Ačkoli je důchodová reforma nastavením jednotlivých parametrů v každé zemi unikátní, přesto existují určité společné prvky – posílení odpovědnosti jednotlivce a rozdělení rizika. České republice přinesl dlouholetý odklad řešení problému stárnutí populace jedinou výhodu. Může se nyní poučit z nedostatků od našich sousedů a jiných států.

Kritici české reformy často poukazují na to, že v některých státech došlo k velkým úpravám, či dokonce ke zrušení podstatné části reformy. V Maďarsku nastalo de facto „znárodnění“ naspořených prostředků a jejich zapojení do veřejných rozpočtů, čímž se pouze krátkodobě a opticky zlepšil stav veřejných financí. Na Slovensku a v Polsku se změnily podmínky a snížilo se procento z mezd, které si lidé mohli vyvázat z průběžného pilíře.

To právě představuje jeden z klíčových momentů reforem. Čím vyšší procento úspor v druhém pilíři, tím vyšší diversifikace rizika a vyšší posílení individuální odpovědnosti, která v našem současném systému téměř chybí. Na druhou stranu, tyto prostředky budou dočasně chybět ve veřejných rozpočtech. Kritici zapomínají právě na slovo „dočasně“, protože jakmile začnou lidé spořící si v II. pilíři odcházet do důchodu, nároky na průběžný pilíř se adekvátně sníží. Nicméně nelze ignorovat ani negativní efekty dočasného výpadku, který vedl k úpravám v okolních státech, a proto byla míra vyvázání stanovena relativně nízko, tedy 3 procentní body z hrubé mzdy, pokud si účastník přispěje 2 procentními body z „vlastního.“ Kromě toho dojde k zapojení prostředků z nepřímých daní a výnosů ze státem vlastněných podniků.

Lze uznat, že sebelépe navržený systém potřebuje reagovat na změny, tedy že nelze navrhnout „navždy neměnnou“ podobu II. pilíře. Ostatně, průběžný pilíř se mění téměř neustále. Záleží však na tom, jak dlouhodobě je zaměřeno vnímání politické reprezentace. Současná česká vláda si uvědomuje nutnost hledět daleko za horizont jednoho volebního období, protože řešení problémů spojených se stárnutím populace se týká období desítek let a života několika generací.

Co se týče dalších aspektů reformy, v zahraničí se osvědčila rozumná regulace poplatků, kterou jsme zavedli i u nás. Bez této regulace by mohlo dojít k nepřiměřenému růstu poplatků, které by zbytečně zvyšovaly administrativní náklady a odrazovaly od vstupu do II. pilíře. Právě limity těchto poplatků byly nastaveny na základě zahraniční zkušenosti, a budou tak představovat nižší náklady, než při individuální investici např. v podílových fondech.

Praxe ze zahraničí také přispěla ke vhodné konstrukci výběru a správy majetkových účtů účastníků. Jedná se například o jednotnou sazbu pojistného a výběr prostřednictvím jedné instituce – u nás finanční správa, která se v roce 2014 stane jedním inkasním místem pro výběr všech přímých odvodů.