Koncepce sociálního bydlení v ČR byla připravena místopředsedou svazu měst a obcí Františkem Luklem, který je současně ministrem pro místní rozvoj (MMR) v demisi a místopředsedou výboru Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB) Miroslavem Kalousem. Mezirezortní připomínkové řízení má skončit 4. prosince 2013, a pak by měl jít dokument již ke schválení do vlády. Proč se s jeho schválením tak spěchá? A jaké jsou vážné důvody, proč tento paskvil neschvalovat? Odpovědi hledá RNDr. Tomislav Šimeček, předseda Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR.

Materiál byl připraven tak, aby nemohla být obcím zákonem o sociálním bydlení uložena povinnost sociální práce s občany v zaviněné nouzi, aby jim obce nebyly povinny poskytovat pomoc při hledání zaměstnání a vytváření pracovních příležitostí a v případě, že nebudou ochotni pracovat i povinnost zajišťovat jim v souladu s Ústavou nikoliv byty, ale jen základní životní podmínky.

Aby obce skutečně tyto povinnosti ve svém vlastním zájmu řádně plnily, musela by jim být tato povinnost uložena zákonem a musely by k tomu být ekonomicky motivovány tím, že pokud nebudou ve své sociální práci úspěšné, budou muset ze svých prostředků zajišťovat základní životní podmínky těch, kterým nepomohou se vrátit mezi řádně pracující, jimž bude již povinen pomáhat stát. Současně materiál vytváří podmínky, aby přes SFRB protékalo co nejvíc peněz na investiční dotace (pan náměstek Kalous se dokonce v současné době snaží, aby všechny investiční dotace do bydlení musely jít povinně přes SFRB) Tyto peníze nejsou určeny sociálně potřebným, ale developerům a stavebním firmám na výstavbu zvláštního bytového fondu, který by měl být nabízen za dumpingové nájemné s výhledovou možností tyto byty darovat obcím, nebo developerům k prodeji za nejvýhodnější nabídku. Stejný proces byl nedávno dokonán stejným ministrem nařízením vlády z 3.7.2013, které umožnilo obcím rozprodat bytový fond v odhadované hodnotě 20 mld. Kč, postavený se státními subvencemi, s tím, aby v nich obce mohly poskytovat slevy na nájemném právě pro sociálně potřebné. Výstavba zvláštního „sociálního“ bytového fondu je tak snadno zneužitelná a také přispěje k sociální segregaci a může vytvořit zárodky nových ghett.

Materiál je napsán tendenčně. Zcela pomíjí fakt, že naprostá většina sociálního bydlení v ČR v počtu cca 170 000 bytů, je v současné době zajišťována, v souladu s Ústavou a díky iniciativě MPSV s minimálními náklady pro stát (5.7mld Kč ročně), soukromými pronajímateli a obcemi v nájemních bytech za obvyklé nájemné a jejich finanční dostupnost je zajišťována nárokovou dávkou (příspěvek na bydlení), která garantuje, že nikdo nemusí v přiměřeném bytě platit za veškeré náklady spojené s bydlením (nikoliv jen za nájemné) víc než 30% (v Praze 35%) disponibilních příjmů domácnosti. Přitom nedochází k jakékoliv sociální segregaci, sociálně potřební nejsou vyháněni do jiného bytového fondu, a veřejnost ani nemusí vědět, že využívají sociálního bydlení. Tento systém taká plně odpovídá definici sociálního bydlení stanovené Evropskou komisí, která vyžaduje, aby bylo využíváno výlučně pro znevýhodněné. To neznamená, že zákon 117/1995 Sb. podle kterého jsou příspěvky na bydlení vypláceny, by nepotřeboval novelu, která by zajistila, aby příspěvek nedostávali bohatí a aby tak bylo možné snížit jeho náklady pro stát. Oproti tomu MMR, SFRB a obce poskytly v letech 2003-2012 několik desítek mld. Kč na výstavbu cca 15 000 bytů pro sociální bydlení, z nichž již podstatná část svůj účel neplní a některé obce se jich postupně z politických důvodů zbavují. Průměrné náklady na sociální bydlení jedné takové domácnosti, s využitím příspěvku na bydlení, jsou dnes cca 36 000Kč ročně oproti cca 100 000Kč v případě kdy by domácnost bydlela v sociálním bytě, byla by ale schopna platit alespoň náklady prosté reprodukce bytu ve výši 55Kč/m2/měsíčně.

Materiál se také cudně nezmiňuje o tom, že podobný systém adresných dávek na sociální bydlení využívají v Německu, Anglii v USA, v Kanadě, i jinde a že na něj přecházejí i ostatní Evropské státy, pokud se snaží omezit výdaje na sociální bydlení, aniž by tím trpěli sociálně potřební.

Je pravda, že v souladu s Ústavou je příspěvek na bydlení koncipován jako dávka pro ty, kteří se ocitli v tíživé sociální situaci bez svého zavinění. Povinnost postarat se o obecní chudé mívaly domovské obce. Tím bylo zajištěno, že žádná obec nebyla těmito povinnostmi přetížena. Evropská Unie však institut domovského práva zrušila a tak se obce snaží se k této své bývalé povinnosti nehlásit. Navíc v některých obcích má trvalý pobyt tolik občanů v zaviněné nouzi, že by to takové obce nezvládly. Nicméně hlavním úkolem obcí je přesto sociální práce s těmito lidmi tak, aby se co nejdříve dostali mezi sice chudé, ale pracující a tedy mezi lidi v nezaviněné nouzi, aby mohli dostat od státu příspěvek na bydlení za obvyklé nájemné, které by jim mohla poskytnout obec (pokud je předchází taková pověst, že to soukromý pronajímatel nemůže riskovat) nebo soukromý nájemní sektor. Aby se usnadnil přístup takových domácností na nájemní trh, je nezbytné snížit právní ochranu takových nájemníků, aby jejich nájemní právo bylo operativně vázáno na plnění nájemní smlouvy, bez nutnosti několikaletého čekání na rozhodnutí soudu. Je hlubokým omylem si myslet, že několikaměsíční kauce je řešením neplatičů, kteří neplatí nikoliv několik měsíců, ale roků. Jinou možností, která již byla s úspěchem vyzkoušena je pronájem bytů obci, která je pak může se sníženou právní ochranou podnajímat rizikovým domácnostem a přejímá tak podstatně menší riziko díky nižší ochraně podnájemního vztahu. Vzhledem k tomu, že obce většinou neplní svoji povinnost pracovat s takovými občany a zejména jim pomáhat najít zaměstnání a udržet si svoje bydlení, přesunuly tak starost o ubytování těchto lidí na soukromý sektor a charitativní organizace. MPSV se pokusilo doplatkem na bydlení finančně podpořit bydlení těchto občanů, ale tím, že se tohoto úkolu nechopily obce jako své povinnosti vznikla příležitost pro výnosné podnikání s ubytováním rizikových osob, které soukromý nájemní sektor musí odmítnout ubytovat pro vysoké riziko znásobené nadochranou nájemního vztahu a pomalostí soudů. Tito rizikoví nájemníci pak musí přijmout i substandardní ubytování, neboť nadochrana nájemního vztahu je vyloučila z tržní soutěže a tak vyrůstají ubytovny, kde je jak limitovaný komfort bez soukromí, tak hlavně snížená ochrana nájemního vztahu, která snížila riziko neplacení nájemného a navíc institut náhradního příjemce dávky zajišťuje, že alespoň část nájemného je prakticky vždy placena. Řešením rozhodně nemůže být ubytovat tyto osoby levně v lokalitách, kde nenacházejí práci a pomalu si zvykají žít sice v chudobě, ale pohodlně bez práce jen z dávek a nemít potřebu si hledat práci, neboť bydlí právě tam, kde byla největší poptávka po „sociálních bytech“ právě proto že tam nejsou pracovní příležitosti. Výstavba takových „sociálních bytů“ jen stabilizuje vysokou nezaměstnanost a omezuje mobilitu pracovní síly, která by měla hledat práci.

Pokud by obce dostaly povinnost postarat se o občany v zaviněné nouzi, musely by nutně dostat státní prostředky nikoliv na ubytování těchto rizikových občanů, které by jen stabilizovalo jejich životní stereotyp (tím by také vznikaly další možnosti kšeftování s ubytováním, jak jsme byli svědky v případě ubytoven, které MMR prosazuje), ale na sociální práci s nimi, na vytváření pracovních příležitostí pro ně, na hledání pracovního uplatnění pro ně a případně i lokalit, kde by mohli najít práci, kdyby se tam přestěhovali.

Hlavním cílem předkládaného materiálu je tedy znemožnit přijetí smysluplného zákona o sociálním bydlení který mají některé politické subjekty již připraven k projednání ve sněmovně a který stanoví nezbytnou součinnost obcí při dělbě odpovědnosti za bydlení svých sociálně potřebných. Přitom nebude otevírat prostor pro vytvoření penězovodů přes SFRB a MMR k bohatým developerům a stavebním firmám místo k sociálně potřebným, kteří však nikdy nebyli ochotni se dělit s poskytovateli dávek. Bude možné využití stávajícího volného bytového fondu (cca 650 000 bytů, které nejsou trvale obývány) a nedojde ke zhoršení současné krize nadvýroby rezidenčních nemovitostí další subvencemi uměle vyvolávanou novou výstavbou. (V současné době je takový přebytek bytů v Praze, kde je zájem o byty největší, že postačí na krytí poptávky na šest následujících let)

Závěrem je možné říct, že materiál sice přináší řadu informací většinou z českého statistického úřadu, ale že současně i řadu informací účelově zamlčuje. Např. že Sociální bydlení ve Francii, nebo v Rakousku přijde veřejné rozpočty na cca desetinásobek, než v ČR, že v obou zemích jen čtvrtina domácností, které v „sociálních bytech“ bydlí, opravdu takovou sociální pomoc potřebuje a že ve Francii je podle vládních ekonomů sociální bydlení nejvýnosnější segment nájemního bydlení. Konstatuje nedostatečnost sociální práce obcí, ale nenavrhuje nic, co by obce ke zlepšení práce donutilo. Navrhuje jít cestou, která vytváří nespočet možností, jak státní či Evropské dotace využít i pro jiné cíle, než pouhou pomoc k bydlení pro sociálně potřebné. Vytváří fikci, že sociální jsou byty, nikoliv sociálně potřebné domácnosti. Zanedlouho možná přijde s nápadem, že budeme podporovat vznik pekáren, které budou nabízet finančně dostupný sociální chleba přednostně pro držitele S-karet. Novou výstavbou navrhuje ještě prohloubit krizi z nadvýroby rezidenčních nemovitostí a oddálit využití volných bytů, které již stojí (13.5% všeho bytového fondu). Schválení tohoto materiálu by bylo zločinem na všech v sociální nouzi a připravilo by je o možnost dočkat se solidního zákona o sociálním bydlení.