EU má ambice nasednout do rozjetého světového vlaku vývoje a výroby čipů. Krize posledních let, způsobená pandemií, válkou na Ukrajině i dalšími faktory, ukazuje, nakolik jsou čipy kritickou surovinou civilizovaného světa. Cílem by však nemělo být závod vyhrát, ale stát se alespoň strategicky soběstačným.

Už nějaký ten čas není sporu o tom, že počítačové čipy jsou a zůstanou základem globální ekonomiky 21. století. V podstatě každý moderní produkt či služba je – přímo či nepřímo – umožněna čipy a jejich výpočetním výkonem. Není tedy žádným překvapením, že vyspělé světové ekonomiky závodí o to, kdo bude v tomto odvětví lídrem. Taiwan, Jižní Korea, Čína a USA již vyhlásily ohromné investice, tučné výzkumné granty, finanční pobídky i daňové srážky. Globální závod je zkrátka v plném proudu.



A Evropská unie vstupuje do tohoto rozjetého vlaku tzv. zákonem o čipech (celým názvem Nařízení o rámci opatření pro posílení evropského ekosystému polovodičů), představený Evropskou komisí na začátku roku. Jeho cílem je zdvojnásobit produkci čipů v EU až na pětinu světového trhu – a učinit nás takto méně zranitelnými vůči šokům v zásobování, ale případně třeba i vůči možné budoucí vojenské konfrontaci mezi Čínou a Západem.

Pokud vás zajímá detailní pozadí toho, kde všude čipy využíváme, kdo jsou světové producentské špičky a proč jich je stále už mnoho měsíců nedostatek, pusťte si video, v němž krizi na trhu vysvětluji.

Jak si to EU představuje
Komisní návrh zákona, respektive nařízení, má tři hlavní aspekty:

1. Chceme podporovat výzkum a vývoj a stavět na naší mimořádné síle v oblasti inovací.
2. Vytvoříme právní pravidla, která umožní vládám a institucím EU dotovat špičkovou výrobu.
3. Zavedeme prvky ochrany proti náhlým přerušením dodavatelského řetězce, které jsme si mohli vyzkoušet během pandemie koronaviru.

Klíčovým cílem zákona je překlenout propast mezi výzkumem polovodičů – tedy oborem, v němž je EU světovým lídrem – a trhem, kde naši výrobu předstihují Taiwan, Jižní Korea, Čína, Spojené státy americké… V podstatě úplně všichni.

Evropská komise zatím plánuje vyčlenit 11 miliard EUR z veřejných prostředků na výzkum, designování a výrobu polovodičů, s cílem získat dalších 43 miliard EUR z veřejných a soukromých investic do roku 2030. A to patří mezi zeměmi, které rozjíždějí své investice (lídry v ambicích jsou Spojené státy americké a Spojené království), mezi ty nejskromnější. Postavit jedinou továrnu by mohlo stát 5 až 20 miliard euro, a ta přitom může zastarat klidně i v horizontu pěti let. Pokud tedy chceme přitáhnout soukromé investory do Evropy, je nutné jim vytvořit adekvátní prostředí pro investice. Ve zkratce: bez nich se zde čipy vyrábět nezačnou, veřejné peníze nejsou schopné tak velké projekty utáhnout.

Jaké v závodě nasadit tempo?
Osobně se domnívám, že by Evropská unie při zacílení investic měla využít především naše jedinečné globální výhody, a nepokoušet se konkurovat asijským gigantům v hromadné výrobě nejběžnějších čipů. EU v současnosti drží pouze desetinu celosvětové produkce čipů. Ovšem v některých klíčových oblastech tohoto komplexního globálního průmyslu jsme světovými lídry:

- Nizozemská společnost ASML má například celosvětový monopol na strojní zařízení pro výrobu čipové litografie.
- Belgické výzkumné a vývojové centrum IMEC je celosvětovým lídrem v oblasti špičkového výzkumu.
- Německá společnost Aixton zase dodává životně důležité chemikálie nezbytné pro výrobu čipů.

Zákon o čipech proto musí posílit (a ideálně ještě vylepšit) naši vedoucí pozici v těchto a dalších klíčových oblastech.

V následujících měsících bude Evropský parlament projednávat finální podobu zákona o čipech s kolegy v Radě EU. Jako odpovědná europoslankyně za svou politickou skupinu ve Výboru pro mezinárodní obchod (INTA) se při vyjednávání zaměřím na naše silné stránky ve výzkumu a vývoji, tedy oblastech, ve kterých jako lidstvo skutečně balancujeme na samé hranici technologických možností. Zde jsme lídry.

Úplná průmyslová nezávislost v síti specializovaných výrobců globálního čipového průmyslu není dosažitelná. Zajištění pákového efektu je však otázkou strategické soběstačnosti i budoucího růstu.

A hlavně, buďme si jistí – nekonkurovat už dávno není možnost.