Zaměněné děti a nevyřčené téma
Bývalí rodiče, ó hrůza, NEVLASTNÍCH kojenců prý stále mají velké potíže s odloučením od děvčátek, která bezmála rok vychovávali (např. Cizí děti mají raději). V souvislosti s tím se jim údajně také nedaří docílit uspokojivého připoutání k novým, ale "hlavně že" vlastním dcerkám. Momentálně se vede debata o tom, nakolik ten nebo onen z rodičů situaci dramatizuje. Možná se jejich výpovědi zpochybňují právem – vždyť šlo o tolik peněz.
Ovšem základní fakta extrémně těžké situace nyní nepopírá ani soudní psycholožka, ani selský rozum. Zajímavý není fakt, že má někdo psychický problém, když místo milovaného dítěte najednou dostane nové a na to původní (byť neporozené) ztratí "nárok." Fascinující je spíše to, že tohle vůbec někoho mohlo překvapit.
Tabu kolem osvojení a permanentní pěstounské péče sice pomaloučku taje, ale v medializaci třebíčského případu jakoby nebyl nikdo, kdo by připustil možnost adoptivního rodičovství (a rodiče těchto holčiček de facto adoptivními byli) coby instituce rovnoprávné s biologickým mateřstvím a otcovstím. Řada novinářů se například neubránila tomu, aby milované "osvojené" holčičky nepoučitelně označovala za "cizí." Vnímavý čtenář si přitom snad jen stěží dokáže představit, jak může dítě, jež někdo rok vychovává, být cizí!
Lidé totiž stále převážně mají náhradní rodinnou péči (už jen tento poněkud nešťastně zavedený plošný termín je k tomu vede) za něco, co je "jenom jako." Praví rodiče jsou údajně ti, kdo dítě počali, i když "opravdický otec" o tom vůbec nemusí vědět a "skutečná matka" může být těžkými okolnostmi (či nepozorným personálém) nucena nenávratně vydat potomka do jiných rukou těsně po narození.
Otevřenější postoj k adopci a pěstounské péči je věc, kterou ve společnosti mohou poměrně jednoduše inspirovat média. Stačilo by málo, například nepsat nesmyslné věty jako "Má dceru, syna a adoptivní dceru" nebo "adoptivní otec ho má rád, i když není vlastní" (když si někdo dítě vezme za vlastní, tak co je to pak za komentář?). A co takhle dát více prostoru neskandálním, šťastným pěstounům a osvojitelům? Existují "dokonce" i tisíce lidí, kteří bývali mohli zplodit (dalšího) potomka, ale dali přednost dítěti z ústavu a po zbytek života jsou rádi za tuto svou volbu.
V opačném případě, když už cítíme nutkání poukázat na rizika náhradní rodinné péče, mohli bychom se nahlas zamyslet nad tím, jaké záruky obsahuje a neobsahuje rodičovství biologické. Kolik teenagerů domácí výroby se chová tak, jak by si rodiče představovali? Kolik známe případů poporodní deprese, špatného připoutání nebo "nevyvedených" lidí, vychovaných ve svých původních rodinách? A v neposlední řadě, milí autoři humpoláckých formulací, kolik výzkumů o adoptivních rodinách si přečtete a kolika "nepravých" rodičů se zeptáte, než uveřejníte další tendenční článek?
Atmosféra celkově přátelštější k "náhradnímu" rodičovství by pomohla nejen případným rodinám zaměněných dětí, ale i ženám a párům, které často trpějí v důsledku marné snahy o asistovanou reprodukci. V neposlední řadě by taková názorová změna pomohla i dětem žijícím mimo biologickou rodinu – tedy alespoň těm dětem, o které mají budoucí noví rodiče zájem.