Pár drobných úvah

Odezva na můj minulý příspěvek mně překvapila. Rozvinula se docela zajímavá debata na téma obyčejný člověk. To je ovšem téma pro režiséra dokumentárních filmů neobyčejně důležité. Jeden čtenář psal, že se mu z pojmu obyčejný člověk dělá špatně . Vysvětluji si to jako důsledek profanace tohoto jinak nekonfliktního pojmu. Jiní čtenáři mu odpověděli za mně . Já při těchto úvahách intenzívně myslím na Cesare Zavattiniho, italského teoretika filmového neorealismu, který svými názory silně ovlivnil mé dokumentaristické začátky. Ten snil o filmu, který by v ničem neupravoval skutečnost a ani na krok se neodchýlil od všedních lidských osudů. Říkal „chtěl bych s kamerou sledovat člověka, který jde a nic se mu nepřihodí“.Prosím laskavé čtenáře, aby mi sdělili zda vnímají filmový dokument také tak intenzívně jako já a jaký v něm vidí smysl.

Více »

Chvála náhody

Skoro se stydim, že jsem trochu vypadla a kolegové blogeři mně tvrdě předhánějí. To je pocit poslední doby, že stále něco doháním a pořád jsem pozadu. Běžím, běžím a pořád ne se chytit. Uvádím film „Marcela“ do kin v regionech a tak pořád někde cestuju. Je to ale ohromně zajímavá a pro mně nová zkušenost. V poslední době jsem dělala filmy výlučně pro televizi. Uvedení filmu v televizi má svá specifika. Hned druhý den se mohu dozvědět kolik procent diváků film vidělo, jaké to bylo procento z těch, co měli zapnutou televizi a dokonce se dozvím jakýsi index spokojenosti. Ale to jsou čísla, za kterými si jen můžu představovat živé lidi. Teď tedy jezdím po různých městech a absolvuju debaty po projekci a bavím se s konkrétními diváky. Všude se opakuje stejný scénář. Lidé jsou po skončení filmu zaražení. Chvíli se ostýchají, ale pak se ozve první odvážlivec a vypukne diskuse. Ta je pak dlouhá, zajímavá a většinou končí až na pokyn pořadatelů. Několikrát s námi byla i hrdinka filmu „Marcela“. Film zachycuje 26 let jejího života a diváci oceňují její odvahu s jakou dává k nahlédnutí svůj život. Několikrát jsme dokonce zažili potlesk ve stoje. To mně vysloveně dojalo. Slza ukápla.
Diváci se obvykle ptají jak vlastně tenhle projekt časosběrného natáčení začal a já vzpomínám na ty chvíle ohromné nejistoty v roce 1980, kdy jsem se pouštěla do projektu, později nazvaného „Manželské etudy“. Na začátku bylo jenom veliké riziko a absolutně žádný záchytný bod. Byla jsem zaměstnaná v Krátkém filmu jako režisérka těsně po FAMU . V KF se tehdy mluvilo o experimentu, kdy bychom zkusili filmmem napodobit dlouhodobé vědecké výzkumy, a sledovali několik let několik mladých manželských párů a zkoumali, co manželství rozkládá a vede k rozvodu. Rozvody mladých byly v té době pokládány za vážný problém. S nadšením jsem kývla na nabídku . Od té chvíle se mi zdálo, že jsem se profesně našla a definovala, protože tohle natáčení, kterému se začalo říkat „časosběrné“ mně chytlo. Se všemi páry, které jsme pak sledovali šest let a po čase dalších šest let , dohromady pětadvacet let, jsme se setkali úplně náhodou. Na matrice, kam si přišli zadat termín svateb. Vůbec nic jsme o nich v té chvíli nevěděli. Tenhle moment náhody je další téma, které mně fascinuje. Kdysi jsme s několika kolegy dokumentaristy plánovali společný projekt a hledali téma, které bychom všichni přijali. Já jsem tehdy navrhovala , že si sedneme nad telefonní seznam, každý z nás poslepu najde nějaké jméno a o tom člověku pak natočí film. Idea byla: „každý život je zajímavý a má své téma“. Můj nápad tehdy neprošel, ale upřímně musím říci, že na něj stále nějak myslím. Uvidíme, třeba se ještě někdy ujme. Náhoda ,všední život, obyčejní lidé. To je to, co mně zajímá snad ze všeho nejvíc.