Pomoc české armády Polsku je na místě. Nezapomínejme však, co se na polsko-běloruských hranicích děje: naši vojáci míří do zóny, kam nejsou vpouštěny humanitární organizace.



Vláda bude příští týden projednávat návrh na působení Armády ČR v Polsku za účelem posílení ochrany polsko-běloruské hranice. Má jít maximálně o 150 osob na dobu maximálně 180 dnů v období ode dne schválení Parlamentem ČR do 31. července 2022.

Jako europoslankyně orientovaná na daný region situaci na polsko-běloruských hranicích samozřejmě zblízka sleduji a od vypuknutí krize se snažím hledat cesty, jak krizi zažehnat. Jak zachránit životy, jak stabilizovat hranice EU a jak potrestat Lukašenka, který nakládá s lidmi jako s figurkami. Situace je mimořádně dramatická a každá pomocná síla se bude hodit. Polsko je náš blízký partner a bezprostřední soused, výpomoc se situací, kterou Poláci nezavinili, a ve které se hraje o hranici EU, je zcela na místě.

Je však třeba se podívat i na to, do jaké situace z hlediska mezinárodního práva česká armáda vstoupí. Komu bude pomáhat. A komu možná bude muset svítit na protiprávní jednání…

Manifestace moci, ne pomoci
Polsko v tuto chvíli koná podle tzv. pushbackového zákona o změně zákona o cizincích, který polská vláda ve zrychleném řízení přijala v polovině října. Vše nasvědčuje tomu, že zákon je v rozporu s principy právního státu (včetně polské Ústavy), evropským právem i mezinárodním právem, neboť jeho schválení porušilo demokratický princip dvojí instance správního řízení. Stejně tak porušuje řadu základních předpisů azylového práva, například ustanovením, které má umožnit ponechání žádosti o mezinárodní ochranu bez projednání.

A jak si počíná pohraniční stráž přímo na místě? Chodí zamaskovaná, její vozidla mají zakryté SPZ, příslušníci se odmítají legitimovat. Proti jejich postupu přitom není žádná možnost odvolání ani protestu, navíc nelze jejich postup nijak dokumentovat – v zóně výjimečného stavu platí zákaz pořizování audiovizuálních záznamů.
Příznačný je případ dvou opozičních poslankyň, které otevřely v obci Białowieża – tedy na území, kde platí výjimečný stav – pobočku své poslanecké kanceláře s cílem poskytovat místním psychologickou a právní podporu. Poté, co vstoupil v platnost sporný zákon, nebyly Urszula Zielińska a Klaudia Jachira vůbec vpuštěny do zóny, kde se nachází jejich poslanecká kancelář. Podle jedné z poslankyň nebyla policie na místě schopná podepřít své jednání zákonem.

Znepokojivě působí i případ z 18. října, kdy aktivisté skupiny Grupa Granica našli osmičlennou skupinu z Konga, která mezi sebou měla dva nezletilé se zdravotními problémy. Servais byl od pasu dolů ochrnutý a jeho bratr Asser se rozhodl zůstat s ním. Aktivisté jim zavolali sanitku a rodinný soud jmenoval jednu z aktivistek jejich kurátorkou. Odpoledne téhož dne však chlapci zmizeli, žádná z okolních nemocnic je nepřijala a všechny orgány odmítají, že by s nimi měly jakýkoliv kontakt.
V takové atmosféře je třeba důrazně požadovat po polské straně, aby vrátila situaci do právního prostředí. A jakkoli se Polsko do situace dostalo bez vlastního zavinění, členský stát EU má povinnost dodržovat mezinárodní úmluvy a nezadržovat stovky lidí ve stavu ohrožení na životě a bezprostředního bezpráví.

Mějme na paměti, že čeští vojáci také zamíří do zóny, kam nadále nejsou vpouštěny humanitární organizace. Na místo dlouho nemohla ani média. Momentálně mohou jen částečně a za přísných podmínek s ostrahou. Polští novináři nazývají tyto novinářské exkurze „safari“ – není jim umožněn svobodný pohyb ani investigativní novinářská práce.

Polská vláda si zkrátka nad situací udržuje informační monopol. K čemu to vede? Na konci září ministr obrany Mariusz Błaszczak a ministr vnitra Mariusz Kamiński na tiskové konferenci prezentovali materiály údajně nalezené v telefonech osob zadržených po překročení polsko-běloruské hranice: fotografie z poprav, ozbrojení muži na pozadí Kremlu, falšované doklady a také zoofilní a pedofilní scény. Błaszczak tím dokládal, jaké výzvě musí pohraniční stráž a vojáci čelit. Jenomže se ukázalo, že zoofilní scéna, kterou ministr explicitně prezentoval na tiskové konferenci, pochází z roky starého videa dostupného online. Ze strany polské vlády jsme tedy svědky propagandy, která má za cíl migranty ještě více dehumanizovat. To je neuvěřitelně nezodpovědné jednání, která situaci eskaluje, místo aby ji pomáhalo jakkoli řešit.

Přitom za celou dobu trvání výjimečného (a nynějšího para-výjimečného) stavu nebyl hlášen jediný trestný čin ani přestupek spáchaný někým z migrantů – a to přesto, jaká paradoxní logika na hranicích panuje: závažnější trestná činnost by byla možná cesta k záchraně života v podobě zatčení, uvěznění a uspokojení základních životních potřeb.

K řešení má Polsko daleko
Polský postup je nejen nelidský, ale taky neefektivní. Polská vláda neučinila nic pro deeskalaci konfliktu a nepřijala od nikoho pomoc, čímž vystavila celou EU zvýšenému riziku ozbrojeného konfliktu. Místo navázání spolupráce například s Frontexem, který má za sebou úspěšné řešení totožné situace na litevských hranicích, sahá polská vláda po silových „řešeních“ a využívá tak situaci pro svůj vnitrostátní politický kapitál.

Vracení lidí za bělorusko-polskou hranici bez vypořádání jejich práv nemá žádný efekt, vede jen k dalším pokusům o překročení hranice. Šanci proklouznout pohraniční stráži mají lidé v dobré fyzické kondici a s dobrým vybavením, bez šance naopak zůstanou lidé ve špatném zdravotním stavu, rodiny s dětmi. Polský postup tedy ústí v nejhorší možné důsledky, protože se obrací proti nejslabším.

Pokud budeme tolerovat strategii „push-backů“, budeme se podílet na narušování důvěry ve stát a právo. Nesmíme pomáhat maskovat, že polské vnitrostátní instituce selhávají.

Čím déle taková situace trvá, tím více legitimizuje extrémistické tendence ve společnosti. Pokud dá naše vláda spolu s polskou najevo, že jsou pro ně životy migrantů bezcenné, posílí a ospravedlní to podobné tendence i u části české veřejnosti. Znamená to přijmout dehumanizační strategii Lukašenka s Putinem, kteří používají migraci jako politický nástroj posilování populistů z nedemokratických a protievropských stran. Evropa musí dělat to, co je správné – řídit se vlastními hodnotami, nikoliv manipulací běloruského režimu.

EU musí demonstrovat svou moc mírovými (diplomatickými, politickými a ekonomickými) prostředky, nikoliv soupeřit s běloruským režimem, kdo se déle vydrží dívat na trpící lidi. Do takové soutěže se Evropa neměla nikdy pouštět, protože v ní prohrávají nevinní lidé, humanistické hodnoty, a nakonec úplně všichni až na ty, kdo situaci zavinili.

Autorka děkuje za informace přímo z místa a za spolupráci na jejich zpracování Nině Baše a organizaci Grupa Granica.