Co stojí za poklesem důvěry v liberalismus (a liberální strany) v západních (a postkomunistických) společnostech? Populismus, „kulturní války“ a ztráta azimutů umožňujících orientovat se v záplavě informací nebo spíše ekonomika?

Mnoho liberálů zdůrazňovalo, že „je to o ekonomice“, při vysvětlování ztráty důvěry v státní socialismus a komunistickou ideologii. Trochu i cynický pohled, napadá mě, jakoby bylo druhořadé, že lidem vadila cenzura a omezování osobní svobody (nejde přeci jen o svobodu podnikat) či státní represe uplatňované vůči těm, kteří se nechtěli přizpůsobit.

Pro vysvětlení současných problémů je přitom z řad stoupenců liberalismu uplatňován často výklad zcela opačný! Za odklonem od liberalismu je viděna spíše špatná informovanost nebo nízká vzdělanost, manipulace populistických politiků (či jiných účastníků veřejné debaty) nebo netolerance a kulturní konflikt. Netvrdím, že ani zde nemůže být část pravdy. Možná je ale třeba uchopit problém i z druhého konce (pomiňme přitom problematiku migrace z kulturně odlišných zemí, ta pro země s komunistickou minulostí není v současnosti relevantní).

Optikou ekonomicky rozvinutějších západních zemí, nová ekonomická a sociální politika uplatňovaná od 80. let sice přinesla slibovaný ekonomický růst, ten se nicméně nijak zásadně nelišil od poválečného ekonomického růstu, na rozdíl od něj se ale netýká toliko všech. Životní úroveň střední vrstvy stagnuje, bohatství se stále více koncentruje v horních patrech společnosti.

V postkomunistických společnostech je situace v některých ohledech jistě specifická. Pokud v některé oblasti nebyla naplněna očekávání občanů, kteří aktivně vystoupili proti tehdejším držitelům politické moci, bude to pravděpodobně především oblast ekonomiky. Životní úroveň západu doháníme již více než třicet let a dost možná dalších třicet let budeme s obdobným výsledkem.

Průměrný roční růst HDP ve stálých cenách v ČR byl mezi lety 1991 až 2022 1,9 %. Navíc nárůst životní úrovně dopadal na jednotlivé sociální vrstvy nerovnoměrně, z toho také možná plyne odlišné vnímání tvrzení jako „máme se dobře“, „jsme na tom nejlépe, jak jsme kdy byli“ apod. (či "musíme se všichni uskromnit"). Jistě, i životní úroveň střední vrstvy se zvýšila. Narostla ale též sociální rizika, ta se nyní sic netýkají příliš obavy ze ztráty práce, ale v posledních letech se velmi zhoršila dostupnost bydlení i pro střední vrstvu, vedle dalších sociálních problémů (exekucí, nárůstu počtu sociálně vyloučených lokalit, chudoby samoživitelek či samoživitelů, větší koncentrace problémů v některých regionech a mikroregionech).

Pokud jsou pro nás důležité liberální hodnoty, je dle mého soudu na místě otázka, zda nehledat vhodnější model ekonomické a sociální politiky, než je dosavadní převládající paradigma, které se prosadilo v 80. letech.