Rathův pád začíná

Atestace je potvrzení, že lékař po určité době prokázal teoretické znalosti a praktické dovednosti v daném oboru. Atestaci mám, říká David Rath. Nicméně, je mi to docela jedno, jestli tomu věříte, nebo ne. Zájem médií o podezřelé okolnosti následoval klasický protiútok – okamžité trestní oznámení na Lidové noviny, jež upozornily na Rathovu „podivnou atestaci“ na základě toho, že si osvědčení jako ministr sám vydal.

Podstatně zajímavější je fakt, že David Rath vystupoval jako licencovaný lékař, aniž by měl licenci, která by byla v souladu s Licenčním řádem lékařské komory. V roce 2003 revizní komise České lékařské komory s předsedkyní MUDr. Martou Holanovou doslova tvrdila, že „k datu podání žádosti, žadatel (David Rath)… nemohl splňovat podmínky stanovené tehdy platným Licenčním řádem ČLK o vydání Osvědčení o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe člena ČLK v oboru interní lékařství. Jeho Osvědčení…bylo vydáno v rozporu s platnými stavovskými předpisy ČLK.“ To stejné tvrdila komise na Rathovu žádost ke splnění podmínek pro výkon vedoucího lékaře. Komise přišla na to, že Rath nesplnil podmínky tím, že uváděl „nepravdivé“ údaje. Své jednání David Rath pro LN obhajoval slovy: „Byla to lež. Ale nebyl to podvod. Podvod je něco jiného než lež. Podvod by byl, kdybych se snažil něco získat na podkladě těchto informací. Můžete říct, že jsem se snažil získat výhodu, abych nemusel platit členské příspěvky. Ale já v té době neměl plat. Já jsem dělal práci doktora, ale nebyl jsem jako doktor zaměstnaný. Já nevím, proč mi pořád nerozumíte.“ Proč se nic nestalo? Proč nerozhodl soud? Protože byl Rath prezidentem ČLK, a postaral se o to, aby kauza byla zastrčena do skříně, která dnes praská pod tíhou vhozených kostlivců. Celá událost je navíc krásně popsaná v článku otištěném 1.12.2008/DNES.

Ze dne na den odstoupil Jan Kalvoda z funkce minstra na základě důkazů, že používal titul doktor práv (JUDr.) neoprávněně. Pamatuji si, jak nad tím lidé kroutili hlavou, byl to precedens. Tehdy i dnes. Tradice „samo-pomoci“ našich předních činitelů je přece zdravá a živá. Stanislav Gross využil kontakty premiéra a dnes neví, kam investovat miliony, se kterými odplul na Floridu. Mimochodem, Grossova práce, na základě které získal titul JUDr., není nikde k mání.

U Davida Ratha se ale nejedná o finanční samo-pomoc, nýbrž o něco závažnějšího a nebezpečnějšího. Od počátku svého veřejného působení je David Rath totiž spojován s jednou nepříjemnou kauzou za druhou. Vše spojuje pouze jedno: demagogická manipulace opřená o populistická gesta s nemilosrdným potrestáním oponentů. Stačí být ředitelem nemocnice, který pouze „sympatizuje“ s jinou politickou stranou, anebo ředitel školy, jenž náhodou neodpoví na anketu, kterou Rath rozeslal. Oddanost panu hejtmanovi musí být úplná.

S rostoucí funkcí se důsledky Rathova působení nemění, pouze rozšiřují. Pokud si někdo myslí, že se jedná o laboratoř ČSSD, ve které může strana pozorovat důsledky návratu neomezeného socialismu (tentokrát bez lidské tváře), tak se hluboce mýlí. Rath robí vlastní stát ve státě. Jeho ambice, stejně jako jeho chování, neznají meze. Jeho loajalita ke kterékoliv straně či osobě souvisí pouze s jeho osobními zájmy a vyprchá stejně rychle jako potřebné důkazy pro splnění licenčních podmínek.

Otázkou nyní je, co bude dál. Stejně jako kdysi z Miroslava Sládka, se z Davida Ratha stává národní problém. Stejně jako tehdy, je vláda nucena vytasit právní meče a pokuty na obranu zákonů.
Současná kauza ale může znamenat začátek Rathova pádu. U mocných pánů, kteří se vymknou z kontroly, je to mnohokrát „technický detail“, který je položí. Příkladem může být americký gangster Al Capone, který skončil ve vězení na základě nezaplacení daní, anebo Stanislav Gross, který byl nucen opustit premiérské křeslo na základě nedostatečného objasnění výše osobních finančních prostředků. V kauze lékařské atestace se nabízí klíč pro Rathovo velice zdravé odstranění.

Článek byl 14.2.2009 otištěn v Lidových novinách

Představy

Říká se, že politika je o představách a předvídatelnosti. Myslím si, že nejen politika. Když jede kolem černá Mercedeska a vystoupí z ní fešák v tmavém obleku a s černými brýlemi, většina z nás si vytvoříme stereotypní představu o tom, kdo to může být. Vtipem je, že stereotypní představy vychází, alespoň částečně, z životních pravd. To, že Ivana Trumpová a Paris Hilton (jedna dobře rozvedená, druhá dobře narozena) jsou blondýnky, svým způsobem zapadává do určité představy týkající se blondýnek, alespoň u určitých lidí a vtipálků. Zajímavé je, že takové lidi (Trumpová a Hiltonová, nikoliv vtipálci) se stanou jakousi karikaturou sami sobě a vplují do postupně užšího koryta předvídatelného chování a myšlení.

Pokud chce někdo být populární a středem pozornosti, musí plnit představy ostatních. Musí být předvídatelný. Vyrazit na vlastní trasu na základě osobního přesvědčení či získání nových faktů a snažit se ovlivnit ostatní – novinář po novináři, bulvár po bulváru, to je riziková cesta. Jsou sice lidé, kteří jsou populární na základě jejich nepředvídatelnosti, ale jedná se o druhou stranu stejné mince – taková osoba je populární tím, že její nepředvídatelnost je spojena s předvídatelnou provokací. Pokud je někdo skutečně nepředvídatelný, dříve nebo později, toho máme dost. Lidský mozek totiž preferuje předvídatelnost. Řada studií například potvrzují, že drtivá většina z nás se raději posadíme vedle člověka, kterého známe, ale kterého nemáme moc rádi, místo abychom se posadili vedle neznáme osoby, která může pro nás být mnohem přínosnější.

Více »