Trochu radosti a trochu smutku.

Na začátek dobrá zpráva. Alespoň pro mně.Dostali jsme cenu Zlatého ledňáčka za dokument na přehlídce českého filmu Finále Plzeň. Za film „Marcela“. Můj muž se díval doma na televizní přenos a vytkl mi příliš dlouhé děkování. Pak jsem taky četla jakousi reportáž o předávání literárních cen „Magnesia litera“, kde bylo kvitováno s povděkem, že výstupy oceněných byly stručné a žádné děkování spolupracovníkům, maminkám a Bohu. Tady musím zareagovat. Film prostě nemůže (na rozdíl od literatury) udělat jedinec a nepoděkovat při ocenění filmu spolupracovníkům bych považovala za trapas. Maminku a Boha lze vynechat, ale tvářit se, že já jsem ten jediný výlučný autor prostě nejde.Tak to pro vysvětlení, že my filmaři můžeme na ostatní působit příliš obřadně.

Byla jsem na besedě s diváky v Šumperku. Moderátor mi položil otázku, co mně nejvíc zklamalo v naší polistopadové době. Odpovídala jsem bez přípravy, ale když o tom zpětně uvažuju tak jsem odpověděla zcela upřímně. Mně nejvíc zklamalo jak se u nás vyvíjí vztah k televizi veřejné služby a vůbec jak vypadá náš mediální prostor.
Televizi veřejné služby považuji za jeden z nejúžasnějších vynálezů demokracie. Nezávislá televize, která není státní a zároveň nepodléhá komerčním tlakům. Taková je idea. A jaká je skutečnost. Parlament drží televizi v šachu svou možností ovlivňovat výši koncesionářského poplatku. Volí radu ČT podle stranického klíče a rada pak volí ředitele tak aby bylas jistota, že nebude politikům příliš šlapat na paty. Jak to v praxi vypadá jsme viděli když na příklad byla odvysílána reportáž o sídle poslanecké sněmovny, které bylo přirovnáno k termitišti a poslanci k termitům. Hned se někteří ozvali, že pro právě v tu dobu uvažované zvýšení koncesionářského poplatku nezvednou ruku.

Byla jsem pozvána Radou České televize na slyšení o zkušenostech nezávislých producentů a tvůrců . Řekla jsem, že hlavní problém České televize vidím v tom, že nemá dostatek sebevědomí a nemá vyjasněnou vlastní identitu. Neví zda má dát především na sledovanost a soupeřit s komerčními televizemi, nebo rozvíjet svou „veřejnoprávnost“ Problém je v to, že sledovanost je měřitelná, a tím snadno argumentovatelná, zatímco „veřejnoprávnost“ je termín, který si může každý vykládat jak chce.
Navíc novináři píšící o televizi v poslední době udělali ze sledovanosti jakousi modlu a téměř jedinné kritérium hodnoty. Chápu vedení České televize, že těmto trendům je nesmírně obtížné se stavět. A přesto bych s takovou radostí přivítala představitele České televize, který by sebevědomě vystoupil a řekl: Já jsem manažer televize veřejné služby. Budu dělat věci, které budou posilovat společenskou diskusi, nastolovat témata třeba nepopulární ale důležitá. Budu kontroverzní a půjdu třeba i proti srsti budu li to považovat za nutné pro ideu veřejné služby. Budu vyhlašovat témata, pořádat soutěže na díla odpovídající potřebám doby. Jednoduchou zábavu nechám těm kdo to umí lépe a to jsou komerční televize, budu dělat kvalitní filmy pro děti, kvalitní dokumenty, nekomerční filmy, díla, která posouvají hranice žánru …a tak dále… Krásná představa…

A ještě jedna poznámka k televizi. V mnoha diskusích o České televizi zaznívá od čtenářů a diváků nechuť platit koncesionářský poplatek, která vychází z představy, že komerční televize je zadarmo. To je absurdní optický klam. Komerční televize platíme dennodenně v cenách za výrobky, z jejichž reklamy jsou tyto televize financovány. Navíc se našim komerčním televizím úspěšně daří blokovat rozvoj dalších televizních kanálů, který by přinesl rozšíření nabídky divákům. Tak je uměle potlačena konkurence na reklamním trhu. Stávající komerční televize si tak de fakto vytvářejí monopol a mohou zvyšovat cenu reklamy . Zvýšené náklady opět zaplatíme my zákazníci. Překvapuje mně jak málo tento problém reflektují a řeší naši zákonodárci. Vlastně ani nepřekvapuje….