Mohlo by se zdát z diskusí, které vyvolal požadavek na zlepšení ekonomické situace filosofických fakult, že v dnešní době by bádání v humanitních a společenských vědách měla být v lepším případě dobrovolná zájmová činnost, která neodčerpává příliš ekonomických zdrojů, jež potřebuje naše společnost, zaměřená na ekonomický růst a technologický rozvoj, jinde.

Dobře, i to je nepochybně legitimní názor. Koneckonců, nikdo také nezpochybňuje práci lidí v marketingu nebo personálním managementu, jež přispívá k ekonomickému růstu, a která je se společenskovědním vzděláním spojena. I když pravda, někdy vyvolává nevoli, pokud je tato práce ve službách politického marketingu. Měli lidé jako Marek Prchal nebo Jiří Ovčáček raději využít svého talentu a humanitního vzdělání jiným způsobem, než pracovat pro (části společnosti nenáviděné) politiky? Nepochybně by si ale třeba propagací divadla, muzea nebo neziskových projektů tolik peněz nevydělali.

Obhájci humanitního vzdělání přitom ve své obhajobě potřebnosti oborů na filosofických fakultách připomínají množství dalších praktických oblastí (vedle „imagologie“, prodávání veřejného obrazu), ke kterým jsou tyto obory potřeba: překladatelství, psychoterapie a sociální práce, učitelství, diplomacie, vyhodnocování veřejných politik a další. Na jednu další věc bychom ale neměli zapomínat.

Humanitní kultura není založena (velmi zjednodušeně řečeno) na obchodu (byť si kupujeme knihy, lístky do divadla), ale důležité je její sdílení s dalšími členy společnosti. Ambicí umělce, intelektuála není primárně zisk, ale snaha aktivně participovat na tvorbě této kultury. Z hlediska ekonomické racionality to příliš smysl dávat nemusí, to ale neznamená, že humanitní kultura nijak neovlivňuje chod společnosti.

Nechci nijak zpochybňovat to, že technologické inovace ovlivňují fungování společenských institucí. To však neznamená, že by kultura neměla svůj podíl na společenské změně. Napadají mě dva příklady: v době národního obrození to byli lidé s humanitním vzděláním (jazykovědci, historici, spisovatelé, umělci), kteří měli zásadní podíl na formování moderního českého národa. A v době komunistického režimu v Československu to byli především lidé s humanitním vzděláním, kteří tvořili základ opozice a disentu.

A dnes? Ano, to je možná důvod, proč někdy společenské vědy mohou někomu překážet. Environmentální hnutí (vedle přírodovědců je spojeno také s lidmi humanitního vzdělání), téma sexualizovaného násilí nebo třeba upozorňování na praktiky obchodu s chudobou a dluhy, ať uvedu některé příklady hledání společenské změny dnes. Pokud však někomu vadí narušování tradičních hodnot, neměl by zapomínat, že to jsou především kulturní instituce (muzea, divadla, galerie…), které udržují při životě kulturní odkaz minulosti.

Co chci říct je, že primární smysl humanitní kultury je produkce myšlenek a hledání (či obhajování nebo uchovávání) pro společnost nosných hodnot. To je pro společnost důležité i odhlédneme-li od ekonomického přínosu této činnosti (který však též není nepodstatný). I když pokud někdo bude zastávat názor, že v kapitalismu prostě již tato činnost nemá význam (jinak než volnočasová aktivita), pokud nepřináší přímý ekonomický zisk, je to nepochybně legitimní. A chce-li zastávat tento názor důsledně, může se ve svém volném čase vyhýbat dotovaným divadelním představením, muzeím, či knihám a filmům, tedy činnostem s takto „netržním“ základem.

Na závěr mě napadá ještě jedna poznámka. Máme tradici prezidentů spojených s humanitním vzděláním, Tomáš Garrigue Masaryk (filosof, sociolog) a Václav Havel (dramatik, esejista) vedle své politické činnosti zanechali otisk i v naši humanitní kultuře. A je zajímavé si všimnout, že i velký kritik humanitního vzdělávání, „pražské kavárny“, novinářů nebo neziskového sektoru Miloš Zeman rád dával na odiv svoji sečtělost a rétorické schopnosti (tedy své humanitní vzdělání). A zdá se tak, že i aktivním politikům může humanitní vzdělání nabídnout přeci jen i něco více než jen strategie politického marketingu.