První úmrtí v ČR zaviněné infekcí covid bylo evidováno v březnu 2020. Dle Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2020, tedy v roce nejvíce poznamenaném epidemií covidu a restrikcemi, 129 100 lidí. To je o 17 % více, než zemřelo v roce před epidemií.

Z těch 129 100 lidí zemřelo dle MZČR 11 968 (tedy 9 %) na covid, 117 132 zemřelo z různých ostatních příčin.
V roce před epidemií (tedy v roce bez covidu) byla celková úmrtnost v ČR 112 600. Když to porovnáme s číslem 117 132, lze tvrdit, že v roce 2020 (i při zahrnutí stárnutí populace) zemřelo přibližně o 5 000 lidí „navíc“ na základě jiných příčin, než je covid.
Úmrtnost na covid vrcholila v prvním čtvrtletí roku 2021, kdy v prvních třech měsících zemřelo celkem 44 000 lidí, ale z toho „jen“ 14 877 (34 %) na covid. Čtvrtletní úmrtnost mimo covid tedy byla 30 000, což přesně odpovídá průměrné čtvrtletní úmrtnosti posledních deset let.
Z uvedeného lze vyvodit, že v měsících, ve kterých covid „řádil“ nejvíce, růst celkové úmrtnosti kopíroval počet mrtvých na covid. Jenže když se pak úmrtnost na covid během epidemie snižovala, k proporčnímu snižování celkové úmrtnosti nedošlo. K té přibylo zhruba oněch 5 000 dalších mrtvých.

Žádná epidemie totiž není jen věcí té které nemoci samotné. Vzhledem k tomu, že ke dnešku v ČR zemřelo na covid 30 289 lidí, tedy 0,28 % z celé populace, podívejme se na fakta a dopady, které se týkají ostatních 99,72 % z nás, kteří jsme covid přežili.

Během epidemie covidu došlo k zásadnímu omezení a zhoršení zdravotní péče i zdravotního stavu celé české populace, což se stále projevuje i přes postupný „návrat do normálu“. Zaznamenali jsme odkládání preventivní péče a volitelných zákroků, jako například operace proti bolesti, ať se jednalo o kyčel, plotýnku, či žlučníkové kameny. Nařízená omezení pohybu vedla k tomu, že průměrný občan přibral 6 kg, hospitalizace z důvodu ztučnění jater (steatóza) kvůli špatné dietě a omezení pohybu narostly o 50 % a hospitalizace kvůli nadměrné konzumaci alkoholu se zdvojnásobily. Tím také narostla související rizika, jako je cukrovka, infarkt, mrtvice a další.
Podstatně se zhoršilo také naše psychické zdraví. U třetiny z nás se zvýšila míra stresu, riziko sebevražednosti i výskyt deprese se v české populaci ztrojnásobily.

Dále se projevily zdrcující ekonomické dopady s následnými sociálními dopady, které se stále dotýkají téměř každé rodiny. Nezaměstnanost stoupla z 3,0 % na 3,9 %, o živnost přišlo 130 000 lidí, bankrotovalo 7 000 podnikatelů a 600 firem.

Kvůli pumpování peněz do kapes občanů za to, že zůstali doma, jsme dosáhli nejhlubšího schodku státního dluhu v naší historii: 1 773 miliard Kč (1 773 000 000 000 Kč), tedy 177 000 Kč za každého občana – dluh, který předáme naším dětem. Zavedení covidových finančních opatření (např. nárůst mezd ve veřejném sektoru; zrušení superhrubé mzdy, zrušení daně z nemovitostí a navýšení valorizace důchodů) způsobilo, že rovnováha veřejných financí zůstane vážně ohrožena.

Celostátní zavření škol a přesunutí celé generace dětí do toxického prostředí domácí digitální dálkové výuky vedlo k drastickému poklesu sociálních a intelektuálních schopností. Vše se ještě zhoršilo nešťastnou politikou testování a rouškování dětí, s následnými negativními psychologickými dopady.

Byli jsme svědky nekonečné série chaotických prohlášení vlády a rotace ministrů zdravotnictví, kteří nás zavalili přehnanými a nesystematickými pravidly a restrikcemi, ze kterých každá druhá byla následně soudem zrušena.

To jsou tedy základní fakta. Nyní nastal čas, abychom se v klidu pozastavili a rozhodli, co jsme ochotni opakovat, co mělo smysl, a co nikoliv. Bylo by ale velice užitečně jako první rozhodnout, jestli debata bude pokračovat stále ve stejném duchu a s týmiž zvolenými reprezentanty. Neměla by přeci jenom v našem uvažování získat větší, a dokonce i dominantní roli určitá perspektiva a odstup? Naši společnost postupně deformuje posedlost dosažením maximálního komfortu, včetně délky života, a vše za každou cenu. Mám na mysli postupné odcizení od základních evolučních a humanistických norem, které nahrazujeme falešnou a velice nebezpečnou vírou v technologie a posedlostí daty, které mají přednost před vším a které nás údajně zachrání. Mám na mysli klesající schopnost jedinců čelit problémům a získávat nadhled, a to hlavně těch mladších, kteří jsou nejvíce z nás (a vůči nám) ponořeni do digitálního světa a mediálního bombardování. Do světa, který dal přednost rozruchu nad racionalitou. Mám na mysli, že naší ústřední prioritou by se znovu měla stát výchova našich dětí s uznáním toho, že jejich sociální výuka bude vždy důležitější než ta školní.

Nikoli covidová epidemie, ale naše reakce na ni se stala přesnou metaforou této doby.Naše otázka zní: Jsme s touto svou reakcí spokojeni?

Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/data-pandemie-a-lockdowny-si-vybiraji-svou-dan-trpi-telo-i-psychika-167839,
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/covid-uz-polozil-130-tisic-zivnosti-prijde-vlna-bankrotu-varuje-dlouhy-147143,
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-epicentrum/665717/riziko-sebevrazd-tak-skokovy-narust-jsme-necekali-odbornik-o-nasledcich-pandemie.html
Obecně: Jan Pavel, člen Národní rozpočtové Rady, MZ; Český statistický úřad; Kurzy.cz.

Publikováno dne 2.7.2021 MF Dnes