Máme-li dnes tzv. vítěze a poražené, jejich selekce je díky fungování tržních principů spravedlivá (či dokonce přirozená). Tolik stručně ideologie, která nahradila příběh o beztřídní společnosti.

Rozhodně nechci říct, že na svět se musíme dívat pohledem ekonomiky. Úspěch může být pro někoho spokojený rodinný život, pro jiného to, že procestoval svět nebo dosáhl hloubky svého vzdělání. Nicméně to, že se díváme na svět prizmatem ekonomiky, je součástí východisek, jež nebývá zvykem zpochybňovat.

V politice má nicméně takové uvažování, zdůrazňování socioekonomických témat, svůj smysl. Byť by měla dnes narůstat váha, kterou přikládáme tématům environmentálním, a nemělo by se zapomínat na důležitost kultury pro společnost, nebo na to, že ekonomický růst by měl sloužit především tomu, aby se zvyšovala též kvalita života.

Problém je dnes však především v tom, že chybí alternativa k pravicové (ekonomické a sociální) politice. Tu rozhodně nenabízí Okamura ani Babiš. Pravice se sice v něčem poučila, opustila některá naivní východiska spojená s 90. lety a jen snílci si dnes představují, že stát zcela nahradí trh. V zásadě ale pravicová politika bude dále prohlubovat rozevírání nůžek ve společnosti.

Jaká jsou východiska pravicové politiky? Úsporný stát a nízké daně. Zda úsporný stát znamená zásadnější oslabování veřejných služeb, ještě uvidíme. Co znamenají nízké daně, vidíme dnes: nízké daně pro bohaté a daňové břemeno přenášené na střední vrstvu.

Připomínám, že u nás neexistuje daňová progrese. Lidé s vysokými příjmy, kteří jsou ve vyšším daňovém pásmu, mají zastropované odvody na sociální pojištění. Je jistě možné hledat různé argumenty pro potřebu vyššího zdanění především ekonomických elit a potřebě zajistit funkční veřejné služby a sociální politiku. Třeba připomenout, že daňová progrese vyplývá i z doporučení OECD pro naši zemi či mnoho jiných argumentů.

Jenže to jsou slova, byť mohou být pravdivá. Racionálními argumenty většinou nezastavíme příliv emocí a tvrzení o marxismu nebo trestání úspěšných či závisti, nebo že tím vyženeme bohaté podnikatele (kteří již ale mnohdy daňově optimalizují za našimi hranicemi). Levicoví politici, krom toho že nejsou v Poslanecké sněmovně, jsou také v defenzivě a málem se musejí novinářům omlouvat za své názory.

Koho by levice potřebovala ve svém čele, je politik, který nejenže dokáže levicovou politiku vyargumentovat, ale především o ní dokáže přesvědčit. K tomu je potřeba vedle racionálních argumentů i umět oslovit emoce lidí, dodat levicové politice charisma či příběh. A je zajímavé si všimnout, že zatímco oslabuje příběh pravicové politiky jako fungujícího nástroje, jež nám přinese prosperitu (nelze si nevšimnout, že v sociální i ekonomické oblasti to skřípe), posiluje příběh pravicové politiky jako ochránkyně demokratických principů s chybějící alternativou. Podaří se levicovým politikům přesvědčit část veřejnosti o tom, že alternativa existuje?