Když prohrajeme, zůstaneme. A vrátíme se.
– výňatek ze soukromého projevu Viktora Orbána.

Minulý týden jsem měl příležitost setkat se s maďarským premiérem Viktorem Orbánem na obchodním semináři v Budapešti, kde jsem přednášel o neurologických vlivech technologií. Pan Orbán, který byl kritizován za své nacionalizační praktiky, nám poskytl krátký soukromý projev. Nebyli přítomni žádní novináři. Působil jistě a sebevědomě (jako obvykle), v jeho projevu stálo za povšimnutí jeho stanovisko a mnoho upřímných a význačných bodů. Zde je moje rekonstrukce projevu po smyslu:

Na začátek mi dovolte promluvit o politicích. Když západní politici prohrají volby, už se do politiky nevracejí, ale dají se na podnikání. Ovšem když prohrajeme my, v politice zůstaneme. Vrátíme se. To je mým posláním v evropské politice.

V politice Evropské unie je dnes klíčovým slovem „frustrace“. Příběh začíná v roce 2001, kdy EU přijala takzvanou strategii pro budoucnost. Tato strategie má v podstatě tři body. Zaprvé, že EU bude nejkonkurenčnější na světě. Zadruhé, že od Lisabonu po Vladivostok bude zóna volného obchodu, a zatřetí, že Euro se stane konkurenceschopnějším než americký dolar. Do dnešního dne jsme ani jednoho z těchto cílů nedosáhli. Euro není silné, Rusko je outsider.

Výzvu dnes představuje jednání o konkurenceschopnosti, demografickém vývoji, bezpečnosti a migraci. Problémem ovšem je, že demografický vývoj není považován za opodstatněné téma. Nemůžete se bavit o migraci, aniž byste mluvili o bezpečnosti, protože migrace má na bezpečnost přímý dopad. V Bruselu však toto téma kvůli politické korektnosti tímto způsobem nemůžete nadnést.

Frustraci ještě více násobí fakt, že evropští politici se nemohou dobrat odpovědí, protože se nezapojují do skutečných debat. Důvodem je fakt, že je omezuje čtyřletý myšlenkový a volební cyklus. Evropská unie však čelí problémům, které nejsou čtyřleté.

Takže co nám ve střední Evropě dává naději? V první řadě úspěch. Jsme na cestě k úspěchu. Zdejší politici by byli pitomci, kdyby tuto cestu vzhůru zničili, protože zde v této části Evropy jsme v jiné pozici než západní Evropa. Začali jsme mnohem níž, můžeme už jít jen vzhůru. Máme tedy luxus nadcházejícího úspěchu.

Nejlepší způsob, jak si zajistit konkurenceschopnost, je umožnit každé zemi, aby sama dělala to, co umí nejlépe, a zároveň vymezit společné překážky. Problém je, že bruselští byrokrati jsou instinktivně socialisti. Úspěšného člověka nesnášejí. Socialisté rádi regulují výsledek, nikoli proces. Tím však ztrácíte konkurenceschopnost, protože důraz se klade na řešení a ne na proces. Mým úkolem není dělat lidem radost. Mým úkolem je odstraňovat překážky a vytvářet příležitost pro kvalitu, která vede ke konkurenceschopnosti. To je v pořádku. Politika je o jazyce. V západní politice je klíčovým slovem „blahobyt“. Maďarsko je jediná země, která tvrdí, že jde o „spravedlivou práci“ a ne o „blahobyt“.

Před dvaceti lety jsme se domnívali, že Evropa bude naše budoucnost. Nyní si však začínáme uvědomovat, že my jsme budoucností Evropy. V tomto ohledu je třeba vyřešit dvě otázky. Ta první zní – je Rakousko ve střední Evropě, nebo ne? Odpověď je ano. Rakousko by díky své kulturní a kapitálové síle mělo mít vůdčí pozici. Druhá zní - měli bychom do střední Evropy zařadit západní Německo? Odpověď je ano, protože pokud bude Německo napojené na střední Evropu, stane se z ní nejúspěšnější evropský region a navíc se vyřeší problém takzvaných středoevropských hodnot oproti zbytku Evropy a zemím Visegrádské čtyřky. Visegrád se musí sjednotit se zbytkem Balkánu – Srbskem, Chorvatskem – a také musí posílit spolupráci s Německem.

A konečně k institucím. Instituce jsou vhodné pro stabilní demokracie. V období napětí však potřebujeme osobní vedení. Na západě je „osobní vedení“ neslušný výraz, protože západ se spoléhá na stabilní instituce. Zde v naší zemi však tomu tak není a v Srbsku také ne. Tyto země jsou pod tlakem, a potřebujeme proto silné osobní vedení.

Co je tedy nakonec střední Evropa? Země se společnou minulostí, které jsou nyní emočně připravené a odhodlané si navzájem rozumět. Co dalšího je střední Evropa? Jinou odpověď neznáme. Zatím musíme střední Evropu stavět politicky a mít přitom na paměti visegrádské země. Geopolitická expanze V4 je realita. Budoucnost Srbska je na západě. Zde je klíčem Černá Hora – nechme Černou Horu vstoupit do EU první a Srbsko bude následovat.

Spolu s tím si ve střední Evropě musíme rozvíjet infrastrukturu – podívejte se, člověk se odsud (z Budapešti) nedostane do Varšavy po dálnici. To má obrovské důsledky.

A na závěr, co přijetí eura? Řekněme to takhle: moje babička mě jednou naučila rčení: „Nejez, co doopravdy neznáš.“ Potřebujeme přesvědčivé argumenty.

Originál textu najdete na The New Presence.
Publikováno dne 25.9.2018 na www.pritomnost.cz a www.narodni.cz