Řecká krize je v současné době velmi diskutovaným tématem, přičemž názory politiků a občanů na samotné Řecko a na odpovídající reakci zbývajících států Evropské unie jsou nesmírně rozmanité. K tomu, abych se mohla odpovědně zamyslet nad tímto tématem, jsem situaci diskutovala s několika zainteresovanými osobnostmi, z nichž některé pocházely přímo z Řecka.

Většina těchto osob poukazovala na nedostatek lidské soudržnosti v Evropské unii a neochotu Evropy si přiznat spoluodpovědnost za změny politických systémů v některých arabských zemích, které předcházely vzniku a rozvoji tzv. Islámského státu, neboť byla zničena infrastruktura v těchto zemích a zabiti mnozí rodinní příslušníci těch, kteří posléze narukovali do služeb Islámského státu. Nebezpečí představuje potenciální populismus a paušalizace zemí na národní úrovni, neboť právě Řecko je určitou obětí klientelistických vazeb jeho bývalých významných představitelů, kteří do značné míry dovedli zemi do současného stavu a uvrhli do problémů většinu řecké populace, která za tyto problémy vůbec nemohla. Premiér Tsipras (a jeho levicová strana Syriza) měl tak vysokou přetrvávající podporu i po ústupcích Evropské unie navazujících na referendum o úsporných opatřeních. Byl brán jako energický a z korupčního hlediska po dlouhé době nezatížený řecký lídr. Lídr, který nastoupil poté, co podle Řeků selhaly pravicové lidovecké i levicové sociálně demokratické vlády, jež se po dlouhá léta střídaly ve vedení země.

Zajímavý byl postup řeckých obyvatel při hlasování o úsporných opatřeních v tomto referendu. Lidé podle všeho neuvažovali o nějaké řecké strategii, ale pouze vyjadřovali svoji frustraci a v hlasování chtěli vyjádřit svůj pravý názor, a to přes obrovský tlak ze světa a uzavření řeckých bank v době krátce před vlastním referendem.

Při úvahách o podpoře či nepodpoře setrvání Řecka v eurozóně a o stávající problematice uprchlictví se politici nacházejí ve velice náročné situaci, protože existuje přetrvávající názor evropské populace, která ve většině přijímání jakéhokoli počtu uprchlíků paušálně odmítá a rozhodnutí daného politika pak může následně výrazně ovlivnit volební výsledek daného subjektu. Přesto je nutné, aby Evropa vyvodila určitou spoluodpovědnost a dobrovolně přijala určitý počet uprchlíků. K tomu lze uvést jeden velice zajímavý historický příklad z českých zemí, kdy Češi přijali během let 1948 a 1949 na 14 000 řeckých uprchlíků, z toho 8 000 dětí, a pozitivně se tak zařadili do evropské historie.

Chování řeckých vlád v posledních více jak 30 letech budiž ponaučením pro české i četné zahraniční vlády, aby si dávaly neustálý pozor na riziko klientelismu a korupce, a aby dávaly zároveň důraz na morální aspekt a spravedlnost v českém i evropském prostoru. V rámci řecké krize a vztahů mezi ním a Evropskou unií je nutné neuvažovat pouze v ekonomických souvislostech, ale také ve vztahových a sociálních aspektech. Jednoznačně se kloním k názoru, že by Řecko mělo zůstat v Evropské unii, neboť jeho nucené vystoupení a případný bankrot by byly nejen důsledkem nesolidárního počínání Evropské unie, ale zároveň by to poškodilo či výrazně poškodilo samotné Řecko i Evropskou unii. V rámci finanční výpomoci Řecku je nutné dbát na dodržování účinných, ale zároveň přijatelných a ekonomicky udržitelných opatření, které udrží nad vodou řecké rodiny a nepřinesou na zmar dosavadní snahy stávajících běžných řeckých rodin držících se někdy konečky prstů, a to i díky výrazné mezigenerační solidaritě. Na samotném Řecku je pak nastavení takových prorůstových opatření a odpovídajících inovací, které zvrátí současný negativní trend. Z mnoha výše naznačených důvodů doufám, že se jim to podaří.