Ocitla jsem se ve vyhroceném období reflexí. Svého života, své práce. Reflexe – dát změti pocitů, myšlenek, nápadů, emocí a situací nějaký tvar. Uvědomuju si, že to je můj permanentní životní úkol. Pro dokument jsem se kdysi rozhodla proto, že jsem chtěla nějak zachytit vše to prchavé, mizející okolo nás, určené k zapomenutí,a přece důležité, konzervovat to a podržet. Ale co je vlastně důležité teď a co bude důležité za nějakou dobu. A dokážu to vůbec rozeznat? Dokážu to zachytit, utřídit, dát tomu nějaký tvar a přiblížit divákům? To jsou moje stálé přítelkyně – pochybnosti.

Časosběrné filmy vznikají nenápadně, v nejistotě a relativním osamocení. A pak přijde velký třesk a někdo vyhlásí, že takto vzniklý film je evropský dokument roku. Evropský Oscar. Jak s takovou zprávou naložit? To je totiž tak dobrá zpráva, že i taková chodící pochyhbnost jako já je zmatena. Příliš mnoho pozitivního nějak neumím zpracovávat.

Můj muž je nadšen. Děti jsou nadšeny. Volám to producentům – jsou nadšeni. No tak sakra jsem taky nadšena. Hurá!! Jedeme s producenty do Kodaně na slavností večer Evropské filmové akademie. Limuzína na letišti, nádherný hotel, profesionální nalíčení, kamery, fotografové, červený koberec. Jsem rozechvělá nervózní, nesmím zakopnout, nesmím splést projev v angličtině, správně převzít cenu a správně potřást rukou správným lidem. A tvářit se suverénně a šťastně. Na rozdíl od většiny kolegů v sále, kteří mají nominace a čekají v nejistotě na výsledek hlasování, mám "svý jistý" .

Cena dokumentu byla vyhlášena už dopředu a Akademie mi tímto rozhodnutím ušetřila pár nervů. Ještě rychle přepudrovat nos. Reprezentuju přece Czech republic a tam se nám nosy nelesknou. Mám sevřený žaludek. V sále je přes tisíc hostů, místní celebrity včetně královských, důležití evropští filmaři, všichni jsou tu. Nezakopnu a tvářím se nekompromisně a drtivě šťastně.

Hromadné focení všech laureátů s cenami, jednotliví laureáti se svými cenami, podívejte se sem, usmějte se, cenu výše, cenu níže. Thank you. Tiskovka. Jak jste svého hrdinu našla, jak se rozhodujete kdy časosběrný film ukončit, pracujete na dalších projektech, jaká je podpora filmu ve vaší vlasti…Thank you.

Konečně si dám jednohubku a víno. Je mi vedro. Náš úžasný velvyslanec v Kodani Zdeněk Lyčka mně seznamuje s princem a s dánským ministerským předsedou. Ten prý jede za několik dní na oficiální návštěvu do Prahy za "mister Topolanek". Hezky se diví že někdo točí film 20 let. Princ se tomu taky diví. Všichni kdo to slyší se diví. Oooh, no… incredible…Anna Geislerová se nediví a přichází s objevem, že jsme začali Reného točit v době, kdy byla založena tahle tradice evropských filmových cen – taky před dvaceti lety.Na to si dáme další oslavnou sklenku.

A co teď- no ta "Katka" – náš další dokončovaný časosběrný projekt- ta to teď bude mít hodně těžký. Laťka je teď hodně vysoko, říká producent Pavel Strnad. Konečně se po tom drtivém přívalu radosti a nadšení dostávám zase na zem. Jasně, můj filmařský život nekončí touhle monstrakcí, musím dokázat, že "René" není osamělý výkřik, ale že program časoběrného natáčení má svůj smysl a svoji hodnotu . Že dokument není podřadná část kinematografie a film není privátní hobby svých tvůrců, jak tvrdí někteří pravicoví politici, když odmítají podporu kinematografie.

V neděli jdeme ještě před odletem do zábavního parku Tivoli. Kolegové mně lámou, abych s nimi šla na horskou dráhu. To je tedy zážitek! Chvíli po rovině a pak střemhav do propasti, nahoru, hlavou dolu, chvíli to vypadá beznadějně, ale vozík děsivou zatáčku kupodivu vybere a pak chvíli rovně a pak zase znovu…Jako v životě. Jako ve filmu, jako v dokumentárním filmu, jako v časosběrném dokumentárním filmu…

Psáno pro týdeník Reflex