„Růst mezd převyšující produktivitu práce mohl být také jedním z faktorů, které přispěly k jedné z nejvyšších inflací v rámci Evropské unie během energetické krize s počátkem v roce 2022.“

Tolik citace z analýzy české ekonomiky Hospodářské komory České republiky, která byla prezentována letos v létě, s tím že česká ekonomika se ocitla v „pasti středních příjmů“. Mnoho novinářů ji pak přijalo bez kritického zhodnocení jako popis problémů a naznačení potřebného vývoje české ekonomiky. Nijak nechci rozporovat to, že analýza jako celek toto jistě v mnoha ohledech plní. To ale neznamená, že její závěry není možné kriticky přezkoumat.

Musím říct, že tato citace, když jsem ji četl, mě překvapila. Včera ekonom Lukáš Kovanda publikoval poněkud odlišné zjištění. Kdy na základě údajů OECD a Světové banky došel k závěru, že porovnáme-li hodnotu, kterou ekonomika vytvoří (hrubý domácí produkt na osobu v paritě kupní síly) a průměrné mzdy, jsme jeho slovy nejvíce „odíraným“ národem v Evropě. U nás mzda odpovídá 67 % vytvořené ekonomické hodnoty, ale například ve Španělsku 94 %, ve Slovinsku též, v Německu 93 %, v Polsku 85 %.

Tomuto zjištění vcelku odpovídá i srovnání indikátoru spotřeby (zahrnujícímu veřejné služby), kdy jsme v přepočtu na jednotlivce byli v roce 2022 na 83 % průměru EU, a HDP na jednotlivce, jehož hodnota odpovídala 91 % průměru EU. V úvodu citované tvrzení analýzy rozporují i zjištění Mezinárodního měnového fondu. Dle analýzy MMF největším faktorem inflace v eurozóně byl nárůst zisků firem a dle mnoha ekonomických komentářů je v naši zemi situace v tomto ohledu obdobná či ještě výraznější než v zemích eurozóny. Navíc dle některých ekonomů nízké mzdy (a pokles reálných mezd) v naší zemi nestojí jen za poklesem životní úrovně domácností, ale i za stagnaci naší ekonomiky.

Navzdory častým tvrzením pravicových politiků, o potřebě se uskromnit či životě nad poměry, situace je zřejmě jiná. Ano, vzhledem k dnešnímu datu bude pravděpodobně připomenuto, že kdyby v naši zemi byla stále centrálně plánovaná ekonomika, lépe se nemáme. To možná dává smysl v kontextu vzpomínání, nikoliv však ve vztahu k uvažování do budoucna.

A tak možná stojí za to naslouchat více i odborům, jejichž zástupci sedí na druhé straně stolu při jednáních s podnikatelskými a zaměstnavatelskými svazy. A jak ukazuje nedávná zkušenost stávky herců a scénáristů v Hollywoodu, kolektivní vyjednávání může být efektivnější než individuální žádost o zvýšení mzdy. A to i v oborech, které u nás nejsou obvykle spojovány s činností odborů (což jsou především dělnické profese a veřejný sektor). To, že bílé límečky v soukromém sektoru volí převážně pravici, ještě nemusí znamenat, že posílení odborů a kolektivního vyjednávání nemůže přinést benefity i jim.