16. 04.

Tělo, duše a jejich spasení

Stanislav Komárek Přečteno 1587 krát Přidat komentář

V nakladatelství Academia právě vyšla má kniha Tělo, duše a jejich spasení aneb Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice (druhé doplněné a rozšířené vydání knihy Spasení těla z roku 2005). Zájemci jsou srdečně zváni na její křest v úterý 28.4. v 17 v kavárně Academia na Václavském náměstí 34, kmotrou bude PhDr.Ludmila Trapková.

Více »

08. 04.

Autodomestikace

Stanislav Komárek Přečteno 1467 krát Přidat komentář

Pod slovem „autodomestikace“ se rozumí pozoruhodná skutečnost, že člověk vykazuje některé rysy svých vlastních domácích zvířat. Celou záležitost nejvíce zpopularizoval známý rakouský etolog Konrad Lorenz, ač na některé její aspekty upozornil už Charles Darwin a další autoři.

Co vlastně všechno člověka s jeho domestikanty spojuje? Jsou to znaky, které odlišují domácí formy od jejich divokých předků, třeba čuníka v chlívku od kňoura v lese: relativně chabé svalstvo a sklon k ukládání tuku, zkrácená obličejová část lebky a gracilnější kostra, zejména pak méně mohutný čelistní aparát. Dále schopnost živit se téměř jakoukoli jen trochu vhodnou potravou, snášet se se sobě podobnými na malé ploše a mnohem více se rozmnožovat, hypertrofovaná sexualita a malá vybíravost ve volbě pohlavních partnerů. Člověk je také ze savců nejvariabilnější, jak v rámci jedné populace, tak celosvětově – i v tom jej dohoní a předčí pouze jeho domestikanti.

Potíž je ta, že člověka v „divoké“ formě dnes samozřejmě nikde nemáme, i nejprostším způsobem žijící lovecko-sběračská etnika mají už autodomestikační příznaky také. Lidé vykazují typické příznaky domestikantů jen ve srovnání se současnými lidoopy a je tudíž jasné, že proces autodomestikace začal velmi dávno a spadá v zásadě nějak v jedno s procesem polidštění vůbec. Jakýmsi způsobem jsme „sami sebe zdomácněli“. Je také jasné, že civilizační proces některé z autodomestikačních znaků přímo vyžaduje – třeba schopnost snášet se v městech, jejich fabrikách, úřadech a školních třídách, na malé ploše jako domácí králíci v kotci (zkusme zavřít deset divokých na podobnou plochu a hned uvidíme, jak budou létat chlupy a možná i téct krev).

Lorenz si před lety tento „civilizacotvorný“ aspekt mnoha lidských autodomestikačních rysů neuvědomoval: obézní měšťák, krotce blekotající nad šálkem bílé kávy, se mu jevil jako politováníhodný invalida srovnatelný s těžce se kolébajícími obézními domácími husami či růžově kyprým domácím vepříkem.

Některé výše uvedené autodomestikační znaky, třeba sexuální nevybíravost, se nám mohou zdát u člověka nevěrohodné, zejména vidíme-li, kolik našich bližních si nemůže žádného partnera najít, nezřídka po celý život. Kdo však někdy choval skutečně monogamní volně žijící živočichy, třeba velké papoušky, dobře ví, jak je neuvěřitelně obtížné sestavit pár, které by si skutečně „rozuměl“ a zdárně se ve voliéře množil. Pokud bychom zavřeli do těsné klícky dva lidi opačného pohlaví, to by v tom byl čert, abychom se do roka nedočkali roztomilého mláďátka.

Možná bychom se měli na naše domestikanty podívat laskavějším okem než obvykle – mají s námi více společného, než by nám bylo milé.

(Psáno pro LN)

24. 03.

Pilný jako včelička...

Stanislav Komárek Přečteno 1160 krát Přidat komentář

Ze všeho hmyzu lidi v dějinách nejvíce fascinovaly včely – tedy rozumí se, včely sociální, ty naše všeobecně známé včely medonosné, neboť drtivá většina včelích druhů je samotářská, což laická veřejnost tuší jen mlhavě. Odhlédnuto od jejich strhujícího společenského života, byly včely od pradávna důležité i ekonomicky a před vynálezem třtinového cukru prakticky jedinými dodavateli sladkých pochoutek – kromě bource morušového se jedná o jediné pravé domácí zvíře mezi hmyzem.

Nejstarší evropské, a zřejmě i světové zobrazení interakce člověka a včel, datované do mezolitu a nakreslené zhruba před osmi až deseti tisíci lety na stěnu španělské jeskyně Cueva de la Araňa poblíž Valencie, mluví samo za sebe: zobrazuje lidskou postavu s košíčkem, nahlížející do dutiny a obletovanou rozzuřenými včelami. Zatímco tažné koně nahradily motory a hlídací psy poplašné systémy, vysosat nektar z tisíců a tisíců květů a koncentrovat jej v úle umějí jen včely se svou důmyslnou sociální organizací.

Pomysleme jen na důmyslnou včelí komunikaci o objevených zdrojích potravy pomocí tzv. „včelích tanců“, rozkódovaných v meziválečných letech minulého století mnichovským badatelem Karlem von Frischem a jeho studenty. A co teprve produkce vosku, propolisu a mateří kašičky, substance produkované z hltanových žláz mladých dělnic, která slouží k výživě budoucích královen v matečnících! O jejich osudu, odlišném od geneticky totožných dělnic, nerozhoduje nějaký feromon, ale právě kvalitnější strava... Včelí královna ovšem pomocí feromonu udržuje dělnice v pracovní náladě a s nefunkčními vaječníky - ty příslušný sekret nadšeně olizují a do své podřízené pozice vpravují „rády“. Celá řada dějů v úle, zejména pak narážení matečníků a rojení se všemi jeho aspekty, je ale iniciována dělnicemi samotnými v jakémsi „demokratickém“ stylu: jedny tyto buňky pro budoucí královny budují a druhé bourají jako svérázný způsob „hlasování“. Čím více z nich je vyladěno pro určitý typ chování, tím snáze nakonec prosadí jeho úplné převládnutí. Už od antiky se také soudí, že včely rojení subjektivně prožívají jako nějakou významnou slavnost. Do jejich nervových ganglií jim sice nevidíme, ale soudě z toho, že v průběhu rojení nebodají a jsou celou ceremonií zcela „pohlcené“, mohlo by na tom mnoho být.

Obrovský je i symbolický význam těchto bytostí, o nichž už antika soudila, že jsou oblíbenkyněmi bohyně Artemidy a vůbec miláčky a poselkyněmi bohů. K jejich poctě byly také páleny krásně vonící voskové svíce. Tehdy se věřilo, že včely sbírají nikoli šťávu z květů, ale vznešenou a sladkou nebeskou rosu. K tomu dal podnět nepochybně sběr tzv. medovice, sladkých výkalů mšic, v kapénkách pokrývajících listy a tvořících nezanedbatelnou součást medu, zejména tzv. lesního - snad tento nenadálý poznatek jeho konzumaci čtenářům neznechutí.

Sociální život včel, jev lidem od nepaměti blízký, byl chápán jednotlivými kulturami velmi odlišně v rámci tzv. sociomorfního modelování – z velké „samoobsluhy“ přírodních jevů si vždy vybereme to, co nás odráží jako zrcadlo a potvrzuje naše společenské fungování. Rodové společnosti, pokud jim věnují pozornost, vidí ve včelách nejspíš něco jako rod či kmen, který si snáší společně zásoby a brání je. Teprve s pokročilejší diferenciací společnosti, zhruba v antice, začalo být vnímáno centrální postavení královny, či podle tehdejší koncepce krále: extrémně „mačistická“ starořecká společnost ji těžko mohla vnímat jinak. Je velmi příznačné, že Plinius Maior viděl o něco později v trubcích otroky včel.

Středověk spatřoval ve včelách obraz idealizovaného státu či také klášterního společenství, kde se nikdo nefláká a nerebeluje. Krásným dokladem toho postoje je dílo dominikána Tomáše z Cantimpré Bonum universale de apibus („Obecné dobré o včelách“, 13. stol.), kde autor vypravuje víceméně smyšlené historky ze života včel jako mravní naučení svým řádovým bratřím. Teprve industriální společnost mohla dát vznik pohledu na včelstvo jakožto důmyslnou organizaci zajišťující druhu materiální převahu v konkurenci o nektar a pyl s jinými, samotářsky žijícími druhy.

Naše postindustriální společnost zajisté vidí i ve včelím úle zuřit všudypřítomnou informační válku, ale svým způsobem také kope včelám hrob. Nářky, že včelstev ubývá, z roku na rok zesilují, v Americe s jejím velkoplošným a mnohem více chemizovaným zemědělstvím ještě silněji, než v Evropě. Svou roli hraje i šlechtění včel na co nejvyšší výnos medu, vedoucí nepřímo také k snižování jejich odolnosti. Divoké genotypy včel, pokud se ještě někde udržely, jsou nemilosrdně hubeny. Jak moc se může pozdní civilizace od přírodního stavu věcí odchýlit? Neopouštějí ji medem vonící poselkyně bohů jen krátce před tím, než ji opustí bozi samotní?

Psáno pro Lidové noviny

17. 02.

Vetřelci

Stanislav Komárek Přečteno 1618 krát Přidat komentář

Představa, že zlý vlk, negativní hrdina z hanebné historky o Karkulce, mezi námi v kvantech žije a nechává si posluhovat a vydržovat se, není pro většinu z nás úplně běžná. Ve skutečnosti byl mnohem rafinovanější, než jsme kdy pomysleli.

Správně tuše, že otevřená konfrontace s lidmi v posledku nedopadne dobře, začal se před zhruba patnácti tisíci lety mezi nás vtírat a výsledek je naprosto ohromující. Dá se říci, že psi, zejména rozmanitá luxusní plemena typu pekinézů, maltézů či papillonů, představují rafinované trpasličí, parazitické a mimetické formy vlků, naprosto geniálně napojené na lidskou společnost.

Na rozdíl od jiných domestikantů, jejichž život je většinou krátký a trudný, dokázali napíchnout „citový kanál“ mezi rodičem a dítětem a to jim zajistilo celoživotní bezstarostnou existenci, aniž by museli dělat či produkovat cokoli - „použitá“ nosnice vezená do kafilérie by jim mohla věru závidět.

Něco však produkují přece: spouštějí vhodné emoce péče a ochrany už svým vzhledem, který přesně odpovídá Lorenzovu „schématu mláděte“ s krátkou obličejovou částí, relativně velkou hlavou a velkýma očima. Takovýto pejsek-děťátko se k tomu přiměřeně i chová v kombinaci něžné příchylnosti a sem tam nějaké roztomilé lumpačiny. Zatímco zaběhnutý rotvajler už páníčka najde jen stěží a v nejlepším případě doskomírá v nějakém útulku, zaběhlá čivava stěží dojde na nejbližší roh.

Je jistě pravda, že v naší společnosti je příchylnost ke psům dovedena do bizarního extrému, ale fenomén psích mazlíčků je ve skutečnosti prastarý – měl je starý Řím stejně jako starý Egypt či aztécká říše, nejedná se tedy o nějakou ryze novodobou dekadenci. Je vlastně divné, že největší domácí miláček lidí povstal z takovéto šelmy, ne z nějaké odolné středně velké opice, třeba některého makaka...

A že jsme si to všechno sami způsobili umělým výběrem? To je jistě pravda, ale on ten umělý výběr, zejména na „roztomilé“ rysy ve vzhledu či povaze, není tak úplně vědomý. Je tak úplně náhoda, že německé bílé prase je velké, růžové, modrooké a s plavými štětinami, zatímco vepřík vietnamský je menší, tmavší a má oči mandlové?

Zdá se, že vlkům, živočichům dosti inteligentním, jsou renegáti z vlastních řad předmětem divoké nenávisti, aspoň je, kde mohou, zabíjejí a žerou. Jednou jsem viděl v pražské zoo koloritní scénu, kdy se návštěvnice s čivavou na vodítku přiblížila k vlčímu výběhu. V nazelenalých očích zaplál běsný hněv nad zakrslíkem, který je pro kus psího sucharu schopen devótně lízat ruku dědičného nepřítele. Bylo patrno, že nebýt masivního plotu, čelisti by brzy cvakly a zrádce doskučel. Od lidí lze očekávat jen ránu z pušky nebo zavření do ohrady, ale tohle z vlastních řad....!

(Psáno pro Lidové noviny)

11. 02.

Rozloučení se čtenáři

Stanislav Komárek Přečteno 1526 krát Přidat komentář

Po více než pět let jsem psával týden co týden sloupek do Hospodářských novin a tato doba zůstane jako světlá vzpomínka v rámci mých žurnalistických zkušeností. Rád bych na tomto místě Hospodářským novinám ze srdce poděkoval, že mi dávaly naprostou volnost v tématu mého příspěvku a nikdy ani sebe méně redakčně nezasahovaly do jeho textu. Rád bych jim poděkoval i za trpělivost s mými občas neobvyklými názory na některé problémy a s tím, že jsem své příspěvky záměrně nepsal k aktuálním událostem („Politik Vaňous opět drze lže...“), ale spíš k problémům „chronickým“. Také jsem se snažil koncipovat je tak, aby je bylo možno později i souborně vydat, dva knižní sborníky už vyšly, třetí se připravuje. Řada z otištěných sloupků sloužila jako první „nástřel“ k nějakému tématu, které se později objevuje v knize „Evropa na rozcestí“, která by měla vyjít v nakladatelství Academia během tohoto roku. Novinové sloupky jsou s jistou nadsázkou pokračováním kazatelského žánru, či když to obrátíme, kázání nahrazovala sloupky v dobách, kdy většina obyvatelstva byla negramotná. Nepochybuji, že ve středověku bych asi mnichem či poustevníkem byl, ale věc zčásti vyšla z módy, z části ji zničila památková ochrana většiny slují v Českém krasu i jinde – jak by se občas hodily!

V dobách obecné krize tištěných médií je psaní novinových příspěvků pozvolna činností antikvovanou, téměř už jako paličkování krajek. Proto jsem jako externí spolupracovník už dávno čekal přechod z pravidelné spolupráce na nepravidelnou. Říkává se, že máloco je tak nezajímavé jako včerejší noviny. Pro tu chvíli je to zajisté pravda, ale už tak po deseti letech se stanou zase zajímavými a pamatuji si, jak mne v mládí uchvacovaly prvorepublikové a válečné noviny a týdeníky, jichž byla plná půda mé rodné chalupy. S online-verzemi to bude snazší, ale nepřijde den, kdy je přičinliví orwellovci začnou průběžně upravovat? Tisk na papíru, byť nekvalitním, se už změnit nedá. I v tolika jiných věcech staromilecký, chodím dosti pravidelně do své oblíbené kavárny periodický tisk číst. Možná to nečiním ani tak kvůli informacím jako takovým, většinu z nich si člověk nějak umí předem představit, ale kvůli příjemně oslazenému roztoku kofeinu a šustění potištěných stránek a jejich přehýbání. Přiznám se, že někdy nepozorován noviny i očichávám – všimli jste si někdy, jak zvláštně a tradičně voní?

Jakým dobám to veslujeme vstříc? Kdo ví, já nejméně. Jsem kantor, a ne prorok. Prorokování je navíc živnost, která nepotřebuje žádnou koncesi – zkuste načerno instalovat plyn, nebo dokonce operovat... Jedno vím ale jistě. Že bude čím dál víc zapotřebí osobní odvahy, ne takové, která řve hurá! a vyráží do útoku, ale takové, která má alespoň před sebou samým kuráž pojmenovat věci pravými jmény a neztrácet rozvahu, když jiní s úředním požehnáním šílejí. Také to, že „drobná práce“, tak důležitá v dějinách „drobných národů“, jako jsme my, nikdy nekončí.

Mohou s velkou pravděpodobností přijít doby, kdy se to podstatné bude tradovat zase podomácku, pokoutně, na koleně, jako kdysi celá disidentní intelektualita a ostrůvky pozitivní jinakosti v rámci převeliké sociální polopouště. Myšlenkovou práci za nás nikdo druhý zástupně neudělá a myšlení bolí. Vůbec je úděl nás, živých bytostí, lhostejno, zda plže či žurnalisty, neveselý. Buddhisté tuto mizérii popisují známým obrazem, kdy strom cítí, že v něm hlodají hmyzí larvy, ale nemůže si pomoci. Larvy slyší, že se k nim dobývá datel, ten už zas vidí siluetu jestřába, ten opět na něj mířícího lovce, lovec dobře ví, že jej má Kmotra Zubatá na seznamu. Z této sudby a sítě existenciálních úzkostí se úplně nevyvlečeme, ale snad můžeme nejhorší zaslepenosti, své i cizí, aspoň trochu tlumit. Zdá se, že démoni v lidských duších jsou zase puštěni na delší vodítko než jsme bývali zvyklí...

Chtěl bych svým čtenářům poděkovat, že mi celá ta léta zachovali přízeň. I oni jistě vědí, že skutečný mudrc na rozdíl od nás pisálků mlčí a žije skryt.

Psáno pro Hospodářské noviny

29. 01.

Křesťanství bez křesťanství

Stanislav Komárek Přečteno 2317 krát Přidat komentář

Při pohledu na dnešní Západ, zejména pak západnější Evropu, vidíme zcela bizarní fenomén, připomínající cenzurovanou verzi Karafiátových Broučků z éry komunismu, kdy tito hmyzové usedli k večeři, sepjali přední nožičky a nic... Ač křesťanství bylo ve veřejném prostoru odmítnuto a dnešní evropské státy a EU jako celek jsou budovány programově jako sekulární, zásady, z kterých vychází, zcela, byť už pro mnohé nevědomě, koření v křesťanské tradici, konkrétně spíše v její karteziánské pozdní podobě. Posvátnost lidského života a lidskou důstojnost každého jednotlivce bez ohledu na jeho konkrétní stav nelze jakkoli zdůvodnit vědecky: důstojnost lidí a důstojnost skopců je z hlediska vědy stejná, tj. žádná, s podobnou kategorií věda vůbec neoperuje. Něco podobného si žádá nesmrtelnou duši stvořenou Bohem k Jeho vlastnímu obrazu, něco, co zvířata nemají a co je svou podstatou „bohupodobné“, tj. např. také racionální, rozumné.

Více »

20. 01.

Galský kohout a Evropa

Stanislav Komárek Přečteno 2484 krát Přidat komentář

Pařížský masakr se zvolna stává součástí dějin a dopadl, jak jedině dopadnout mohl: vrazi a pominutí se střílejí ve všech kulturách bez rozdílu. Kontinent však hučí jako úl, na který se nešetrně zaklepalo. Celá událost ukázala na problémy, a je jich celý velký trs, jimiž nikdo nemá v Evropě odvahu se obírat. Francie je jakousi laboratoří kontinentální Evropy – právě odtamtud po staletí vyzařovala „vysoká“ kultura, z Francie přišly revoluční svobody kdysi na zbytek kontinentu. V dohledné době možná z tohoto konce počínaje z kontinentu i odejdou. Rozdíl mezi naší a tamní situací je asi dvacet-třicet let, tak tomu i v minulosti konečně vždycky bylo. Společnost, která se vyvíjí už sedmdesát let bez otřesů, ukazuje některé aspekty společností „příliš ustátých“, nota bene, je-li už po staletí velmi centralistická a etatistická. Ať tam přijde k moci jakákoli běžná vláda, nebude moci základní problémy, hluboce zasáklé v systému, vůbec zvládnout. Je iluzorní, že by Francii – a Evropu vůbec – mohl očekávat nějaký zásadní a dlouhodobější hospodářský růst. Na to je daňové zatížení přílišné, státní výdaje příliš velké a byrokratické spoutání všeho života ve státě přílišné – traduje se, že francouzský zákoník práce má kolem tří tisíc tiskových stran. Pokud by se všichni spokojili s dosti luxusním současným stavem a nemalovali si růžové zítřky, možná by mohl dobře pracující státní stroj setrvačností pracovat ještě dlouho. I na konci Starého režimu to ovšem bylo rostoucí zadlužení a potřeba stále nových daní, co vedlo ke svolání generálních stavů a poté k úplnému přestrukturování společnosti za revolučních zmatků a hrůz.

Více »

13. 01.

Potřetí v temnotě

Stanislav Komárek Přečteno 3668 krát Přidat komentář

Celý život jsem se bedlivě vyhýbal všemu, co je momentálně „trendy“ a stačí, aby byla nějaká kniha označena jako „bestseller“, abych ji zaručeně neotevřel. Má to jedinou výjimku, a to jsou terapeutické pobyty ve tmě. Do těch jsem se skutečně zamiloval, ač právě „frčí“ - zatím jediná temná komora v lázních Čeladná v Beskydech je zarezervována na dlouho dopředu, stavba druhé by tam měla začít už letos: jen nějaký sponzor dosud chybí.

Více »

06. 01.

Ohlédnutí za rokem 2014

Stanislav Komárek Přečteno 3449 krát Přidat komentář

Uplynulý rok sice ve střední Evropě nepřinesl žádnou katastrofu a v podstatě ani žádnou zcela převratnou změnu, zato však jinde. „Půlměsíc nenávisti“ s rohy zhruba v Tripolisu a Oděse dál temně žhne, ba víc, než kdykoli předtím. Nám nejblíže je konflikt ve východní Evropě, den ode dne hlubší a bezvýchodnější. Pravda, za zimních mrazů může válka na Ukrajině ustat, ale nerozmrzne zase s prvním jarem? Vždy jsem se divil, že rozpad Sovětského svazu proběhl tak mírně a „po dobrém“ – vzpomeňme na mnohaletou krvavou lázeň při kolapsu carského režimu. Jako by tento konflikt kdesi usnul a probudil se za téměř čtvrt století...Nebyla ostatně druhá světová válka také spíše na dvacet let zamrzlou (a mnohem horší) částí té první? Ukrajina i Rusko teď navíc stojí před ekonomickým krachem, který se na obě země zvolna, ale téměř s jistotou šine jako lavina ze svahu. Východ Západu nerozumí a rozumět nechce a naopak. I v běžné řeči ostatně používáme termínu „já mu nerozumím“ jako mírnější synonymum pro „nemám ho rád“. Mocnosti se do sebe zaklínily a sotva se jeví jiné východisko než násilné, už proto, že by opak vždycky znamenal „ztrátu tváře“.

Více »

31. 12.

Předvánoční překvapení

Stanislav Komárek Přečteno 2068 krát Přidat komentář

Co jsem začal byť jen trochu vnímat svět, vládnou na Kubě autokraticky bratři Castrové a ostrov je obklopen americkými sankcemi. Zvykl jsem si na to asi tak jako na skutečnost, že na Čukotce mrzne a je tam od nepaměti Bůh vysoko a car daleko. Kubu jsem také nikdy na vlastní oči neviděl, pominu-li pohled z letadla na její předlouhý obrys kdesi dole. Jako mávnutí kouzelného proutku se zdá těm, kdo nesledovali zákulisní tajná jednání, náhlé sbratření Spojených států s tamním už vykotlaným a drolícím se režimem. Osud má vždycky v rukávu nějaký trumf, který nečekáme, od toho to ostatně Osud je, že sedí kdesi na delším konci páky mimo naše běžná nadání a očekávání. Po pětapadesáti letech tuhých sankcí se pojednou ukazuje, že nepřinesly téměř nic. Rozhodnutí Obamovy administrativy je nepochybně správné, protože problematické režimy se v případě izolace zatvrdí ještě víc – mají k tomu konec konců dostačující represivní aparát i odhodlání. I jim se hodí, a to podstatně více než západním společnostem, pocit, že mají trvalého a zavilého nepřítele, v jistém smyslu jim izolace přichází jako na zavolanou.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Alvarová Alexandra · Antoš Marek B Balabán Miloš · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bednář Ondřej · Bělobrádek Pavel · Bém Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Blaževič Igor · Bobek Miroslav · Boleslav Milan · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Bratinka Pavel · Brixi Hana · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cerman Ivo · Co čteme, posloucháme, na co se díváme...  Č Čermák Luděk · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajnberg Viktor · Farský Jan · Feldstein Petr · Fendrych Martin · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Havrda Marek · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejší Václav · Hovorka Ludvík · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman J Janeček Karel · Janeček Vít · Janouch František · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Just Jiří · Just Vladimír K Kabelka Ladislav · Kadlec Petr · Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kameník Martin · Karfík Filip · Kasl Jan · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Komárek Stanislav · Königsmarková Ivana · Kopač Petr · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Košák Pavel · Kotecký Vojtěch · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubát Ondřej · Kubita Jan · Kubr Milan · Kudrna Zdeněk · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kuták Aleš · Kužílek Oldřich L Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga M Macek Lukáš · Mahdalová Eva · Macháček Martin · Marksová-Tominová Michaela · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Moldan Bedřich · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pohledy světových lídrů · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Pultarová Tereza R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Roithová Zuzana · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Sedlák Vojtěch · Shanaáh Šádí · Schmidt Hans-Jörg · Schwarzenberg Karel · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Smith Michael · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchánek Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Bohuslav · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Škromach Zdeněk · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vajnerová Štěpánka · Vančura Martin · Veis Jaroslav · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wagnerová Eliška · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy