Z letošního průběhu výročí 17. listopadu mám pocit, jako by bylo stále obtížnější vytvořit atmosféru nostalgie spojené se svržením komunismu, a že mnohem silnější je pocit absence nějaké důvěryhodné společenské vize.

Možná je snadnější snášet útrapy cesty, když známe její cíl, nebo řekněme alespoň směr. To nám zdá se však chybí. Je však vůle, hledat společný cíl či alespoň směr? K tomu je totiž také nutnou podmínkou schopnost hledat konsensus.

Ano, jistě je možno obvinit politiky. Jakoby nejen Zeman, Babiš či Okamura hledali nějaký zástupný problém, nepřítele. Zásada rozděl a panuj je jistě často inspirativní i pro pravicový politický tábor. Klip Přemluv bábu je staršího data než Zemanovi výpady proti migrantům a neziskovkám.

Ale je to fér vůči politikům? Je kultura společnosti tolik odlišná? Napadá mě příklad. Přibývá dětí s hyperaktivitou či různě závažnými projevy autismu. Zajímavější než zabývat se problémy a potřebami těchto rodin a dětí ale pro mnoho politiků bylo získávat politické body kritikou inkluze. Ale proč? Možná zde byla i poptávka. Přeci jen je snadnější někoho zkritizovat, třeba že nezvládá výchovu, než naslouchat mu a snažit se pochopit jeho situaci. A tento rys zde byl jistě i před sociálními sítěmi.

Schopnost komunikace, ochota pochopit pohled druhého člověka a porozumět jeho problémům, je jistě nutná podmínka hledání konsensu. Jenže podstatou konsensu není jen otevřenost a komunikace, ale nutné je především najít společný zájem, který potom spojuje. A zde jsou možná větší očekávání od našich politických reprezentantů, umět formulovat společný cíl, nosnou vizi, opravdu na místě.

Myslím si totiž, že pokud se snažíme jít ke kořenu problému, určitá politická a společenská vize zde byla, ale čím dál jasněji se ukazuje, že selhává. Vize, která po sametové revoluci získala největší vliv a důvěru veřejnosti a určovala charakter politiky i to, jak na politiku nahlížíme. Vize ekonomiky a politiky, která se prosadila v 90. letech a je spojená především se jménem Václava Klause. Jako řečník a diskutér byl Václav Klaus sice úspěšný a svého času velmi přesvědčivý, bohužel se však ukazuje, že ekonomicky tento koncept nefunguje optimálně zdaleka pro všechny a že poněkud přecenil ekonomiku na úkor jiných společenských pout. Levice, která představovala umírněnou korekci této vize, se v posledních volbách nedostala do Poslanecké sněmovny a populisté tuto vizi s pravicí víceméně sdílí, byť se liší rétorikou.

Kde tedy vlastně hledat inspiraci pro společenskou diskusi? Myslím, že česká společnost trochu pozapomněla, že v tomto ohledu měla v naši historii vždy důležitou úlohu kultura, či intelektuální život. Což mimochodem dokazují i historické reálie spojené s pádem komunismu či skutečným odporem vůči komunistickému útlaku. A tak možná navštívit divadlo nebo přečíst si dobrou knihu pojednávající o historii může být méně bezútěšné než sledovat o víkendu politické diskuse.