Voliče nespokojené s vývojem současné společnosti (nejen u nás) získávají především politici, kteří bývají označováni jako populisté a obvykle mají blízko k pravici (i Andrej Babiš se nyní hlásí ke konzervatismu). Jak může levice získat opět postavení směru představujícího v jistém ohledu alternativu k současnému systému?

Na jednu stranu je důležitá kritika společenských nerovností a socioekonomická témata. Veřejné rozpočty jsou zadlužené, úzká skupina nejbohatších stále více bohatne a získává větší díl vyprodukovaného bohatství a miliardáři i velké korporace přitom odvádějí často nízké daně. Stát zajišťující veřejné služby a sociální politiku tak nemá dostatek zdrojů. Fungování veřejných služeb je přitom důležité pro střední vrstvu. To je jedno z témat.

Jedno z navrhovaných řešení může představovat, kromě boje s daňovými úniky, též progresivní zdanění majetku (ne jako daň z nemovitosti u nás, která dopadne na střední vrstvu, ale daň cílená opravdu na ty, kteří mají velké majetky a finanční kapitál). Co stojí v cestě těmto krokům? Není to jen vliv oligarchů, jejich vliv na politiku a mediální vliv. (I když mimochodem je zajímavá otázka, proč u nás jsou malé rozdíly v příjmech a velké rozdíly v majetku. Způsob ekonomické transformace i vliv zájmových skupin a oligarchů na politiku může být odpovědí.) Po krocích požadujících více solidarity po skupině, která nejvíce profituje ze současného systému, ale také není ve společnosti dostatečně silná poptávka.

Nespokojení voliči ve světě (ale do značné míry i u nás) často dávají přednost pravicovým populistům, kteří směřují kritiku k hodnotám (liberalismu, progresivismu) a kulturním tématům. Proč? Socioekonomická témata jsou poměrně abstraktní, nelze se na jejich základě hodnotově identifikovat a pro politiku je důležitá právě oblast hodnot, nebo můžeme říci ideologie.

A to je možná role politických ideologií, spojovat témata ekonomické a sociální politiky s oblastí hodnot, idejí. V tomto ohledu je důležitá aktualizace témat levice pro současný svět. Vůči čemu se může levice vymezit, je současný individualismus a pojetí meritokracie. Trochu tu rovnici zjednoduším. Od mých schopností, píle a talentu je odvozena moje pozice na trhu a ekonomická situace, a od té je odvozena moje hodnota. Je dána zbožím a spotřebou, které si mohu dovolit, nemovitostí jakou si mohu dovolit, to vše ukazuje na moji pozici ve společnosti.

Co postavit proti této ideologii? Nejen to, že společnost má odpovědnost za všechny své členy, ale že každá (nejen placená) práce pro společnost má svoji hodnotu a význam. Práce uklízeče, dobrovolnictví, stejně jako péče o člena rodiny. A že důležité jsou i neekonomické hodnoty (péče o kulturu, přírodu či potřebné). Přínos pro společnost není naše hodnota vyjádřená penězi. A i práce finančně hůře ohodnocená je pro fungování ekonomiky důležitá. Zajišťovat seniorům nákupy jistě vytváří vyšší přidanou hodnotu pro společnost, než jim prodávat předražené nádobí.

Určitým úskalím levice je častá blízkost k tzv. progresivním tématům (i když ta nemusí být chápána jako primárně levicová). Proti těm (práva menšin nebo třeba genderová témata) se populisté často vymezují (a zabírá to). Problém podle mě není nutně v prosazovaných hodnotách, ale v radikalitě a způsobu, jakým jsou artikulovány. Odchylují-li se požadavky příliš od mainstreamu, jsou pro konzervativněji laděného člověka (myšleno z hlediska hodnot, nikoliv politického přesvědčení) obtížněji přijatelné. Pokud bude jako prosazování inkluze v pracovním prostředí představeno to, že se zlepší podmínky pro návrat rodičů po rodičovské dovolené do práce, je to pro něj asi srozumitelnější, než nutnost zavést genderově neutrální toalety (je ale samozřejmě možné, že třeba za deset let se toto změní, na univerzitách je možná dnes už situace jiná). Je zajímavé si všimnout, že i Andrej Babiš, který nedávno vystoupil v Budapešti na konferenci konzervativních politiků, ve veřejné debatě zmínil důležitost řešení násilí v blízkých vztazích (odkaz zde). A tak například téma přísnějších trestů za sexuální násilí nijak nemusí narážet na nepochopení společnosti. Jinak je to ale třeba s tvrzením, že pohlaví je sociální konstrukt. Zkrátka, změny jistě je možné prosazovat, ale je potřeba rozumět i „zakázce“ společnosti.

A pak je tu nacionalismus. A i ten, stejně jako odpor vůči progresivismu, v politice zabírá. Lidé potřebují identifikaci s určitými kulturními hodnotami a ne pro každého to jsou současné představy o inkluzi a diverzitě. Zdůrazňování české kulturní identity, která se ale utváří v kontextu Evropy a Západu a není zahleděna do sebe a naopak se snaží přesáhnout hranice vymezené svým jazykovým prostorem, přitom více navazuje na tradici národního obrození, než nacionalismus českých populistů, který je naopak založen na nedůvěře v evropskou integraci (a jakési představě „zdravého selského rozumu“ českého člověka). Jistě i v tradici politického myšlení máme osobnosti a tendence přesahující významem horizont české kotliny. Ve vztahu k levici si myslím nemusí být zmíněn jen Masaryk nebo Havel, ale také snahy Pražského jara demokratizovat komunismus (odkaz zde).