Ekonomická transformace byla spojena s očekáváním, že se brzy životní úroveň v naši zemi posune na úroveň vyspělejších západních zemí. Spolehlivým receptem měl být „trh bez přívlastků“.

Pokud tedy dnes uvažujeme o určitém zklamání z polistopadového ekonomického vývoje či ztrátě nějakého sdíleného společenského cíle, je podle mě důležité si uvědomit, že nejde jen o nenaplnění ambicí ohledně růstu životní úrovně. Ekonomický model spojený i s určitou společenskou vizí, který si získal důvěru veřejnosti, již dnes stěží může zakládat nějakou víru do budoucna ohledně zásadnějšího posunu životní úrovně. Proto tolik skepse a pesimismu.

Primárně si myslím, že neběží o to, že HDP na obyvatele je v ČR na 91 % průměru EU. V naši zemi ale mzdy neodpovídají výkonu ekonomiky a minulý rok u nás došlo k nejvyššímu poklesu reálných mezd v EU. Bydlení je u nás téměř nejméně dostupné v Evropě (a nikdo již nemá dnes vyhlídky, že by mohl získat byt výhodněji odkupem v privatizaci). Díky špatně nastavené legislativě u nás vznikl masivní problém s exekucemi. V počtu dolarových miliardářů jsme sice ekonomicky vyspělejší země dohnali, životní úroveň střední vrstvy ale u nás příliš uspokojivá není a máme nemalé sociální problémy. Společnost také, zdá se, postrádá nějaký sjednocující prvek.

Hovoří-li se dnes o tom, že je třeba nastartovat hospodářský růst, nemělo by se zapomínat ani na oblast sociální politiky, stejně jako na environmentální problematiku. Étos 90. let též zcela přehlížel, na rozdíl od étosu první republiky, oblast kultury. A tak jsme nahradili kulturní elity kulturou zábavy a naše kultura překvapivě za našimi hranicemi nikoho nezajímá. A podílí se spíše okrajově na kultivaci veřejné debaty. Útěchou nám může být, že alespoň v oblasti gastronomie k určitému kulturnímu posunu ve společnosti došlo.

Ale každopádně to, že když dnes někdo začne mluvit o tom, že deregulacemi a privatizací brzy doženeme západnější země, třeba tím, že do soukromých rukou přesuneme zdravotní péči nebo regionální vlakovou dopravu, neskočíme mu na to, je sice určitá ztráta víry a naděje, ale vlastně i posun.