Mnoho z pilířů současné sociální politiky bylo nastaveno v 90. letech. Jak se poučit z jejího vývoje a jaké jsou její aktuální výzvy?

V 90. letech byly přijaty zákony (nelze nicméně ale samozřejmě ani pominout návaznost na předlistopadovou sociální politiku), které nastavily parametry sociální politiky. V oblasti důchodového pojištění stejně jako zdravotního pojištění, a také byl nastaven systém sociálních dávek. Na tyto pilíře, které mimo jiné zajišťují, že je u nás pořád dobře dostupná zdravotní péče, stále do značné míry spoléhá náš sociální stát.

V roce 2007 nabyl účinnost Zákon o sociálních službách, zavádějící důležité systémové změny, které přispěly k profesionalizaci sociálních služeb i sociální práce a zlepšily podporu lidí závislých na péči druhých, kteří chtějí zůstat v domácím prostředí (byl zaveden příspěvek na péči).

Plány pravicových politiků na oslabení sociální politiky (například na zavedení přímé finanční spoluúčasti na hrazení zdravotní péče) v nultých letech se nepodařilo prosadit do praxe, nicméně byla tendence spíše oslabovat sociální stát, což se například v oblasti zpřísňování posuzování nároku na sociální dávky týkalo i politiků sociální demokracie (to přinesl vedle úpravy dávek Zákon o pomoci v hmotné nouzi).

Naplno se tendence oslabovat sociální výdaje projevila v době dopadů finanční krize (2008-2013), kdy politika škrtů (a zvedání nepřímých daní) namísto promyšlené sociální politiky přispěla (vedle zvýšení nezaměstnanosti) k nárůstu chudoby. Tento nárůst souvisel i se systémem exekucí (například nastavením odměn exekutorů a advokátů za vymáhání bagatelních pohledávek) a též špatnou regulací v oblasti půjček umožňující tzv. obchod s chudobou. Tento problém má kořeny v nultých letech a myslím, že není hyperbolou, pokud v tomto případě hovoříme o selhání státu. Některé systémové problémy se sice podařilo napravit, nicméně máme nyní statisíce lidí ve vícečetných exekucích a snížení prahu pro vstup do oddlužení by pomohlo nejen těmto lidem, ale omezilo by i práci mimo oficiální pracovní trh.

Problém, na který nás nastavení sociální politiky v 90. letech nepřipravilo a který je dlouhodobě neřešen, je dostupnost bydlení. Nejde už jen o palčivý problém bezdomovectví, nebo nárůst počtu lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách a na ubytovnách, ale i o dostupnost bydlení pro střední vrstvu. Obecní bytové fondy se masivně privatizovaly, bytová politika byla založena na premise, že o bytové potřeby obyvatel se nejlépe postará trh. Nyní se ukazuje, že role státu v bytové politice je důležitá a nezastupitelná a představa, že postačí systém dávek na bydlení, byla iluzorní. O potřebě legislativy zavádějící systémové změny v této oblasti se sice dlouho diskutuje, to je ale asi tak všechno.

Ve vztahu k současné situaci (krizi) je určitě pozitivní změnou, že pravice (stejně jako mnoho komentátorů nebo ekonomů) se poučila, že nárůst chudoby může představovat ohrožení pro demokracii (legitimitu systému) a snaží se provádět reformy přeci jen citlivěji vůči zranitelnějším skupinám. Nicméně zdá se, že současná krize dopadá dosti zásadně na životní úroveň (a tedy i kvalitu života) střední vrstvy, kdy dochází k poklesu reálných příjmů a růstu životních nákladů.

Ukazuje se tak dle mého soudu, že pro budoucí vývoj sociální politiky nejsou důležité jen reformy v oblasti důchodů, zajišťující udržitelnost systému. Střední vrstva se zásadním způsobem podílí na financování opatření souvisejících s krizí, ale zároveň se musí vypořádávat v nemalé míře s jejími negativními dopady. Je třeba tak uvažovat též o reformě daní. Která by větší míru solidarity požadovala především od skupin, které nejvíce profitovaly z ekonomické transformace a nejvíce profitují ze současné dělby práce ve společnosti. A hledat vhodnou formu daňové progrese, jejíž zrušení od roku 2008 bylo prosazeno pravicí.