimismu nebo spíše k pacifikaci odporu dané imigrace určené propagandy, sdělil, že:

„Musíme (v Africe) ustanovit legitimní režimy a podpořit je, aby samy zabránily lidem v cestě do Evropy. A pak v subsaharské Africe musíme rozvojovou pomocí zajistit, aby tam ti lidé mohli žít, aby tam měli zavlažovací systémy, aby byl dostatek potravin a aby měli práci. Musíme jim v Africe zajistit takový život, aby neodcházeli.”

V angličtině se takovému “myšlení” říká lunacy, po našem šílenství, a já bych dodal absolutně trestuhodné šílenství. Afrika, cestou AU, podobně jako Turecko, už nyní drží EU „pod krkem“ a permanentní, masová imigrace do Evropy jí z mnoha důvodů naprosto vyhovuje, nejen pokud se týká příjmů z remitend.

Toto je reální budoucnost, do které nás a další Evropany Brusel vede nebo je zcela rozhodnut vést, ať se nám to líbí nebo ne. A aby toho dosáhl, má na neposlušné různé rákosky, které nás mají „přivést k rozumu.“

Kvóty a Dublin, dvě prohry pro Brusel, dvě výhry pro obyčejné Evropany ale zdaleka nestačí

Nejprve – díky především nemalé osobní odvaze a nasazení Viktora Orbana, jím vedeného Fidesu a Maďarska a různé míře přispění dalších zemí Visegrad4, tedy zemí, které by, podle Berlína, Paříže a tudíž i Bruselu, měly “držet ústa,” “neohrožovat demokracii” a být vděčné za to, že doposud v eurodotacích dostávaly desátek toho, co si západní korporace ve formě zisku či dividend od nich každoročně vyvážejí … původně „neotřesitelnému“ diktátu Merkelové a Bruselem nařizovaných kvót ilegálních migrantů, odolávalo a vzdorovalo jen pár statečných. Vypadalo to – bohudík jen zdánlivě – na typický „beznadějný“ odpor malého Davida údajně všemocnému, bruselskému Goliáši.

Přiznejme si, kdo si zpočátku myslel, že navzdory všemožnému nátlaku Bruselu kvóty neprojdou? Navíc v dlouhých letech ohlušující a všudypřítomné propagandy na jejich podporu, nám “odborníci,” včetně Teličky a většiny „našich“, za plat a náhrady v eurech a jiné požitky koupených europoslanců, Jourové, v opozici se nacházejících partají a jejich předáků a “mluvících hlav” v médiích - z ideologické zaslepenosti nebo ze strachu, že se na nás Mutti Merkelová nebo byrokrati v Bruselu “opravdu začnou zlobit” - radili a naléhali, abychom „měli rozum“ a kvóty přijali. Teď se, navíc bohudík mnohem rychlejším tempem, dospělo k tanci nad mrtvým Dublinem, který už byl bruselským „demokratickým mechanizmem“ plně připravený ke schválení.

Zatímco Brusel bezohledně diktuje, že „jedinou cestou“ je masová imigrace, vyspělé Japonsko ukazuje lepší, odpovědnější, zcela opačnou cestu

Brusel nikdy ani nepovolil – natožpak aby ve všech členských zemích EU pomáhal organizovat – skutečnou, otevřenou, poctivou, celospolečenskou debatu o tom, zda je nízká porodnost Evropanek skutečný problém. Elitám a korporacím – v honbě za ziskem téměř za každou cenu – nenarozené miliony konzumentů na vnitřním trhu EU, které by pomáhaly spotřebovávat veškerou tu nadprodukci, zajisté schází. Pro moderní, vysoce výkonnou ekonomiku totiž není vůbec žádný problém jen s pár lidmi de facto cokoliv, navíc levně a pružně, kdekoliv na světě, vyrobit. Problémem je, jak to proboha všechno prodat, zkonzumovat. Ostatně to je také jedním z hlavních důvodů, proč rostoucí počet zemí experimentuje s tzv. „základním (nebo nepodmíněným)“ příjmem.

Je proto falešné a manipulantské, když třeba teď španělský premiér, socialista, obhajuje nebránění vetřelcům v proniknutí do Španělska (a tedy EU) tím, že „nejsou lidi“ a že „je potřeba nová krev.“ Má odvahu to tvrdit, když navíc jeho vlastní země dlouhodobě trpí neuvěřitelně vysokou mírou nezaměstnanosti, která je i teď, v době evropské konjunktury, 16% (a u mladistvých do 25 let 34%!). Nastupující robotizace, atd., navíc potřebu, zejména nekvalifikované pracovní síly, ještě dále omezí.

Korporace ve stále větší míře spíše potřebují konzumenty než jakoukoliv, natožpak nekvalifikovanou pracovní sílu, protože Evropané, podobně jako Američané, už víc konzumovat nestačí. Jsou stále více obézní a snadné úvěry a kreditky umožňující konzumaci jsou našponované do maxima. Proto jsou pro mnohé západoevropské vlády, tedy i "Brusel" migranti, i ilegální a bez kvalifikace, zejména pokud mají početné rodiny a jejichž ženy mírou porodnosti Evropanky „přetrumfnou“ v průměru 2 až 4-krát, evidentně neodolatelnou cestou, jak se s nadprodukcí vypořádat.

Přitom nejsem sám, kdo má důvody pochybovat o tom, zda vůbec a kolik, budou v průměru na daních do průběžného důchodového systému, „na důchody Evropanů“, na náročném trhu práce platit současní imigranti nebo jejich potomci. Zejména pokud se započítají léta nákladů na inkluzi, na zvláštní opatření či náklady na bezpečnost.

Dva příklady:
* EU kupř. přiznává, že v Evropě je už 30.000 „radikálů“. Na sledování jediného radikála je v průměru třeba 20-ti pracovníků bezpečnostních orgánů na plný úvazek.

* Extra miliony eur třeba stojí budování zvláštní sekce pro muslimské ženy v plánovaném veřejném akvaparku v Bonnu. To, zda se touto segregací navíc nepošlapávají evropská (nebo i „univerzálně“ platná) práva na genderovou rovnoprávnost, „vyspělým“ demokratům v Německu nebo v Bruselu zřejmě také starosti nedělá.

Není zde čas ani místo debatovat, zda snižování populace (evropské nebo světové) je nebo není problémem. Nemálo ochránců životního prostředí by to uvítalo. Tzv. antinatalisté si to nejen přejí, ale tím, že vědomě děti nemají, to také implementují. Pokud ale politici tvrdí, že v EU „nebudou lidi“, tak by měli – logicky, přirozeně, hlavně a rychle - začít usilovně pracovat na nápravě.

Tedy, poctivě a naplno usilovat o celospolečenský konsensus o tom, že:

a) mít k prosté reprodukci potřebných 2,1 dítěte na ženu je správné, dobré, nezbytné, zodpovědné, záslužné a ceněné a

b) spočítat si, zejména ti na pravici, že k implementaci uvedené změny hodnot a priorit větší orientací na prorodinnou politiku, potřebné náklady na jesle, školky, podporu rodin a zaměstnaných rodičů mohou být nakonec i nižší než všechny ty skutečné náklady na imigranty, jejich děti, inkluzi a na řešení všech těch permanentních problémů s tím, jako již na Západě, nevyhnutelně a hlavně dlouhodobě či trvale spojených.

V Japonsku, které má demografický trend při nejmenším stejný jako západní Evropa, si – oproti Západu - žádná vláda nikdy ani nedovolí svým sebevědomým spoluobčanům navrhnout uchylovat se k imigraci, natožpak masové, dlouhodobé a jakékoliv povahy. A když před lety zjistili, že ani velice omezená imigrace Jihoameričanů japonského původu dostatečně dobře nefunguje, zastavili i tu.

Japonsko tak stále nemá žádnou imigrační politiku, tak, jak ji známe v západní civilizaci. Velice výběrová jsou i pravidla pro získání povolení k trvalému pobytu vysoce kvalifikovaných žadatelů. Výpomoc s nedostatkem pracovních sil řeší, cestou tzv. „školicího“ neboli „učňovského“ program, který povoluje cizincům v zemi pracovat, obecně až 3 roky, ale jen u jediného konkrétního zaměstnavatele. 127-mi milionové Japonsko má v tomto programu, který je prezentován jako pomoc se zvyšováním kvalifikací participantů, jen asi 275.000 míst. Jako ústupek high tech sektoru, zejména IT, který chce zůstat globálně konkurence schopný, vláda uvažuje o rychlejším schvalování žádosti o pracovní povolení takových cizinců a jeho prodloužení na 5 let.

Všichni stávající i budoucí participanti v programu si ale nesmí přivézt své manželky, což je jedno z opatření zabraňující možnému trvalému pobytu. Žadatelé také musí podstoupit - i pro práci na farmách atd. - náročné jazykové zkoušky, a pokud nemají schválené prodloužení zaměstnání, musí Japonsko opustit. V zemi je celkem něco před dva miliony cizinců, tedy necelá 2% populace.

Azylová politika Japonska je také velice důsledná. V roce 2016 tak z 11.000 žadatelů byl azyl udělen 28 a loni z 19.600 žadatelů azyl dostalo jen 20, hlavně ze Sýrie, Afganistánu a Egypta. Oproti japonskému 0,2%, třeba Německo a Kanada v průměru schvalují 40% žádostí o azyl. Japonsko je na druhou stranu známé svojí štědrou zahraniční rozvojovou i humanitární pomocí.

Takže je (nejen nad vycházející japonské slunce?) jasné, že když se chce, tak to jde. A to zcela v rámci zákonů, Ženevské úmluvy o uprchlících, atd. Přestože média po desetiletí spekulují a předpovídají, že Japonsko bude muset svoji demografickou politiku změnit a otevřít se imigraci, nic takového se stále neděje a jen tak dít nebude.

Porážkou kvót a Dublinu to nekončí

Kalousek a jeho TOPka s novým, mladším maskotem, Fialova ODS „rozumné pravice“ i celá parlamentní opozice plus ČSSD, teď, po dalším neúspěšném triku Bruselu stran imigrační politiky, asi na své nekritické přebírání všeho, pokud to jen přichází ze Západu, nemohou být moc hrdí. Znovu se totiž ukázalo, že povýšenečtí a zejména občany zemí, které si dovolí volit jinak než Brusel a jeho propaganda velí, neomaleně urážející, vydírající a zastrašující potentáti EU zase – už po kolikáté - tak pateticky selhali a přitom cestou masivní imigrace napáchali obrovské a trvalé škody.

Do očí bijící demokratický deficit schématu, kdy nevolená Evropská komise vytváří zákony („směrnice“), které – pouze v posledních pár letech a stále jen zcela formálně - „oštempluje“ Evropský parlament, je patrný i na imigrační politice. Brusel předstírá, že „není možné“ ilegální a masové invazi vetřelců účinně bránit. Technologicky a organizačně nejvyspělejší země světa tak najednou „nemohou chránit hranice“, což je od nepaměti asi ta nejzákladnější role a povinnost státu.

Obyvatelstvo Evropy je systematicky masírované na lidské emoce a soucit brnkající, hlavně vizuální propagandou ukazující tu (díky nezodpovědnosti svých rodičů?) fotografii v Egejském moři utonulého děcka, jinde pak, pro ty „racionálnější,“ se tu a tam uvede, třeba že díky veřejným zakázkám na postarání se o milion ilegálů, HDP Německa v roce 2015 vzrostl o 0,3%.

Bohužel, všechny těmi radikály, imigranty nebo jejich 2. či 3. generací teroristicky zmasakrované nebo v individuálních útocích zabité či zraněné evropské oběti to nemohou ocenit. Přesto vše, přes nepočetné tisíce jednotlivých konfliktů ve školách, na veřejnosti, v bazénech, atd., Brusel a mnohé západní vlády v imigračních praktikách pokračují a vymýšlejí jeden trik za druhým, jak v tom, ideálně ještě ve větším měřítku a trvale, pokračovat. Proto také vymyslely povinné kvóty a poté „Dublin IV“.

Brusel to zdaleka nevzdává, návykovost nemalé části západní Evropy na masovou imigraci jakékoliv kvality trvá

Po skutečně silném šoku, kterého se elitám dostalo cestou výsledků referenda o Brexitu, třeba Telička (takticky?) hovořil o „potřebě sebereflexe a reforem“ v Bruselu. Žádná sebereflexe, natožpak reforma se pochopitelně nekonala a za dané konstelace ani konat nemůže. Proto ani Merkelová, Macron & spol., tedy Brusel – ve svých dlouhodobých, systematických a prioritních pokusech o masové nahrazování Evropankám nenarozených deseti-miliónů dětí (tedy deseti-milionů korporacím na vnitřním trhu EU scházejících konzumentů) imigrací jakékoliv kvality nepřestanou. Jen budou přicházet s novými triky a kosmeticky upravenou taktikou.

Podobně jako tomu bylo, když občané-voliči ve Francii a Holandsku svým NE v referendu potopili pokus o Ústavu EU, a „liberálně demokratický“ Západ jejich hlasy obešel Lisabonskou smlouvou. Jindy pak nařídil neposlušným Irům repeté referenda o přijetí eura, protože maličké Irsko si dovolilo říci NO … a tak elitami vyžadované YES se na druhý pokus dostavilo. O podobné se teď snaží stran nulifikace Brexitu, když repeté referenda nemohou tolika milionům Britů nařídit.

Přijetím stávajících bruselských imigračních praktik bychom měli stejné problémy, jaké mají mnohá západních velkoměsta a celé země, navíc, to jejich původní, pohádkové bohatství z kolonialismu i otrokářství, nám už nikdo nedá. Dopláceli bychom na to nejen ztrátou bezpečí, ale i ze svých daní vyplácenými, nekonečnými a podle diktátu Bruselu všemožnými, štědrými sociálními dávkami Novým Evropanům, což není navíc férové nejen vůči našim důchodcům, matkám samoživitelkám a sociálně slabším.

Obyčejní občané - zatím z větší části „jen“ západních zemí - kteří oproti elitám a jejich pomocníkům nejsou chráněni v luxusních rezidencích s bodyguardy a vysokými ploty, privátními školami, atd., na dlouholeté imigrační praktiky svých vlád v mnoha směrech doplácejí.

Bohužel, dokonce i nový italský premiér, Giuseppe Conte, který pozval premiéra Babiše k rozhovorům o imigrační politice a jehož vláda, zejména ústy a činy vicepremiéra a ministra vnitra, Mattea Salviniho, nejpopulárnějšího politika v zemi, indikuje kriticky potřebný a doufejme i znatelný a trvalý obrat v imigračních praktikách země i celé EU, v rozhovoru pro ČT Babišovi vzkázal, že je přece „v zájmu české ekonomiky,“ aby Babiš, podobně jako jeho protějšky na Západě, podporoval masovou imigraci jakékoliv povahy.

Babiš na to v separátním rozhovoru pro ČT právem reagoval tím, že Česká republika ani v momentální konjunktuře podobnou imigraci nepotřebuje a naše firmy užívají systém vyhlašování volných míst tam, kde místní kandidáti nejsou, nebo nemají zájem, a vybírají si mezi nejvíce kvalifikovanými zahraničními uchazeči.

Mnozí západní politici, odchovaní kulturou kolonialismu a maximalizace výnosu kapitálu, jsou obecně navyklí tomu obětovat skoro vše. Dnes už třeba ne kvalitu vzduchu, vody a ekologii, ale stále nechápou, že jiné národy podobné preference, tradice, nebo pocit morálního nebo finančního dluhu vůči koloniím (které, spolu s nespočetnými miliardami z nich, navíc nikdy neměly) nemají a že si také nejsou vždy ochotny „nechat vrtat koleno“ za příslib možného vyššího zisku. A přitom za cenu téměř jistých a navíc permanentních napětí ve společnosti, nespokojenosti Nových Evropanů, jejich nekonečných protestů proti údajnému rasismu a diskriminaci, neúnosně vysokých a všestranně nákladných opatření na inkluzi či bezpečnost.

Západ masovému vpádu migrantů nečelil, tak či onak mu napomáhal, přinejmenším jej toleroval, teď apeluje na „solidaritu“

Poté, co se Merkelové & spol. ani trikem s Dublinem, nepodařilo Evropanům nasadit otrocký chomout, kancléřka káže, že, všechny ty škody a problémy způsobené dosavadními imigračními praktikami Bruselu, jsou najednou, zase cituji Merkelovou, „výzvou, kterou musíme řešit společně” a „žádná země by neměla od tohoto úkolu utéci.“

Nevzpomínám ale, že by třeba Česko a jeho vláda, ani za usměvavého Sobotky, nařizovaly lodím Frontexu sloužit ilegálům jako taxi nebo jako doprovod plavidlům většinou Německem placených „neziskovek“ a pomáhat jim v jejich k dokonalosti dotažené spolupráci s migranty štědře placenými pašeráky v byznysu, který má roční objem v mnoha stech milionů eur. Nic z toho a mnohého dalšího a nakonec ani to, že v průměru 90%, většinou ilegálních migrantů, kterým jsou jejich žádosti o azyl zamítnuty, nelze zpět do země důvodu deportovat, není vina ČR nebo zemí Visegradu4.

Pokud Merkelová a Brusel volají po solidaritě, ta by měla být především a s díky poskytována Maďarsku, Visegradu4 a nové italské vládě, nejen za odmítání kvót i diktátu Dublinu, ale i za to, že jednaly - jak se teď znovu ukázalo - správně, statečně, zodpovědně a v zájmu demokracie. Navíc, prosazování zákonnosti v imigračních praktikách – jak teď právem konstatoval Matteo Salvini – je patrně tím nejúčinnějším způsobem bránění růstu rasismu.

Svojí imigrační politikou, zejména v posledních čtyřech letech, Německo, nemálo západoevropských zemí a tedy i Brusel, skutečně oslabily důvěru v demokracii a nahnaly miliony voličů „populistickým“ stranám. Bohužel, historie a stávající stále ještě většinové myšlení v Bruselu moc nadějí na skutečnou změnu imigrační politiky nedávají. I po porážce kvót a Dublinu je tedy stále třeba mít na mysli zásadní a ohromující fakta a sdělení, které výše uvedený graf prezentuje a podle toho - s odvahou a důsledně - jednat. A jako lepší než praktiky EU prosazovat imigrační a azylovou politiku jakou má Japonsko.


Doporučit Sdílet

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy