Aneb „See Sue Sue – Koukejte, jak se Zuzka soudí!“

Dostala jsem e-mail od společnosti, u které jsem si před čtyřmi lety poslušně zaregistrovala jeden z jejích přehrávačů mp3. Prý mám nárok na mimosoudní finanční vyrovnání formou poukázky na padesátiprocentní slevu v případě, že si koupím další přehrávač. No tak honem, pogratulujte mi. Teď už jsem opravdová Američanka.

Aniž bych zvedla prst nebo ublíženecký transparent, stala jsem se součástí tzv. class action suit, česky skupinová žaloba. A protože se daný výrobce bojí, že desítky tisíc poškozených empétrojkových občanů se začnou těšit na výlet k soudu, radši se snaží urovnat žalobu s každým z nás jen tak mezi čtyřma internetovýma očima. Určitě na tom pracuje víc než miliontina amerických právníků.

Ano, Spojené státy si vydržují víc než milion právníků (www.lawschool.com, www.wikianswers.com), nemluvě o odborných asistentech, tzv. paralegals. Na každých zhruba 260 smrtelníků připadá právnička či právník, který za „skromný“ plat pracuje na tak důležitých kauzách jako např. porušování lidských práv vlastníků přenosných přehrávačů. Ten můj má totiž „až“ o 7% méně paměti, než s kolika megabajty se chlubila reklama, pokud vůbec nějaká existovala.

Já jsem si svůj přehrávač koupila proto, že měl mnohem vyšší kvalitu a paměť než přechválený iPod, za poloviční cenu. Věřím, že skupinovou žalobu si vymyslel právník nebo běžný zákazník, který nakonec přece jen litoval toho, že není v očích své party tak cool jako hýčkatelé pestrobarevných iPodů. Zakládám si na určitých zásadách a ačkoliv proti právníkům obecně nic nemám a souhlasím, že i menší výrobci by si měli dávat pozor, aby jejich hračičky přesně odpovídaly reklamě, k takové skupinové žalobě bych se nepřidala. Ale budiž – kdo na to má čas, má na to asi i morální právo.

Horší to je s nesčetnými žalobami (nejen) po celé Americe pod rubrikou „tort law“ (právník nejsem, vysvětlovat nebudu, mohu jen nabídnout odborný překlad „dortové právo“), které ve svých důsledcích hromadně poškozují normální obyvatelstvo. Často uváděným příkladem bývá vysoké množství tzv. malpractice suits – žaloby kvůli zanedbání profesionální péče.

Lidé mi často říkají, že jeden z hlavních důvodů, proč např. kratičká návštěva pohotovosti s mým synem stojí přes tisíc dolarů je fakt, že lékaři a nemocnice platí horentní sumy za pojištění pro případ takové žaloby. Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché, jak nám napovídají mj. analýzy Demokratů typu Obama/Clinton nebo třeba Prof. Michelle Mello a její vědecký tým na Harvardu. „Předraženost“ lékařské péče totiž spočívá v něčem jiném než v pacientech, kteří se (ne)právem brání proti nedbalosti.* Svou roli hraje více faktorů, mj. ceny léků či moderních sci-fi přístrojů.

Podívejme se ale na otázku zdraví trochu jinak. Celá třetina všech současných porodů v USA se odehrává císařským řezem. Lékaři se bojí žaloby v případě, že po skalpelu sáhnou příliš pozdě, ačkoliv ve skutečnosti není jasné, zda neuvěřitelný počet císařských řezů vůbec snižuje počet žádostí o odškodnění.** Porodníkům se asi zdá o následujícím typu americké rodičky: „Pane doktore, radši si řízněte, i když to není úplně indikované, abych vás nemusela žalovat za následky vaginálního porodu a místo toho si mohla stěžovat na následky zbytečné operace.“ Když se dítko narodí -- ať už soudné matce nebo soudící se rodičce -- a má určité zdravotní potíže, rodina musí doufat že mu předchozí či hrozící žaloby poškozených rodičů nezničily šanci na normální začlenění do kolektivu.

Například můj malý má mít neustále nablízku lék pro případ prodloužených křečí. Do školky ho s ním ale nepustí, jelikož lék by se musel podat zadečkem, na což personál nemá právoplatné školení. Příští rok pro změnu nastoupí do zařízení, kam dle státních pravidel nesmí vstoupit s „foukadlem“ na dýchací potíže. Naštěstí se můj syn delší dobu vyhýbá oboum typům záchvatů a já mám pro jistotu stále zapnutý mobil. Školky se prý bojí žaloby za to, že lék byl podán špatně. Já stále nechápu, proč bych někoho mohla žalovat za to, že malému špatně podal lék (musel by to být tupec, aby to nezvládl) a ne za následky toho, že lék nemohl být podán vůbec.

Na to už alibistická americká kultura „ambulance chasers“ (právníků honících se za sanitkami) evidentně nemyslí.


* Např. www.ahrq.gov/research/costsria/, www.cato.org/pubs/pas/pa211.html, content.nejm.org/cgi/content/full/357/19/1885.

**www.omhrc.gov/templates/news.aspx?ID=615188.
www.allacademic.com/meta/p182915_index.html