Navrhl jsem na státní vyznamenání členy Odbojové skupiny bratří Mašínů a také paní Zdeňku Mašínovou, mladší sestru Josefa a Ctirada.

Byl jsem na to mnohokrát dotazován v prezidentské kampani a mnohokrát jsem řekl, že bych je vyznamenal. Ne proto, že bych cílil na nějakou skupinu potenciálních voličů nebo, že bych tehdy nepřímo útočil na některého z protikandidátů.

Poznání a poctivé vyrovnání se s vlastní minulostí je způsob, jak zabránit tomu, aby se některé tragické a hanebné události naší historie opakovaly. Díky práci mladších polistopadových historiků a novinářů jsme v poznání významně postoupili, ne už tak v pochopení a ponaučení. Byly uctěny a vyznamenány oběti, ale s lidmi, kteří se režimu postavili, máme pořád nějak problém. Aktivní, nesmiřitelný a jistě i radikální odboj bratří Mašínů a jeho přátel nezapadá do totalitami poznamenaného českého myšlení. Zločinný režim ani odpor proti němu ale nejsou nějaké abstraktní pojmy, ale činy a rozhodnutí konkrétních lidí.

Politik a každá veřejně známá osoba má povinnost myslet důsledně a hovořit a konat věcně. Proto využívám své pravomoci, abych se pokusil téhle povinnosti sám za sebe dostát.

Velmi na mě zapůsobil Památník tří odbojů v Lošanech, který jsem vloni krátce po jeho otevření navštívil. Ústředním místem celé expozice je dopis, který svým dětem napsal Josef Mašín. Pochopil jsem, jak hluboce byly jeho děti zavázány jeho vlastenectvím a hrdinstvím. A nakonec i statečným postojem jejich matky, která v nejkrutější době komunistické zvůle sbírala podpisy pod petici za osvobození Milady Horákové a dalších lidí odsouzených ve vykonstruovaném procesu s ní. Schopnost a odvaha následovat morální vzory by byla druhým důležitým poselstvím vyznamenání Mašínových.