Příštím prezidentem Spojených států a nejmocnějším člověkem na Zemi se pravděpodobně stane muž černé pleti.

Jak Českou republiku i pro Ameriku má rok 1968 velký význam. Jednalo se o vyvrcholení touhy po společenské a politické změně. „Varšavští osvobozovatelé“ a atentáty na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho jedním šmahem tyto touhy uhasily.

Bylo pozdě po večeři, když se minulý týden Hillary Clintonová náhle rozhodla pro tajné setkání s jejím protikandidátem za demokratickou stranu Barackem Obamou. Potřebovala se mu podívat do očí a tím si ulehčit a zároveň opodstatnit odstoupení z boje. I když to bylo poprvé, co žena úspěšně usilovala o post prezidenta, její odstoupení umožnilo ještě něco mnohem dramatičtější nejen pro Ameriku, ale pro celý svět: Afroameričan, díky své vlastní tvůrčí práci a svým osobním kvalitám, překonal veškeré stereotypní překážky a stal se kandidátem na nejvlivnější úřad na světě.

Dějiny jsou cyklické a procesy se opakují: v ČR jsme učinili velký krok v roce 1989, ale teprve dnes je touha po ukončení postkomunistických „moresů“ našich politiků i sousedů hmatatelná. V Americe dosáhl společenský marazmus a nedůvěra k politickému establishmentu vrcholu. Právě nyní v Americe ta změna nastává.

Nejde o prázdný sen. Kdyby se volby konaly dnes, vyhrál by je Obama. Pro Českou republiku je to asi tak podstatné, jako kdyby se v příštích prezidentských volbách volilo veřejně a hlavním favoritem by byl Rom (samozřejmě podpořen Jiřím Čunkem).

Obama volby pravděpodobně vyhraje. Z mnoha důvodů. Nejpodstatnějším je, že více než dvě třetiny Američanů vnímají prezidenta Bushe a jeho republikánskou stranu velmi negtivně. Stranu, která vtáhla Ameriku do války, nikdo nechce. Ekonomika prochází krizí, dolar nadále klesá a pověst Ameriky ve světě je na dně. Pro demokraty a Obamu je to příjemný náskok.

Republikánský protikandidát John McCain je sice úctyhodný, ale jeho pětatřicetiletá politická činnost ve Washingtonu ho spojuje s politickým establishmentem, který se dnešním Američanům nelíbí. Jeho taktika tedy musí být: přesvědčit Ameriku, že je jiný než Bush (i přesto, že chce zůstat v Iráku do- nekonečna) a že Obamova platforma, která je založena na receptu „změn“, novém způsobu komunikace a spolupráce, je pouhou prázdnotou. Oddalovat se od současného prezidenta a vést negativní kampaň proti oponentovi není šťastná kombinace pro výhru. Pro 72letého McCaina to bude těžké. Obama je ve vysoké politice pouze deset let a těží z představy, že není zkorumpovaný establishmentem (stejně jako to bývá u nás). Navíc je ze státu Illinois, státu, ze kterého vzešel pravděpodobně nejlepší americký prezident Abraham Lincoln, osvoboditel černošských otroků. Tento symbolismus nové doby a nové změny se u amerických voličů neztrácejí. Možná právě proto u všech komentátorů zůstávají otázky jako barva pleti, pohlaví a náboženství v pozadí.

McCain navrhuje prezidentské debaty ve formátu přímých schůzek s občany (tzv. „schůze v městských halách“), což pro něj nemusí být šťastné řešení - Obama, který promoval na Harvardské právnické fakultě s vyznamenáním Magna Cum Laude, je totiž výborným řečníkem.

Místo lobbování zapojil Obama do kampaně obyčejné voliče. Tím se vytvořila obrovská občanská, ale i finanční síť. Na rozdíl od McCaina, kterého finančně podporují lobbistické organizace, Obamovi daly finanční podporu miliony Američanů. Dnes má Obama na prezidentskou kampaň o neuvěřitelných 400 milionů dolarů víc, než McCain.

Snad jediná nevyřešená otázka zůstává: komu nabídne Obama místo viceprezidenta? I když má na to čas, a i když podporovatelé Clintonové skandují pro tzv. „kombinaci snů“ Obamy a Clintonové, je pravděpodobné, že si ji nezvolí. Osmnáct milionů registrovaných demokratických voličů pro Clintonovou je sice plus, ale téměř polovina Američanů ji považuje za pokryteckou a dle průzkumů ji doslova „nenávidí“, takže by raději volili kohokoliv jiného. Navíc je tu problematika jejího (stále) manžela exprezidenta Clintona, který by tvořil nepříjemný stín jako jakási „druhá dáma.“

Dle vzorného případu z učebnice politické spolupráce, ze které by se naši politici měli co učit, vystoupila Clintonová v sobotu před svými nejbližšími spolupracovníky a vybízela je, aby se aktivně postavili za Baracka Obamu. Řekla jim to ne jednou, ale čtrnáctkrát. „Pokud chcete to, co chci já, tak musíte uznat, že John McCain nám to nedá. Barack Obama ano, a proto je to naše nejlepší šance.“

Pokud nepřijde významná změna, prezidentem bude Barack Obama. Dnes si možná stále těžko dovedeme představit, jak se změní vnímání a postavení Ameriky mezi lidmi ve světě – od Afriky a muslimského světa až po oligarchické režimy (jako jsou Rusko a Čína). A tyto volby určí nejen nového prezidenta, ale i novou, doposud neznámou tvář světa.

Článek byl ve zkrácené verzi otištěn 20.6. v MF Dnes