Kauza Zemanova mylného tvrzení, že prý četl v Přítomnosti článek Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“ dosáhla surrealistické úrovně, která překročila trapnost prezidenta samotného a poukazuje na trapnost národa.
Poté, co Zeman tvrdil, že něco od Peroutky četl v Přítomnosti, pustil se jeho tiskový mluvčí pan Ovčáček do lovu zmíněného tvrzení, které samozřejmě nikdy neexistovalo. Kdepak omluva, napřed pátrání po tom, co není. Více než o dva měsíce později a po roztrhání Přítomnosti na cucky se Zeman prý omluví, ale pozor: u Zemana totiž čistá omluva neexistuje. Je v ní vždy to „ale“. Tentokrát souvisí s tím, že Ovčáček našel „ještě horší“ věci (!), které Peroutka napsal. A příští týden je začne zveřejňovat. Horší než co?
Zemanův omyl nebude ničím proti tomu, co se o Peroutkovi dozvíme. K pravdě se používá tolik rovnítek, kolik potřebujeme, aby se nesouvisející myšlenky spojily do svazáckého celku. To přeci známe. Zeman tedy nemůže za to, že něco někde četl, i když neví vůbec co a kde. Měl přeci na mysli tu větší pravdu. Tu jeho vlastní.
Tím věc ale nekončí. Národ, který si zvolil Zemana, nadále dovoluje, aby nám tato maximálně povedená dvojice cpala do krku tu nejtrpčí chuť z jejich cirkusového světa zdeformovaných hodnot, která se dá snést. Je možné, že někteří Zemanovi voliči svého činu dnes litují. Jenže nejsou slyšet. Pivní socialismus a cynismus jsou tíživé vlastnosti.
Nejtrapnější ze všeho jsou média – údajní zastánci demokracie, ale snad taky občas i vkusu. Je pravdou, že prohlášení z Hradu, byť ubohé, jsou zprávy. Jediné, s čímž by takové zprávy bylo asi možné porovnat, by bylo, kdyby London Times každý den publikovaly zprávy, kolikrát nějaký pudl (s prominutím) vykonal svou potřebu na rohu Hyde Park.
Výsledkem je, že podnapilý prezident, který něco někde četl a nepamatuje si kde a bývalý redaktor komunistických novin, nyní svazácký tiskový mluvčí bez jediného morálního obratle v celé páteři, budou přednášet národu, kdo nejslavnější Československý žurnalista všech dob ve skutečnosti byl. A média o tom budou psát.
Ferdinanda Peroutku jsem znal osobně. Měli jsme spolu dlouhé a soukromé hovory. V některých věcech jsem ho poznal lépe, v některých spíš méně. Vím ale jistě, že nyní se obrací v hrobě.

Text byl dnes uveřejněn na webu lidovky.cz