To, že je náš demokratický stát stále mladý, znamená, že má prezident více než kdykoliv jindy, obrovskou možnost pozitivně ovlivnit naši budoucnost a tím prospět naší národní povaze, než ve státech, ve kterých je demokracie více zavedena. Stejně tak může prezident napáchat velké škody, buď konkrétními činy, nebo opomíjením určitých „úkolů doby“ či povinností, které z nich vyplývají.
Při analýze Václava Klause a české společnosti poznamenal psycholog Slavomír Hubálek, že „nezralá společnost vyzdvihne do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu.Tito lidé slouží jako jakési totemy.“ Obecně řečeno, pro narcistu je nejdůležitější, aby byl populární. V případě, že někdo ohrozí jeho „já,“ následuje protiútok. Proto označuje současný český prezident intelektuály, disidenty, studenty, politology, novináře, kritiky a občanské skupiny za „výrazně levicové, etatické, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající, kýčovitě moralizující, realitou nepoučené, nepraktické a nepragmatické“. Pro narcistu představují největší nebezpečí fundovaní oponenti či debaty. Proto prezident „debatuje“ pouze s jistými, předem odsouhlasenými osobami anebo v úzce korigovaném prostředí. V případě tvrdé konfrontace se dočkáme pouze prostého odřeknutí. V pořadu BBC World komentoval Klaus kritiku britského parlamentu týkající se diskriminace českých Romů slovy „to je taková hloupost a nesmysl, že na to nebudu ani reagovat“. V rozhovoru o globálním oteplováním pro Hospodářské noviny, na otázku, jestli nevěří, že si ničíme svoji planetu, odpověděl: „Budu dělat, že jsem to neslyšel“. Pro zvýšení popularity a udržování se v centru pozornosti se Klaus opírá o vágní a populistická tvrzení. Protože členství v EU považuje za oslabení své role „hlavního“ domácího politika, zdůrazňuje, že je třeba chránit „české“ postavení proti Unii, která nám může „ublížit“.
Pokud jde o politiku, současný prezident nám říká, že má-li občan co do ní říci, musí do ní vstoupit. Občanské iniciativy prý „usurpují moc, která přísluší politikům“. Hlavní nebezpečí spatřuje Klaus ve „vytlačování politiků alternativními politickými procedurami, založenými na komunitarismu, NGOismu, korporativismu.“ Tohle všechno představuje obrovskou brzdu nejen pro nás, ale i pro naše děti a jejich budoucnost.
Naše mladá demokracie zatím vůbec nemá svoji identitu jasnou. Uvedené výroky a kroky prezidenta ale systematicky odstraňují vše, na čem se zdravá národní identita a budoucnost staví. Máme prezidenta, který mnohem víc rozděluje, než spojuje. Navíc je to prezident, který porušuje slovo, a který se chová naprosto stranicky.
Většina národa ale stále vnímá Klausův program jako „akční“ a dívá se na něj jako na člověka, který nejen reprezentuje „naše zájmy“ (aniž by jednou naznačil, co přesně „naše“ zájmy jsou), ale který je navíc „pořádný fešák.“ Ve skutečnosti prezidentova tvrzení nejvíce slouží jemu, přičemž zároveň posilují normalizační hodnoty a „čecháčkovství.“ Dějiny ukázaly a budou ukazovat, že národní budoucnost a charakter se tvoří pouze prostřednictvím všeobecné debaty a veřejné kontroly autority. Současná široká obliba Klause reflektuje naši neschopnost uvažovat věcně a tendenci brát oponentní názory jako jakési osobní ohrožení. Skutečnost je dnes taková, že s jistotou mohu očekávat reakce na tento článek typu, že jsem „intelektuální blbec“ anebo „že si mám nechat tyto myšlenky pro sebe,“ „odstěhovat se tam, kde se mi to líbí víc,“atd.
Když ale člen rodiny miluje svoji rodinu, přece nebude reagovat na ostatní členy, kteří ji ohrožují, mlčením. Stejně tak to má být s občanem, kterému záleží na vlasti a budoucnosti. Je povinností lidu hlídat politiky, nikoliv naopak. Právě to tvoří podstatu demokracie a patriotismu. To je jediná naše cesta k většímu blahu a tím se potvrzuje největší argument pro to, abychom příštího prezidenta volili my, občané. Prezident musí patřit nám, nikoliv politikům. Náš příští prezident bude rozhodovat více než kdokoliv jiný, nejen o tom, co vlastně jsou „naše“ zájmy, ale hlavně o tom, jací máme být a jak se máme jeden k druhému chovat. Příští prezident musí být osoba, která tuhle úlohu uzná.

Článek byl otištěn v Lidových novinách