Opět se rozvířila mediální debata o Istanbulské úmluvě a její odpůrci i podporovatelé se do sebe s chutí pustili. Na první pohled to přitom vypadá celkem jasně. Úmluva by měla chránit ženy před domácím a sexuálním násilím, ratifikovaly ji v podstatě všechny vyspělé evropské státy, naopak ani podpis nepřipojilo jen Rusko a Ázerbájdžán a nově svůj podpis vzalo zpět Polsko a Turecko.

Pro tvorbu jasného postoje na čí stranu se postavit by to mělo stačit. Ale jen do chvíle, než člověk opustí pohodlí bublinového názoru a celou úmluvu si přečte.

Domácí a sexuální násilí je přitom v Česku podceňováno jak v rovině norem tak přístupu klíčových aktérů. Oběti mají být jednoznačněji chráněny, má pro ně existovat jasná cesta z nouze, nikoli jen institut vykázání a především Policie má s tímto typem obětí umět daleko lépe pracovat. Už jen proto, aby vůči policii měla oběť základní důvěru. Část tohoto problému úmluva skutečně řeší, ale zároveň jde mnohem dál a neznámo kam.

Úmluva je bezbřehá
Kromě nesporných oblastí jako fyzické, sexuální či domácí násilí úmluva vybízí ratifikující země k trestněprávnímu postihu extenzivně definovaného sexuálního obtěžování. Konkrétně článek 40 má postihovat jakékoli formy nežádoucího verbálního, neverbálního či fyzického projevu sexuální povahy, pokud takové bude nepřátelské, ponižující, pokořující či urážlivé. Pokud se například nějaké ženy dotklo, když Kalousek ukázal vztyčený prostředníček, měl by být trestně stíhaný? Zjevná disproporce nároků je zjevná i z toho, že články 38 a 39 řeší ženskou obřízku a nucené sterilizace a úmluva na stejnou úroveň klade neverbální urážení.

Úmluva je ideologická
Ještě dále jde úmluva v oblasti prevence, kde jsou ratifikující země v článku 12 vybízeny ke změně kulturních a sociálních vzorců chování mužů a žen s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na stereotypním pojímání rolí mužů a žen. Aniž bych chtěl úmluvu karikovat, na základě takto absurdně formulovaných prohřešků by bylo možné vést pokusy o zákaz tradic jako je velikonoční pomlázka a celé řady dalších. Nikoli z titulu, že jde o násilnou tradici, ale že stereotipizuje role žen a mužů.

Úmluva pod rouškou násilí vnucuje pozitivní diskriminaci
Hned v článku 1 je mezi hlavními cíli úmluvy eliminace veškeré formy diskriminace posílením pravomocí žen. Úmluva tedy vytváří podklad i pro oblasti, kde ženy nejsou vystaveny genderově podmíněnému násilí. Nepopírám, že diskriminace žen existuje, ale proč je pokoutně řešena v úmluvě o násilí na ženách?

Úmluva je diskriminující
Místo toho, aby úmluva stejnou měrou chránila všechny oběti definovaných činů, zaměřuje se explicitně na oběti - ženy, byť ve druhém článku jsou státy vybízeny, aby obdobně přistupovaly i k jiným typům obětí. Symbolická protektivnost vůči ženám je zdůvodňována četností fyzického a sexuálního násilí páchaného na ženách, což je paradoxně stereotypizující.

V diskusích poměrně často zastánci úmluvy karikují její odpůrce jako ty, kterým násilí páchané na ženách nevadí. To je ale, z mého pohledu, faul, protože úmluva zdaleka není jen o násilí. Na třiceti stranách se projevuje degenerace západní civilizace ve své nejednoznačnosti, bezbřehé nárokovosti a ideologické dogmatičnosti. Text je téměř dvakrát delší než americká ústava a přesto po jeho přečtení vzniká více otázek než odpovědí. Zajímavou otázkou pak je, jestli podporovatelé úmluvy jsou pro zákaz zahalování obličejů žen, protože k tomu úmluva vybízí. Naopak odpůrci úmluvy by rádi zahalování zakazovali, ale úmluvu odmítají, což je hezký paradox. Česko musí více a efektivněji chránit oběti domácího či sexuálního násilí, ale k tomu není třeba Istanbulské úmluvy. Prosím všechny, odpůrce i zastánce, aby si ji pečlivě přečetli než se pustí do boje.