Pořád se něco děje

V divadle Archa jsme sedmého června vzpomínali na našeho kolegu Pavla Kouteckého. Zemřel tragicky před rokem, ani mu nebylo padesát. Jarmila Poláková z Asociace Film a sociologie vymyslela „Cenu Pavla Kouteckého pro nejlepší dokument. A ta se také letos poprvé udělila. Je úžasné, že tu cenu podpořil Metrostav velmi slušnou částkou. Člen poroty Igor Blaževič, který organizuje také mezinárodní festival Jeden svět měl zajímavou řeč. Viděl šedesát českých přihlášených dokumentů a potvrzoval to, co si myslím už dlouho. Dokument je jedinečný nástroj zprávy o našem světě ve kterém žijem. Daleko víc než filmy hrané. U těch jde o větší peníze a tudíž i o větší kalkul s diváckými ohlasy a návštěvností. Dokumentaristé jsou daleko nezávislejší a tak i kritičtější. Nedělají kompromisy a točí opravdovou realitu. A ta není vždycky v pravém smyslu slova zábavná.

Igor Blaževič si také všiml, že téměř všechny zajímavé dokumenty měly v titulcích napsáno, že byly podpořeny Státním fondem pro podporu kinematografie. To je fond, o jehož existenci se vede už několik let spor. Je to paradox, protože málokterá instituce se může honosit tak jasnou a viditelnou podporou kvalitních projektů. Fond je naplňován z výnosů starých českých filmů a z koruny, kterou platíme se vstupenkou, jdeme-li do kina. Tu korunu platíme od dob, kdy lístek stál deset korun až do dneška, kdy stojí stopade. A peněz ve fondu moc není, naopak, je jich tam tak málo, že podpora jednotlivým projektům je mnohdy spíš symbolická a funguje jako morální podpora. Ale já říkám: vřelé díky i za to!! Vždycky když si uvědomím ty nekonečné a zatím k cíli nevedoucí debaty zda takový fond má či nemá smysl, a z jakých zdrojů má být financován, popadne mně smutek hraničící s depresí. Na podzim se chystá další kolo této zatím „neverending story“. Napadá mně kolik zajímavých filmů už mohlo vzniknout za peníze, které nás stály platy lidí, kteří o tomto tématu na různých úrovních mudrují už skoro deset let. Zatím stále bez hmatatelného výsledku.

Ale zpět do divadla Archa a k něčemu hmatatelnému. Cenu Pavla Kouteckého dostal Jan ,Šikl za film „Nízký let“. To je film z projektu „Soukromé století“. Šikl dlouho shromaždoval rodinné amatérské filmové materiály a pak z nich udělal několik vrcholně zajímavých a autorsky svébytných filmů. Amatéři si točí svoje privátní životy a většinou si asi ani nevšimnou, jak zajímavé momenty se jim do jejich materiálu vecpou. Podoba domů, sídlišť ulic, výloh, transparentů, „design“ bytů, oblečení, dětských kočárků. A doba se svými iluzemi, nadějemi, pošetilostí i tragikou. A ještě ke všemu někdy amatéři natočí tak krásné filmové obrazy, že se až tají dech.

Ale to vše musí uchopit filmař, dát bezbřehým a chaotickým materiálům tvar a nalézt smysl a poselství natáčených záběrů. (Tak kdybyste milí čtenáři těchto blogů věděli o někom, kdo má doma pod postelí krabice s rodinnými filmy, dejte mi vědět a já ho zkontaktuju s Honzou Šiklem. On jim ty filmy přepíše tak, aby si je mohli promítat dnes dostupnější technikou než je filmový projektor, a možná z nich udělá další úchvatný film.)

Tak ten večer v Arše skončil optimisticky: ať jsou si fondy zamrzlé jak chtějí, pořád něco vzniká, třeba na koleně a se ztrátami, ale přece. Pořád ještě je dost tvořivých lidí, idealistů, kteří nehledí na momentální prospěch a pořád něco vymýšlejí, produkují, točí a stříhají. Kteří nečekají deset let,až se podmínky třeba trochu vylepší, ale něco konkrétního a jasného dělají hned dnes, zítra, pozítří, prostě hezky česky FURT!

A taky po nich něco zůstane, na rozdíl od těch co deset let mudrují, zda se má ze vstupenky platit do fondu koruna nebo dvě , jestli mají televize, které na české filmy pak lákají své diváky ,taky něco přispět k jejich vzniku, a jestli je to dostatečně pravicové či levicové.