Martin Jan Stránský: Povinné očkování dospělých. Petr Pavel na Hrad, zvolí ho i venkov

13. 09. 2021 | 14:01
Přečteno 1684 krát
VOLEBNÍ AUDIT ČESKA Premiér trestně stíhaný nadnárodní institucí, jíž jsme členy. Prezident, kterého žalostný alkoholismus sice donutil uzavřít se před veřejností, ale stále upřednostňuje mstu a manipulaci jako hlavní nástroje úřadu. Tak vidí politické špičky Česka neurolog a ředitel Polikliniky Na Národní Martin Jan Stránský. „Vůbec by nebylo od věci, aby očkování proti covidu bylo povinné pro všechny dospělé,“ říká také v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz pokračovatel významné československé prvorepublikové rodiny.

Čtyři roky vládnutí ANO v koalici s ČSSD a za tolerance KSČM utekly jako voda. Co nám přinesly, jak se změnilo Česko od posledních voleb?

Každé volební období představuje možný posun, když ho porovnáme s tím předchozím. Jedná se spíše o možný posun společnosti než o jakoukoliv výraznou změnu v politice či politickém systému.
Jenže jistá část společnosti zůstává zakotvena v morální prohnilosti, zatímco ta druhá na tu prohnilost převážně obrací tvář. Stále volíme jedinou komunistickou stranu v Evropě, která se nezřekla své minulosti. Úplně stejné, jako kdyby do Bundestagu volili aktivní nacisty. Zvolili jsme si premiéra, který je bývalý agent této strany, který je dnes trestně stíhaný nadnárodní institucí, jejíž jsme členy. Takový člověk vede naší vládu ve spolupráci s prezidentem, kterého žalostný alkoholismus sice donutil se uzavřít před veřejností, ale který stále upřednostňuje mstu a manipulací jako hlavní nástroje úřadu.
Někdo si může myslet, že tohle s námi nesouvisí, že takovéto vzory přeci o nás nevypovídají. Jenže platí pravý opak. Za prvé, svět nás totiž vnímá přes naši reprezentaci, stejně tak, jako my vnímáme Němce přes paní Merkelovou. Za druhé, takovéto vzory mají negativní vliv na psychiku každého z nás. Když dovolujeme, aby hlava naší ryby smrděla, bude trpět i její celé tělo.

Kritizujete dva z našich nejvyšších ústavních činitelů, ale ti prošli řádnými demokratickými volbami. Miloš Zeman získal ve druhém kole nadpoloviční počet hlasů, Andrej Babiš získal se svým hnutím ANO hlasů nejvíc, a proto sestavoval vládu. To je demokracie, ne?

Dovolte, abych nejprve navázal na širší souvislost. Dnes, demokracie a spolu s ní volební systémy začínají ztrácet relevantnost. Řízení našeho života přebírají celostátní a nadnárodní firmy a globalizovaná média, které do nás cpou dezinformace a rozmělňují skutečné lidské priority. Základní pravdy jdou stranou a místo nich se rozhoduje na základě představ, co jsou čím dál tím více deformované zpravodajstvím, které upřednostňuje pouze rozruch. Co se týče našich zákonů a pravidel, tam nám jich nadiktuje více Evropská unie, než bychom o nich rozhodovali sami.
Jediné místo, kde ještě můžeme sami rozhodovat, je na místní úrovni. To vidíte na malých obcích – jedna prosperuje, zatímco druhá ne. Úspěch je dán spoluprací mezi dobrým starostou a občany, kteří tahají za jeden provaz. Ten starosta je totiž velice důležitý.
Vzhledem k tomu, že máme obdobný počet občanů, jako má Londýn, není od věci vnímat našeho prezidenta v roli jakéhosi starosty s výrazným potenciálem k tomu, aby dobře „starostoval“. Koneckonců, my jsme povahově docela monarchistický národ, kterému vyhovuje takový „tatíček“. Jenže současný prezident napáchal spoustu škod, převážně přes to jeho neustálé rozdělování a ponižování ostatních. Místo, aby plnil vlastní slib a sloužil, jak to sám řekl, „spodním deseti miliónům“, vytvořil kolem sebe uzavřený kruh hradní mafie, která zneužívá své pozice k vlastnímu prospěchu, zatímco jeho tragikomický mluvčí nedovede nic jiného než každý dotaz s patologickou urputností dementovat. Takováto jelcinizace Hradu brzdí možný pozitivní politický i společenský vývoj.

Co by se kromě změny chápání vztahu mezi politikem a občanem mělo stát, aby nám byl politický systém co nejvíce ku prospěchu?

Musí nastat dvě další změny. Dokud se tak nestane, tak nejenže nám současný politický systém nebude sloužit, ale bude nás stále brzdit. Tyto změny souvisí se zmíněnou proměnou demokracie a společností.
Tou první změnou je redukce počtu zvolených politiků. Náš systém politického obsazení totiž rozmělňuje efektivitu až k nepoznání. Uvedu příklad: Praha má 57 částí, každá má svojí byrokracii. Londýn, s populací 9 milionů lidí, jich má 32. Pražský magistrát má 65 volených členů, ten londýnský 100. Jeden zastupitel našeho hlavního města reprezentuje 20 tisíc lidí, zatímco ten londýnský 90 tisíc. Když se podíváme na těch 57 městských částí Prahy, tak tam je jeden místní zastupitel na každých tisíc lidí. Každý z nich je zvolen. Každý z nich je placen. V jiné obci na venkově žije kolem 550 lidí; je tam jeden starosta a sedm zastupitelů. Všichni jsou zvoleni, všichni jsou placení. Vše by mohl pohodlně řídit jeden člověk s asistentkou, oba na částečný úvazek.
Když jsem sloužil jako zastupitel na Praze 1, drtivá většina jednání se týkala nájemních smluv. Chodili za mnou místní s tím, že udělají cokoli, aby jim město nezvýšilo nájemné. Tak vzniká korupce. Proč má, proboha, zastupitel řešit výši nájemní smlouvy? Poté, co se schválí rozpočet má to být výbor, který kontroluje úředníky, aby plnili to, co rozpočet nařizuje.
Máme tu Parlament, Senát, ministerstva, hejtmanství, zastupitele všeho a všude. A funkce a povinnosti se buď zbytečně překrývají, nebo se jedna funkce rozštěpí na pět; každá z nich si pak vytvoří svůj mikrosvět pro vlastní udržitelnost.
Místo aby politické rozhodnutí vykonávali kvalifikovaní úředníci, kteří by zároveň zaručili kontinuitu, máme tu systém, který je přecpaný nadbytečným počtem politiků a politických stran. Vrchol všeho je pak nutnost vytvoření koalic, aby se vůbec mohlo vládnout. Naši politici berou miliardy za to, že řeší to nepodstatné, uzurpují si úspěchy, zatímco neúspěchy házejí na ostatní. To vše v zemi, která má stejný počet občanů, jako má Londýn.

Redukce počtu politiků by jistě potřebná byla, i když si nedokážu představit, že by o to nějaká relevantní politická síla chtěla usilovat. A jakou druhou podstatnou změnu jste měl na mysli?

Dnes strana či kandidát, co dostanou nejvyšší počet hlasů, mohou rozhodovat a sestavovat. V tom vidím velkou chybu. Uvedu příklad: v minulých volbách dostalo hnutí ANO 29,6 procent hlasů, což stačilo na první místo, takže se jeho předseda stal premiérem. Jenže těch zbývajících 70 procent národa nechtělo vidět ani Babiše, ani ANO, což platí dodnes.
Řešení je v zavedení preferenčního systému volby, v níž se všichni kandidáti seřadí do žebříčku preferencí. Tento systém je velice užitečný pro volby jednotlivých kandidátů pro kteroukoliv funkci, ale dá se aplikovat i pro politické strany. Tento systém se používá například v Austrálii, Slovinsku anebo ve městě New York. Funguje to jednoduše. Pokud nikdo z kandidátů nedostane víc než 50 procent hlasů, tak ten, který skončí na posledním místě, odpadne a jeho hlasy se přidělí těm ostatním podle žebříčku preferencí vytvořeného každým z voličů. Proces pokračuje tak dlouho, až někdo získá 50 procent hlasů. Tenhle způsob volby má tu obrovskou výhodu, že zvítězí ten, kdo dostal nejen dostatečný počet pozitivních hlasů, ale který se i vyhnul nejnižším pozicím na žebříčku. Zvítězí tedy nejpřijatelnější ze všech. Nemusí vyhovovat všem, ale nejméně lidem vadí, takže apriori nerozděluje a nepolarizuje.
Takovýto volební systém zároveň vylučuje populisty a extrémisty, kteří tím, že dostanou větší procento hlasů, než dostanou kandidáti rozmělněné opozice, postoupí do druhého kola voleb, jak se stalo třeba ve Francii, když se komunista Jean-Marie Le Pen a později i jeho dcera Marine dostali do druhého kola prezidentských voleb.

Nepřeceňujete politický rozhled a ochotu voličů přiřazovat každému z kandidátů podle vlastních preferencí místo v žebříčku?

Já jsem vyrostl v rodině, kde tři generace přede mnou sloužily svobodnému československému lidu. O politice se u nás pořád mluvilo. Máte pravdu, že diskuse kolem politiky skutečně upadávají, jak co do množství, tak do schopnosti debatovat. Společnost je otrávená a polarizovaná. Jenže já jsem přesvědčen, že politika by získala větší relevanci pro lidi změnou volebního systému, který by napomohl dosažení takových výsledků, aby bylo více spokojených než nespokojených voličů, čímž by zájem lidí o politiku a politické dění výrazně posílil.
Vraťme se k hodnocení uplynulého volebního období. Při něm nemůžeme pominout rok a půl dlouhé období, které poznamenala koronavirová pandemie. Jaký dopad na české prostředí covid měl?

Covid je perfektní metaforou naší doby. Už to, že vůbec vznikl, ať už únikem umělého viru z laboratoře, nebo že přeskočil z netopýrů na člověka, svědčí o tom, že se jako lidstvo tlačíme tam, kde bychom neměli být. K tomu přidáme dnešní mantru médií – vytvořit rozruch místo rozumného předání všech faktů, s následným chováním populace, které nemá daleko k hysterii. K dnešku zemřelo celosvětově na covid 4,6 milionu lidí, což je hodně. Na druhé straně to představuje pouhých pět setin procenta celosvětové populace. Samozřejmě, že každý život je vzácný, ale je třeba zachovat perspektivu a uvědomit si bilanci. Rok co rok u nás umírá více lidí na rakovinu než na covid, jenže z covidu se stala nemoc dne a nemoc doby. Tím jsme vrhly všechny naše síly ve zdravotnictví proti covidu, zatímco ostatní pacienti trpěli a dokonce umírali kvůli nedostatečné péči.
Zmínil jste mediální paniku a skoro až hysterii populace. Ale divíte se tomu za situace, kdy se kupříkladu lidé v Česku s něčím takovým setkali vůbec poprvé?

Deformace perspektivy vůči této nemoci a vůči všemu tomu, co kolem toho panuje, je pozoruhodná. V jiných zemích se politici vyjadřují politicky a nechají čelní vědecké a odborné organizace rozhodovat o základních doporučeních. Naše povaha a zmíněný nesystém znamenají, že tady musí každý mluvit do všeho. Tu se vytvoří jedna komise, tu vystoupí další brouk pytlík, tu vytvoří MUDr. Petr Smejkal snad nejfundovanější komisi expertů, která ale nemá žádné oficiální postavení. Nakonec tu máme naši lékařskou komoru, z níž se stala stavovská organizace vedená úzkou skupinou manipulantů, která místo aby se ujala dominantní role v této krizi, vydala nicneříkající jednostranné prohlášení, abychom se řídili pokyny vlády.
Jakých největších chyb jsme se tedy v reakci na šířící se koronavirovou nákazu dopustili?

Neustále jsme lavírovali mezi jedním rozhodnutím a druhým. Něco jsme zavedli, za týden jsme to zrušili, další týden jsme to zase rozšířili. Příkladem je počet lidí u stolu bez ohledu na velikost stolu, vymyšlený počet lidí do každé možné situace, roušky/neroušky, testování/netestování, prostě nesmyslné a nekonzistentní restrikce.
Dnes je situace naštěstí jasnější. Jakožto lékař mohu potvrdit, že očkování je tou nejlepší zbraní proti covidu. Pokud jste naočkován, tak vaše šance onemocnět covidem je 1:5000. A pokud přesto covid chytíte, tak nezemřete. Proto by vůbec nebylo od věci, aby očkování proti covidu bylo povinné pro všechny dospělé. Každý z nás jsme totiž prošli povinným očkováním jako děti, navíc dnes to platí i pro studenty a určitá zaměstnání. V čem je tedy problém, abychom k povinným očkováním přidali jedno další, které nás prokazatelně chrání?

I když to zní logicky, tak nevím o žádné politické straně, která by si troufla o zavedení povinného očkování byť jen uvažovat. Uvědomujete si tedy, že něco takového by zvedlo hodně velkou vlnu odporu?

Nejen naši politici jsou mistři v tom, že nedokážou nic vysvětlit pořádně. Posedlost covidem a statistikami získala takový status, že ohrožuje naše základní svobody týkající se pohybu i práce a vede k dalším zbytečným debatám. Jenže oproti tomu máme dnes data kolem očkování. Tam debaty nepatří, tam jsou fakta přesvědčující. Pokud tedy někdo nechce být očkován, rozhoduje se sice dle prozatímní svobody v této věci, ale bude čelit stále větším restrikcím vůči jeho rozhodování. A to je v pořádku.

Pozoroval jste na chování svých pacientů během toho půldruhého roku s covidem nějaké změny a je pravdou, že se mimořádná situace podepsala na růstu agresivity, nevraživosti, zloby či jiných negativních lidských vlastností?

Vidím to u svých pacientů a studie to potvrzují. Na jedné straně u určitého procenta pacientů vznikne tzv. organický postcovidový syndrom. Může se jednat o chronickou únavu, ztrátu čichu, poruchy paměti, migrační bolesti a další potíže. Ty vznikají na základě mechanismů, které jsou důsledkem boje těla proti viru. Na druhé straně jsou tu ale psychologické dopady na jednotlivce, společnost a hlavně na děti. Jde o devastující efekt nucené distanční výuky přes počítač a o zabrzdění jejich sociálního vývoje. Škola je tady sice proto, aby se děti naučily přemýšlet, ale hlavně aby se učily životní dovednosti týkající se společenského chování, jednání a řešení problémů, konfliktů či pozitivních výzev od vrstevníků. Omezení školy vysvětluje následný dramatický růst úzkosti a deprese u dětí, což je samozřejmě znát i v rodině. Přínosy zavření škol blednou proti tomu, co jsme zjistili a teprve zjistíme jako dopady nucené distanční výuky. To samé se týká dospělých, kteří pracovali v nuceném home office režimu. Evolučně jsme sociální tvorové, nejsme tu proto, abychom vydělávali, ale abychom se učili jeden od druhého v živém terénu. Když tohle někomu odeberete na celý rok, má to vážné následky.

Mohly by tedy blížící se volby být jakýmsi referendem o zvládnutí boje proti covidu, nebo příznivá situace posledních týdnů v počtu nákaz odsune toto téma do pozadí a rozhodovat bude jiné?

Zatím ani vláda ani opozice nevydaly jakýkoliv smysluplný doklad, jak by se mělo zacházet s různými možnými scénáři covidu v budoucnosti. Schopnost plánovat u našich politiků totiž chybí, pouze se chlubí tím, co už bylo. Vše co přijde, řeší nesystematicky, pokud vůbec. K dnešku nevím, jaký budu mít důchod za tři roky, zatímco každý Američan dostane každý rok na papíře tabulku, která mu vyčíslí měsíční důchod na dalších dvacet let.
Voliči nejsou hloupí, ale odvykli si dostávat relevantní informace. Babiš může tvrdit, že jeho vláda eradikovala covid, ale ukažte mi vládní plán, ve kterém je jasné organizační, odborné, strukturální a finanční řešení další možné krize.

Když by to neměl být covid, tak jaké hlavní téma těchto voleb očekáváte?

Témata zůstanou ryze populistická. Na jedné straně tvorba umělých hrozeb jako ta, že vlna imigrantů, která nás – i navzdory tomu, že bez nich by nefungovaly základní služby – udusí k smrtí. Dále tvorba takových nesmyslných mýtů, které předvádí „Pitomio“, jenž vytvořil Disneyland pro slepě naivní v podobě farmářských trhů s podplacenými „férovými ceny“ zboží.
Důležitost témat souvisí převážně s věkovou kategorií. Více než polovina mládeže vůbec nepůjde volit tím, protože nepovažuje politiku za relevantní. Pokud je něco zajímá, tak je to bydlení a pracovní možnosti. U starých to bude zase důchod a zdravotnictví.

Proč blížící se parlamentní volby, kolem nichž se momentálně všechno točí, nepovažujete za tak významné jakou přímou volbu hlavy státu, na kterou si počkáme ještě rok a čtyři měsíce?

Protože jsme ve skutečnosti jedna uzavřená společnost, která i přes některé vady může uskutečnit velice dobré věci. Z důvodů, o kterých jsem se zmínil, to bude příští prezident, nikoliv příští Parlament, který by k tomu naší společnost mohl navést. Je to sice nelehký úkol tím, že souvisí i s realitou finančních a existenčních hrozeb, převážně pro velké rodiny a důchodce. Jenže vše se vším souvisí a dobrý prezident bude umět vysvětlit, jak si můžeme jeden druhému pomáhat, jak nám pomůže to sjednocení místo toho rozdělování. Cítím, že jsme dychtiví po tom, abychom sáhli někam jinam a konečně měli někoho, kdo tohle bude umět a za koho se nebudeme muset stydět.

Rozumím vám dobře, že nejvhodnější kandidát by neměl vycházet z politického prostředí?

Hlavně by měl být konsensuální. Pokud by vyšel z politického aparátu, tak apriori nese politickou nálepku.

Máte na mysli někoho konkrétního, kdo by mohl být příštím prezidentem?

Je tady jeden člověk, který by dnes mohl volby vyhrát a který by byl dobrým prezidentem. A to je Petr Pavel. Nevychází z žádné současné politické garnitury, vedl společná vojska svobodných západních velmocí, takže umí jednat na mezinárodní úrovni. Je konsensuální a umí naslouchat, což je velice důležité. A nemá za sebou žádný skandál. Lidé mu mohou vyčítat jeho komunistickou minulost, na kterou by člověk jako já mohl být velice alergický. Jenže lidé od Miloše Zemana, přes Petra Pitharta, Jiřinu Šiklovou a další, kdysi také v komunistické straně byli, než z ní vystoupili. Petr Pavel tam musel zůstat, aby kariérně postoupil, což mu paradoxně umožnilo, aby se ultimátně stal generálním náčelníkem NATO. Z toho, co sám o tom řekl, mám dojem, že se k tomu docela adekvátně vyjádřil. Důležité je i to, že reprezentuje určitý tranzit z té negativní minulosti do té naší – už ne komunistické – pozitivní budoucnosti. Musíme si přiznat, že i tohle je důležité pro získání určité legitimity u určitých voličů.
Co tím máte na mysli?

Narážím tím na hlavní bod prezidentských voleb. Ten souvisí s naší společností a odpovídá na otázku, kdo má nejlepší šanci, aby byl zvolen. Za mě by mohl být dobrým prezidentem třeba bývalý diplomat či zkušený senátor, ale většina národu mu prostě nedá ve druhém kole svůj hlas. Viděli jsme to u Karla Schwarzenbergra a Miloše Zemana. Prezident musí získat nejen města, ale i venkov, poctivého řemeslníka, zemědělce a další. Kandidát, který reprezentuje jen určitý segment společnosti, není zvolitelný na celostátní úrovni. Když se bavíme o tom, kdo by vyhovoval a zároveň reprezentoval nejširší skupinu lidí, tak tam vidím Petra Pavla.

Pojďme zpět k blížícím se parlamentním volbám. Před pár týdny se největší šance na vítězství dávaly Pirátům a Ivan Bartoš už se viděl jako premiér. Vneslo by volební vítězství Pirátů a jejich případná hlavní úloha v řízení země do společnosti potřebný elán, svěžest a modernost, nebo jde o naivní očekávání? A co si s možným volebním úspěchem Pirátů spojujete?

O volebním úspěchu Pirátů nepřemýšlím. Prozatím to vypadá tak, že volby vyhraje Andrej Babiš, čímž ho prezident pověří, aby sestavil vládu. Bude k tomu potřebovat přeběhlíky a radikální hráče, jako je Okamura a další, aby dosáhl potřebný počet poslanců. Takže je zcela reálné, že situace v Parlamentu bude ještě horší a zcela vyhrocená. Pokud se tak stane, o to více budou důležité následní prezidentské volby.

Opozice především z řad ODS, TOP 09 a STAN tvrdí, že začátek ohrožení demokracie nastal zásahem na Úřadu vlády a pádem kabinetu Petra Nečase. Mají pravdu? A jak v tom kontextu vnímat Roberta Šlachtu a jeho hnutí Přísaha, kterému některé průzkumy přisuzují překročení pěti procent potřebných pro vstup do Sněmovny?


Tvrzení, že rozklad demokracie souvisel s koncem Nečase nebo s jinou konkrétní událostí, je nesmysl. Zatím jsme totiž nedosáhli pořádné demokracie, ve které by fungovala povinná transparentnost a hlavně instituce, co by tu demokracii udržovaly a posilovaly, počínaje funkčním justičním systémem. Vše je podchycené politickou strukturou a systémem, který, jak jsem se zmínil, demokracii spíše podkopává než posiluje. Nedošlo k žádnému základnímu posunu, při němž bychom se jako společnost najednou stali lepší. Máme tu samé nedořešené kauzy, které by v demokraticky fungující společnosti neexistovaly, od bytostného odkládání odsouzení trestně stíhaného premiéra až po neuvěřitelné kauzy, které běží dekády. Mám na mysli kauzu Diag Human, v níž máme zaplatit miliardy jen v úrocích za nezaplacený dluh.
Demokracie není jen o tom, že se volí a že politici mají respektovat jejich mandát. Musí fungovat instituce, které tu demokracii zakotví. Přitom naše instituce stále selhávají. Občané musí nejen volit, ale aktivně dozorovat a zasahovat, ne tolerovat a krčit rameny. Takže těžko svést na konkrétního politika, že může za to, že se demokracie zhoršila.

Co byste voličům před jejich rozhodováním hlavně zdůraznil?

Připomněl bych jim, kdo je tu pro koho. Politici jsou tu pro nás, nikoliv my pro ně jednou za čtyři roky. Každou korunu, kterou politik dostane do kapsy jako mzdu, ať se jedná o místního starostu anebo prezidenta, dostane tím, že jsme jí sami vydělali a pak předali. Politik je náš zaměstnanec. Pokud nám odmítá říci, jak se něco mohlo stát, anebo nám odmítá odpovídat na naše otázky a místo toho obviňuje jiné a zahajuje protiútoky, tak jako správný šéf bychom se měli zvednout, postavit se mu před kancelář a normálně ho z té kanceláře vyhodit. Měli bychom jako občané dávat hlas těm budoucím zaměstnancům, u kterých nebude třeba takto jednat.

MUDr. Martin Jan Stránský

Publikováno dne 13.9.2021 www.parlamentnilisty.cz a www.narodni.cz

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy