Na serveru iDnes se objevila docela bouřlivá diskuse o tom, zda je nemravné nemít děti. Roman Joch z Občanského institutu považuje v článku "Děti, sobectví a civilizační velezrada" bezdětné páry, které se tak rozhodly, za sobce, asociální vyžírky a civilizační velezrádce. Dost silná slova na to, aby vyvolala odezvu. Ta se mu dostala z pera paní Evy Pallotto, která děti nemá, ale necítí se být vyžírkou nebo velezrádkyní a osud civilizace ani Jochův důchod řešit nehodlá. Vymírání Evropanů je vážné téma, proto bych chtěl přispět krátkou úvahou.

Nejprve je třeba říct, že nevymírá Západ, ale Evropa. To, co platí pro Evropu, neplatí pro USA. Nevím, kolik má dětí pan Joch, ale já mám čtyři, a přesto s jeho hodnocením rozhodně nesouhlasím. Pokud chtěl jen vyvolat diskusi, tak se mu to povedlo, ale řekl bych, že to byla trochu hrubá záplata na subtilní problém.

Vymírání Evropy pro mě znamená civilizační jev bohatnoucí společnosti, která si na své úspěchy zvykla a považuje je za standard. Chudoba není tolerována, tu musí potřít sociální stát. Rodiny musejí ustát konvenční tlak na žádoucí standard životního stylu a řeší to odkládáním početí dětí na pozdější dobu, případně na neurčito. Chci zdůraznit, že se jedná především o konvenční tlak společnosti, nikoliv individuální požitkářství, které k tomuto jevu vede.

Bohatnoucí západní civilizace neustále zvyšuje materiální standardy životního stylu. To stojí peníze, které musíme vydělat. Normální je mít dům či byt vybavený elektřinou, vodou, vytápěný v zimě na 23 stupňů, případně v létě klimatizovaný. Normální či nezbytné je jezdit do práce autem. Správný Evropan je čistě a hezky oblečen podle nejnovější módy. Konvence si žádají své. Zvyšující se standardy pro bydlení, oblékání, vzdělání prodražují náš život a nutí nás stále efektivněji pracovat. Část společnosti, která nestačí tempu doby, zákonitě upadá do chudoby a závislosti na státní pomoci. Je tedy třeba ještě nakrmit otesánka sociálního státu a začarovaný kruh se uzavírá.

Příklad zvyšujících se standardů se dá velice dobře ilustrovat na předpisech pro stavbu domu pro rodinné bydlení. Když srovnáte náklady na domek bez základů, bez betonů, jaké se stavěly v minulých stoletích, s tím, co podle stávajících zákonů na stavbu moderního domu musíte vynaložit dnes, dostanete se na několikanásobnou cenu. Když připočítáte cenu pozemku v zástavbové oblasti se sítěmi, které jsou opět nezbytným standardem, vyjde vám částka, na kterou budete muset hodně vydělávat významnou část svého života. Přitom postavit si za zlomek ceny mnohem ekologičtější dům podle starých standardů na mnohem levnějším pozemku nemůžete.

Jak je to vůbec možné? Chudoba zkrátka není tolerována. Kdo na to nemá, stává se opovrhovanou sockou. Nemáš na standard? Mazej pod most, nebo poníženě žebrej na státu. Třeba ti něco dají s únosným nájemným, pro které si zase poníženě dojdeš na úřad. Chcete poslat děti do školy se zaplátovanými kalhotami, s aktovkou po třech sourozencích? Budete mít oprávněné obavy, že vám stát děti odebere a umístí do ústavu.

Je příznačné, že tlak na materiální standardy je provázen společenskou rezignací na standardy morální. Vydělávat se musí, protože to doba žádá. Když nedám úplatek, nedostanu zakázku. Když nebudu mít ostré lokty, neprosadím se. Chudí jsou vysmíváni a ti, kteří bohatnou bez mravních skrupulí, slaví úspěch.

Člověk je svázán se společností, ve které žije, a nerespektovaní jejích konvencí se nevyplácí. Ani já nechci být chudý, protože nikdo nechce být chudý. Moje děti nechtějí být vysmívány a ani já nechci být považován za neschopného. Řeku člověk nezastaví, ale je možné plout proti proudu, alespoň v myšlení.

Bezdětné páry nejsou velezrádci civilizace, ale jejím produktem. Produktem civilizace, která rezignovala na své morální kořeny. Projevuje se to i absencí autentické kultury. Evropská popkultura není kulturou, ale jen bavičstvím, kde se dají vydělat peníze. Skutečnou kulturu, která vyvěrá z morální vzpoury, jako například fenomén amerického blues, v poválečné Evropě nenajdete.

Evropa bude velice brzy konfrontována s masivní chudobou, sociální stát v dnešní podobě nebude možné nadále provozovat. Bude potom třeba si na chudobu zvyknout a vrátit jí její důstojnost. Lékem na nízkou porodnost je všeobecně přijímaná a respektovaná důstojnost člověka, ať je bohatý, nebo chudý.

Společnost, ve které je prestiž člověka poměřována jeho majetkem, nikoli jeho mravností, je odsouzena k záhubě.