Na adresu svou i tzv. protikuřáckého zákona jsem si v posledních dnech a týdnech vyslechla mnoho názorů. Od těch, které vyjadřují podporu a dodávají energii, až po ty odmítavé včetně takových, jejichž autoři si nedokáží odpustit vulgarity stejně, jako si zřejmě nedokáží odpustit cigaretu v restauraci.

Jsem obviňována z toho, že lidem beru svobodu. Je mi vyčítáno, že se snažím lidi a jejich zdraví chránit proti jejich vůli. Každý si přece může ničit zdraví, jak se mu zachce, od čeho si platíme zdravotní pojištění… Dozvěděla jsem se dokonce, že protikuřácký zákon je neomarxistická buzerace. A nešlo o názor z diskuze na mém Facebooku, která je naopak většinou až překvapivě korektní i podporující, ale o názor redaktora časopisu Reflex.

Dnes, 4. května 2016, se začne zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jak se protikuřácký zákon ve skutečnosti jmenuje, projednávat ve sněmovně ve třetím čtení. Jednat se bude také o dvou stovkách pozměňovacích návrhů a je tedy jasné, že diskuze to bude dlouhá a nelehká. Vzhledem k tomu, kolik mi v těchto dnech chodí zpráv s názory, vzkazy i otázkami právě k protikuřáckému zákonu, dovolte mi shrnout v tomto textu základní důvody, proč tento návrh zákona prosazuji, bojuji za něj a bojovat budu nadále.

Vždyť je to normální!

Představa toho, že by všechny restaurace byly nekuřácké, se ukazuje pro řadu lidí jako něco nenormálního. Ne roky, ale desítky let jsme tu byli zvyklí na to, že je normální v restauraci kouřit bez ohledu na to, jestli jsou s námi v místnosti nekuřáci, mnohdy dokonce děti. Z této situace se stal standard, který v nás zakořenil. Jenže ten samý standard se stal v zahraničí něčím nežádoucím už před dlouhým časem. Normálním se stalo, že kouření není trendy a kouření v restauraci, kam může přijít kdokoliv, už je něco nemístného. Všechny země Evropské unie už dnes mají kouření v restauracích regulované, v řadě z nich už v restauracích platí zákaz úplný, například v Belgii, Irsku nebo ve Francii. Česká republika ale bohužel zůstává pozadu, což se nyní intenzivně snažíme napravit.

Normální totiž není kouřit v restauracích, normální dnes v Evropě není ani kouřit. Na prvním místě je zdraví občanů, a to je také priorita, kterou musí mít stanovenou stát. Čísla hovoří jasně a bohužel nejsou dobrou devízou České republiky. Na nemoci způsobené kouřením u nás ročně umírá 18 tisíc lidí, na následky pasivního kouření 1500 až 3000 lidí. Alarmující jsou pak statistiky o kouření dětí a mladistvých. Vždyť dnes v České republice kouří 16 procent patnáctiletých!

Prioritou ministerstva zdravotnictví je zdraví občanů a jeho ochrana. Proto jsme vypracovali zákon, který je sice striktní, ale měří všem stejně, tedy nedělá výjimky například pro hospody na vesnicích nebo malé podniky, ale má jasné cíle:

1) Ochránit zdraví hostů v restauracích, potažmo dalších veřejných míst
2) Ochránit zdraví lidí pracujících v pohostinství (typicky obsluha restaurace)
3) Dlouhodobě měnit pohled především mladých lidí na kouření, aby s ním ideálně vůbec nezačínali.

Neberte nám naši svobodu!

Často používaným argumentem proti současné podobě protikuřáckého zákona je omezování svobody. Ať už jde o majitele a provozovatele restaurací, kteří by měli mít právo se sami rozhodnout, zda se u nich bude nebo nebude kouřit, nebo samotné kuřáky, kteří by měli mít právo si zajít do kuřácké restaurace a u piva nebo kávy si tam zapálit.

Opravdu zvláštní je ale způsob, jakým se s tak důležitým faktorem, jako je svoboda, u těchto argumentů pracuje. Kam se podělo ono „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“? Vím, že je to svého druhu fráze a zjednodušení, ale rozhodně je velmi výstižné. Proč má být nekuřák vystavován při návštěvě restaurace škodlivým látkám z cigaretového kouře a nechat si tak ničit zdraví? Je v tomto případě svoboda kuřáka důležitější než svoboda nekuřáka?

U apelu na svobodnou volbu podnikatele, zda se u něj v restauraci bude nebo nebude kouřit, si zase musíme postavit vedle sebe dvě důležité věci. Na jedné straně svoboda podnikání, která je určitě důležitá a já odmítám, že by ji protikuřácký zákon jakkoliv ohrožoval, na straně druhé zdraví lidí. A jestli stojíme před volbou přidat ke svobodnému podnikání v restauračním oboru jeden předpis o tom, že v restauracích se nekouří, a nebo to neudělat a rezignovat na ochranu veřejného zdraví, pak je moje volba jasná.

Zákaz kouření v restauracích je svého druhu hygienický předpis. Dodržovat tyto předpisy považujeme přece za normální, ba dokonce správné. Asi nikdo si nepřeje, aby dostával v restauraci zkažené jídlo, které by mu způsobilo zdravotní potíže. S cigaretovým kouřem je to stejné.

Hospody a restaurace budou krachovat!

Ano, stejně jako krachovaly do teď, a protikuřácký zákon na vině nebude. Jak ukázaly zkušenosti ze zahraničí a jak nám říkají studie, po zákazu kouření nelze očekávat žádnou velkou vlnu krachů v tomto oboru. Naopak. Dopady na ekonomiku pohostinských zařízení zkoumalo nezávisle na sobě více než 165 studií v řadě zemí po celém světě, a výsledek byl jednoznačný: Zákaz kouření v pohostinských zařízeních neměl žádný významný vliv na tento sektor. Naopak podle tuzemského výzkumu agentury IPSOS a Fakulty sociálních věd UK lze na základě srovnání se zahraničními studiemi předpokládat 3 až 6% nárůst návštěv v restauracích. To podle kvalifikovaného odhadu může přinést až o 6 miliard korun ročně více na tržbách.

Každý si přece může ničit zdraví, jak chce! Od čeho si platíme zdravotní pojištění?

Podobných demagogických konstrukcí jsem i z řad politiků slyšela také hodně. A zaráží mě na nich jednak ta nebetyčná neúcta k vlastnímu zdraví, které je jednoduše to nejcennější, co máme, ale navíc ta obrovská míra demagogie, s kterou jsou ještě ostatní skoro ujišťováni, že se snad ani nemůže nic stát, když budou kouřit. Nejsem si jistá, na kolik jsou kuřáci seznámeni s možnými následky kouření, ale jedno je jisté: Život nefunguje tak, že si kouřením zničíte zdraví, ale všechno je vlastně v pořádku, protože si platíte zdravotní pojištění, a tak vás vezmou do nemocnice, prostě vás vyléčí a vrátí jako nového do běžného života plného cigaretového kouře. Tisíce a desetitisíce lidí by k tomu mohly říct svůj smutný příběh.

Kdybych navíc měla přistoupit na tuto vrchovatou míru demagogie, pak bychom museli také říct, že zdravotní pojištění nerovná se zajištění prostředků pro veškerou léčbu, kterou můžete při následcích kouření potřebovat. Například transplantace plic přijde na cca dva a půl milionu korun. Měl by si tedy kuřák, který tuto operaci díky svému zlozvyku potřebuje, hradit tento náročný zákrok? Podle logiky některých demagogických argumentů asi ano. Já samozřejmě nic takového nechci, zdravotnictví musí být veřejnou službou dostupnou každému. Jen jsem chtěla demonstrovat tu absurdnost, se kterou se vůči protikuřáckému zákonu někteří vymezují.

Na vánočních trzích si už nedáme ani svařák, Morava přijde o svoje košty!

Polopravd, vyložených výmyslů a mýtů okolo zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek kolovalo už v médiích a ve veřejném prostoru mnoho. Že díky němu zmizí z vánočních trhů tradiční svařené víno, že na Moravě nebudou moct probíhat oblíbené košty nebo že hotelové školy nebudou moct při své praktické výuce podávat alkohol, to jsou jedny z mých „nejoblíbenějších“. Pro jistotu tedy ještě jednou: NE, NIC Z TOHO V ZÁKONĚ NENÍ A PO JEHO SCHVÁLENÍ NENASTANE.

Vážně to nikdo nechce?

Z diskuzí v parlamentu a v médiích by se mohlo zdát, že protikuřácký zákon si vymyslelo pár (neomarxistických) bláznů na ministerstvu zdravotnictví, ale jinak jsou všichni proti a celá země se spojila do protestní akce „Svoje cigáro v hospodě si vzít nedáme“. Přiznám se, že i já sama jsem v některých chvílích přemýšlela, jestli tady nejdu vlastně proti všem, jestli není opravdu možné, že to lidé nechtějí a my je tlačíme do něčeho, co odmítají.

Ten dojem „ala Jirásek“ jsem měla především při některých jednáních na sněmovních výborech, kdy jsem čelila tvrdé palbě kritiky z nejrůznějších stran. A možná i pod vlivem těchto zážitků jsem na chvilku zapřemýšlela, jestli i veřejnost je tak vehementně proti a touží si dál v restauracích pěkně podkuřovat pod nos a navzájem si ničit zdraví. Ale bylo to jen chvilkové zavrávorání, při kterém mě podrželo obrovské množství vzkazů a zpráv, které v posledních týdnech dostávám. Stojí v nich, abychom vytrvali, nepodléhali tlakům a konečně po letech prosadili to, co už zde slibovaly jiné vlády a jiní ministři (mimochodem i ti z pravé strany politického spektra, která se teď staví do vybájené pozice posledních ochránců demokracie na stráži).

Mnoho lidí mi dokonce psalo, že nesmíme dopustit, aby byl zákon rozmělněn pozměňovacími návrhy, tedy aby byl ve výsledku samá výjimka. V praxi se mi tak potvrdilo, že výsledky průzkumu agentury IPSOS a Univerzity Karlovy, které říkají, že pro zákaz kouření v restauracích je 78 %
Čechů, jsou skutečně reálné.

Chtěla bych na závěr jasně říci, že stojím za takzvaným protikuřáckým zákonem v té podobě, která zakazuje kouření v restauracích bez výjimek. Za tento zákon budu nadále bojovat a prosazovat jej.