Předškolácká dekadence
Dnes jsem po dlouhé době byla na druhu oslavy dětských narozenin, která je (stereo)typická pro střední až „vyšší střední“ třídu americké společnosti. Jedná se o párty, kterou zařídí personál nějakého zařízení – zimní stadion, muzeum, kuchařská škola apod. Malá kůzlátka (hovorově dítě = „kid“, mládě kozy) se vyřádí a rodiče to mají bez starostí. Navíc mnohé takové oslavy bývají vskutku nápadité.
Když jsem naposledy byla na takové akci, bylo mi čtrnáct a o víkendech jsem pracovala v dílně, kde převážně mladiství zákazníci nanášeli barvu na sádrové výrobky. Pokud se jednalo o narozeniny jednoho z nich, cpali se u toho dortem s trochou temperové polevy. Svá výtvarná veledíla pak nosili mně, abych je nalakovala a pomocí třpytivek učinila ještě vkusnějšími. (V šestnácti jsem už dvakrát týdně trávila odpoledne v kanceláři a nostalgicky vzpomínala na svou sádrovou uměleckou dráhu, předčasně ukončenou ze zdravotních důvodů, protože ten lak byl ve spreji a ten sprej byl pořádně toxický. Ale jinak tady máme bezpečnostní zákony na všechno, že ano.)
Na dnešní narozeniny nás pozvala jedna rodina ze synovy školky. Oslava se konala v „gym“ pro prcky, což v tomto případě nebylo nic jiného než hřiště s kobercem a klimatizací. Až na malé výjimky (např. trampolíny) se prostředí lišilo od běžného parku s prolézačkami převážně tím, že mi byla v klimatizované tělocvičně zima, a také reklamou, včetně krému na ruce dodaného firmou Huggies spolu s příslušnými letáčky. Připomnělo mi to jev, který nazývám „mall-walking phenomenon“ -- fenomén zcela vážně myšleného kardiovaskulárního cvičení formou organizovaných procházek po nákupním středisku.
Jinak řečeno, v některých částech světa se určité činnosti, které se doposud odehrávaly venku, přesouvají dovnitř a mnohdy kromě vzdalování se od přírody vyžadují také jinou ekologickou stopu. Lezecké stěny, opalování a třeba také táboráky patří do této kategorie.
Nerada bych se vyjádřila nehezky o dnešní oslavě. Děti se řehtaly, rodiče se v pohodě bavili (asi třetina z nich španělsky, takže vnímavý nehispánský jedinec si mohl upevnit slovní zásobu) a v jedné chvíli se objevili i maňásci. Když se vedoucí programu tónem roztleskávače zeptal „kdo má dneska narozeniny?,“ náš malý ve víru veselé představivosti odvětil: „jáá!“.
V brožurce u vchodu jsem si všimla, že základní cena této dvouhodinové oslavy je přes čtyři sta dolarů. Rodiče oslavence donesli slušné množství jídla a limonád. Kupovaný dort byl pokryt plastovými figurkami a doplňky a zřejmě byl plavbyschopný jako pirátská loď se vším všudy. Když ke konci už tak dost velké žranice dorazilo patnáct velkých pizz, objednaných pro něco více než dvacet dětí a přibližně stejný počet dospělých, nedalo mi to a začala jsem odhadovat konečnou cenu dnešního mecheche.
Dekorace, jídlo, tzv. goodie bags – dárky pro všechny hosty... spolehlivě jsem se dopočítala k osmi stům dolarů. Pokud vím, tak rodina chlapečka finančně nestrádá, ale soudě podle povolání rodičů to nejsou zrovna boháči. Vzpomněla jsem si, že v Praze jsme s přítelkyní uspořádaly podobnou oslavu v budově YMCA, která sice nebyla tak honosná, ale děti se mohly vyřádit stejným způsobem. A nestálo to třetinu průměrného platu. Nakonec, při pohledu na dětský bazének přetékající objenmnými dárky, mě napadlo nejen to, že u vody by bylo tepleji, ale hlavně: „kam proboha dají všechny ty krámy?“
Řada společenských vědců se již zabývala problematikou dětských oslav v Americe a v dalších zemích (včetně McDonaldizace a globalizace neboli šíření amerického pojetí narozenin), například článek „Konzum dětí a výroba matek“ Consuming children and making mothers
. Autorka píše: „Od výběru „správného“ dárku po uspořádání „vhodného“ hlavního motivu oslavy [např. piráti z filmu nebo bárbínky, pozn. překl.], na matky je vyvíjen obrovský nátlak...“ Daniel Cook, další sociolog, vidí narozeninové oslavy pro malé děti (obzvlášť) v USA jako „rituál komerční enkulturace.“ Mothers, commerce and care
Nejeden rodič se pak ptá: když tahle máma kvůli narozeninám batolete div nevzkřísila samotného Disneyho, co bude dělat, až synátorovi bude deset? A kde mám vzít na to, abych něco podobného zařídil(a) pro moji princeznu? Mě také napadá: co si ty děti z této konzumní soutěživosti odnesou? Někteří rodiče jakoby chtěli dokázat svou lásku k potomkovi co nejvíc načančanou oslavou a čekali za to vděk. I proto mě možná zamrazilo v zádech, když výše zmíněný vedoucí narozeninového programu našeptával malému Mikymu, co má oznámit celému shromáždění. V jedné takto veřejné chvíli se Miky podíval na rodiče a dle instrukcí vyslovil onu větu, do češtiny ne zcela dobře přeložitelnou: I love you.
Místo další přehnané analýzy radši uvedu příklad narozeninového večírku, který pro svou dcerku zorganizovali naši dobří známí v malém bostonském bytu. Byl tam vlastnoručně vyrobený dort v podobě naprosto pohádkového draka a děti nadšené z programu, který jim dal prostor pro tvořivost. V rohu místnosti stálo podomácku sestavené, ale velice přesvědčivé loutkové divadlo a děti během představení poskakovaly smíchy. Otec malé Irenky je poloviční Čech a jinak je rodinka původem z Íránu, takže nechybělo ani dobré jídlo pro dospělé. Nějaké dárky sice byly, ale ne nějaké excesy, protože maminka do pozvánek napsala „žádné dárky, prosím!“
Úsměv na závěr
Nebojte se, však on ten „globalizovaný“ narozeninový konzum začíná fungovat i v bývalém Československu. Například stejné výrobky, jaké jsou pro správnou americkou birthday party „nutné,“ lze koupit v Tescu a i ty oslavové služby se už nabízejí. Přece jen jsou ale věci, které si v České republice zatím nedokážu představit. Příspěvek „Birthday Parties“ od Alison Clarke v knize Gender and Consumption na úvod cituje jednu londýnskou matku:
„A tam ležel – uprostřed stolu posypaného čerstvými růžovými listy – domácí dort ve tvaru romské maringotky. Já si nedělám legraci, vážně! Ten vůz měl záclonky z barevné polevy a kola z čokolády [Cadbury] Flake. Taštičky s dárečkama pro hosty, ubrousky a tácky a všechno...všechno bylo sladěné s tím lidově-cikánským motivem. ...A to všechno pro houfek tříletých dětí, které by se stejně radši cpaly jídlem v Mekáči!“ (E. Casey&L. Martens, Gender and Consumption: Domestic Cultures and the Commercialisation of Everyday Life, str. 79.)