V západních zemích je to celkem běžná praxe, která k chodu nemocnice neodmyslitelně patří. Při vážných onemocněních a ohrožení života pacientů přichází k lůžku duchovní, kterého si pacient nebo jeho rodina vyžádají. Pokud je to možné, pacient se může vyzpovídat a dostat rozhřešení (mluvíme-li o křesťanství), duchovní ale také pomáhá zvládnout těžkou životní situaci jak nemocnému, tak jeho nejbližšímu okolí. V České republice je tato praxe zatím stále ještě velmi rozpačitá a záleží vždy na konkrétním poskytovateli zdravotních služeb, jak se k ní postaví.

K systémovému fungování, nebo spíše systémovému nefungování duchovní služby v českých nemocnicích se ještě dostanu. Když něco děláte, ať už to je vaše pracovní činnost, sport, umění nebo cokoliv jiného, vždy je důležitá motivace. Motor, který vás pohání vpřed za dosažením stanoveného cíle, a který, pokud je opravdu dobrý, může vás k němu dovézt. Důležité je tedy položit si otázku „Proč?“. Na první pohled je zřejmé, proč se jako náměstkyně ministra zdravotnictví duchovní službou v nemocnicích zabývám. Patří to k mé funkci. Jenže pracovní motivace je jedna věc, a i když většinou stačí, asi nejúčinnější motivací je vždy ta osobní, ideálně kombinace obojího. A tak to mám přesně já.

Česká republika je známá svým ateismem a mohlo by se zdát, že otázka duchovních v nemocnici je tak pouze okrajová. Což ale není pravda, už proto, že aktivně nábožensky založených lidí nebo „jen“ věřících jsou u nás stále minimálně desítky tisíc. Pro mě osobně ale není problematika duchovních u lůžek pacientů okrajová (mimo řadu dalších důvodů) také pro jeden osobní zážitek, který prožila má kamarádka a který si dovolím krátce převyprávět. Stalo se to letos v létě a byl to jeden z těch mezních životních okamžiků, na který se nelze připravit a který zastíní veškeré každodenní problémy.

Při tragické nehodě se vážně zranil její bratr a ocitl se v bezprostředním ohrožení života. Lékaři v nemocnici nedávali muži v bezvědomí prakticky žádné šance, a pokud přece, pak s velmi vážnými trvalými následky. Jelikož je bratr velmi silně věřící katolík, zavolala má kamarádka k jeho lůžku kněze, který naštěstí v této nemocnici vykonával svou službu. „Jsem si jistá, že kněz pomohl mému bratrovi ve chvíli, kdy bojoval o svůj život, ale jsem si také jistá, že pomohl také mně. V situaci, kdy má člověk tendenci se zhroutit a sesypat se, a neví, co vlastně dělat, mi tento kněz poskytl potřebný klid, naději a oporu. Bez něj si neumím představit, jak bych to zvládla,“ popisovala mi kamarádka, která u bratra byla nejprve zcela sama, jelikož rodiče byli v zahraničí.

Její příběh má naštěstí (chtělo by se spíše říct díky Bohu) šťastný konec. I přes nepříznivé prognózy se bratr z ohrožení života dostal a co více, bez jakýchkoliv trvalých následků. Mě navíc tento příběh utvrdil v tom, že práce duchovních v českých nemocnicích je potřebná a užitečná, a to jak pro pacienty, tak jejich blízké.

A tím se vracíme k tomu, že v současnosti systém pomoci duchovních v našich nemocnicích ne úplně funguje. V naší legislativě je sice pamatováno na to, že lidé mají právo „přijímat ve zdravotnickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva ostatních pacientů, a s ohledem na…“ Jenže kromě ustanovení paragrafu 28 odst. 3 zákona o zdravotních službách už není nikde specifikováno a upraveno, jak má toto zajištění duchovní péče vypadat. A tak dnes mezi nemocnicemi vládne nejistota, jak duchovní hledat, jak je vybírat, kam mají mít přístup, kdy je možné je povolat a tak dále. Některé nemocnice duchovní péči zajišťují podle svého nejlepšího vědomí a svých pravidel, jiné k tomu z pochopitelné opatrnosti nepřistoupily vůbec.
Už v minulých letech zde byly snahy o zlepšení situace. V roce 2006 například protestanské církve a katolická církev podepsaly rámcovou „Dohodu o duchovní péči ve zdravotnictví“. Tato dohoda deklaruje společnou vůli obou stran podílet se na provádění duchovní služby v nemocničních zařízeních, obdobně jak již bylo učiněno dříve v armádě a vězeňství. Specifikace toho, kdo a jak má vykonávat tuto duchovní službu, byly doplněny v roce 2011 dodatkem č. 1“.

Na ministerstvu zdravotnictví už také dříve byly značné snahy o jasnou formulaci a ukotvení duchovní péče v nemocnicích. V současnosti se ale zdá, že nejlepší cestou k vyjasnění situace by bylo vypracování metodiky, která by mohla obsahovat doporučení jak např. duchovní hledat, jak je vybírat, kam mají mít přístup, kdy je možné je povolat a další, k výše citovanému zákonu o zdravotnických službách. O jeho smyslu jsem plně přesvědčená.