V posledních dnech se několikrát jasně ukázalo, že Česká republika má problém se zakázkami na informační a komunikační technologie (ICT). Panuje tu na jedné straně obecná nedůvěra k tomu, že by mohl stát takové zakázky dobře zadat. A stát na druhé straně svými kroky, třeba nejčerstvěji zakázkou na elektronické dálniční známky, tuto nedůvěru úspěšně prohlubuje. Škoda. Mohli bychom se dopředu posouvat mnohem rychleji.

Nejsem ale rozhodně zastáncem toho, že digitalizace zahojí všechny problémy naší země. To určitě nezahojí, může ale usnadňovat lidem život. A o to tu běží. Stát se ale musí zapsat za uši několik základních krítérií – řekněme pět – a při každém záměru přidat další ICT je pořádně zvážit.

1) Stát neexistuje proto, aby měli státní úředníci práci, ale proto, aby prostřednictvím svých úředníků plnil funkce, které mu svěřili občané – obranu, bezpečnost, justici, stavbu silnic a železnic, zdravotnictví a sociální služby, školství, zachování kulturního dědictví a bohužel i výběr daní, které stát potřebuje, aby to všechno zaplatil.

K tomu si ještě dovolím poznámku, že to, co stát chce vykonávat za občany, by nemělo kynout, rozšiřovat se do oborů, nebo do jejich částí, které mohou existovat bez státu. Třeba ve zmíněné kultuře jistě spousta kulturních projektů žije bez státní podpory, ze vstupného, případně ze sponzorských příspěvků. Ale současně je dost kulturních zařízení a hodnot, které se v tržních podmínkách neuživí, a přesto je pro společnost dobře, aby byly zachovány – prostě proto, že umění kultivuje, že zničení památek by nás oddělilo od naší historie a úsilí předchozích generací, na které navazujeme. Musí to mít nějakou rozumnou míru a stát se nemá pokoušet rozšiřovat i do kulturních oblastí, které se uživit umí.

2) V logice předchozího bodu platí, že stát si nepořizuje ICT proto, aby to úředníci měli snazší. Ale proto, aby to měli snazší občané. Je-li pro lidi jednoduché poslat nějaké hlášení elektronicky, mají mít právo to udělat. Proto jsme prosadili digiústavu, zákon o právu na digitální služby. Co nebylo technicky možné před 20 lety, to už dnes díky rozvoji techniky možné je, a stát to musí respektovat.

3) Stát nemá evidovat každý pohyb v zemi, ale jen to, co opravdu potřebuje, s čím bude nějak pracovat, co mu pomůže v co nejlepším plnění svěřených funkcí. Jen proto, že jsou technické možnosti zaznamenat prakticky každý pšouk, není důvod fotit všechna auta na dálnici. V tom musí veřejnost úředníky neustále kontrolovat. A poslanci nesmí bezmyšlenkovitě naskakovat na všechno, co si úředníci do návrhů zákonů vymyslí.

4) Pro ICT musí být uzpůsobeny dosavadní státní agendy. Nemá smysl digitalizovat procesy založené na předávání papírů. S elektronizací musí jít nutně v ruce změna postupů tak, aby vyhovovaly možnostem současných technologií. Např. nemá smysl, aby občan podávající elektronickou žádost o stavební prokazoval, že je majitelem pozemku, na kterém chce stavět, nebo domu, který chce rekonstruovat, protože to stát přece ví!

5) Pro občany nezvládající práci s ICT musí zůstat zachována nějaká náhradní forma přístupu ke státním agendám. Digitální ústava zavádí právo, nikoli povinnost přistupovat ke službám státu elektronicky. Kontaktní místa veřejné správy pro ty, kdo se moderních technologií bojí, musí zvládnout všechny klíčové agendy na jednom místě.

6) Zavádění ICT musí být racionální, nesmí podléhat okamžitým náladám. Vláda by neměla v případě odhalení nějakého problému přijímat populistická rozhodnutí, jakým je např. čerstvé usnesení 86/2020, kterým zavedla pro ministry i šéfy ostatních ústředních úřadů a podřízených organizací povinnost informovat vládu o všech záměrech na pořízení či technické zhodnocení informačních systémů veřejné správy. Není přitom nijak omezen finanční rozsah takových projektů, zatímco dosud vládou procházely pouze zakázky nad 300 milionů korun. Vláda se nám tak mění v orgán schvalující nákupy kabelů, routerů a diskových polí pro všechny státní budovy.